Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo IV. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Už se mi tvůj šátek v dáli ztrácí, smutek v duši mám, já se pro Tě v cele na Pankráci asi ustýskám. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatej drát…

 

Pankrác

Ráno kolem sedmé hodiny se otevřely dveře vedoucí do chodby a kroky se zastavily před naší celou. Bylo nám v ten moment jasné, že se jedná o našeho velitele a eskortu, která nás poveze do Prahy. Náš osud byl zpečetěn. Dveře se otevřely a objevil se uniformovaný příslušník SNB, kterému bylo asi kolem šedesátky. Už jsme byli s Honzou připraveni a stáli vedle sebe.

Ten esenbák si nás prohlížel, asi jako řezník svoji oběť, když tipuje, zda má dostatečnou váhu a nebo zda mu z její strany hrozí nějaké nebezpečí, ale když zjistil, že vypadáme celkem mírumilovně, procedil jen skrze zuby: „Natáhni levou ruku!“. Učinil jsem, co se ode mě požadovalo a v ten moment na Honzu: „Natáhni pravou ruku!“ Poslechli jsme a už jsme byli spoutaní dohromady.

Za pár minut už jsme seděli ve vlaku směr Praha. Teprve když se vlak rozjel jsme si uvědomili, že jsme se ani nerozloučili a nepoděkovali za slušné chování a snahu nějak pomoci. Před Wilsonovým nádražím už na nás čekalo osobní auto, náš nemluvný esenbák nás předal dalším dvěma i s velkou obálkou, ve které byly zřejmě naše protokoly z StB a my se rozjeli vstříc neznámému osudu.

První dojmy na Pankráci? V ten den na nás působila spíše jako nějaký Babylon. Na dvoře stálo několik autobusů, které dovezly nové vězně. Prošli jsme celým nádvořím a dveřmi, jež vedly dosklepa. Sešli jsme do suterénu a tam stálo na chodbě asi třicet mužů v civilu s bílými páskami na rukávech a jak jsme později zjistili, jednalo se o vězně vyšetřovance, kteří ještě nebyli odsouzeni. Přijeli některým z autobusů a čekali na převzetí. Zůstali jsme stát opodál transportu.

Nikdo se nás na nic neptá, tak se jen díváme na ty civilisty a dva místní bachaře, kteří zjišťují jejich nacionále a pravděpodobně mají převzít i nás. Bachaři k nám byli otočeni zády a tak jsem se přitočil k tomu krajnímu vyšetřovanci a šeptám.“Hele, za co jsi tady? My jsme přišli s Honzou z Německa a chytili nás.“ To už jsem ale nedokončil, neboť jeden z těch bachařů tak, jak byl otočen ke mně zády povídá: „Nekecám, držím hubu, je to jasné?!“ Jasné to bylo a hned jsem zmlkl, protože ve vzduchu byla cítit psychóza strachu a já nebyl žádný hrdina. To už nebyly Vodňany s familierním velitelem, ale Pankrác, o které jsem v pozdější době měl možnost zjistit, co byla zač!

 

 

V tom se bachař otočí, pravděpodobně byl zvědavý jak jeho krátký projev zapůsobil a když viděl, že stojíme s Honzou opodál jen tak vedle ostatních, doslova zařval: „Jak to, že nejte zařazeni?! Kdo vám dovolil vystoupit z řady?! Okamžitě se postavte na svoje místo!“ Vyhrkl jsem, že nás přivezli dva páni z Vodňan a na to místo nás postavili. Uklidnilo jej to asi hlavně proto, že jeho autorita tím neutrpěla újmy. „A kde máte papíry? A odkud jste?“, začal se vyptávat. „Já jsem z Prahy a tady Lojza je ze Zlína. A papíry nemáme žádné. Mají je ti dva páni.“ Bachař v ten moment nevěděl co má dělat a otočil se na toho druhého o radu. Ten povídá jen tak přes rameno: „Tady nemají co dělat. Půjdou nahoru!“ Otočili jsme se ke schodišti a chtěli vyrazil, ale ten první zařval: „Stát! Kam jdete? My vás tady naučíme kázni!“

Zavolali posilu a ta nás dovedla do přízemí, kde se nacházely kanceláře věznice a tudíž i přijímací kancelář, kde byly už naše doprovodné papíry. Na této chodbě byl Babylon v pravém slova smyslu. Stály tu zhruba dvě stovky lidí v civilu i v muklovském, s bílou páskou na rukávě i bez ní, po bachaři, který by tam udržoval nějaký řád, ani potuchy.

Později jsme zjistili, že ostřílení muklové nazývali nově příchozí cuvachsy. Ten šum a pobíhání, že se tam sešlo hodně přátel ze stejných protikomunistických skupin a nyní, po mnoha měsících, se mohli konečně obejmout a vyptávat na to či ono, co se komu podařilo zatlouct na StB, nebo shánět další informace o někom, kdo zmizel.

Že tam nehlídali nebylo nic neobvyklého, neboť bachařů bylo na ten počet málo, navíc kanceláře byly ve vězeňském traktu, tudíž nebylo kam utéct. A tak jedni hledali své komplice, jiní příbuzné, mezitím se otevíraly dveře přijímací kanceláře a vycházeli bachaři se spisy a cuvachsové, kteří už byli převzati a byli hned odváděni na cely. Dotoho však zase nová dávka těch ze sklepa, které jsme už poznali a tak byl stále chaos dokonalý.

Po několika hodinách jsme přišli na řadu i my. Společně jsme vešli do kanceláře, kde sedělo za stoly asi pět úředníků-bachařů. Všichni skloněni nad spisy, až si jeden udělal čas a povídá: „Který z vás je Macek?" „Já, prosím“, odvětil jsem a čekal, co bude chtít. Byl to už takový starý silnější pán a po chvíli mi povídá: „Vy jste se narodil ve Veselí nad Moravou?“ „Ano“, řekl jsem, ale jen si mě ještě chvilku měřil, jako kdyby chtěl na mně najít nějaké známé rysy, ale když je nenašel, pustil se do vyřizování mého přijímacího spisu. Za chvíli byl hotov a já vyšel s jedním bachařem na chodbu. Odvedl mě na celu. Byla to samovazba oddělení A. Přízemí, cela číslo 4.

Co mi z Pankráce jako takové, myslím z obytného traktu, zůstalo v hlavě je, že byla postavena do tvaru kříže. Spodní přímka byla chodba vedoucí od přijímacích kanceláří a administrativy. Levé rameno bylo oddělení A, pokračování chodby od kanceláří bylo oddělení B, pravé rameno pak oddělení C. Byly to vesměs samovazby pro dva vězně, ale jak jsem zjistil, nejmenší počet na cele byli čtyři muži.

Celý vězeňský trakt byl dvouposchoďový, ale mezi poschodími nebyl žádný strop. Místo něho jen asi půldruhého metru široký ochoz, který vedl po celém obvodu poschodí. Mezi ochozem byla natažena masivní drátěná síť. Pro bachaře to mělo tu výhodu, že bylo vidět z přízemí až do druhého poschodí a naopak. Kdyby se nějaký vězeň chtěl zabít skokem dolů, pouze by se zmrzačil. Mezi začátkem levého a koncem pravého ochozu vedlo schodiště.

Na každé chodbě každého oddělení měl službu jeden bachař, který měl k ruce dva chodbaře. Ti už byli odsouzení a tudíž muklové. Rekrutovali se většinou z řad odsouzených za trestní delikty, nebo byli odsouzeni po pětačtyřicátém roce podle retribučního dekretu. Bylo to proto, že chodbaři měli hodně výhod. Zodpovídali za pořádek na chodbě, roznášeli vodu na pití, chodlili do kuchyně pro jídlo a toto pak na celách rozdávali. Tím se dostávali do styku s řadou jiných vězňů a tomu chtěli u politických zabránit. I v takových maličkostech už spočíval trest.

Chodbaři měli styky i s jinými odděleními, a protože byli mezi nimi i slušní lidé, často pomáhali předat nějakou tu zprávu o někom z rodiny, předat krabičku cigaret a nebo podstrčit kousek chleba. Hlavní výhoda chodbařů spočívala v tom, že byli relativně volní, ale to hlavní bylo, že neměli hlad! Když byl zloděj vkuchyni, bylo jasné, že nenechá svého kolegu ve zbrani – zloděje hladovět a vždy mu dá něco na zub. Stejně tak retribučák v kuchyni nenechá hladovět kolegu retribučáka, když šli společně za Hitlerem! My, političtí, bychom byli přesně takoví!

 

Na Pankráci vládl hlad

Jídlo z kuchyně se nosilo ve velkých nádobách a rozdělovalo se pak po celách, tudíž si chodbaři mohli svoje porce vylepšit. Když jsem u té stravy, mohl bych se o ní rozepsat. Porce byly tak maličké, jako pro malé dítě. Denní dávka chleba asi 30 deka. Je fakt, že teď v civilu sním chleba také málo, jenže tehdy byl základní potravinou a to nestačilo.

V sobotu a neděli byla na večeři lžička marmelády na osobu, jindy asi 4 mm silné kolečko vodnatého salámu, příště trojúhelníček taveného sýra. Takže za celý den člověk dostal: na snídani nic. Na svačinu: nic. V poledne: pět lžic teplé nemastné vody, v níž plavala hrstka nabobtnalé sušené zeleniny a pak asi tak pět lžiček někdy rozvařeného, někdy nedovařeného hrachu. Večer: jedna polévková lžíce rozředěné marmelády,která ve svém životě viděla víc červené řepy než ovoce. S malými obměnami to bylo každý týden dvakrát, jen množství bylo stejné.

Nejlepší, a to jsme se všichni patřičně těšili, byla tzv. pankrácká cihla. Byla to buchta ve tvaru cihly, samozřejmě menší velikosti. Byla asi 3 – 5 cm vysoká, cca 5 cm široká a asi 20 cm dlouhá. Velikost, hlavně však výška závisela na množství kvasnic, které do ní kuchaři vrazili a jak dlouho ji nechali kynout. Pro nás to byl opticky kus žvance a když ji člověk pozřel, cítil, že něco snědl, což u jiných jídel nebyl ten případ.

Hlavní kuriozitou však byly pankrácké brambory. Kuchaři je vařili zásadně ve slupkách. Byl to rozkaz vrchnosti, neboť to vyřešilo několik problémů najednou. Za prve odpadla ztráta času a naopak neodpadl kus suroviny. Při okrajování brambor nikdy neoddělíte čistě slupku, vždycky na ní zůstane kousek brambory. Nedělá to sice hodně, ale máš-li ve věznici asi dva tisíce vězňů a vaříš pro ně téměř denně brambory, odpad už dělá pár metráků za měsíc!

Za druhé, brambory pro věznice byly nejpodřadnější kvality a tudíž černé, zmrzlé, shnilé a měkké. Ve věznici se snědlo vše. Jestli bylo dejme tomu na osobu deset deka na den a kdyby byly loupané, museli by kuchaři shnilé vyhodit a servírovat jen zdravé, i když třeba černé a namrzlé, v každém případě poživatelné. Když se podávaly ve slupkách, vysypaly se jen z pytle do kotle, uvařily a rozdělily se. Ztráta (až na hlínu) v hrnci žádná. Že pak chudák vychrtlý muklík musel ze čtyř maličkých brambor vyhodit jednu shnilou, která držela pohromadě jen slupkou, to už nikoho nezajímalo.

 

 

Přitom Pankrác, upřímně řečeno, nebyla nejhorší věznicí. Měli jsme dokonce odevzdávat slupky, zřejmě pro prasata, ale to jsme zásadně nedělali a vždycky je snědli. Vzpomínám si velmi dobře, jak na mě kluci na cele koukali, když jsem začal ty moje první brambory loupat. Dívali se na mě skutečně jako na vola, jenže já přijel z Vodňan a o hladu jsem už dávno neměl potuchy.

Rozdělování brambor byla taky velká procedura. Byla jím pověřena vždy osoba na cele vážená a nanejvýš spravedlivá. Bylo nás na cele pro dvě osoby osm lidí, a protože každý z nás dostal na oběd v ešusu třeba dvě lžičky omáčky a asi pětidekový kousek masa a do toho nemohli chodbaři vhodit slupkové brambory, ty se podávaly zvlášť. My jsme museli stát při výdeji jídla pod oknem, velitel cely ohlásil stav a když byly k obědu brambory, musel připravit lavór a do toho mu pak chodbař nasypal podle odhadu odpovídající množství pankrácké pochoutky.

Když se dveře cely zavřely, začalo rozdělování. Možná to zní směšně, ale my byli vychrtlí hlady a tak šlo o to, aby dělení proběhlo spravedlivě. Ne každá brambora měla stejnou velikost a ne vždy jich byl sudý počet. Proto ta všeobecnou úctu požívající osoba, u které se očekávala naprostá neutralita a spravedlnost. Brambory se vysypaly na zem, spočítaly a mohly se dělit na osm hromádek. Ale nejdříve do velikostních skupin!

Bylo zábavné sledovat, jak se náš představitel snaží spravedlivě postupovat na úkor času, ale vědomí, že všechno probíhalo demokraticky nám dávalo určitý pocit uspokojení a taky to, že za chvíli začne žranice! Začalo se skupinou brambor největších, menších, nejmenších… Vždycky zůstal někdoz nás „na štrece“ a jeho porce byla kvantitativně menší, ale to bylo zohledněno druhý den větší bramborou.

Díky slupkám nebyla vidět všelijaká ta černá očka a omrzliny, ta černě zbarvená místa, která svědčila o brzkém rozkladu. No a pokud byla brambora z převážné většiny shnilá a člověk se do ní zakousl, bylo vždycky dost času ji před spolknutím vyplivnout.Nějak jsem se rozepsal o jídle a tím předešel můj vstup na scénu pankrácké věznice…

 

Cela číslo 4

Dostal jsem se na oddělení A, číslo cely 4. Převzal mě službu konající velitel a šel se mnou ke dveřím. Odemkl je a přede mnou se objevili tři muži. Jeden z nich zvolal: „Pane veliteli, obviněný Rulc. Hlásím, cela číslo čtyři, stav tři mu…" To „ži“ už nedopověděl, neboť jej velitel přerušil a všoupl mě do cely. Dveře se zavřely a já začal nový úsek svého života.

Pár vteřin jsme se prohlíželi a nakonec pan Rulc, dále jen Jarda, povídá: „Tak za co jsi tady?“ „No jo, já nevím“. Řekl jsem po pravdě svůj příběh a to bylo to, na co čekali. Když slyšeli, že jsem byl ještě před několika týdny v západním Německu, neznala jejich radost mezí. Všichni se na mě doslova vrhli a chtěli slyšet nejnovější zprávy ze svobodného světa. Byl to pro mě jeden z nejtrapnějších okamžiků v životě.

V Německu jsem se o politiku vůbec nezajímal, šlo mi jen o to, nějakým způsobem zabít čas do emigrace, nebo navštěvovat přátele na jiných táborech. Kladli mi jednu otázku za druhou a já nevěděl, co mám odpovědět. Nejhorší otázky byly od Jardy Rulce.

Byl agentem CIC. Žil velmi dlouho v západním Německu a jeho odchodem pro něj boj proti komunistům neskončil, spíše naopak. Měl možnost se nechat vyškolit v konspirační práci (činnosti) a pak chodil přes hranice jako spojka s různými úkoly pro ilegální skupiny, které se v té době u nás rozrůstaly.

A tak jsem jen stál a bylo mi trapně. Nevěděl jsem nic o amerických divizích, které stály připraveny zasáhnout na bavorských hranicích směrem na Klatovy, Plzeň a Prahu. Neměl jsem ani potuchy o tom, že svět stojí na pokraji třetí světové války a že OSN zasedá ve dne v noci a vypracovává ultimátum pro Sovětský svaz.

Čím déle jsem je poslouchal, tím více jsem nabýval dojmu, že si mě spletli s ministrem zahraničních věcí či národohospodářem a tak ze mě vylezlo: „Ale já nic takového nevím. My šli s Honzou přes hranice v Bavorsku, ale Američany jsme neviděli, až na toho jednoho v osobním autě, co nás vezl. A na hranicích nebyli ani pohraničáři!“

To se Jardy poněkud dotklo, ale jen na chvíli a povídá: „No a kdepak jste přecházeli hranice?“ Povídám: „Haidmühle – Volary“ a on na to: „Tak to je jasné, je to území poblíž Rakouska a tam jste nemohli nikoho potkat. Vždyť by vás ani nepustili, pokud byste nešli oficiálně pro CIC!“

Počítal jsem, že se na mě budou dívat jako na blba politicky zaostalého, ale vůbec ne. Ten jeden, takový starší pán, povídá: „Ale pánové, dopřejte tomu mladému muži trochu oddechu. Vidíte, že jej teprve přivezli a potřebuje si odpočinout!“ To pomohlo. Jejich zklamání nebylo vůbec tak veliké, zvlášť když viděli, jaké štěně se k nim dostalo na celu.

Jarda byl skutečně eso. Měl hodně úspěšných přechodů za sebou a ti dva další byli členy ilegálních skupin. Jména mi neutkvěla v hlavě. Až na jedno. Byl to Rudla Mašata, Pražák a výborný kluk, pro něhož bylo kamarádství smyslem života. Netušil jsem tenkrát, že budeme společně sdílet po léta kavalce různých koncentráků a věznic.

Ale zpět k Jardovi. Ten měl na cele prim. Byl protřelý světem, američtí důstojníci byli jeho přátelé, měl politický přehled a suverénní vystupování a tak udával na cele tón. Vyprávěl nám historky ze života agenta, o dobrodružných přechodech a my jen poslouchali se zatajeným dechem jak kolikrát musel při přechodu bojovat o vlastní kůži. Nikdo z nás by si nedovolil jej přerušit, snad ani dotazem.

Miloval Ameriku jako garanta demokracie na celém světě a já byl rád, že jsem vedle někoho, kdo mi pomáhá otevřít oči. Mluvil o chystaném sloučení evropských národů na způsob USA a kupodivu, měly se i obdobně jmenovat – Spojené státy mimoamerické, zkráceně USoA (United States off America). Znělo mi to v uších jako melodie a strach ze státního soudu se pomalu vytrácel.

 

 

Najednou začínal svět nabývat znovu růžové barvy a mně přestávalo vadit, že musíme pít vodu ze splachovacího záchodu, neboť vyfasovaný 1 litr pro čtyři osoby nemohl stačit. Ani to, že na tak maličké cele si čtyři lidé nemohou ani pořádně protáhnout nohy, navíc pak ještě pracovat. Komunisté už tenkrát hlásali, že kdo nepracuje ať nejí. A my, i když téměř nejedli, museli celý den pracovat.

Přiznávám, že práce nebyla nijak namáhavá, protože jsme lepili papírové praporky na špejle. Blížil se 1. máj a strana a vláda se starala o to, aby měl lid čím v průvodu mávat. Když nám ty praporky a špejle dali na celu a my je pak hotové měli po padesáti srolovat a svázat dohromady, Jarda prohlásil: „Pánové, naše protikomunistická činnost pokračuje i za těchto podmínek dál, takže budeme lepit praporky obráceně!“ A tak místo bílou barvou nahoru je lepili dolů, další várku modrým klínem od špejle a musím přiznat, že to velice hezky vypadalo. Jenom pár jsme jich udělali správně a těmi jsme pak zakrývali ty naše výplody. Škoda,že jsme se nemohli zúčastnit prvomájového průvodu v Praze roku 1950!

Pak nám dali na celu štosy mapek světa a ty jsme museli skládat jako knížečku a zase asi po padesáti svazovat dohromady. Byl to také propagační materiál k 1. máji, neboť na jedné straně byla mapa světa, na níž byly socialistické státy vyznačeny rudou barvou, dále pak růžovou všechny ty, které stály těsně před potlačením kapitalismu, jako například Francie a Itálie a pak slabě růžově všechny ty státy, kde se lid pokoušel zbavit imperialismu.

No a těch bylo tolik, že opticky pohled na mapu světa působil dojmem, že během velmi krátké doby budou i ve spojených státech sundávat sochu svobody a dávat na její místo Lenina. Druhá strana byla popsaná všelijakými hesly a kdosi z našich národohospodářů sděloval dělnické třídě, že nám za chviličku bude velice dobře, neboť ve výrobě másla na osobu jsme předehnali Spojené státy americké! O tyto mapky byl na Pankráci velký zájem a my museli ty svazky po padesáti kusech okrást, abychom stačili krýt spotřebu. Na našem oddělení, ale i jinde bylo hodně důstojníků a ti na nich vypracovávali strategii třetí světové války.

Jednoho dne se Jarda vrátil z marodky od lékaře, kam ostatně chodil každý den, i když byl zdravý jak řípa, ale tam měl možnost dostat se do styku s jinými vězni z dalších oddělení a dozvědět se nové zprávy o dění ve světě. A jen se za ním zaklaply dveře, tak už komentoval: „Tak hoši, už je to dobrý. Mám tutovku od kamaráda, že OSN ukončila mimořádné zasedání, jež mělo na programu východní Evropu. Rada bezpečnosti vypracovala ultimatum, jehož přesné znění sice neznám, vím jen tolik, že se má Sovětský svaz dobrovolně zříct všech východních států a to na dobrovolné bázi. Jinak dojde k třetí světové válce!“

Radost na cele neznala mezí, neboť všichni byli jisti, že Sovětský svaz na tyto požadavky přistoupí a k válce nedojde a my budeme na svobodě. Ve mně však začal hlodat červ pochybnosti. Co se stane, když na to Rusáci nepřistoupí? Dojde opravdu k válce? Jako kluk jsem už prožil jednu válku, hlad a strach, tatínek vyslýchaný na gestapu a vím, že to bylo zlé. Jarda to vycítil a povídá: „Lojzo, nelam si hlavu, všechno je v pořádku. Rusové se za války úplně vyčerpali, nic nemají a tak si nemůžou dovolit toto ultimatum nepřijmout.“

Znělo to logicky a to mě utěšilo a náladu povzneslo. Ale ne na dlouho, protože mi Jarda povídá: „Hele Lojzo, jak ty seš vlastně dlouho zavřenej?“ Povídám, že měsíc. Jarda zvážněl a nakonec odvětil: „No jo Lojzo, modli se k Bohu, aby to ještě pět měsíců vydrželo, neboť jen tak budeš mít právo na status politického vězně a tím na všechny ty výhody, které z toho vyplývají.“

Podíval se oknem na jarní oblohu a zase pokračuje: „Ale tobě na tom nesejde. Seš moc mladý a celý život máš před sebou! A co se té války týče, tak i kdyby k ní došlo, nedělej si starosti. Teď už se povede válka úplně jinak než dřív. Letecky podle určitého systému rozhodí Američané z letadel bomby s uspávacím plynem a ty se najednou probudíš polibkem ošetřovatelky mezinárodního Červeného kříže!“

Na jedné straně jsem byl smutný, že asi přece jen nebudu spadat pod ten status, na druhé straně jsem si už představoval tu ošetřovatelku a ten polibek a jak se na mě dívá jako na hrdinu.

V té době nám bylo relativně dobře. Zvykli jsme si na hlad, ale, a to bylo nejdůležitější, byli jsme mezi sebou na sto procent političtí, se stejnými zájmy a naprostou důvěrou jednoho ke druhému. Bachaři měli tenkrát plné ruce práce s nově příchozími a na nás jim nezbýval čas. Každý den jsme měli asi půlhodinovou procházku na vězeňském dvoře. Ta sloužila hlavně k získávání zpráv ze světa, které donesli většinou už odsouzení spoluvězni, protože ti už měli povoleny návštěvy příbuzných.

Bývaly to zprávy většinou naprosto bezvýznamné, ale nám pomáhaly udržovat naději, neboť kde končí naděje, nastoupí zoufalství. A kde začne zoufalství, končí většinou život. Každá, byť nevýznamná zpráva, se od úst k ústům trošičku přikrášlila a nakonec to byla bomba, na kterou všichni čekali.

 

 

Když už jsem u těch vycházek, nemohu nevzpomenout to naše oddělení A. Druhé poschodí byla tak zvaná provazárna. Byli tam uvězněni ti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti a teď čekali buď na milost, anebo na vykonání rozsudku, tedy popravu. Milostí bylo za Gottwalda poskrovnu a tak hodně vlastenců vyměnilo to nejvyšší poschodí za celu pod nemocničním traktem.

Tito hrdinové-vlastenci měli také povoleny vycházky a tak ti vězňové, kteří měli okna cel na vycházkový dvůr, nás každý den informovali o počtu tak zvaných „provazářů“. Za mě se jejich počet pohyboval tak kolem dvaceti. Kromě Milady Horákové tam byl také podplukovník Skokan z vojenské ilegální organizace s Hartmanem a Rohlenou.

Když se měla konat poprava nějakého vlastence, dozvěděli jsme se to den předem. Za normálních okolností se konala tzv. uzávěrka večer. Po vydání večeře a posbírání ešusů chodil pak jeden z chodbařů od cely k cele, bouchnul do dveří a zvolal „uzávěrka“! My jsme se museli postavit pod okno cely, pak přišel velitel oddělení, otevřel dveře a jeden z nás podal hlášení: „Pane veliteli, obviněný ten a ten, hlásím stav čtyři muži a všechno v pořádku“. Ten si zapsal stav a zamkl dveře. Tím ukončil normálně pracovní den a čekalo se jen na večerku, která bývala v osm hodin.

Když se však měla konat poprava, uzávěrka se konala už v poledne. Hned po obědě nám chodbaři vydali studenou večeři (kolečko salámu nebo lžičku marmelády) a hned na to chodil další chodbař, klepal do dveří cel a volal: „Uzávěrka!“ V ten okamžik padla na nás všechny tíseň. Věděli jsme, že někomu z obyvatel ve druhém poschodí se sevřelo srdce úzkostí a kladl si otázku: „Budu to já?“

Jakmile je uzávěrka provedena a i chodbaři byli uzamčeni na svých celách, přijde prokurátor s dozorčím a velitelem oddělení, půjdou do druhého poschodí oddělení A, tam otevřou dveře jedné cely a prokurátor pak pronese: „Vaše žádost o milost byla prezidentem republiky pro závažnost vaší trestní činnosti zamítnuta, čímž rozsudek nabyl právní moci a exekuce bude provedena zítra v ranních hodinách. Vystupte z cely!“ Pak jej odvedou k nemocničnímu traktu, kde se ve sklepě nacházely cely smrti.

 

 

Tak nějak to asi probíhalo. Nevím, nikdo u toho nebyl, jen ti vlastenci a ti už nikdy nepodají svědectví. Některému z nich splnili poslední přání a mohl se rozloučit s rodinou, nebo mohl napsat alespoň dopis na rozloučenou. Jiný nemohl ani toto. Druhý, nejpozději třetí den hlásili hoši, že na vycházce chybí jeden nebo dva vězni!! A pro nás plynul život dál. Dál jsme pili vodu ze záchodu, sháněli zprávy ze svobodného světa a čekali, kdy konečně bude pro nás svítit slunce.. pokračování zde

zdroj

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Komunistické peklo II. část Následující text: Václav Havel - Jednou budem dál »»»

Atllanka | Úterý 20. 12. 2011, 07.20 | Česko, Osobnosti, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 2458x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.