Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo XIV. část

Závěr – Vzpomínky na Lojzíka

 

Motto: Není vhodné mít svůj vlastní názor, jsou s ním potíže, tím pádem mě státní prokurátor šoupnul za mříže. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát..

 

A tady náš příběh vážení přátelé končí

Když jsem já přišla na svět, Lojzovi pomalu končil čtvrtý rok kriminálu. Zřejmě někdy v té době ho odvezli do Leopoldova, kde strávil dalších osm let. Přesto, že se můj strýc na základě amnestie prezidenta republiky (Antonína Novotného) vrátil domů až na jaře roku 1962, moje první vzpomínka na něho je starší.

 

 

Dnes už se nemám koho zeptat, zda mě dospělí vzali s sebou do Leopoldova vícekrát, ale útržky vzpomínek na jednu návštěvu mi v hlavě zůstaly dodnes. Jely jsme s maminkou a babičkou vlakem.

Z jejich podání znám historku, jak v bratislavské nádražní restauraci, právě když nám přinesli „sliepku v polievke“ zachrčel rozhlas, ať cestující neprodleně nastoupí do zpožděného vlaku č… Moje chůvy popadly zavazadla i mě a úprkem se hnaly na nástupiště. Sedly do kupé a zírají, jak v malé ručce svírám tu sliepku z polievky, kterou jsem prý v rychlosti stihla vylovit.

 

 

V mé paměti zůstala „pěšinka“ vedoucí k obrovské pevnosti. U cesty stál nějaký domek, kde se odevzdávaly balíčky. Maminka s babičkou, pokud měl Lojza povolenou návštěvu, sháněly citrony a nevím co ještě, ale pak se klidně stalo, že bachař řekl, že Macek si balíček nezaslouží a nepřevzal jej… Nebo převzal, ale nepředal.

Pamatuji si, jak jsme procházely obrovskou železnou bránou a pak další. A na přepážku, za kterou strýc seděl. Bachař dovolil, abych si Lojzovi sedla na klín. Měl na sobě takové škrábavé oblečení (myslím, že tomu vojáci říkali „kopřiváky“) a před sebou položenou čepici „lodičku“. Pak už si pamatuji až leopoldovské nádraží. Maminka s babičkou vždy vzpomínaly, že prý mi daly do ruky čokoládu s tím, že ji nesmím jíst, ale dávat kousnout Lojzovi. Na to si nevzpomínám, asi to pro mě nebyla žádná křivda…

 

 

Pamatuji se, jak mi později babička vyprávěla, že když soudruh prezident nechtěl dát jejímu synovi milost, ze zoufalství se dopisem obrátila na Nikitu Sergejeviče Chruščova. Samozřejmě, že Československá (socialistická) pošta dopis zadržela a babičku si předvolali estébáci.

Když strýce pustili, rozjel se k nám do Zlína. Babička od dědy odešla asi v osmačtyřicátém a žila na jižní Moravě. Děda ve Zlíně založil novou rodinu. Vyženil dvě děti a mojí nové babičce se narodila dvojčata jen o tři týdny mladší než já.

Dědeček vychovával tedy čtyři děti, dělal domovníka na ONV a je těžké jej dnes odsuzovat za to, že se někdy v padesátých letech svého syna – vlastizrádce zřekl. Estébáci rodinu neinformovali o důvodech zatčení, dědovi prý řekli, že jeho syn chtěl střílet do lidí, žen i dětí! Pro Lojzíka to byla moc těžká rána.

Po svém návratu řešil velké dilema, jestli se má se svým otcem sejít, ale dopadlo to dobře. Brzy k sobě našli cestu.

 

 

Lojza, který se z Leopoldova vrátil s dluhy, zprvu bydlel u nás, můj otec jej přivedl do Dopravního podniku. Tam pracoval jako elektrikář vrchního vedení (tzn. trolejí). Zakrátko se ale zamiloval. Se svou ženou se usadili v Pardubicích, kde dřeli, aby si svépomocí postavili byt. Nezapomenu, jak jsme s ním, maminkou a bráchou v 67. roce stanovali i spali pod širákem v Orlických horách.

Lojzík se v předokupační uvolněné době stal předsedou K231. Shromažďoval materiály o bachařích a vyšetřovatelích. Pak přišel srpen 1968. A samozřejmě okamžitá emigrace.

 

 

I přes vábení kamaráda mukla, který se usadil ve Spojených státech, zůstali manželé Mackovi v sousedním Rakousku. Znovu začínali od nuly. Dokonce ani německy neuměli. Zprvu bydleli ve Vídni v jedné maličké komůrce. Pak v 1+1, společné WC na chodbě. Lojzík montoval, myslím, že se tomu říká, rozvaděče. Prostě byly to takové veliké skříně plné různobarevných drátů…

Koupili si pozemek na kraji malé vesničky nedaleko Tullnu. Na něm nejdříve vyrostla „garáž“, která sloužila jako přístřeší a azyl, když potřebovali vypadnout z vídeňského chaosu.

Následně vlastníma rukama postavili domek, aby měli kam odejít do důchodu. Někdy zajeli k Dunaji, na jehož protějším slovenském břehu čekal a mával děda s babičkou.

 

 

Napřed rodinu na 12 let rozdělil ostnatý drát vězení, pak na 21 let ostnatý drát železné opony. Až po revoluci jsem se dozvěděla mnohé ze života v leopoldovské pevnosti. Lojza si moc vážil osobností, které se tam jemu, mladému klukovi věnovaly. Naučil se několik cizích jazyků (zákon schválnosti – nebyla mezi nimi němčina), po večerech studoval humanitní obory. Učiteli mu byli starší vzdělaní muklové, pomůckami kousky toaletního papíru a inkoustová tužka.

 

 

Nechci nikoho z vás rozčílit zveřejněním Lojzových vzpomínek na lakomého mukla Gustáva Husáka či na spoluvězně z řad duchovních, ani názorů na církev, jak si je pamatuji z jeho ústního podání. Už nám o tom nepoví. Začátkem loňského roku odešel z mého života už potřetí, tentokrát opravdu naposledy. Komunisti na něho byli krátcí, zlomila jej až leukémie.

 

 

Dokud mu to zdraví dovolovalo, jezdil do republiky na všechna muklovská setkání, ale Rakousku zůstával nesmírně vděčný, cítil se tam neobyčejně svobodně. Je mi moc líto, že se nedočkal toho, o co tak usiloval – aby jména jeho zavražděných kamarádů byla zvěčněna na pamětní desce v Jáchymově. Snažil se jednat s panem starostou, ale nikam to (možná jen zatím?) nevedlo.

O tom, že byl Lojzík zlínským patriotem svědčí polistopadová SPZ jeho auta, jak ji zachytili i všímaví novináři:

 

 

Nevím, co se hodí napsat na úplný konec. Bylo by příliš patetické zakončit voláním po obezřetnosti a nepodceňování rozpínavosti veřejně vystupujících i skrytých komunistů? Možná ano. Proto jen prosba – nezapomínejte, co jste prožili, slyšeli, nebo jen z pera pamětníků četli. Děkuji vám.

 

 

Dle zdroje zpracovalo st@tll 2011 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Manipulace, provokace, dezinformace 4.část Následující text: Karel Schwarzenberg »»»

Atllanka | Neděle 6. 01. 2013, 16.37 | EU, Politika, Česko | trvalý odkaz | vytisknout | 1684x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.