Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo XI. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Není vhodné mít svůj vlastní názor, jsou s ním potíže, tím pádem mě státní prokurátor šoupnul za mříže. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát..

 

Není Vykmanov jako Vykmanov

Jednoho dne se stalo něco, s čím jsem již ani ve snu nepočítal. Na chodbě byl sice slyšet neobvyklý ruch, ale že by mohl mít něco společného s námi nás vůbec nenapadlo. Slyšeli jsme otevírání cel, Valmovo nadávání jako: „Já vám všem zvednu šunky, že se poserete! Komu se chce raději do korekce, tak ať to řekne, večer si tam popovídáme!“

Asi za hodinu byl zase na chodbě klid, ale podle šumu se dalo usoudit, že hodně muklů opustilo “céčko“. Přáli jsme jim to z celé duše, neboť jsme v té době netušili, že by mohlo existovat něco horšího a tak si dle nás mohli jen polepšit. Při rozdávání oběda jsem se pokoušel zeptat chodbaře, co to bylo za hluk a pohyb, ale byl tak podělaný strachy, že mi málem urazil nos, jak rychle zavřel okýnko ve dveřích.

 

Dračí setba 6.část

 

Další den hned po snídaní (jeden šufánek vlažné Melty, o které se odborníci zapřísahali, že je vařená z pražených kaštanů, jež urvali v zimě srnám ze žlabu jesliček) se nedaleko od nás začaly opět otevírat a zavírat dveře. Zvuky se přibližovaly a my jsme napětím ani nedýchali. A skutečně, najednou zarachotil klíč, vedle chodbařů stál Valm se Šepikem, v rukou drželi seznamy a něco odškrtli.

Šepik tím svým skřehotavým východňárským či rusínským nářečím zablekotal: „Vistůptě!“ Valm, aniž by se na nás podíval, řekl: „Máte všechny svoje věci?“ Já nic neměl, tak jsem řekl ano, ale Jirka byl praktik a povídá, že ne. Vletěl na celu, tam popadl flašku rybího tuku a postavil se vedle mě. Bachaři zatím otvírali další a další dveře a Jirka povídá: „Přece nebudeme blbí a nenecháme jim to tam. I když někam pojedeme, tak to můžeme předem vypít!“ No jo, myslelo mu to, klukovi.

Stálo nás na chodbě „céčka“ asi padesát, na Šepikův povel jsme udělali vpravo vbok a vyrazili. Najednou jsem myslel, že mě trefí šlak. Na centrále jsme zahnuli do prava na oddělení B a šli do sklepa, kde se necházely korekce. Krve by se ve mně nedořezal, navíc jsem si nebyl vědom toho, že bych něco provedl a Jirka také ne.

Zavřely se za námi katrové dveře, tam jsme se museli postavit vedle sebe a vysvléct do naha. Pak jsme přešli na protější stranu a v ten okamžik se vyhrnuli chodbaři, všechny věci posbírali a odnesli pryč. Ze skladu začali vynášet šaty jíné, v mnohem horším stavu. Navlekli jsme je na sebe a vyvedli nás ven.

Teď už bylo jasné, že jedeme pryč.

Čekal na nás autobus, který nás měl dovézt tam, kde nás strana a vláda nejvíc potřebovala. Spoutaní po dvojicích jsme vyjeli. Po cestě centrem Prahy se nedal určit směr, ale najednou jsme zahlédli ukazatele na Karlovy Vary. Srdce nám zaplesalo, protože naším cílem byl rozhodně Jáchymov, tedy některý z lágrů a ne pevná věznice, kde bychom celá léta trávili na malé úzké cele bez pohybu.

Lágr, to bylo něco úplně jiného! Byla to sice dřina na šachtě, ale zato na lágru se mohl člověk sebrat a jít navštívit kamarády na jiný barák, pokud je to zrovna na tom kterém lágru povoleno. Dalo se ale v každém případě vyjít před barák, nalokat se čerstvého vzduchu a zbavit se toho prokletého prachu z peří, kterého jsme měli už nejen plné plíce, ale i plné zuby.

V autobuse nám nezakázali mluvit a dokonce jsme směli kouřit, pokud ovšem někdo nějakou tu cigaretu vlastnil a tak tam panovala výborná nálada. Nejvíce jsme se ovšem těšili na to, že se po dlouhé době pořádně najíme. Předpokládali jsme totiž, že dostaneme plnou dávku jídla, ale co bylo nejpodstatnější – na všech lágrech byl údajně volný chleba, který se fasoval vždy na celou světnici (na cimru) podle potřeby. To znamenalo, že kde je chleba, není hlad a tato představa nás doslova fascinovala. Protože kde není hlad, vládne dobrá nálada a optimismus.

Už to bylo dost dlouho, co jsem byl z Jáchymova pryč, proto jsem byl překvapen, že lágr Bratrství už nebyl tím ústředním. Tím hlavním, na který přijížděly transporty nových muklů ze všech končin naší vlasti a odtud pak byli rozesíláni podle potřeby na ostatní tábory se nyní stal Vykmanov 1.

Vykmanovy byly dva, jednička jako ústřední a pak dvojka, nesrovnatelně menší. Měla jen tři baráky, zato však to byl vyhlášený trestní lágr. Časem se mu přestalo říkat dvojka, ale lágr „L“. To „Elko“ znamenalo likvidační. Vládl zde pověstný velitel Pibil s přezdívkou „Šlachťák“.

To jsem se dozvěděl od kluků z ústřeďáku. Byl to průměrný lágr s průměrnou buzerací a vládl na něm celkem klid. Muklovské složení bylo pestré. Dost bylo retribučáků, hlavní část tvořili kriminální v celé bohaté škále od zlodějíčků po zloděje, přes mravnostní – tedy „prcačkáře“, až po vrahy. Političtí už taky začali tvořit početnou část osazenstva.

Oba lágry ležely na stejné cestě, která odbočovala pravoúhle z hlavní silnice do Jáchymova. A tak se nám nejdříve objevil trestní lágr Elko, vedle něj dál bylo OTK, tedy oddělení technické kontroly, za ním pak ten ústřední Vykmanov 1.

Měl bych se zastavit u OTK. Název sám od sebe zněl velice hezky a důležitě, ale bylo to to nejhorší pracoviště, jaké si lidé mohli vymyslet. Svážela se sem ruda z celého Jáchymovska, ba dokonce i Slavkovska a Příbrami. Zde se musela zpracovat. Bylo to velice jednoduché, zato však počertech namáhavé.

Každá várka rudy, kterou přivážely Tatry 111, se musela nejdříve rozmlátit asi desetikilovými palicemi na drobný štěrk, pak asi pětkrát proházet, aby se dosáhlo v celé hromadě průměrně stejné radioaktivity, pak rudu naplnit do barelů, z nichž každý musel mít nejméně šedesát kilo. Měl-li méně, musel se sundat zpět z váhy, jeden mukl popadl palici, druhý lopatu a už to začalo. Jeden bouchal palicí do rudy, druhý přisýpal rudu, až dosáhli požadované váhy. Pak se barel uzavřel plechovým víkem. Na něm byly údaje o druhu rudy, její radioaktivitě a z které šachty pochází. Takto popsané barely se odvozily do skladu.

Mě to však moc nezajímalo, neboť jsem byl na jedničce a z té se na OTK pracovat nechodilo. To bylo přenecháno těm chudákům z „Elka“. Mě přidělili fárat na Plavno. Byla to malá šachta jen se třemi patry hned kousek od lágru. Rudy v ní bylo poskrovnu, jen tolik, aby se neřeklo, ale Rusové brali všechno a proč také ne, když byla zadarmo. Těžba byla nerentabilní, ale koho to tehdy zajímalo? Ještě po cestě autobusem jsem se zapřísáhl, že kdyby mě měli i zabít, tak za ty sprosté vraždy mých kamarádů komunistům nevytěžím ani gram rudy! Byl jsem připraven nést jakékoliv důsledky, neboť mě naučili nenávidět a já je nechtěl podporovat.

Pracoval jsem na třetím patře, kde vládl štajgr Kudláček. Byl takový menší silnější, ale sprostý, jak pravý štajgr. Hned byl s každým hotový, nenechal se nijak oblbovat a svému povolání rozuměl perfektně. Nikdy předtím jsem pod zemí nepracoval a tak mi kluci vysvětlili, co mám dělat.

Zavedli mě do lampárny, kde pracovala Kudláčkova dcera. Pucovala tam karbidky a plnila je pro další šichtu. Dostal jsem taky jednu a šel s klukama ke kleci čekat na sfárání. Jak se tak bavíme, slyším najednou takový jemný ženský hlas: „Krucifix, tady je to ale spolek buzerantů! Uděláte mi to ještě jednou, tak vás pošlu všecky do prdele!“

Zůstal jsem stát jak opařený, ale kluci se začali pochechtávat a vysvětlili mi o co se jedná. Po osmačtyřicátém roce, když komunisté začali budovat ideální lidskou společnost, rozhodli také, že se přestane souložit za peníze a lehkým děvčatům dali možnost zapojit se do budování socialismu. Velká část jich přišla na Jáchymov, kde byly zaměstnané jako kolektorky. Jejich úkolem bylo každý vozík, který vyjede ze šachty, změřit přístrojem, jestli obsahuje nějakou rudu. Ten pak odstavit stranou a potom byl odeslán na OTK k dalšímu zpracování.

Kluci se snažili i ve vězení nějakým způsobem sabotovat to ždímání rudy a když se třeba dozvěděli od kamarádů, že budou ten den těžit jen rudu a žádnou hlušinu, snažili se vozíky s rudou vyměnit za ty s hlušinou a rudu pak vysypat na haldu. Když si toho kolektorka všimla, začala řvát na celé kolo. Měla strach, aby ji také nezavřeli, ale přesto nikdy nic neoznámila. A kdyby to prasklo, kluci by šli znovu před soud a dostali by pěkně vysoké tresty!

 

Když lůza dostane moc a řádí

 

První fárání a kanadský zálom

Sfáral jsem na třetí patro a čekal na Kudláčka, až si pro mě udělá čas a řekne mi, kde a s kým mám začít dělat. Vybavoval se s klukama u zámečnické dílny hned vedle těžní klece o nějaké práci a já si tedy stoupl bokem a čekal. Po chvíli se na mě podíval a říká: „Co čumíš? Jak to, že nejsi na díle?!“ Odpověděl jsem, že jsem ten nový a čekám na zařazení. Kývl hlavou a až zařídil vše potřebné, obrátil se na mě. Než stačil něco říct, povídám: “Pane štajgr, v padesátém roce mi tady na Adamu zastřelili kamaráda a čtyři další popravili. Já proto nemíním těžit rudu, ať mě to stojí co chce.“

„Ani na to nevypadáš, že bys to zvládnul! Tak hele, tady pod zemí jsme na tom všichni stejně. Jak my civilisti, tak vy muklové. A jestli se tu urve nějaký hlaďák, tak to odseru jak já, tak i ty. Já nechodím žalovat, ale u mě se maká! Civilisti i vězni. A za co tady seš, po tom je mi hovno!“

Tím byl krátký a výstižný projev u konce a dal mě k zámečníkům. Bylo to bezvadné, i když jsem této profesi vůbec nerozuměl. Časem jsem zjistil, že existují dva druhy zámečníků – ti opravdoví, kteří dělali u těžní klece v dílně a opravovali všelijaké ty vrtačky a sbíječky a co já vím co všechno, a potom byli ti druzí, ke kterým jsem teď patřil i já.

Přidělil mě k nějakému Pepovi a naším úkolem bylo prodlužovat vodovodní a vzduchové potrubí na překopech a sledných. Nejsem sice horník, nafáral jsem na uranových dolech jen pár měsíců, ale přesto se pokusím laicky vysvětlit, jak taková uranová šachta vzniká. Správně řečeno – jak vznikala za komunismu.

Zavřete oči a představte si, že ležíte na louce prohřáté letním sluníčkem, kolem vás se flákají čmeláci, motýli a mezi nimi se hemží pilné včeličky. Vy nemáte co na práci, neboť máte dovolenou a trávíte ji v Krušných horách. Vdechujete voňavý vzduch čisté přírody, je vám měkoučko a dobře na duši. Najednou vás někdo probere z vašeho snění svým „Dobrý den“. Nechce se vám věřit, vždyť jste tak hluboko v horách vzdálení veškeré civilizaci!

Ale je to pravda, kolem vás jdou dva muži, přes krk řemen a na něm zavěšený přístroj na měření radioaktivity, na uších sluchátka, v ruce kovovou tyč zakončenou jakýmsi talířem, kterým odhání čmeláky a motýly, tomu druhému dává nějaké informace a on je zakresluje do mapy. Najednou zmizí a vy nevíte, jestli se vám to jen nezdálo.

Nebyl to sen, protože za určitý čas přijdou zase jiní, začnou buldozery dělat nové cesty a vám není jasné proč, když ty stávající stačí pro všechny zdejší kopce a údolí. Jenže vy tomu nerozumíte, nevíte, že mají přijet „vrtáci“ se svými soupravami, které jsou tak těžké! Všecek zdejší hmyz se začne stěhovat a vy si říkáte, že socialismus určitě musí vědět, co má dělat pro posílení míru a tak nad tím radši nechcete dál uvažovat.

Vrtáci vrtají do hloubek, zapisují, pošta v Ostrově je přetížena zásilkami zakódovaných map odesílaných do Prahy a pak se objeví úplně jiní lidé a krušnohořím zaznívá: „Da, da. Charašó, spasíba molodci!“ Jsou to samí inženýři – vodní, vzduchový, povrchový a hodně dalších…, ale jedno mají všichni společné. Nosí modré konfekční šaty, používají stejný parfém, který je cítit do dáli a ten nejdůležitější z nich pak do českého krušnohoří zapíchne klacek a tam vznikne budoucí uranová šachta. Vy, i když jste tady doma, musíte sbalit deku a jít pryč.

Pak čeští odborníci a řemeslníci přivezou spoustu mechanizace a i když to tak nevypadá, začíná ten velký neúprosný boj proti imperialismu. Ten zapíchnutý klacek se stane středem dvou protínajících se diagonál čtverce o průměru asi tak sedm krát sedm metrů a teď začne to hlavní. Bagrista shrábne travnatý povrch s pampeliškami a plicníkem lékařským, až se dostane na skálu, která se nemíní vzdát. Ale co jí chuděře zbývá? Tatry 111 začnou svážet do hlavního skladu v Ostrově nad Ohří tuny a tuny Donaritu, tisíce a tisíce rozbušek a metrů zápalné šňůry. Parťáci rozdělí najaté dělníky na směny a brigády socialistické práce a vyhlásí velké soutěžení.

Vždycky se najde nějaký trouba, a s tím právě strana počítá, a ten začne ostatní hecovat a uzavírají se závazky. Kdo nejvíc navrtá, kdo nejvíc odstřelí, kdo se dostane za šichtu hlouběji a tak běží socialismus na plné obrátky. Po prvních odstřelech se dá roztříštěný kámen vyhazovat jen rukama či lopatou, pak už to není tak jednoduché a po obou stranách vystřílené díry se postaví dvě kozy z kolejnic, na ně se zavěsí kladka s kýblem o průměru asi jednoho metru. Druhý konec se navine na vrátek. Tím se spouštějí dělníci do díry, střelmistři odstřelují.

Zrádci dělnické třídy tím kýblem vyvážejí roztříštěnou skálu na povrch, ale bez těch soutěží a odměn, bez svačiny a sytého oběda či večeře.

Mezitím v Jablonci nad Nisou vyrábějí pasíři nové raznice pro odznaky vítězných brigád, které se dostaly ještě hlouběji a radostněji než ti druzí. Tímto způsobem se díra střílí do hloubky třiceti až padesáti metrů. Pak už přestává být díra dírou a stává se šachtou, protože teď už se začíná střílet také vodorovně. Tyto nové chodby se nazývají překopy. Dál už se vrtá svisle i vodorovně, neboť šachta bude mít vícero pater a vícero překopů.

A tak je zapotřebí více Donaritu, více rozbušek a více lidí. Ale těch není dost, proto se musí vymyslet hodně zrádců dělnické třídy, ty je nutno odsoudit a poslat posílit mír na Jáchymov.

Vystřílený kámen tvořící jádro Krušných hor přestane být kamenem, ale stane se „hlušinou“, tudíž něčím bezcenným co neobsahuje žádnou radioaktivitu a sype se do údolí, zasypává zvonky a kopretiny, čmeláci se stěhují dál a dál. Mizí voňavé louky i zdravé krásné lesy. Ale co by člověk neudělal pro to, aby na světě vládl mír a zmizelo vykořisťování člověka člověkem?!

Překop je vlastně něco jako dálnice na povrchu. Je to široká a vysoká díra, která vede bůhví kam a z ní se pak na strany střílí další chodby a ty se nazývají sledné. Na nich pracovali vždy dva muklové. Taková parta dvou muklíků musela za šichtu vybrat a naložit do vozíků /či huntů/ odstřelený kámen /neboli forotu/ z předešlé směny, pak vyvrtat asi deset děr do hloubky cca dvou metrů a ještě navíc zajistit odstřel.

Protože se tímto tempem pokračovalo každý den třikrát, bylo co dělat, abychom stačili pokládat nové vodovodní a vzduchové potrubí. Byla to mizerná práce, nenajezení, neboť s tím „volným chlebem“ to nebyla pravda, se stropu chodeb stále tekla voda na hlavu a za krk, gumáky byly děravé a všechno pod zemí špinavé a navíc osvětleno jen dvěma karbidkami. Na překopu to bylo už trochu jiné. Tam už byla zabudovaná elektrika, žárovky na 24 voltů a tak i když byla práce mizerná, bylo na ni aspoň vidět.

 

 

Na mé první šichtě jsme s Pepou pokládali potrubí na překopu. Když mě uviděl parťák a zjistil, že jsem nováček, povídá Pepovi: „Hele Pepo, my tady potřebujeme novej kanadskej zálom od zámečníků. Moh by nám ho Lojza donést?“ „Ale proč ne, dnes toho nemáme tolik.“ Byl jsem i rád, protože do zámečnické dílny to bylo asi dva kilometry a mohl jsem se tak podívat i do těch sledných a zabít čas do konce šichty. Bylo mi fajn na duši, ale jen potud, dokud jsem se nedostal k dílně. Vejdu dovnitř a tam Kudláček na kus řeči se zámečníkama.

Jak mě uviděl, hned spustil, co tam dělám, proč nejsem s Pepou. Řekl jsem mu, že mě parťák ze severního překopu poslal pro kanadský zálom a v ten okamžik Kudláček pokračoval: „Já jsem tomu volovi dneska jasně řekl, že ty kanadské zálomy musí dnes položit minimálně dva a on si blbec pošle jenom pro jeden!“

Já věděl houby o co se jedná a tak jsem jen čekal, co se z toho vyklube. Zámečník mi připravil dvě takové zahnuté trubky, každá asi třicetikilová. Zavěsil jsem si tedy karbidku za přesku u fáráků, jeden zálom přes levé rameno, druhý přes pravé a vyrazil jsem k čelu překopu. Po pár minutách ze mě lilo jak z vola, ale co jsem měl dělat? A dva kilometry nejsou žádná legrace.

Cestou jsem potkával mukly a když zjistili co nesu, dozvěděl jsem se, že parťák už na mě čeká. Byl jsem nakrknutý jak hrom a nejraději bych s nimi praštil o zem. Když jsem téměř bez dechu dorazil na překop, myslel jsem, že mě raní mrtvice. Bylo tam kraválu a zapnutých vrtaček, voda tam stříkala na všechny strany a muklové potahovali hadice k vrtačkám – prostě chaos.

Najednou mě zahlíd parťák, podívá se na ty zálomy a povídá: „Hele, ty jsou ale špatné. Von ti dal dvoucoulové a my tady potřebujeme třícoulové. Tak je rychle maž vyměnit. Teda mně v ten moment prasklo v bedně, ale co jsem měl dělat? Tak zase dva zálomy na ramena a zpět do dílny. Byl jsem už vyplivnutý, zdrbnutý a pot mi tekl po čele a jen jsem vešel do dílny, bouchnul jsem s nimi o zem.

Kudláček tam seděl za stolem a něco zapisoval. Jak mě uviděl, začal se se zámečníkama chechtat jak pominutý. Koukám na ně a nevím, o čem je řeč. Až ten jeden mi povídá: „Lojzo, von neexistuje žádný zálom, to si musí jenom každý nováček na šachtě nějak vodskákat!“

A on ten Kudláček mě ještě přesvědčil, že tam ty zálomy potřebují dva! Co mě však uklidnilo bylo, že štajgr řekl: „Zůstaň už tady a pomož zámečníkům.“ Vypadal jsem nevalně a asi mu to potom bylo samotnému hloupé a tak se mi to snažil vynahradit.

 

Útěkem na Elko

A tak dny a týdny na šachtě ubíhaly, ze mě se stal pořádný zámečník, protože jsem uměl smontovat vodovodní a vzduchové trubky, dát mezi dvě „flanšny“ pryžové těsnění a pěti šruby utáhnout, aby to neteklo či nefoukalo. S Pepou jsme si fajn rozuměli, a protože v tom uměl chodit, když jsme měli to nejnutnější hotové, zařídil to u Kudláčka tak, že jsme mohli kvůli nějakému materiálu vyfárat nahoru a tam už zůstat do konce šichty. Ono přece jen bylo lepší ve skrytu lokat čerstvý vzduch, než veřejně trčet v mokré špinavé šachtě bez slunka a přírody.

Na světnici jsem byl s Mirkem Machačem. Byli jsme z těch asi dvaceti jediní političtí na cimře. Jinak to byli samí zloději a zpronevěry, takže se úplně samozřejmě vytvořil mezi námi dvěma kamarádský vztah. Byl taky Moravák a to už nás samo od sebe sbližovalo. Měl přezdívku „Kuře“. Byl takový blonďatý, ještě mu nerostly vousy, ale jen takové chmýří, jako mají čerstvě vylíhnutá kuřata. Byl to moc prima kluk a jako správný mukl neměl nic jiného v hlavě než „zdrhnout.“

Jak komunisté utrápili Jiřího Ganze 1. část

 

Byl na lágru mnohem déle než já a už měl prostudované, jak by se dal útěk provést. Ono těch možností nikdy moc nebylo, protože přes dráty to byla sebevražda a nám se umírat v jednadvaceti nechtělo, takže zůstával nakonec jen podkop. Ten se už osvědčil za Hitlera v koncentrácích, jenže takový „tunel svobody“ byla zdlouhavá záležitost. Taky se na něm muselo podílet vícero lidí, ale nejdůležitější bylo odstranění vykopané země.

Bydleli jsme hned na prvním baráku u silnice a podle odhadu to mohla být vzdálenost takových třiceti metrů. Dalo se předpokládat, že by vyhrabání celého tunelu trvalo několik měsíců. Vykopanou hlínu jsme chtěli nosit v ušitých pytlících na šachtu a tam ji vysypávat do huntů po sfárání. Další část hlíny se dala sypat do společné latríny, kterou jezdili skoro každý týden vyvážet civilisti z Ostrova.

Potřebovali jsme k sobě najít ještě alespoň dva spolehlivé mukly, kteří by chtěli jít s námi. Jednou jsme se o tom s Mirkem „Kuřetem“ bavili a nějak nám uniklo, že nás poslouchá takový starý cikán. Mysleli jsme si, že nás neshodí, protože se s ním nemohl nikdo domluvit, neboť mluvil jen maďarsky. Spletli jsme se.

Sotva jsme druhý den vyfárali, museli jsme se hlásit na velitelském baráku. Bylo nám divné, co po nás vrchnost chce, ale jen jsme přišli do předsíně náčelníka, bylo nám všechno jasné. Na židli u dveří seděl ten cikán a jen se na nás šklebil. Byl to holt prachobyčejný bonzák a ještě navíc ten blbec řekl, že na podkopu pracujeme.

A tak zatím co nás vyslýchali a snažili se mírovými pěstmi zjistit, pod kterým baráken ten podkop děláme, byl na lágru vyhlášený mimořádný nástup. To aby se ujistili, že opravdu nikdo neutekl a pak komando bachařů z útvaru Jeřáb lozilo pod barákama a hledalo naše dosud nezačaté dílo. Patřičně uklidnění se pak stáhli a my s Mirkem jsme dostali těch klasických třicet dní korekce, dvanáct půstů a dvanáct tvrdých.

I když jsem byl během relativně krátké doby už několikrát v korekci, z této jsem dostal tak trochu strach. Ty týdny na Mariánské v klášteře, vězení ve vilce a pak hlavně Bory zanechaly své stopy. Byl jsem vyzáblý jak měchuřina, věčně hladový a teď ta práce pod zemí taky udělala svoje a tak mi bylo z toho všeho nedobře.

Korekce tu byla postavena hned vedle nástupiště. Byla to taková dřevěná bouda, která byla rozdělena na dvě menší místnosti o velikosti asi tak 2,5 krát 2,5 metrů. Zařízení bylo stylové. Žádná postel, žádný stůl, židle, okno, žádné větrání. Ale přece jen tu něco bylo – plechový žanek na čurání. On ani moc důležitý nebyl, protože víc jak třetinu měsíce jsme nedostali nic ani k jídlu, ani k pití a ty slabé dvě třetiny poloviční dávky téměř z ničeho naše těla zužitkovala téměř beze zbytku, ale uklidňovalo nás vědomí, že kdybychom přece jen dosáhli toho luxusu a museli jít na velkou, tak máme do čeho.

A tak jsme bručeli, Mirek v jedné místnosti, já v druhé a mohli jsme se přes prkennou zeď alespoň bavit. A že stál barák korekce vedle nástupiště, čas nám zkracoval pohyb na něm. Vracela se noční šichta domů a musela nastoupit k převzetí místní vrchností, pak další odcházela na šichtu. Mezitím zase někdo chyběl, protože jej zapomněli odepsat ze stavu a bylo z toho vzrušení a nám utíkal čas.

Vžilo se tu řvaní táboráka: „A když řeknu nedýchat, tak padnete udušením!“ Byl to blbec, kolaborant a ani ti odsouzení retribučním dekretem s ním nechtěli mít nic společného.

Všechno má svůj konec a tak i z té korekce nás vypustili. Bolely nás oči ze slunka, byli jsme vyhladovělí, ale venku a mohli jsme se nadlábnout alespoň tím chlebem. Bylo mi odjakživa nepříjemné chodit někam o něco škemrat, ale měl jsem tisíc chutí jít do kuchyně a něco k jídlu si tam vyptat. Přišel jsem na cimru a na mojí posteli ležela malá asi dvoudecová sklenička se sádlem, s cibulkou a asi čtvrt kila chleba. Bylo jasné, že to nějaká dobrá duše oželela, aby mně trochu pomohla.

Děkoval jsem Principu života za to, že takoví ušlechtilí lidé existují. Pustil jsem se do jídla s takovou obrovskou chutí, že se mi málem dělaly boule za ušima. Chtěl jsem nabídnout i Mirkovi, ale ten měl tu samou porci na posteli. Bylo mi nepříjemné, že jsem nevěděl, komu poděkovat, ale nakonec jsem si řekl, že se ten dobroděj sám přihlásí. A také přihlásil.

Byl to ten cikán co nás shodil. Lidské duše jsou nevyzpytatelné. Na jedné straně dovede člověk dostat druhého do situace, kdy musí bojovat o přežití, na druhé straně mu pak podstrčí kus toho žvance, aby se alespoň trochu mohl postavit na nohy.

Bylo asi po osmé hodině ranní, já trochu zasycený tím chlebem a sádlem, a najednou se objeví ve dveřích nějaký mukl, že prý si mám sbalit všechny své věci a mám přijít před velitelský barák. Zavánělo to tedy přece jen novým soudem, ale už mi to bylo tak nějak jedno. Mít na krku dvaatřicet, nebo čtyřicet let už nehraje žádnou roli. A navíc jsem se mohl těšit na nějakou změnu.

U brány však nestál žádný zelený anton a tak jsem byl zvědav, co se z toho vyklube. A vyklubalo! Za chvíli vyšel z kanceláře bachař se samopalem a spisy a posunkem mi naznačil, že s ním mám jít k bráně. Na silnici jsme zabočili doleva a šli pěšky. Nebylo pochyb o mém novém domově. Bylo to Elko s pověstným Šlachťákem a denně uranovou rudou.

V kanceláři seděl za stolem Šlachťák, na mě se ani nepodíval, já stál hezky vyšponovaný s čepicí v pravé ruce, přesně jak to předpis vyžadoval. Nechtěl jsem zavdat sebemenší příčinu k tomu, aby se na mě nakrknul, neboť bylo nebezpečí, že to se mnou dopadne jako po tom soudu na Borech, kde mi Šafarčík okamžitě napálil třicet dní a půsty s tvrdými. Teď mi ten měsíc, co jsem měl za sebou, dokonale stačil.

 

Jak komunisté utrápili Jiřího Ganze 2. část

 

Šlachťák studuje moje spisy a po čase si povídá víc pro sebe než pro mě: „Macek, Macek, odkud já vás znám?“ Pak jej něco osvítilo, oči se mu rozzářily a říká: „Poslyšte, vy jste byl souzený v padesátém s Tipplem? Tak to jste pěkný dobytek! Já byl na vašem procesu a to vám tedy slibuju, že můj lágr opustíte leda nohama napřed!“

Bylo mi úzko, nevalně na duši a snaže se zachránit co se dá, pokoušel jsem se vysvětlit, že jsem nikoho nezabil a ani neměl ten úmysl. „Ptal jsem se vás na něco? Neptal, tak v tom případě držím hubu!“..pokračování zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Kauza Havel - Dost bylo pravdy a lásky? Následující text: Povstání na Donu »»»

Atllanka | Pátek 10. 02. 2012, 14.21 | Česko, Osobnosti, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 2689x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.