Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo V. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít, chtěl jsem s tebou hezké děti mít, a teď musím v žáru ve válcovnách, do úpadu dřít. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatej drát…

 

Pankrác – část II.

Jednoho dne odvedli Jardu Rulce k soudu. Byli jsme zvědaví, kolik toho dostane. Sám očekával doživotí. Nebylo nám nijak do řeči a počítali jsme hodiny do jeho návratu. Přišel po obědě, bledý, velitel oddělení šel s ním na celu a čekal s rukama za zády, až si Jarda sbalí své věci. Neměl ani možnost nám říct, jak dopadl. Odvedli jej a už jsem o něm nikdy nic neslyšel. Jedni tvrdili, že dostal trest smrti a vzápětí na to byl popraven, druzí zase, že dostal doživotí a že se mu podařilo utéct. Nevím.

Přišel červen a s ním tvrdá realita. Dostali jsme s Honzou obžalobu, ze které jsme se dozvěděli, že budeme souzeni státním soudem za velezradu a špionáž.

7. června ráno nás vyvedli z cel a odvedli do sklepa, kde nás labyrintem chodeb protáhli do soudní budovy. Jeden z bachařů vešel do místnosti, hned vykoukl a povídá tomu druhému, že jo a už jsme byli uvnitř. Seděli tam dva pánové, od nichž jsme se dozvěděli, že jsou našimi obhájci. Ujistili nás, že nebylo zapotřebí s námi předem o našem činu hovořit, neboť dostali k prostudování naše spisy, ze kterých naše vina je naprosto jasná. Doporučili nám, abychom u soudu projevili lítost nad naší činností a oni že zase budou apelovat na to, že jsme dělnického původu, že svých činů litujeme a navíc jsme blízcí věku mladistvému.

 

 

To už ale vešli soudce s přísedícím, soudkyní z lidu a prokurátorem a už to jelo. Soudce si ověřil naši totožnost, soudkyně z lidu začala cosi o zradě dělnické třídy, což se velmi zamlouvalo prokurátorovi, který nás patřičně rozebral, takže být soudcem, dal bych si nejmíň dvacet let. Soudce jen pokyvoval hlavou, jako že poslouchá, pak naši obhájci opakovali to, co nám slíbili říci, my pak že litujeme a už to bylo. Soudce povstal, přečetl znovu obžalobu, že jsme vinni, že v době od září 1949 do dubna 1950 v Německu:

1/ spolčili se navzájem a vešli v přímý styk s cizími činiteli, aby se pokusili zničit, nebo rozvrátit lidovědemokratické zřízení, nebo společenskou, nebo hospodářskou soustavu republiky zaručené ústavou

2/ vyzradili přímo či nepřímo cizí moci státní tajemství a k takovému činu vešli v přímý styk s cizí mocí, nebo s cizími činiteli, čímž spáchali:

  • a/ zločin velezrady podle §1, odst. 2, odst. 1 litery c/zákona číslo 231/48 Sb
  • b/ zločin vyzvědačství podle § 5, odst. 1 téhož zákona

 

Oficiálně se šli mimo sál poradit o výši trestu, ale podle toho, jak dlouho byli pryč se byli asi jen vyčurat. Znovu zasedli a soudce prohlásil, že po poradě s prokurátorem a zástupkyní dělnické třídy, soudkyní z lidu, došli k závěru, že jsme vinni a odsuzujeme se podle § 1, odst. 1 zákona č. 231/48 Sb, se zřetelem na ustanovení §34 trestního zákona k trestu těžkého žaláře, čtvrtletně jedním tvrdým ložem zostřeného, a to:

  • Alois Macek v trvání dvanácti roků
  • Jan Jeřábek v trvání čtrnácti roků.

 

A podle § 389 tr. ř. k náhradě trestního řízení rukou společnou a nerozdílnou a každý pak zvlášť k náhradě výloh výkonu trestu. Podle §47 zákona na ochranu lidově-demokratické republiky uznává se vedle trestu na svobodě i trest peněžitý ve výši 10 000 Kč, který v případě nedobytnosti se zaměňuje za trest těžkého žaláře v trvání 20 dnů. Podle § 48 citovaného zákona vyslovena konfiskace celého majetku.

Podle § 52 téhož zákona soud posléze vyslovil ztrátu čestných práv občanských a doba nezpůsobilosti k jejich opětovnému nabytí se stanovila na sedm roků. Podle § 55a trestního zákona se nám započítává zajišťovací vazba a řádná vazba vyšetřovací od 4. 4. 1950 – 12 hod. do 7. 6. 1950 – 10,30 hod. a trest je nepodmíněný.

Soudce se nás zeptal, zda rozsudek přijímáme a tak jsme se nerozhodně podívali na naše obhájce, ti jen kývli hlavou, jako že ano a tak jsme rozsudek přijali.

Teprve na chodbě se mi udělalo špatně.

Až když skončilo to vnitřní napětí a my se odebírali zpět na celu, když si mohly nervy odpočinout, bylo mně najednou jasné, co ten rozsudek znamená. Nebylo mi ještě dvacet let a teď dvanáct let těžkého žaláře. Nestydět se před Honzou, tak bych se snad rozbrečel. Pokud bych si celý trest odseděl, bylo by mi dvaatřicet. V té době byl pro mě tak starý člověk hotovým dědečkem! Všechno mi padalo na hlavu a tísní jsem nemohl ani dýchat.

Na cele už všichni čekali co jsem vyfasoval a začali se pochechtávat, že prý si to odsedím na žiletce v porovnání s tím, co čeká na ně. Byla to útěcha ze zoufalství, ale pořád lepší než žádná. Jen ten starší pán cítil, co se mi odehrává na duši, přišel za mnou a začal mě konejšit. Znovu mi zopakoval všechny ty zprávy, kterým jsme bezvýhradně věřili a mně se začal vracet optimismus.

Neohřál jsem se dlouho a přišel velitel oddělení (dále bachař) a vyzval mě, abych si sbalil svých pět švestek a vyšel na chodbu. Venku už čekal Honza, vedle něj stálo ještě asi deset muklů. Museli jsme si sundat bílé pásky z rukávu, neboť jsme už nebyli obvinění, ale trestanci. Jako takoví jsme nesměli být na cele s civilisty, a proto nás přemístili na oddělení C.

Myslel jsem si, že na áčku jsou nejhorší podmínky z celé Pankráce, čtyři lidi na cele samovazby. Když však bachař otevřel celu na céčku, myslel jsem, že mě trefí šlak. Cela byla přeplněna a kdyby jeden z těch lidí nepodával hlášení „stav sedm mužů“, tak bych tomu ani nevěřil. A já tam přišel jako osmý!

Na takové cele nebylo ani místo pro postele a tak tam byly na výšku jen vyskládané slamníky. Nedalo se chodit, ani pořádně sedět, proto někdo stál pod oknem, někteří seděli na slamnících, jiní na zemi a když byl někdo velkorysý, ustoupil trochu stranou, aby si jiný mohl na chvíli lehnout.

 

 

Nastalo obligátní vyptávání: „Tak kolik a za co?“ Tam se mi také začalo trochu lépe dýchat a připadal jsem si se svými dvanácti lety jako čučkař. Měl jsem nejmenší trest. Byli tam samí od dvaceti do doživotí. Obdivoval jsem se jejich optimismu a duševní síle, jejich pochopení a ohleduplnosti ve vzájemném jednání. Bylo to fantastické a já byl rád, že jsem mezi „lidmi“!

Zdálo se nemožné, že by na tak malé prostoře mohlo existovat tolik lidí, ale jak jsem posléze zjistil, záleželo pouze na toleranci a pochopení druhého. Prožili jsme společně za těchto podmínek několik týdnů a nevzpomínám si, že by jedenkrát došlo k nějakému konfliktu. Spíše naopak. Všechny situace se řešily žertem a s účastí.

Z tohoto oddělení odjížděly transporty vězňů na tábory do Jáchymova, Příbrami, Slavkova a bůhví kam jinam. Ženy zase do Řep, Želiezovec, Pardubic. Proto se stav na celách téměř denně měnil. Jedni odešli, ale druhý, nebo ještě ten samý den byl stav opět stejný, jen ty obličeje byly jiné. A já se dostal zase dohromady s Rudlou Mašatou.

Tenkrát, právě s tím Rudlou, jsem si poprve uvědomil rozdíl mezi mnou a převážnou většinou těch, s nimiž jsem byl na cele. Jednoho dne se totiž otevřely dveře a bachař povídá: „Který z vás je Mašata?“ Rudla se postaví do pozoru jak předpis vyžadoval a povídá: „Prosím já.“ Velitel si jej změřil a řekl: „Vaše žena včera porodila. Máte kluka“ a zavřel celu. Pár vteřin byl klid a pak začal řev a přání všeho nejlepšího „tatínkovi“.

Rudla se culil, bylo vidět, jak je nadšený a raduje se z naší účasti, ale přece jen bylo cítit, jak strašně by byl rád, kdyby mohl být sám. Co to pro něj muselo znamenat mít syna a nevědět, kdy jej uvidí, nebo dá-li pán Bůh a vezme ho třeba do náručí! Nemohl vidět radost své ženy, stejně tak její strach z budoucnosti, která na ni jako na ženu zrádce čeká.

Copak mně, mně bylo hej. Já byl svobodný, tudíž bez závazků, které měli jiní a tím pádem jsem si žil relativně bezstarostně. Co prožívali rodiče a moje sestra Anička nebylo tak důležité. Ještě na Pankráci jsem zažil dva případy, že manžel byl zavřený pár měsíců a už mu bylo sděleno, že manželka zažádala o rozvod. To byly strašné situace a manžel se nestyděl brečet.

Dostal jsem se zase na jinou celu, tak zvanou transportní, kde jsme byli jenom tři. Jeden byl důstojník, mám dojem, že major Rohlena. Jeho komplic, podplukovník Skokan, byl na provazárně na áčku a čekal na provaz. Rohlena byl skvělý chlap a staral se denně o dobrou náladu. Jednoho dne rozhodl, že si uděláme šachy. Tady nám totiž poprve povolili napsat domů dopis a zažádat si o návštěvu.

 

 

Napsal jsem si žádost o povolení návštěvy maminky a mojí sestry Aničky. Protože tím pádem byla tužka na cele, nakreslili jsme na stole šachovnici a pak začali vyrábět figurky. Nebylo to tak jednoduché, jak by se zdálo. Ale pan major rozuměl všemu! Nejdříve jsme mu odevzdali z denní porce chleba střídku. Pak začal s výrobou. Museli jsme jej pozorně sledovat, abychom správně „vyrobili“ potřebnou masu. Dal si střídku do pusy a tu pečlivě rozžvýkal. Vzniklou masu si začal natírat na lokty v tenké vrstvě a nechal částečně uschnout. Pak si hmotu setřel a začal ji hníst jako těsto.

Když už jsme věděli jak na to, vyráběli jsme mu surovinu a on začal modelovat. Musel jsem se strašně přemáhat, abych chleba nezhltnul, takovou jsem měl na něj chuť! Do jedné části zamíchal naškrábanou tuhu z inkoustové tužky a tak byly i „černé“ figurky. Zřejmě už vězňové v koncentrácích za druhé světové války takto vyráběli různé předměty. A protože hodně vlastenců z druhého odboje se postavilo nejen proti Hitlerovi, ale také proti ještě větší diktatuře – komunistům metoda výroby se díky tomu nezapomněla.

 

 

Na Pankráci bylo povoleno kouřit, ale nebylo sirek. Ty byly nedostatkovým zbožím a velmi těžko se sháněly, proto se musel vybudovat systém na zapalování. Nejlepší metoda byla kamínek do zapalovače a tak zvaný cundr.

To se utrhl kousek onuce, zavčasu (dokud byla) sirkou spálil a když už byla látka shořelá a celá černá, rychle se udusila. Kamínek se zasadil do kousku dřívka, kovovým knoflíkem od kalhot nebo kabátu se získala jiskra, která když dopadla do cundru, rozžhavila jej a cigareta se musela okamžitě připálit. Cundr se samozřejmě rychle uhasil.

Když nebyla sirka, cundr, ani kamínek a kouřit se přesto chtělo, byly ještě dvě možnosti. Když jsme měli na cele kousek vaty a kartáček na zuby, bylo to jednoduché, i když namáhavé. Vata se pomalu roztáhla do tvaru velké mince o průměru asi 4 cm, z kartáčku se naškrábaly jemné piliny, které se nasypaly na kraj vaty asi tak, jako kdyby na ní ležela sirka. Pak se vata stočila do roličky, ta se položila na stůl a dlaní se po ní přejíždělo ve stále stejném směru, čímž se rolička stále zužovala, až byla nakonec tvrdá jako kámen.

Tento okamžik byl rozhodující. Rolička se položila na zem, odpočatý mukl si k ní klekl, strčil ruku do papuče, tu položil na ruličku a začal podrážkou třít směrem dopředu a dozadu. Když se celuloza vzňala, rolička doslova bouchla a vyvalil se bílý dým. Mukl s papučí odskočil, druhý doutnající roličku rozlomil a začal do ní foukat až se rozžhavila a zapálila cigaretu.

Pokud nebylo vaty, bylo to fyzicky namáhavější. Vytáhli jsme šuplík ze stolu, položili jej na zem dnem vzhůru, vzali smetáček a jeho držátkem se do šuplíku podélně vytlačila rýha jako vodítko. Rychlým třením se začala rýha zahřívat. To se poznalo podle vůně. Druhý mukl už čekal a do horké rýhy začal nanášet celulozu z kartáčku. První mukl zrychlil pohyby, až to zase bouchlo a buď smetáček, nebo šuplík začaly doutnat. Pak už stačilo fouknout a oheň byl tady. A co by neudělal mukl pro ten požitek z cigarety!

Stalo se to, na co jsem se tak dlouho těšil. Oznámili mně, že mi byla návštěva povolena. Od toho dne, co jsem odešel do Německa, jsem nikoho z rodiny neviděl a tak jsem byl strašně zvědavý, jak asi dopadne. Bylo nás moc a nahnali nás do jedné místnosti, která byla předělena silným drátěným pletivem. Na jedné straně jsme stáli my, na opačnou stranu pustili naše drahé.

Maminku a sestru Aničku jsem poznal okamžitě. Přihrnuly se ke mně jako velká voda ve výborné náladě a tak se mi ulevilo. Měl jsem strach, že budou brečet a to bych těžce nesl. Bylo vidět, že čekají, až se bachaři trošku pootočí, že mi chtějí něco říct, co se nesmělo. Najednou mi sestra povídá: „Bráško, vydrž! V Koreji vypukla válka a nebude to dlouho trvat a budeš doma!“

Tak teda, to byla vzpruha! Zase mi bylo dobře na duši a byl jsem rád, že budu moci přinést zprávu o tom, že náš návrat domů není tak vzdálený. Vzpomněl jsem si na Jardu Rulce, na uspávací plyn a hezkou ošetřovatelku mezinárodního Červeného kříže a ten polibek a bylo mi úplně jedno, že nebudu politickým vězněm s odškodněním. Té půl hodiny uteklo jako voda, ale dala optimismus na týdny a měsíce nám všem.

Major Rohlena a druhý mukl už čekali, s jakou se vrátím a jejich radost neznala mezí. Plný entuziasmu jsem začal o tom plynu a polibku a Rohlena se jen usmíval a povídá: „Lojzo, ale ne abys fingoval, že nejsi schopen se probrat. Ona by to mohla zkusit jinou metodou a dát ti pár facek!“ Teprve po letech jsem si uvědomil, jak jsem mu musel připadat naivní, ale nikdy mi to nedal najevo a nikdy se nesnažil mě jenom slovíčkem zranit. Nechtěl mi brát iluze a tak mě nechal snít a kout plány.

 

Z Pankráce do Jáchymova

Jednoho dne, bylo to v červenci, se otevřely dveře cely a objevili se dva bachaři s lejstry, koukají do nich a na číslo cely a ten jeden přečetl moje jméno. Druhý mě vyzval, abych si sbalil své věci a vystoupil přede dveře. Tam už stála řada muklů a všichni se snažili zjistit, o co se vlastně jedná. Zahlédl jsem také Honzu.

Bylo nás konečně na té chodbě něco kolem padesátky. Museli jsme se odebrat do přízemí, pak pochodovali kolem přijímacích kanceláří na dvůr. Právě vyšel ze dveří ten bachař, který se mě při příjmu ptal, zda jsem z Veselí nad Moravou. Dnes, jak mě zahlédl, zmizel hned ve dveřích. Ale okamžitě se zase objevil a vtiskl mi do ruky několik krabiček partizánek. Asi také pocházel z Veselí a chtěl nějak projevit náklonnost či účast s krajanem.

Venku na nádvoří stálo několik autobusů a bylo už naprosto jasné, že my budeme jejich obsahem. Museli jsme se vždy postavit po dvou přede dveře autobusu, spoutali nás dohromady a pak jsme zaujali místo uvnitř. Dostal jsem se hned do prvního vozu, který opustil Pankrác a v duchu jsem šílel radostí, neboť jsem věděl, že jedeme někam na lágr a to znamenalo více pohybu, než jen sedět na maličké cele. A dělat se musí, tak co. Porce budou určitě větší než ve věznici, takže můžu na nové situaci jedině vydělat!

Vpředu u řidiče stáli tři bachaři ozbrojení samopaly a pistolemi, ale zaráželo mě, jak jsou ošuntěle oblečení. Uniformy byly staré a špatně vyžehlené. Vypadali, jako kdyby v nich spávali.

Tehdy jsem netušil, že se jedná o bachaře z Jáchymova, kteří se takovouto „ledabylou elegancí“ vyznačovali. Měli takové menší úlevy, zato se však od nich očekávala naprostá loyalita a co víc, naprosté plnění rozkazu – v mnohých případech střílet a zabíjet, aniž by uvažovali, zda to bylo zapotřebí.

Minuli jsme Kladno a tak už bylo jasné, že jedeme na Jáchymov. To mě moc nepotěšilo, neboť člověk už slyšel hodně o nebezpečném záření a podmínkách, které na lágrech panují, ale pak jsem si říkal, že to bude pořád lepší, než být zavřený dvanáct let v malé cele a lepit praporky či skládat mapky s hesly, jak dobře nám bude ze dne na den.

 

 

Poprve v životě jsem viděl Karlovy Vary! Byl to fantastický pohled. Ostrými zatáčkami jsme sjížděli dolů. Kouzelné město vklíněné do lesů Krušných hor a to vše zalito letním sluncem. Autobus se prokousával dál pohořím, projeli jsme Ostrovem a stále šplhali nahoru. Jako by se zlá předtucha nad našimi osudy projevila ve změně počasí.

Najednou se obloha zatáhla černými mraky a začalo pršet. Silný vítr narážel z boku do autobusu až bylo cítit jeho obrovskou sílu. Padla na nás všechny úzkost. Krušné hory ztratily svůj půvab a staly se tím, co opravdu byly. Horami krušnými. Naši předkové jistě dobře věděli, proč jim dali tento název!

Vjeli jsme do Jáchymova.

Stejně jako Karlovy Vary je Jáchymov vklíněn mezi horami a jako by se bál ukázat svoji velikost, krčil se po obou stranách cesty, která jej protínala od jihu na sever. Stále pršelo, na ulicích nebylo živé duše, jen občas projela městem stojedenáctka Tatra s jakýmsi nákladem dolů směrem na Ostrov. Ani jsem tehdy netušil, že to byla moje první konfrontace s uranovou rudou… pokračování zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Václav Havel - Jednou budem dál Následující text: Komunistické peklo VI. část »»»

Atllanka | Pondělí 26. 12. 2011, 12.35 | Komunistický teror, Česko, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 2674x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.