Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Tomáš Baťa - Švec, který obul svět

Řekne-li se Baťa, ozve se v každém Čechovi a Slovákovi pýcha.

 

Motto: Úspěch je výsledkem tvrdé práce! Velký úspěch je záležitostí organizačních schopností! Nezaměstnanost máme proto, že nemáme dostatek schopných lidí, kteří by těm druhým dovedli vymyslet práci… Jan Baťa

 

Baťa a vítězství našeho pracujícího lidu, toho s tak malou chutí pracovat

Jmenoval se ing. Kašpar a poněvadž mluvil španělsky, byl externím pracovníkem firmy Baťa ve Španělsku. 17 let tam nakupoval levně kůže býků, usmrcených v koridě. To, že byly probodány pikami toreadorů, s tím si uměli ve Zlíně poradit. Pro dámskou obuv tam vykupoval i kůže hadí.

Vyprávěl, jak rok co rok, každý z externích pracovníků byl volán z celého světa na návštěvu továrny ve Zlíně. Tomáš Baťa je pak provázel po závodě a ukazoval jim zavedené novinky. Chtěl se lidem pracujících pro firmu a oddělených od závodu po mnoho měsíců pochlubit, aby i oni byli hrdi na úspěchy kolektivu, pro který také pracují.

Také ing. Kašpara vzal Tomáš Baťa pod paždí a vedl ho po pracovištích. Zastavil se u jednoho stroje, který dělník obsluhoval s mimořádnou rychlostí. Baťa na něj: “Člověče, proč blbnete, co to tempo? Jak dlouho to tak chcete vydržet? Proč neděláte jako ostatní? Nejste stroj. I ten se opotřebuje a pak musí do šrotu”.

Dělník namítl, že si chce vydělat a pokuď mu síly stačí, že mu to nevadí. Baťa ho rázně přerušil a řekl mu: “Už ani muk. Nechci Vás jednou vidět jako 40 letého důchodce-invalidu, udřeného u Bati. Dělejte jako druzí, aby jste se nestrhal. Druhým výdělky u nás stačí a Vám ne? Mějte rozum, když máte děti! Rozuměno?”

 

Elektronická kniha o Baťovi – klikněte uprostřed

 

Šlo se dál a “asociál” Baťa, jak mu říkali komunisté a socani, zahnul s inženýrem Kašparem k výdejně polotovarů. Už z dálky tam viděli sedět muže, který si levou rukou podepíral hlavu a v pravé držel tužku. Šli hned k němu a Baťa na něho: “Člověče, co tu děláte, že nic neděláte. Nepřebral jste, že si podepíráte hlavu?”

“Ba ne, pane šéf, je pravda, že právě nic nedělám, nikdo nyní ode mne nic nežádá. Já tady přemýšlím o jedné věci, jak zužitkovat všelijaký odpadový materiál. Myslím od kůže.” “Tak to rád slyším, že přemýšlíte. Jen tak dál, ať docílíte úspěchu. Mám rád lidi, kteří se naučili užívat rozumu.” Podal mu ruku, popřál úspěch a šlo se dál. I tak jednal “Baťa-asociál”.

Soudruhy žralo, že po květnu 1945 na Baťově hrobě svítilo den co den na 300 i více svíček, od bývalých věrných zaměstnanců.

Jeho zaměstnanci mohli k Baťovi se svými problémy přijít přímo, pro každého měl čas. Známý je jeho výrok: “Kdyby je u nás zítra sežral lev (odbory), tak za půl roku to tady nikdo nepozná”.

V celé tehdejší republice pokřik potrefených hus, spílání politických tlučhubů nebralo konce. Baťa vážně ohrožoval bezpracná koryta levných odborových funkcionářů.

V roce 1945 vtrhla lůza i do bytu ing. Kašpara. Všechno si rozebrali, ukradli a zničili. Byt musel opustit. Sebou si mohl vzít pouze bustu svého dlouholetého přítele Jana Masaryka a menší bustu Tomáše Bati, kterou mu hodili pod nohy. Tyto dvě busty pak zdobily jeho tmavý byt v Litomyšlské ulici ve Vysokém Mýtě. Bídný důchod si vylepšoval výukou španělštiny pro montéry podniku Karosa. Žil skromně – o všechno přišel.

 

Tomáš Baťa – vyprávění na vězeňských slamnících

Mezi největší z těch velkých mužů našeho národa, patří Tomáš Baťa, který si vysloužil jméno: “Švec, který obul svět”. Ovšem neschopní a líní lidé ho nazývali “Vykořisťovatelem”. Vyslovit ale toto slovo před některým z jeho zaměstnanců znamenalo vykoledovat si jednu i více přes hubu hned na místě.

Já jsem se poprvé s Baťovci setkal při nasazení v říši a poznal, v jaké úctě a respektu měli svého zaměstnavatele. Když na něho přišla řeč, baťovec povstal, připažil do pozoru a řekl: “Náš pan šéf, žádný Baťa”.

 

V Berlíně se mnou byl na ubikaci jistý Lojzek Fiala ze Zlína.

Lojzek vojnu dosloužil u motorizovaných, kde získal řidičský průkaz. Oženil se a co dál? Měl štěstí. V časopise “Zlín” četl, že Baťa hledá řidiče nákladního auta. Lojzek to šel zkusit, ukázal průkaz s kvalifikací.

Pan šéf vstal, šel s ním do garáže a řekl: “S tímto vozem teď budeš jezdit. Ale nikdy žádný spěch, budeš jezdit opatrně!” “Rozumím pane šéf, spolehněte se”. “To rád slyším Lojzíku, nastartuj vůz, pojedeš pro cement. Bude se budovat hřiště na zahradě starého paláce, kde bude místo pro vyražení dětí mých zaměstnanců. A začne se hned. Vzal jsem mladého stavitele, aby dílo vytvořil a ty mu budeš vozit materiál. Ať se ti u nás líbí”. Lojza skákal doma radostí, jakého bude mít šéfa kabrňáka.

Uplynulo šest týdnů, na zahradě se míchala malta, makalo se. Jednoho dne přišel Lojza do práce a rozhlas hlásil: “Řidič Alois Fiala ať se dostaví v devět hodin k panu šéfovi”. Lojza se zalekl, stáhl se mu zadek, zda si to pan šéf nerozmyslel. Seděl v čekárně a trnul hrůzou co bude. Otevřely se dveře a slečna zavolala: “Alois Fiala k šéfovi”. Byl celý nesvůj.

Pan šéf se na něj podíval a hned zostra: “Tak co Lojzíku, líbí se ti u nás?” “Pravda, pane šéf, ale proč se ptáte? Já nereptám jako někteří.” “Známe to Lojzku. Každý lenoch reptá, když mu netečou peníze do kapes bez práce! Tož Lojzíku, chtěl bys svůj domek?” “Ano pane šéf, ale kde na něj vzít? Pane šéf, Vy žertujete. Víte, že mám holý zadek, musím tedy nejdříve dělat, abych si ten domek mohl postavit.” “Na to jsem se tě neptal. Ptal jsem se, zda chceš mít vlastní domek. Řekni ano nebo ne a dál ani muk! Pracuj a o domek se nestarej. Ten bude do šesti týdnů stát na klíč.” “No, pane šéf, jdou na mě mrákoty. Dnes ani kvelb malty neumíchám.”

“S autem budeš jezdit dál, 10 let budeš platit nájem a domek pak bude tvůj. Rozuměno? Ale Lojzku, žádnej smrad okolo domku, králící, prasata a podobně. Na maso si u mne vyděláš a večer si dáš pohov. Čas k práci, čas k odpočinku. Žádné sekání trávy a žádné krmení. Budeš Baťovým zaměstnancem, ne proletářem! Rozuměno?” Takový byl Tomáš Baťa.

 

 

Případ Šantrůček

Za zmínku stojí i osud mladého stavitele, kterého Baťa přijal týden před Lojzkem. Jmenoval se ing. Jan Šantrůček z Luže, okres Vysoké Mýto. Měl titul stavebního inženýra. Lojzek mu přivezl auto cementu a začalo pršet. Stavitel nechal zaházet 16 pytlů cementu pískem, aby na ně nepršelo. Pršelo dlouho, práce venku se zastavila, pracovalo se uvnitř.

Pršet přestalo až po týdnu. Zedníci šli míchat maltu, odházeli písek a vzali první pytel. Byl mokrý a cement tvrdý. Šli za šéfem, aby mohli přivézt nový cement. “Jakže, to jste to již zpracovali”? “Ne pane šéf. Stavitel ho nechal zaházet pískem a ono všechno ztvrdlo.” Šel se sám přesvědčit. Pak ho zavolal k sobě a na hodinu ho vyhodil, že hledal stavitele a ne lajdáka. I takový byl Tomáš Baťa.

Vyhozený inženýr pak Baťu všude pomlouval, že je asociál a vykořisťovatel. Po roce 1948 o Baťovi řečnil na komunisty organizovaných schromážděních, že byl nepřítel lidu a fašista, který si jezdil k Mussolinimu pro rozum a podobně.

V těchto ostudných pomluvách pokračoval i jeho bratr Franta Šantrůček, učitel a ruský legionář, ale už poválečný (tzv. polévkový) až po roce 1918, kterého Němci nechali učitelovat, že údajně bojoval jen proti bolševikům. Po roce 1945 se z něho stal okamžitě rudý. Dva sourozenci, kteří svým charakterem mohli vyniknout až po roce 1945 a 1948. Před tím se mohli řadit pouze k podprůměru naší inteligence.

 

Běsnění lůzy ve Zlíně

Po květnu 1945 začalo ve Zlíně bezuzdné běsnění místní lůzy. Kdejaký zloděj a lajdák, propuštěný Tomášem Baťou, uplatňoval odvetu za “křivdu” na něm spáchanou – za propuštění z “práce”. Pan šéf totiž zásadně neživil lenochy a pobudy. To byl hlavní “hřích” Tomáše Bati, za který si pak jeho ředitelé a úředníci po revoluci prožívali martyrium.

Vyprávěl nám o tom v roce 1946 do Kartouz dovezený bezpečnostní ředitel Baťových závodů Ruda Šenkyřík. Modrooký, symaptický Moravan, který po jakémsi dřívějším zranění musel chodit o holi. Proto nemohl pracovat u stroje. Tomáš Baťa ho znal již delší dobu jako poctivce. Jmenoval ho bezpečnostním ředitelem závodu a dal mu za úkol pozorovat také zaměstnance. Hlavně ty nově přijaté, zda jsou přínosem nebo brzdou Baťova snažení.

 

 

Všude se muselo šetřit, aby byly peníze na rozšiřování a zvelebování podniku. V práci poctiví lidé se pak stali v květnu 1945 terčem lůzy. Vláčeli je po ulicích, házeli po nich kamením, vodili je po závodě, kde je mlácením nitili vypíjet plivátka. I to si vychutnal Ruda Šenkyřík, invalida, za to, že byl poctivým zaměstnancem závodu.

Nachytal-li někde zalezlého a spícího zaměstnance, většinou podnapilého a hlásil to panu šéfovi – a když tento byl ještě při dopadení drzý nebo se ho pokusil napadnout – byl na hodinu propuštěn. Ženy propuštěných si pak Tomáš Baťa pozval na pohovor, aby jim sdělil důvod.

V některých případech se pak nešťastné ženy daly s ožralou rozvést. Pak Baťa nabídl takové ženě přiměřené zaměstnání nebo zaškolení na práci, kterou mohla zastávat – protože bral ohled na děti. Baťa byl takový. Mnohé ženy se dávaly do pláče a pokoušely se líbat Tomášovi ruce. Baťa nežvanil, jako většina politků, jednal.

Ruda za svoji poctivost v závodě vyfásl jako “asociál” 16 let vězení. K tíži mu bylo dáváno, že byl Gajdovcem a příznivcem pořádku v tehdejší Itálii bez starých žebráků, bez žebrajicích dětí a komunistů. Jako Tomáš Baťa.

Po mém propuštění jsme se zajeli v roce 1970 podívat do Gottwaldova (Zlín). Usedli pod sochou “Jircháře” před hotelem na lavičku, kde už odpočívala nějaká stará paní. Bývalá mistrová od Bati. Inteligentní a upřímná žena. Jedna z těch co se dala rozvést s ochlastou. Baťa jí dal odborné školení, měla dvě děti, které pak snadno uživila. Vše se shodovalo s tím, co nám Ruda Šenkyřík vypravoval. Ptali jsme se jí, zda ho znala.

“Ano, moc dobře, byl to spravedlivý bezpečák. Jen díky jemu jsem se zbavila ožraly, který mě v opilosti mlátil a děti také. Už jsem se nevdala. Mám hodné děti a na tuto lavičku chodím vzpomínat na zlaté časy u Bati. Šenkyřík byl propuštěn až za Zápotockého s podrytým zdravím. Byly to osudy, na které se vzpomíná jen s hrůzou a s pocitem tehdy napáchaného bezpráví.”

Tomáš a Jan Baťa Volně upraveno podle JUDr. Milana Hulíka, Polygon CH, Zürich 

 

Tomáš Baťa – chlouba našeho národa

Za první republiky se říkalo: Baťa, který obul svět. To jméno vyniklo nad světový průměr. Ve Zlíně, už v sedmé generaci ševců, narodil se v roce 1844 Antonín Baťa, otec Tomáše Bati a Jana. Počátek vzestupu do příštích úspěchů, spojených se jménem Baťa začal již u něho. Změnil jednu svou dílnu v malou továrničku na boty.

Měl více dětí, ale z nich byli světově známí jen dva: Tomáš Baťa(1876), zakladatel firmy a jeho nevlastní bratr, o 22 let mladší Jan Baťa (1898). Proslavili botami označenými Made in Czechoslovakia i jméno našich národů.

Starší Tomáš, po několika málo úspěšných pokusech vyniknout, skončil vždy zadlužením. Když poplatil všechny dluhy, vyrazil v roce 1904 do USA na zkušenou. Měl tam otevřené oči a po návratu přeorganizoval svůj podnik ve Zlíně podle amerického vzoru. Počal zaměstnávat 40 dělníků a 20 šiček a začal vyrábět až 50 párů bot denně. V té době ale ještě tradičním způsobem na koleně. Začal s výrobou slavných baťovek, plátěných bot s koženou podešví a prodejní cenou zakončenou vždy devítkou.

V roce 1920 se Tomáš Baťa vydal opět do USA, tentokrát už s doprovodem svého mladšího bratra Jana. Založil tam ve městě Lynnu svůj první podnik Baťa v zahraničí a předal ho do vedení mladšího bratra Jana. Ten, ale neuspěl. Z té doby se zachoval dopis Tomáše Bati svému bratrovi.

 

Elektronický dokument – klikněte na střed

 

Pro důležitost myšlenky citujeme ho doslova jako jeden z baťovských návodů do podnikání. Zlatá slova, platná pro naše české podnikatele včera, dnes i zítra. Zdůrazňuji podnikatele, ne tuneláře!

  • Nedělej kavalíra! Dělěj obchodníka, který potřebuje peníze ne, aby zaplatil směnky, ale aby mohl nakoupit zboží. Budeš li jen účelně a moudře vydávat, budou mít lidé k Tobě důvěru. Luxusní auto ještě dlouho nekupuj, i kdyby jsi na něj vydělal…
  • Ty vidíš, že neumíš nic z toho, co americký obchodník má umět a přece děláš továrníka a čekáš jako ten texaský vůl na porážku, až na tebe přijde řada. Tedy ještě jednou – dělej dělníka, když neumíš dělat továrníka!

 

Lenoši, množící se neúměrně rychleji než pracovití lidé, potvrdili platnost staré české moudrosti: Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění. Charakterový odpad a nemyslící lůza si dovolili po květnu 1945 na slavné Baťovo jméno plivnout svoji alkoholem páchnoucí slinu. Knihy Botostroj a Bez šéfa byly stupidní ukázkou závisti přízemní lůzy!

A přece: Řekne-li se Baťa, ozve se v každém Čechovi a Slovákovi pýcha!

 

Jan Baťa, génius v podnikání a také “kolaborant”

Technologie a americké podnikatelské myšlení si oba Baťové přivezli z USA, ale český fištrón měli svůj. Stali se svým originálním myšlením i sociálními reformátory. V roce 1900 zaměstnávala firma Baťa ve Zlíně 129 zaměstnanců. O deset let později pod vedením Tomáše 1400 a další rok již 2000 zaměstnanců. V roce 1932, v roce tragické smrti Tomáše Bati měla firma 22000 zaměstnaných. Za šéfování Jana Bati se počet zaměstnanců více než ztrojnásobil na 70000. To je důkaz, že rozhodnutí Tomáše Bati o předání podniku Janovi bylo dobře promyšleno.

Tomášova smrt se nestala mezníkem v podnikatelské strategii. Již Janova cesta do Švýcarska byla spojena s budováním prvních podniků v zahraničí, aby byly překonány celní bariéry, ztěžující vývoz. Pod jeho vedením vyrostly další Baťovy podniky v Německu, Jugoslávii (bývalé SHS), pak přišla Indie, Polsko, Francie, Anglie, Belgie, USA, Kanada, Brazílie a Egypt. I doma se stavěly další podniky – Borovina, Bošany, Batizovice.

Jan Baťa měl nejen podnikatelské, ale i technické nadání. Svědčí o tom i jeho geniální nápad, jak zbavit zlínský terén na Bahňáku častých záplav. Nechal vysokotlakým proudem vody přemístit zeminu z kopce na druhý břeh přes řeku Moravu. Nová půda z usazeného bahna navýšila terén a poskytla pevný podklad pro stavbu pomocných závodů a obytné čtvrti. Za tento nápad a provedení byl Janovi udělen titul doktora technických věd Honoris Causa. Ne tento titul byl právem hrdý.

 

Elektronická kniha – klikněte na střed

 

Po celé republice fungovala síť 2000 prodejen Baťa a opraven obuvi s pedikůrou. Jeho podnikatelský génius ho vedl i do jiných odvětví, ale boty zůstaly boty. “Budujeme stát pro 40 milionů” byl název jeho knihy z roku 1938. Je dokladem jeho vizí, místy fantastická, v něčem dnes již zastaralá, ale ve většině dosud nepřekonaná kniha. Tak jako Jules Verne nemohl do všech podrobností odhadnout, jak a kam se bude vyvíjet technika.

“Filozof” Edvard Beneš baťovské velikosti nebyl rostlý a proto Jana neměl rád. Mnoho zahraničních návštěv se nejdříve zastavovalo ve Zlíně a teprve pak jelo na hrad. Ješitný a mstivý Beneš, zatížený komplexy, se za to po roce 1945 revanšoval. Nebránil označení Jana Bati kolaborantem a nepostavil se na jeho obranu poté, co komunisté na něho uspořádali štvanici. Mlčel o finanční podpoře, kterou mu Jan po celou dobu války poskytoval.

Na celém světě neexistuje město jako Zlín, kterému by dva lidé z jedné rodiny vtiskli takovou osobitou pečeť, která přežila i lži a teror komunismu. Ani odstraněný pomník Koželuha nahrazený sochou Gottwalda, ani trvalé transparenty “Za další vítězství komunismu” na Baťových továrnách, přejmenovaných na Svit, neudělaly nikdy ze Zlína Gottwaldov.

Baťové trvale přežívali ve vděčných vzpomínkách všech. Dokonce i komunista Milouš Jakeš, poslední generální tajemník ÚV KSČ, v roce 1990 vzpomínal s dojetím (!) na své začátky mladého muže ve Zlíně u Bati.

 

Baťa politik

Jan Baťa se pokusil řešit problémy nejen národní, ale i mezinárodní a světové, svým myšlením překročil hranice Zlína. Jeho aktivita ho vedla i k politice. V Londýně při jednání o Sudetech se málem popral s lordem Runcimannem. Často kritizoval i Beneše.

Benešova averze k Janovi, která se později podílela i na jeho odsouzení jako kolaboranta, měla někdy malicherné důvody. Na příklad v USA, po obsazení zbytku ČSR pronesl v Chicagu Beneš projev, ve kterém se opět prohlásil prezidentem.

Baťa mu po projevu řekl, plácaje mu po žoviálně po ramenou: “Vyserte se na politiku pane prezidente a pojďte se mnou dělat boty”. Jan byl znám svou prostořekostí a pro jadrná slova nechodil daleko. Byla to přece urážka, chtít po filozofovi a aktivním politikovi – notně samolibém – aby šel pracovat jako normální lidé.

Jan dával rád najevo svou osobnost. Byl hrdý na své úspěchy a právem. Přisuzuje se mu velikášství, záliba v okázalostech, hrdost na úspěch. Opak Tomáše. Jeho slabosti byly ale mnohem převýšeny vztahem k zaměstnancům a péčí o ně, prosperitou jeho firmy, jako základ hmotného zabezpečení všech.

Staral se i o blaho a bezpečnost ve státě. Dokazuje to i jeho kniha “Budujeme stát pro 40 miliónů” a také jeho výrok: “Neznám jiné cesty, jak si lidé mohou opatřit potravu a boty, než prací. Vláda přece vyrábět nemůže, ta má na starosti udržování práva a pořádku.

Shánět práci, vynalézat práci a opatřovat práci mají ti, kteří to dovedou a kteří se takovému zaměstnání věnovali celý život”. To řekl v březnu 1938 na přednášce v Hradci Králové.

 

 

Jiný výrok Bati vyvolal pobouření v celém levicovém tisku: “Nezaměstnanost máme proto, že nemáme dostatek schopných lidí, kteří by těm druhým dovedli vymyslet práci”.

Marxističtí tlučhubové, placení funkcionáři rudých odborů a socani, sice s vyhrnutými rukávy, ale s rukama na práci lechtivými, neustávali po řadu měsíců v hysterickém spílání Baťovi. Výrokem byl uhozen hřebík problému nezaměstnanosti na hlavičku. Ukázal na zbytečnost těch hlasitých funkcionářů v bezradnosti. Vyli tenkrát jako kamenem zasažení psi.

Ve Zlíně se také objevil i Le Corbusier se svými architektonickými návrhy a předsedal porotě, která vybrala z 289-ti návrhů pro rodinné domky Baťovců návrh švédského architekta. “Svetlundy” z červených cihel se staly standartním obydlím zaměstnanců.

Také věda, kultura a umění našly ve Zlíně svůj stánek. Baťovy studijní ústavy se zaměřovaly na rozšiřování a doplňování technického vzdělávání a výzkumnou činnost. Baťovou literární a novinářskou cennou byli vyznamenáni přední spisovatelé a novináři. Se stavbou filmových ateliérů na Kudlově se začalo již v roce 1930. Postupně se znich stalo centrum československého filmu.

Vedle velkého listu Zlín tu vycházel i časopis “Výběr” dle amerického vzoru. V červnu 1936 přijelo do Zlína na pozvání Jana Bati 120 českých spisovatelů. Mezi ně se mohl počítat i Jan Baťa. Podnikatelský duch, velkolepé vize a elán, které se šířily ze Zlína do celé republiky, by nepochybně vytvořily z první republiky přední zemi Evropy. Psal se však rok 1938 a po něm přišel 15. březen 1939.

 

Baťa, Mnichov a Protektorát

Jan Baťa se pokoušel zachránit dvojí: Republiku a s tím i svoje podniky. Jeho burcující články a vlastenecké projevy byly však politiky považovány za nežádoucí. “Ševče, drž se svého kopyta” napsal na jeho adresu Edvard Beneš, západem zrazený, u sousedů neoblíbený a proto bez vojenské pomoci. Ve svých závodech vyhlásil Baťa sbírku “třiceti miliónů republice”, dvacet jich z toho dalo vedení podniku.

Nejsem Žid, řekl Baťa v jednom ze svých článků, ale i kdybych jím byl, nestyděl bych se za to, poněvadž Židy považuji za rovnocenné.

Mnichov byl pro něho otřesem, nejen jako pro Čecha, ale i pro podnikatele. V zabraném pohraničí zůstala 1/3 jeho prodejen. Když cestoval z okleštěné republiky do Holandska, byl Gestapem zadržen. To evidovalo dobře všechny jeho protinacistické výroky. Byl propuštěn až po intervenci pražské vlády a vynuceného slibu, že navštíví Hermanna Göringa, který se dožadoval rozhovoru s ním. Toto nedobrovolné setkání posloužilo později jako důkaz “kolaborace”.

Göringovo vábení ke spolupráci ho ale přesvědčilo o jednom: Že musí odejít mimo Evropu. Ztížený obchodní styk se světem a hrozba války přivedly vedení továrny k rozhodnému kroku. Začal vyvážet stroje a zaměstnance do zahraničí. A tak 15. září 1939 pluly po oceánech a mořích desítky lodí s těmito jednotkami a stovkami lidí. Jan sám využil povolenou cestu na Světovou výstavu do New Yorku a stal se exulantem.

Přijel s velkou skupinou spolupracovníků, neboť potřeboval dostat z okupovaného Zlína co největší počet odborníků pro svůj závod v Kanadě, v areálu podobném Zlínu v provincii Ontario. Dodnes se toto město jmenuje Batawa, od jména Baťa. Druhý takový areál vyrostl v USA, 40km od Bostonu, také jako ve Zlíně: továrna, správní budova, hotel, obytné domky zaměstnanců a kino. Město se jmenovalo Belcamp.

V boji s americkými úřady už Jan tak úspěšný nebyl. Baťa, který po Mnichovu zanevřel na politiku, se do ní zase nešťastnou náhodou vrátil. Dovolil si kritizovat tehdejšího amerického prezidenta. Teprve později dali dějiny Janovi za pravdu. F. D. Roosevelt opravdu naletěl Stalinovi. Jan podporoval otevřeně republikánského protikandidáta ve volbách – ten prohrál a s ním i Jan. Nejprve museli Belcamp opustit zlínští instruktoři, personální základ dalších Janových aktivit v USA a na konec americká vláda pana Roosevelta doporučila Janovi, aby USA opustil.

 

 

Baťa kontra Beneš.

Ti dva se neměli rádi. Suchý asketa Beneš a moravský bouřlivák Baťa. Mnichov to jen zveličil. Přesto Jan nabídl Benešovi v listopadu 1938 v Londýně neomezenou finanční pomoc. Ten ji odmítl, ale Jan dál přesto po obsazení země v březnu 1939 dal pokyny svým zahraničním podnikům. Z těch pak začaly prodit statisíce dolarů na podporu odboje a zajištění exilové vlády. Dárce se však skrýval za pseudonymy. Jeho obava o Zlín trvala, mrtvých v protektorátu přibývalo a prosby domácích spolupracovníků byly čím dál tím úpěnlivější: Jen nevystoupit veřejně v zahraničí proti Němcům. Nejčastěji se podepisoval na převodky pro exilovou vládu jako Jan Neznámý. Úzkostlivě chránil životy svých zaměstnanců v protektorátě.

Janovy závody ve Zlíně pracovaly v okupované zemi “pro vítězství říše”, jako všechny ostatní u nás. Proto byl dán spojenci na tzv. “Černou listinu”. Na listinu těch, kteří “spolupracovali s Německem”. To pak stačilo, aby chtiví po majetku ho postavili před soud v nepřítomnosti jako “retribučního kolaboranta”. Když si spojenci přáli během války, aby udělal jasné proti německé prohlášení, váhal. Měl obavu o životy svých spolupracovníků a vedení závodu ve Zlíně.

Nakonec takové prohlášení sepsal a posla Benešovi, aby ho uveřejnil v čase, který on uzná za vhodný, s upozorněním na předpokládanou protiakci Němců doma. Zůstalo však na vždy uzavřeno v Benešově trezoru a ten ho nevydal ani k retribučnímu soudu s Janem, jako důkaz jeho loajality ke spojencům. I o finančních podporách mlčel.

 

Patagonie a Brazilie

Na svých cestách navštívil Jan i Patagonii, rozlehlou zem stupňovitě se svažující od západu k východu mezi Chile a Argentinou. Prostor tak velký, jako celá Evropa, dosud panenský a nedotčený a s půdou, jaké se evropská nemůže rovnat a s klimatickými poměry naprosto vyhovujícím zdravému životu. Cesty po světě ho motivovaly k přemýšlení, předbíhající součastníky o desetiletí.

Jan Baťa byl vždycky politický pravičák a stejně tak i Tomáš Baťa byl obdivovatelem pořádku. Miloval svůj národ a blaho vlasti bylo pro něho součástí cílů. Blaho hospodářské i po stránce jisté bezpečnosti. Na počátku války i spojenci měli spíše jen naději než jistotu ve vítězství, v době rychlého postupu Němců na Moskvu.

Jan Baťa uvažoval, zda by bylo možné přestěhovat řadu našich lidí do těchto málo obydlených a úrodných krajin svobodné části světa. Během procesu s ním po roce 1945 to bylo samozřejmě zneužito proti němu, že “plánoval vystěhování našeho národa do této země”. I přes pozdější upuštění od tohoto bodu obžaloby, takovéto pouhé obvinění sloužilo bolševikům k ostouzení jména Baťa.

Jan poslal do Patagonie dvě dvojice průzkumníků, kteří měli zajistit vše potřebné pro podnikání v této oblasti. Jím požadované podrobnosti, specifikace otázek a jejich šíře svědčily o tom, že Jan myslel skutečně na všechno. Tento plán později také realizuje, byť jen pro svou zbytkovou společnost. Bylo to podnikatelské myšlení a expanzní duch, který ho vedl neustále dál. Že to nebylo úplně nereálné svědčí, že nakonec bylo svým inviduálním způsobem realizováno ekonomickými emigranty před válkou a politickými emigranty po roce 1945 a 1948.

 

Playlist 23 reklam a dobových videí

 

Jan Baťa skutečně neměl v úmyslu vystěhovat náš národ do Jižní Ameriky, do Patagonie. Mělo se jednat jen o vybrané jedince, pouze o elitu národa, kterou mohli prezentovat jen lidé prošlí jeho školami, inteligentní, zásadoví, charakterní. A jen těm dát možnost tu zem zalidňovat. Praotec Čech kdysi dávno přišel do naší země na horu Říp také jen s nevelkým doprovodem.

Rozhodně neměl v úmyslu přestěhovat všechny podle zásad všeobecného volebního práva, jak mu chtěla u retribučního soudu podstrčit do bot kolaborantská politika Beneše s rudým Salzmannem-Slánským.

To rozhodně neměl v úmyslu-nastěhovat si do nové země i takový “výkvět”, dnes známý jako tuneláři, zloději, podvodníčkové, gauneři, křiváčkové, bezcharakterní ničemové, Revoluční (rabovací) gardisté, Švejkové a další práce se štítící, mající lidskou hodnotu jen jako volební hlasy pro levici.

Ač bylo známo, jak miloval svůj národ, toto by byl přehnaný cit. Nikdo si nestěhuje do nového i s nepracující lůzou.

Ještě ve Zlíně, již v roce 1943 bylo rozhodnuto vybudovat v Argentině továrnu a nové průmyslové město. Tam se však syndikátu obuvnického průmyslu podařilo prosadit zákaz vstupu Baťových podniků do Argentiny.

Naproti tomu brazilský prezident Vargas pozval Baťu do Brazílie. A tam začal Jan znova po odchodu z USA. Jako první rozběhl výrobu punčoch a tenisek. Také zakládá síť svých prodejen. Jan Baťa se stal jedním z největších jihoamerických podnikatelů.

Stavěl cihelny, v pralesích měl pily, budoval továrny, domy a města, kolonizoval krajinu. Choval velká stáda dobytka a zabýval se jeho šlechtěním, aby dosáhl co nejlepší kvality kůže. Podnikal všemi směry. Jan se věnoval i společenskému a krajanskému životu. Psal prakticky do všech krajanských novin a korespondoval s mnoha osobnostmi.

Jan Baťa založil v Brazílii několik měst. Dvě města ve státě Sao Paulo a další ve státě Mato Grosso (velký prales). Města se jmenují Batatuba (tuba-otec), Mariapolis (po mamince Marii), Bataguasa (Baťova dobrá voda) a Bataypora (Baťův velký potok). Dnes jsou to prosperující města tam, kde kdysi byly pralesy a močály. Stavěl infrastrukturu. Na příklad do Bataypory vede dnes krásná silnice, dříve se tam muselo přes 1300 km cestovat pouze na mezcích. S tím souvisel i jeho plán osídlit Patagonii, kde chtěl budovat další česká města.

Jan Baťa vlastnil rozsáhlé pozemky v Brazílii, které se svou velikostí rovnají Moravě.

Centrem své společnosti učinil Jan prudce se rozvíjející Sao Paulo. Šlo o chytrý obchod. Německo-brazilská společnost Sloman se sídlem v Hamburku se obávala o vyvlastnění svých podniků v Brazílii a Baťa měl zase v Německu zamrzlé miliónové pohledávky v markách. A tak se dne 10. 5. 1940 uskutečnil “výměnný” obchod.

Z listopadu 1940 se zachovala velmi důležitá zpráva Československého zastupitelství v Brazílii, pracující pro londýnskou exilovou vládu. Referuje se v ní do Londýna, na požádání, o všech Baťových aktivitách v Brazílii. Zpráva končí takto:

Baťa je v USA neprávem podezírán a osočován proto, že se zdráhá dělat politické projevy. Staví se tam proti němu odbory jen proto, že Baťa jejich Unii ve svých podnicích nemá. Konkurence tam proti němu vybrala 100.000 dolarů, které předala tisku na kampaň proti němu. Zastupitelství považuje Jana Baťu za dobrého a věrného Čecha, který je přesvědčen, že tím co koná, koná dobrou službu svému národu a lidem celého světa.

Kromě nutných kontaktů s brazilskými úřady a s politiky této země a projevů českého vlastenectví, se Jan politice nevěnoval. S blížícím se koncem války napsal Jan Benešovi dopis. Ani výměna dopisů však vztahy nezlepšila. Benešovo mnichovské trauma a Janova další výčitka v tom směru Beneše opět urazila. Ten přece dělal vždy všechno dobře, jak byl osobně přesvědčen.

Janovo “veršotepectví” se opravdu nikdy nestalo perlou české poezie, ale text jeho básně “Bolševik” z roku 1941 nám všem, mimo těch skalních mluví z duše:

 

  • “Ti bolševici salónní, ti čeští, to je banda…
  • Zaslouží si toho každý z nich, parazit myšlenkový
  • neschopný skorem myšlení, jež není v rámci strany,
  • schopný zničit co dobrého pro blbý svět svůj nový
  • a nové bědy opatřit pro náš svět ustaraný”.

 

Mimo takových názorů Jan kritizoval Benešovy námluvy se Stalinem, Košický vládní program a socializaci země. Byl českým kapitalistou číslo jedna, byl oblíben, nebezpečná to konkurence pro slibované socialistické bubliny blahobytu, a neprojevoval tehdy již povinnou prosovětskou sympatii. A proto nemohl čekat nic jiného, než obžalobu z kolaboranství a Národní soud!

Málokterý soud byl v letech 1946–1948 tak nespravedlivý, jako soud s Janem Baťou. Byl přímo ukázkovým příkladem porušováním i tehdy platných zákonů. Několik ustanovených soudců odmítlo případ převzít, několika obhájcům bylo znemožněno Jana Baťu obhajovat. Nakonec byl jeho případ přidělen vojenskému soudci (!)

V mylné doměnce, že Jan je majitelem Baťových závodů ve Zlíně, tím totiž byla oficiálně manželka Tomáše Bati Marie, pokoušely se po válce úřady horlivě, ale bez úspěchu dokazovat, že Jan byl zrádce a kolaborant, aby neměl nárok na odškodné za znárodněný podnik.

Byl tedy odsouzen za postoj k Benešovi během války, že veřejně nepodporoval jeho vládu v Londýně. V žádné skutečné demokracii by to nemohlo být považováno za trestný čin. Jan byl odsouzen v nepřítomnosti k 15 letům těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku. A o ten šlo především, včetně pomsty. Jeho prohlášení ve prospěch odboje, poslané Benešovi k volně dispozici, jako důkaz o nepravdě obžaloby, nebylo k procesu předloženo.

 

Poznámka autora: Přestaňme na chvíli číst a představme si kdyby..

Kdyby Beneš nerozmluvil Rooseveltovi Churchillův plán vylodění se spojeneckých jednotek na jugoslávském pobřeží už v roce 1943 po obsazení Itálie (Útok na tak zvané měkké břicho německé obrany), kdy rychlým postupem na sever a s menšími ztrátami než později v Normandii mohlo být v krátké době osvobozeno Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Polsko a my.., pak by SSSR zůstal opožděnou frontou izolován ve svých předválečných hranicích…

Vítězem války by pak byly jen USA a Anglie, které by pak určovaly poválečný vývoj Evropy už v roce 1944. Proto byl Beneš na přání Stalina tak aktivní proti Churchillovu skvělému plánu.

Podrobnosti v knize profesora dr. Josefa Kalvody “Z bojů o zítřek 3”, strana 124–129, s odvoláním na archivované americké dokumenty.

Kdyby dr. Beneš na přání Stalina u Spojenců neprosadil, že budeme patřit do východní sféry, generál Patton směl z Plzně pokračovat dál.., až do Prahy!

Pak by Košický vládní program, přinesený na bodácích Rudé armády, neměl platnost. Podle Spojenců by pak místo něho musela být obnovena Ústava z roku 1920 – jak si původně přáli..

Kdyby tedy místo Beneše, příznivce bolševismu už od 25. května 1918 telegramem poslaným legionářům po Čeljabinském sjezdu s textem: “Okamžitě zastavit boje a viníky vydat bolševikům” – rozuměj k zastřelením rudými, byl by býval stál v čele našeho poválečného státu antibolševik, ruský legionář generál Lev Prchala a muž takových kvalit jako byl Jan Baťa, pak by naše zem dnes vypadal jinak!

Vypadala by jako skutečný ráj na zemi – a nejen vypadala, ale skutečně by jím byla. Měli bychom se jako v Západním Německu. Statisíce těch nejlepších z našeho národa nemuselo být vězněno, terorizováno, olupováno o majetky, vražděno, a hnáno lůzou za hranice – nebyly by zničené existence celé jedné generace během hospodaření od desíti k pěti..

Ale hlavně by do dnes u nás vládla předválečná morálka těch slušnějších lidí. Kdyby… Ale, historie nezná žádné kdyby…

 

Na závěr

V roce 1954 byl podle výše zmíněné knihy natočen film Botostroj, který dokonale zapadá do socrealistické tvorby. Film měl premiéru v roce 1955 a promítal se úspěšně v celé republice. Ne tak ve Zlíně, tam při premiéře začali diváci na protest demolovat kino a rozehnala je až přivolaná policie (SNB). Soudruzi nějak zapomněli, že si lidé ve Zlíně dobře pamatují, jaký Baťa opravdu byl..

Tento film je zde k vidění, pusťte si jej až po přečtení celého předchozího textu, abyste na příkladu tohoto filmu a jména Baťa pochopili zrůdnost a nemorálnost představitelů rudé mašinerie, tvrdících, že jí jde především o blahobyt… ale že jen o ten svůj – to jaksi zapomínají soudruzi sociálisti vždy dodat.

 

Dodatek: Film Tube smazal, komunisti ho udávali jako vzteklí psi. Tak jen ukázka.

 

Atllanka říká

Čtyřicetiletá rudá vichřice vybila podnikatelskou sféru v naší zemi do detailu. A možná, že toto byl nejhorší zločin komunistů: zničili kulturu práce a podnikání. Práci, matku pokroku, neustále opěvovali, pracující člověk jim zněl hrdě, ať byl z dolů, pole a nebo od soustruhu.

Skutečnost byla bohužel jiná: české hospodářství upadalo a mizelo bleskem z povědomí rozvinutého hospodářského světa. Dodnes se z toho hrabeme ven s nemalými potížemi, které komunisty rozveselují, jako by právě oni nebyli pachateli toho úpadku..

Budiž nám malou satisfakcí, že Jak Svatoplukův román v roce 1933, tak o dvacet let později i film provázely vesměs záporné reakce. Prakticky okamžitě byly výtisky knihy zabavovány a autor Baťovou rodinou zažalován.

Pokroucenost reality, jež je knihou předkládána, dokládá i reakce zlínských filmových diváků, kteří začali na protest proti hrůzné adaptaci demolovat kino. Přes silné prorežimní vyznění se tak tento paskvil dočkal jen vlažného přijetí i u československé kritiky, která mu již v tehdejších dobách vytýkala nepřesvědčivost a matnost hereckých výkonů. A to bylo co říct, vždyť byla polovina padesátých let a každá obžaloba „prohnilého kapitalismu“ byla téměř bezvýhradně vítána!

 

Pravnuk zakladatele světoznámé obuvnické firmy Thomas Archer Baťa.

 

-- X --

Volně čerpáno z Černé knihy minulosti, autorů Zbyňka Ludvíka, Václava Bureše.. a dalších volně dostupných zdrojů.

11.10.2011 st@tll

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: NeKřesťanské mučení a Nové sekty Následující text: Esenbáci nebo Mašínové? »»»

Atllanka | Pátek 21. 02. 2014, 11.15 | Osobnosti, Česko, Historie | trvalý odkaz | vytisknout | 6384x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Ještě
vitak69 mejl Středa 12. 10. 2011, 12.51

jedna poznámka, s Baťou souvisí nepřímo, spíše by se hodila k předchozímu článku o Zrazeném národě, ale úplně od věci to tady také není.

Málo je známý připravovaný Zenklův puč na podzim 1938, kdy celý puč zůstal pouze na úrovní konspiračních schůzek. Celý puč vedli 2 armádní důstojníci, kteří se odmítli smířit se zradou spojenců v Mnichově a v celém Zenklově puči hráli hlavní úlohu. Tito důstojníci prožili po říjnu 1938 perné chvíle.

Plukovník Emanuel Moravec předvedl radikální názorový veletoč a v období protektorátu se vypracoval na předního nacistického kolaboranta.

Generál Lev Prchala emigroval do Velké Británie, kde po celou dobu II. svět. války zpochybňoval Benešovo vedení československého exilu. Již nikdy se do vlasti nevrátil. Žil v SRN a po únoru 1948 vedl významný exilový proud. Zemřel v roce 1963 a až do své smrti litoval, že po mnichovu prezidenta Beneše osobně nezastřelil, protože jeho kapitulace zlomila morální páteř národa na celé generace.

Lze jen odhadovat, jak by se dějiny vyvíjely, kdyby Zenklův puč přerostl ve skutečný státní převrat a pokořená československá armáda se postavila na odpor proti vetřelcům . . . :-(

[2]
Vlad Pátek 13. 07. 2012, 00.10

pan Bata byl kabrnak, clanek jako by pojednaval o mem smysleni o dobre odvedene praci. Tech co pozitivne mysli v praci je hodne malo. Vetsina mysli jak to ojebat a nenamakat se. Skoda, ze dnesni system nedava tolik sanci s temito jedinci na hodinu vydrbat. Ono by to slo, ale firma, nebo generalni by se nesmel bat se zbavit onech vykuku i za cenu vyplaceni odstupneho. Je s podivem, kolik takovych je u nas v praci. A to makam za morem, ne ve Zline. Dekuji Atlance za takovy clanek. Team Atlanka odvadi velice dobrou praci. Jsem na Vas chlapci hrdy !!! Jeste jednou dekuji.

[3] Knihy o Baťovi
Belmirek mejl web Středa 25. 02. 2015, 11.41

O panu Baťovi jen to nejlepší. Čtení jeho knížek mi přináší radost. Jsem jeho velký fanoušek. Založil jsem si web http://bata-moje-knihy.webnode.cz abych měl přehled o všech knížkách, které mám. Hodí se mi to obvzlášť k tomu, když mám koupit novou.


Atllanka reaguje:

Výborně, jsem nadšena z lidí, kteří mají skutečné historické zájmy a nebojí se s nimi jít na světlo. Zařadím vás do textu mezi odkazy, držte se, jen tak dál.

S pozdravem: Kdo nezná svou minulost, je odsouzen k jejímu znovuprožití… Vaše Atllanka

Nelze přidávat nové komentáře.