Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Jak se člověk učil milovat svou zem

O víře nevíře a třech prutech Svatoplukových

 

Motto: Člověk má ve svém srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve když se jednoho dne zaplní bolestí, dozví se o jejich existenci… Léon Bloy

Morava ta země Česká

Jmenoval se Jan Pospíšil a vyznačoval se tím, že se vůbec ničím nevyznačoval. V potu tváře se snažil uživit svou rodinu, která ač zvyklá skromným poměrům, přece jen nějakou tu spotřebu měla.

Konkrétně pro mě byla však jeho existence přímo osudová, protože to byl můj dědeček z otcovy strany.

Ve stejnou dobu, ve stejné dědině žil i můj dědeček ze strany matčiny, jmenoval se František Hála. Také on se vyznačoval tím, že pro společnost neměl žádného hlubšího významu.

Oba tito pánové prožili celý svůj život ve vísce na jihu Moravy, kterou nesmírně milovali. Milovali svou vísku stejně, jako své češství.

Z vyprávění si pamatuji, že měli možnost vyměnit své češství za výhody, které mohly být v daném okamžiku i dosti zásadní. Vždyť když Němci získávali na svou stranu české obyvatelstvo, jména jako Hanz Schnel či Franz Hala, jako by byla germánská odjakživa:

 

  • Stačí podepsat, že jste Němec a určitě by se i nějaká ta lepší práce našla…

 

 

Nepodlehli. Dál zůstali Honzou Pospíšilem a Františkem Hálou. Tito dva pánové pak se svými ženami splodili mé rodiče, kterým jsem se později narodil já, Zdeněk Pospíšil.

Poválečná Jižní Morava nebyla schopna dát svým obyvatelům dostatek práce. Zato na jejím severním konci nastal budovatelský boom. Jaký div, že se i můj otec dal zlákat vidinou stálé a dobře placené práce s bytem. Když mi bylo 6. měsíců sbalil rodinu a přestěhovali se všichni do Karvinského Babylonu.

Jak jinak než Babylon lze nazvat území, kde na jednom poschodí nově postaveného činžovního domu lze najít na dveřích jmenovky Jan Pospíšil, Kostas Kesudis, Bogdan Chrzonszcz a Arpád Demether?

Kde se máma, když chtěla donést dětem k snídani pečivo, musela naučit kouzelnou větu „dziesięć rožkuv“, případně „rogalikuv“ protože jinak jí prodavačka v místní pekárně nerozuměla.

 

 

A pokud nás navštívila jihomoravská babička a chtěla nám koupit námi tolik milovanou „šmetrdólku ze šlehačkó“ jakou nám kupovala na výletech do Brna, mysleli si v karvinské cukrárně, že na ně mluví svahilsky.

A to jsme byli pořád na Moravě.

 

Jak se člověk učil milovat svou zem

Rodiče nás učili být hrdí na to, že jsme Češi a Moravané. Nikdy nezapomenu na večery, kdy máma vytáhla pytel fazolových lusků, které nám poslala babička, a my pak všichni seděli kolem kuchyňského stolu, louskali je a zpívali si u toho lidové písničky.

Se stejnou chutí a láskou jsme zpívali o Tálinském rybníku, větru od Buchlova či o murovanej pivnici. Bez rozdílu, zda se jedná o píseň českou, moravskou či slovenskou.

Je mi opravdu líto dnešních dětí, které od svých DVD přehrávačů s hollywoodskými horory takovou atmosféru, jakou jsme tenkrát prožívali my, nikdy nezažijí.

Snad proto nevědí, kam patří, nemajíce kolektivního povědomí, snaží se každý vyniknout sám a na úkor těch ostatních. Doslova přes mrtvoly (pro slávu i zabíjejí) se derou do popředí. Jedni volají po samostatné Moravě, druzí po Slezsku, třetí jim do toho hajlují Na stráž, a čtvrtí volají Ať jdou! Říkají tomu vlastenectví, že to je obyčejný nacionalismus, potažmo fašismus, jim nedochází.

A to všechno proto jen, že je otec a matka zavčasu nenaučili milovat svou zem.

Zdeněk Pospíšil  

Poznámka redakce:

Autor byl náš spolupracovník a kamarád. Tento text napsal loni v předjaří, zhruba ve stejném čase jako dnes. Napsal jej v době kdy bojoval ze všech sil s vážnou nemocí a zároveň jej trápilo to pseudovlastenčení různých nacionalistických skupinek Moraváků a Slezanů a rozhodně mu nebylo jedno, kam to všechno spěje.

Text jsme našli v jeho pozůstalosti když loni v létě po těžké nemoci předčasně zemřel. Dlouho jsme otáleli s jeho zveřejněním, přišlo nám to takové neintimní… Až dnes, pár dní před sčítáním lidu českého jsme se rozhodli k jeho zpřístupnění, protože jsme přesvědčeni, že by si to tak přál.

Berte jej jako návod pro život, i jako návod proto, jakou národnost ve formuláři zatrhnout.. Berte jej jako návod od člověka, který ač prožil na Moravě celý život, nikdy nepochyboval o tom, že jeho rodná řeč je česká, jeho vlast je Česko a mezi Čechy domov má.

 

 

Mysleme přitom na Tři pruty Svatoplukovy v dnešním chaotickém světě se nám láska, bratrství a svornost jistě vyplatí.

 

Na závěr osobně: Není pravda, že každý je nahraditelný, alespoň v případě Zdeňka Pospíšila to neplatí. Jeho ztráta je nám všem naprosto zjevná a viditelná a přes odstup času stále stejně bolestná. Takoví spolehliví a slušní lidé se dnes už rodí jen velmi zřídka a je hrozně těžké je v tom lidském úle najít.

Děkujeme ti, Zdeňku, že jsi tu s námi, i když pouze zoufale krátce, byl… Přejeme klid a pokoj tvému fyzickému bytí, avšak v koutku duše, ač nevěřící, věříme, že tvá duše tu je někde s námi dál…

Tvoje Atllanka 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 


Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Mossad je holt Mossad Následující text: 15.březen 1939 a hanba Eduarda Beneše »»»

Atllanka | Pondělí 14. 03. 2011, 11.25 | Česko, Komentáře, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 1371x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.