Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Sergej Pavlovič Koroljov - Oběť bolševismu

Utajený Koroljov

 

Motto: Když švédská Akademie věd, chtěla udělit Nobelovu cenu tvůrci první družice, dotazovala se na jeho jméno. Pán Kremlu soudruh Chruščov se rozčílil: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“

 

Sergej Pavlovič Koroljov

Sergej Koroljov byl tvůrcem sovětského raketového programu v civilní i vojenské oblasti. Zasloužil se jak o vybudování arzenálu strategických raket, tak o první výrazné úspěchy při dobývání kosmu.

Narodil se v ukrajinském městě Žytomyr, asi 120 km od Kyjeva.Od dětství jej fascinovaly kluzáky (v 17 letech sestrojil svůj první kluzák) a když se v 9 letech odstěhoval s matkou do Oděsy, trávil spoustu času na letecké základně s hydroplány, kde také pomáhal. Za odměnu ho piloti brali do letadla.

 

 

Nejdříve se vyučil zedníkem-pokrývačem, ale již v roce 1924 začal studovat letectví na Polytechnickém institutu v Kyjevě a v roce 1926 pak pokračoval vel studiu na Fakultě mechaniky Baumanovy vysoké školy technické v Moskvě. Během studia se intenzivně věnoval konstrukci kluzáků. Na konci roku 1930 obhájil u Andreje N.Tupoleva školní práci, která byla (jak jinak) věnována lehkému letounu. A již v únoru příštího roku byl promován přímo na leteckého inženýra.

V letech 1931–1933 byl zakladatelem a vedoucím moskevské skupiny GIRD, která se zaměřila na výzkum reaktivního pohybu. Roku 1931 byl GIRD sloučen s leningradskou skupinou GDL, která byla zaměřena na výzkum dynamiky plynů. Z těchto dvou skupin byl vytvořen Reaktivní výzkumný ústav, kde se stal Koroljov jedním z vedoucích pracovníků. I když byl vyškolený jako letecký konstruktér, jeho nejsilnější stránkou byly organizační schopnosti a schopnost strategicky plánovat.

 

Vědecky pracovat? Na Kolymu!

V čase Stalinových předválečných čistek byl i on zatčen, údajně za zpronevěru, nespravedlivě odsouzen k 10 letům těžkých prací a poslán do jednoho z nejdrsnějších táborů v Kolymě na Sibiři.

Byl květen 1968 a my jsme vycházeli z bytu Marie Balaninové, matky Sergeje Koroljova, onoho tajuplného Hlavního konstruktéra. Od ní jsem se dověděl, že syna v létě 1938 zatkla tajná policie a mučila, později ho soud poslal do zlatého dolu na Kolymu – deset let za mříže jako „nepřítel lidu“. Ona se však nevzdávala, psala Stalinovi, snažila se zainteresovat známé letce.

Nicméně jak jsem zjistil později, tyhle intervence by asi moc nepomohly. Ale nový šéf bezpečnosti Lavrentij Berija si uvědomil, že v koncentrácích je hodně vědců a inženýrů, kteří by se mohli uplatnit ve svých profesích, a proto pro ně zřídil vězeňské laboratoře a konstrukční kanceláře. A do jedné takové v prosinci 1939, po půl roce strašných útrap na Kolymě ve východní Sibiři, odtransportovali i Koroljova, aby pomohl vyvíjet nové zbraně – Kaťuše – tzv. Stalinovy varhany.

 

 

Tuto kancelář na okraji Moskvy vedl známý konstruktér Andrej Tupolev – stavěli tam lehký dvoumotorový bombardér, později označený jako Tu-2.

Mladý inženýr se však dověděl, že v Kazani pracuje raketová kancelář, kterou vede jeho starý spolupracovník Valentin Gluško, a proto požádal své věznitele, aby ho k němu přeložili. V Kazani pak zkoušel Gluškovy raketové urychlovače, které měly usnadňovat starty těžce naložených bombardérů anebo zrychlování letu stíhaček. Třebaže ho v létě 1944 propustili z vězení, v Kazani zůstal, protože nechtěl odejít od rozdělané práce. A o rok později se vrátil do Moskvy, kde dostal vojenskou uniformu, hodnost podplukovníka a odletěl do Německa, aby tam dával dohromady znalosti o von Braunově raketě A-4/V-2.

Sláva Golovanov, kosmický reportér Komsomolské pravdy, nemohl napsat o věznění Koroljova za panování Leonida Brežněva, který zemi vrátil stalinistického ducha, dříve, jak v devadesátých letech. Já jsem tuhle informaci propašoval uprostřed sedmdesátých let do dvou knih – do Koroljovovy biografie Hlavní konstruktér a do prvního vydání Kolumbů vesmíru. Vládla normalizace, ale když jsem tento fakt obestavěl citacemi ze sovětských pramenů, prošel. Jenom dodnes nevím, co měl estébák, který mě v roce 1977 vyslýchal, na mysli, když hrozil, že jsem ve svých knihách prozrazoval sovětská státní tajemství.

Německá balistická střela A-4/V-2, která na sklonku války pustošila Londýn a další západoevropská města, měla jednu přednost – přinesla do raketové techniky moderní principy. To si Koroljov v Německu, kde vedl průzkum tohoto stroje, uvědomoval.

Rakety obhajoval před nejvyššími komunistickými funkcionáři tak přesvědčivě, že mu uvěřili a jmenovali ho hlavním konstruktérem dálkových raket. Plnou důvěru však neměl, protože jiní poukazovali: „Vždyť seděl!“ Lidé, kteří se vrátili ze žalářů, byli za Stalina poznamenáni na celý život.

Bombardování západních metropolí raketami nadchlo Stalina tak, že od svých inženýrů chtěl, aby mu dodali kopii V-2, kterou by mohly továrny sériově vyrábět. Podobně se zachoval u atomových bomb – stačila mu kopie typu, který zničil Nagasaki. Víc pro začátek nechtěl.

 

 

Postupem času získal Koroljov kremelského diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly nosit atomové bomby na americká města, kam by jeho letadla nedoletěla. A tak se od začátku padesátých let rodila balistická střela R-7, která vyžadovala – stejně jako atomové zbraně – vytvoření celého nového vědeckého a průmyslového komplexu.

Ovšem kromě toho stavěl Koroljov i další bojové rakety. Přitom svým náměstkům, kteří se osvědčili jako vedoucí týmů těchto nových typů, dával velkou volnost a doporučoval, aby se osamostatňovali jako hlavní konstruktéři a šéfové nových konstrukčních a výrobních podniků. Jeho Zvláštní konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1) v Kaliningradě na jižním okraji Moskvy se tak stala raketovou líhní.

Když Američané ohlásili, že se chystají vypustit v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku, který začíná v létě 1957, umělou družici Země, viděl v tom Koroljov příležitost i pro sebe. Chodil za generály a politiky a přesvědčoval je, aby mu dovolili udělat stejný pokus. Argumentoval: Vždyť přece to bude součástí zkoušek R-7 – jenom raketu nevypustíme do Pacifiku, nýbrž vzhůru do vesmíru!

Milostivý souhlas – byť s obtížemi – nakonec dostal. Ale s důrazným upozorněním: Nesmí to být na úkor vývoje nových bojových raket!

Tři rakety R-7 v létě 1957 havarovaly krátce po vypuštění z nové střelnice v Kazachstánu. Generálové soptili hněvem. Koroljov odletěl do Moskvy, aby vysvětlil Nikitu Chruščovovi, že je to normální a že raketa nakonec bude létat. Měl pravdu – 21. srpna poprvé startovala bez závad. A potom si to 7. září zopakovala i druhá raketa.

 

Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!

V noci ze 4. na 5. října 1957 se podařilo vynést na oběžnou dráhu první družici – Sputnik vážící 83,6 kg. Původně Koroljov počítal s ještě těžším tělesem a hlavně vybaveným několika vědeckými přístroji. Když se však jeho stavba začala opožďovat, na návrh svého přítele Michaila Tichonravova zvolil jenom malou kouli vybavenou vysílačkou. Nic víc nepotřeboval. Chtěl vyzkoušet, jestli TO dokáže ve vesmíru létat.

 

 

Sputnik ohromil svět. Chruščov, který dosud Koroljovovi příliš nedůvěřoval, si najednou uvědomil, jakou prestiž tím jeho zemi tahle věcička přináší. A chtěl ji využít k propagaci komunismu. Proto požádal hlavního konstruktéra, aby co nejdřív uspořádal další kosmické divadlo. Koroljov poslechl a díky obrovskému úsilí se jeho lidem podařilo 3. listopadu vypustit další družici, tentokrát se psem na palubě.

Švédská Akademie věd, která uděluje Nobelovy ceny za průkopnická díla ve vědě, chtěla tvůrce první družice odměnit. Dotazovala se prezidenta sovětské Akademie věd Mstislava Keldyše na jeho jméno. Koroljov však žil v utajení, stejně jako další tvůrci nejnovějších zbraní. Když Keldyš požádal Chruščova o dovolení Švédy informovat, pán Kremlu se rozčílil: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“

Nakolik elegantně se Keldyš Švédům, na nichž mu hodně záleželo, vykroutil, nevíme. Podruhé musel zápasit se stejným dotazem po Gagarinovi – a musel stejně odpovědět.

Ve skutečnosti tím Chruščov jenom chránil svou vlastní popularitu. Kdyby se jeho jméno dozvěděla veřejnost, stal by se Koroljov nejslavnějším sovětským občanem a Chruščova by zastínil. Zůstal tedy velikánem jenom v úzkém kruhu nejvyšších funkcionářů a několika tisíc či desítek tisíc raketových odborníků. Pravda, na Západě se o něm jako o šéfovi sovětské kosmonautiky spekulovalo, ale nic víc. To ukazuje, že CIA neměla v téhle sféře žádného informátora.

Přitom Koroljov po pozemské slávě toužil. Prozradil to, když v létě odlétal z Prahy po několikatýdenní dovolené v Československu. Svým průvodcům z ÚV KSČ řekl, že příště už se vrátí nikoliv jako anonymní člověk, ale se vší parádou.

 

Gagarin

Koroljov si už dřív zavázal vojáky tím, že jim slíbil špionážní družici. Když už práce na ní hodně pokročily, rozhodl Chruščov, že přednost musí dostat vypuštění člověka. Vojáci počkají, kosmonaut je důležitější! A konstruktéři v OKB-1 museli přestavět kabinu pro kameru na kabinu pro člověka. Jinak by Američany nepředhonili. Generálové skřípali zuby, ale před vládcem v Kremlu se museli sklonit.

Přesto se nepodařilo původní termín dodržet – kosmonaut měl letět do vesmíru už koncem roku 1960. Jenže potíží s kosmickou lodí, zvláště s jejím návratem, bylo tolik, že si to Koroljov nemohl dovolit. Všichni lidé, s nimiž jsem mluvil, se shodovali na tom, že Hlavní konstruktér uměl jít na samotný konec dovoleného rizika – jakmile vycítil, že by vypuštění mohlo zkrachovat, stáhl se, nařídil nové kontroly a zkoušky prodloužil.

Jurij Gagarin tedy zamířil do vesmíru ve středu 12. dubna 1961. Opět to byl ohromný úspěch Sovětů a jmenovitě Koroljova.

 

 

Vzápětí se však vynořily pochybnosti: Přece před ním už jeden nebo několik Rusů v kosmu zahynuli. Největší americká autorita v tomto oboru, jakou byl dr. Charles S. Sheldon, vedoucí studijního oddělení Kongresové knihovny, to však ve všech svých zprávách vyvracel. Ostatně americké sledovací stanice měly sovětské raketové střelnice pod dokonalým dálkovým dohledem, že by to okamžitě prohlédly. Vždyť večer 11. dubna CIA ohlásila prezidentu Johnu Kennedymu, že asi v noci vypustí Rusové člověka, a jakmile se ozval Gagarinův hlas v kosmu, zachytily ho sledovací stanice a informovaly o tom Pentagon.

Koroljov vítá Gagarina po jeho letu na nádvoří OKB-1Mám i osobní zkušenosti. Na různých večírcích s kosmonauty, kterých jsem se účastnil, nikdy nepadl ani náznak, že by Gagarin nebyl první. Vzpomínám-li si dobře, jednou jsem se tam setkal i s generálem Vladimírem Iljušinem, zkušebním pilotem, o němž se tvrdilo, že prý letěl těsně před Gagarinem, při svém návratu z vesmíru havaroval a těžce se zranil. Jenže v té bujaré atmosféře na to nepřišla řeč. Zato havárie rakety R-16, která zabila maršála Nedělina a stovku lidí, se rozebírala do mnoha podrobností.

Několik sovětských kosmonautů v pozdějších letech skutečně havarovalo. To jsme se dověděli z oficiálních zpráv. Nicméně většinu příčin Kreml zamlčoval. Obsáhlejší informace začaly pronikat na veřejnost, až když Michail Gorbačov nastolil koncem osmdesátých let „glasnosť“ čili otevřenost.

 

Prohraný Měsíc

Začátkem šedesátých let se pustil Koroljov do projektování superrakety, která by měla vynášet lidi na Měsíc a na dráhu okolo Země velkou orbitální stanici pro vojáky. Její plánovaná nosnost se neustále zvyšovala, až nakonec dosáhla 95 tun. Motory měl jako obvykle dodat Valentin Gluško, chtěl pro ně použít efektivnější exotická okysličovadla. Jedovaté chemikálie však Koroljov nekompromisně odmítl. Mnohaleté přátelství na tomto sporu padlo. Marně se snažil sám Chruščov oba konstruktéry smířit.

Koroljov si vyhlédl jiného dodavatele – Nikolaje Kuzněcova z Kujbyševa (dnes opět Samara), který dělal vynikající proudové motory. Kuzněcovovi se do toho příliš nechtělo, ale nakonec podlehl nátlaku – bude vyvíjet i motory raketové.

Ovšem stále větší ambice projevoval nově nastupující konstruktér velkých raket Vladimír Čeloměj. Chytře získal do své kanceláře mladičkého inženýra Sergeje Chruščova, syna komunistického vladaře, a na všechna jednání ho vodil s sebou, aby demonstroval, jakou má podporu. Nakonec se mu podařilo lunární projekt rozdělit: oblet Měsíce lidmi dostal za úkol on, zatímco samotné přistání, které bude bůhví kdy, zůstane Koroljovovi. A projekt obletu získal prioritu. To bylo neuvěřitelné diletantské rozhodnutí, protože oba úkoly mohly zvládnout stejné stroje.

 

 

O superraketu ztratili zájem i vojáci – uvědomili si, že místo kosmické pozorovatelny s lidmi vystačí s lacinějšími špionážními družicemi. Její stavbu proto sabotovali, přednost dávali bojovým raketám. Ani o Chruščova se nemohl Koroljov opřít. Namyšlený vládce Kremlu přeceňoval vlastní síly, vyhlásil, že v příštích několika desetiletích Sovětský svaz předhoní Spojené státy v produkci mnoha výrobků. A že by Američané jako první stanuli na Měsíci? To považoval za nesmysl.

Prezident Kennedy označil vysazení lidí na Měsíci za prestižní úkol, k němuž se musí zmobilizovat celý národ, a vrátit tím zemi prestiž ztracenou v kosmickém závodu. Třebaže předčasně zahynul kulkou atentátníka, jeho nástupci v Bílém domě v této politice pokračovali. Američané získali v kosmu celou řadu důležitých prvenství.

Když se konečně Koroljov dostal k Chruščovovi, aby mu situaci vyložil, bylo už pozdě. Usnesení strany a vlády o prioritě úkolu vyslat člověka na Měsíc vyšlo až v létě 1964. Jak mi jednou řekl Koroljovův náměstek Boris Čertok, v té době už sovětští konstruktéři viděli, že je Američané předhonili.

Na podzim 1964 Chruščov padl. Na jeho místo se vyšvihl Leonid Brežněv, který začal vyzdvihovat do vysokých funkcí padlé stalinisty – režim přituhoval, narůstala byrokracie, nevzdělanost a tupost. Pravda, Čelomějova hvězda padla, Koroljov dostal celý Měsíc, ale pořád měl málo peněz, s Brežněvem se neuměl sblížit a vojáci lunární projekt sabotovali. Hlavní konstruktér se cítil strašlivě unavený. Své ženě říkal, že by s prací na nových projektech nejradši praštil a šel pracovat do Akademie věd. Navíc začali umírat spolupracovníci, o něž se dlouhá léta opíral.

Také se necítil zdráv. Už po návratu z Německa se musel začít léčit se srdcem. Potom s vysokým tlakem. A nakonec i se zažívacími potížemi.

 

Koroljov nezemřel, Koroljov zahynul

Začátkem ledna 1966 odešel do kremelské nemocnice určené pro nejvyšší elitu. Chirurgové mu měli vyjmout polyp z tlustého střeva – na první pohled nic závažného, potrvá to nanejvýš hodinu. Operaci však připravili naprosto skandálně. Pacienta pořádně nevyšetřili a neudělali mu ani EKG. Neměli dostatečnou zásobu narkotizačních látek. Neuvažovali o možných komplikacích.

 

 

Operaci vedl ministr zdravotnictví Boris Petrovskij, kdysi vynikající chirurg, který v posledních měsících neměl na chirurgii čas. Ale platilo pravidlo, že akademika musí operovat akademik, nikoliv ten nejlepší operatér.

Když Petrovskij otevřel Koroljovovo břicho, užasl – viděl nádor velký jako dvě pěsti, který vytvářel falešnou představu polypu. Sežeňte okamžitě hlavního chirurga armády Alexandra Višněvského, aby mi pomohl! Po čtyřech hodinách si oba věhlasní chirurgové navzájem blahopřáli, že operaci zdárně dokončili.

Půl hodiny po tom, co odešli ze sálu, Koroljov zemřel. Snahy o jeho oživení byly marné. Byl pátek 14. ledna 1966 – dva dny po jeho devětapadesátých narozeninách.

Profesor Konstantin Feoktistov, první vědec-kosmonaut, projektant všech sovětských pilotovaných strojů, mi kdysi řekl, že operovat měl lékař, který řeže každý den. I Višněvskij potvrdil, že hlavní konstruktér mohl žít. Golovanov byl nejostřejší: „Koroljov nezemřel, Koroljov zahynul.“

Teprve po smrti rozhodl Kreml, že Koroljova odtajní a vytvoří z něho hrdinu. Udělal to oficiálním nekrologem, který podepsali všichni nejvyšší představitelé, a pompézním pohřbem jeho ostatků do kremelské zdi.

Ovšem plnou pravdu o jeho životě jsme se začali dovídat až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Až potom jsme si mohli uvědomit, jaké obrovské úsilí musel vyvinout, prakticky proti všem a proti celému systému, aby vypustil první družici a prvního člověka do vesmíru.

Na rozdíl od svého amerického protějšku, Wernhera von Brauna, byla jeho klíčová úloha v sovětském vesmírném programu přísně tajena. V období práce na vesmírných projektech byl znám jen pod přezdívkami. Teprve když zemřel, mohl se svět dozvěděl jeho jméno a poprvé jsme mohli vidět jeho portrét. Do té doby jej všichni znali jen pod jménem „Hlavní konstruktér“, občas Sověti používali i pseudonym prof. K. Sergejev.

 

 

Jeho nečekaná smrt, zaviněná částečně i jeho trýzněním na Kolymě znamenala pro sovětskou kosmonautiku velkou ránu a obrovské komplikace, protože Sověti neměli nikoho, kdo by Sergeje Koroljova dokázal plnohodnotně nahradit.

V roce 1996 bylo, jako pocta slavnému konstruktérovi, přejmenováno město Kaliningrad (původně Podlipky) v Moskevské oblasti na město Koroljov. V jeho rodném městě dnes funguje jeho jméno nesoucí muzeum kosmonautiky a proti muzeu je zrenovovaný Koroljovův rodný dům.

dle zdroj1 zdroj2 zpracovalo st@tll

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Manipulace, provokace, dezinformace (5.část) Následující text: Manželství s muslimem? Dobrovolný kriminál! »»»

Atllanka | Středa 3. 04. 2013, 12.34 | 17.listopad, Česko, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 2924x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Moc,
Vitak69 mejl Pátek 5. 04. 2013, 09.52

pěkný článek, nikdy nepochopím, jak se stát může mstít na lidech, kteří pro něj tolik udělali. Kdyby Koroljov emigroval do jakéhokoliv civilizovaného státu, zřejmě by zemřel jako neuvěřitelný boháč a všechny civilizované státy by ho platily zlatem. Pravda, emigrovat ze SSSR (především za Stalina) bylo jako utéct z Alcatrazu. Nehledě na to, že by to odnesla celá jeho rodina, přátelé i kamarádi.

Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou. Proč se neustále zpochybňuje americká cesta na Měsíc a nikdo nikdy nezpochybnil sovětské lety do vesmíru? Nikdy a nikde jsem na zpochybnění ruského kosmického programu nenarazil. Jestliže to údajně zfalšovali Američané, proč by to nemohli zfalšovat Rusové? Věřím tomu, že Gagarin byl první ve vesmíru, ale současně věřím, že i Američané byli na Měsíci. Přitom za ruským kosmickým programem bylo daleko více mrtvých než za americkým.

Oběti byly na obou stranách, ale Rusko velmi pospíchalo, aby do vesmíru vyletěl jejich člověk jako první a ještě se k tomu přidal pověstný ruský šlendrián, tak to ani jinak dopadnout nemohlo.

Ostatně ruský šlendrián se vůbec nezměnil, když se podíváme třeba na ruskou leteckou dopravu, kdy není pomalu měsíc, aby v Rusku nespadlo letadlo.

[2] Ještě
vitak69 mejl Sobota 13. 04. 2013, 17.38

něco málo k článku . . . http://technet.idnes.cz/…_vesmir.aspx?…

Nelze přidávat nové komentáře.