Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Jsem Žid a chystám se zemřít

Deník Salomona Taubera

 

Motto: Nic není zapomenuto! Pomáháme tak zabránit, aby se zločiny proti lidskosti neopakovaly… Simon Wiesenthal, lovec nacistů

Deník Salomona Taubera je součástí trilogie anglického autora Fredericka Forsytha – Spis ODESSA, která poprvé vyšla v roce 1972. Příběh o dobrodružstvích mladého německého novináře stopujícího bývalého velitele koncentračního tábora Eduarda Roschmanna, přezdívaného Řezník z Rigy.

 

Frederick Forsyth Spis ODESSA (obsah)

V roce 1963 německý nezávislý novinář Peter Miller, který se zabývá kriminálními činy, sleduje sanitku do bytu Salomona Taubera, Žida, který přežil holocaust a právě spáchal sebevraždu. Od policisty který případ vyšetřuje dostane deník, z něhož se dozví o Salomonově pobytu v koncentračním táboře v Rize. Z deníku také vyplývá, že se Tauber stal svědkem toho, jak velitel tábora Roschmann zastřelil kapitána německé armády. Miller se rozhodne Řezníka z Rigy dopadnout.

 

 

Shromažďuje informace a navštíví státní zastupitelství a další úřady, přičemž zjistí, že nikdo v Německu nemá zájem vyhledávat nebo soudit bývalé nacisty. Jeho pátrání ho zavede také ke známému lovci válečných zločinců Simonu Wiesenthalovi, který mu odhalí existenci organizace ODESSA.

Miller je kontaktován skupinou bývalých vězňů koncentračních táborů, kteří přísahali, že budou hledat a popravovat německé válečné zločince a jsou napojeni na izraelskou tajnou službu. Žádají, aby pronikl do ODESSY, k čemuž má jako rodilý Němec předpoklady. Miller souhlasí a podstoupí výcvik u bývalého seržanta SS. Po jeho skončení navštíví právníka pracujícího pro ODESSU ve funkci Werwolfa a po přísném výslechu odjíždí, aby se setkal s padělatelem pasů, jenž poskytuje pomoc členům na útěku.

Millerův převlek je ale odhalen, a protože Roschmann hraje významnou roli v plánech nacistů na zničení Izraele, vydá se po jeho stopě najatý vrah. Přesto získá důležitý důkazní materiál a nakonec najde Roschmanna a se zbraní v ruce ho donutí přečíst část Tauberova deníku. Roschmann se snaží ospravedlnit svoje činy. Přizná vraždu německého kapitána a je objasněn hlavní motiv Millerova jednání, neboť vyjde najevo, že zavražděným byl Millerův otec. Miller je však zneškodněn Roschmannovým osobním strážcem a bývalý nacista se rozhodne uprchnout do Argentiny.

Zásluhou izraelského agenta Josefa však Miller přežije a během pobytu v nemocnici se dozví, co se stalo, zatímco byl v bezvědomí a je varován, aby nic z příběhu nezveřejňoval. Je informován o činnosti Roschmanna v Německu, který ve funkci ředitele továrny na rádia kryl výrobu řídících systémů raket, se kterými měla Egyptská armáda napadnout Izrael. Díky důkazům, které Miller shromáždil a odeslal úřadům je továrna uzavřena a celý plán zmařen.

V závěru knihy je popsán Josefův návrat do vlasti, kde prokazuje poslední poctu Salomonu Tauberovi. V dodatku jsou popsány také osudy skutečných postav, které v příběhu vystupují.

 

DENÍK SALOMONA TAUBERA

Jmenuji se Salomon Tauber. Jsem Žid a chystám se zemřít. Rozhodl jsem se skončit svůj život, protože už nemá cenu a není už nic, co bych mohl učinit. To, co jsem ve svém životě zamýšlel, přišlo vniveč a má snaha byla marmá. Protože zlo, které jsem zažil, přetrvalo a rozbujelo, a v prach a posměch se obrátilo to, co bylo dobré. Přátelé, které jsem znal, ti, co trpěli a byli oběťmi, jsou mrtví a kolem mne jsou jen pronásledovatelé. Za denního světla vidím na ulicích jejich tváře a v noci vídám tvář své ženy Esther, která zemřela už dávno. Zůstal jsem tak dlouho naživu, protože jsem si přál splnit ještě jednu věc, jednu věc jsem chtěl ještě spatřit, a teď vím, že se to nestane.

Nechovám nenávist ani hořkost vůči Němcům, protože to jsou dobří lidé. Národy nejsou zlé, jen jednotlivci jsou zlí. Anglický filozof Burke měl pravdu, když řekl „Neznám způsob, jakým by se mohlo sestavit obvinění proti celému národu." Neexistuje kolektivní vina, protože v Bibli se píše, jak chtěl Bůh zničit Sodomu a Gomoru za zlo lidí, kteří tam žili se svými ženami a dětmi, ale jak mezi nimi byl jeden spravedlivý, a protože byl spravedlivý, byl ušetřen. Proto je vina individuální, právě tak, jako spása.

 

 

Když jsem vyšel z koncentračních táborů v Rize a Stutthofu, když jsem přežil pochod smrti do Magdeburku, když tam britští vojáci osvobodili mé tělo v dubnu 1945 a má duše zůstala v okovech, nenáviděl jsem svět. Nenáviděl jsem lidi a stromy a skály, protože se proti mně spikly a způsobily mi utrpení. A ze všeho nejvíc jsem nenáviděl Němce. Tehdy jsem šeptal, právě tak jako jsem se v minulých čtyřech letech ptal mnohokrát, proč je Pán nezahubil, každičkého muže, ženu i dítě, proč nezničil jejich města a jejich domy, proč je navždycky nesmetl z tváře země. A když to neučinil, nenáviděl jsem Ho také, volal jsem, že opustil mne a můj lid, kterému dovolil věřit, že je jeho lidem vyvoleným, a dokonce jsem říkal, že Bůh neexistuje.

Ale jak šla léta, naučil jsem se znovu milovat. Milovat stromy a skály, oblohu nad svou hlavou a řeku tekoucí kolem města, ztracené psy a kočky, plevel mezi dlažebními kostkami a děti, které přede mnou na ulici utíkají, protože jsem ošklivý. Nemám jim to za zlé. Francouzská průpovídka říká: „Rozumět všemu znamená všechno odpustit." Když člověk porozumí lidem, jejich lehko-věmosti a jejich strachu, jejich chamtivosti a jejich touze po moci, jejich nevědomosti a jejich poddajnosti vůči tomu, kdo křičí nejhlasitěji, dokáže odpustit. Ano, dokáže odpustit i to, co spáchali. Ale nedokáže zapomenout.

Jsou lidé, jejichž zločiny přesahují porozuměni a tedy i odpuštění, a to je ta skutečná prohra. Protože existují ještě stále mezi námi, chodí po městech, pracují v kancelářích, obědvají v kantýnách, usmívají se a potřásají si ruka¬ma a slušným lidem říkají Kamerad. To, že mohou žít dál, ne jako vyvrhelové, ale jako oblíbení občané, že mohou neustále špinit celý národ svou špatností, to je skutečná prohra. A v tom jsme pochybili, vy a já, a pochybili bídně.

Nakonec, jak plynul čas, jsem zase začal milovat Boha a prosil jsem ho o odpuštění za všechno, co jsem učinil proti jeho vůli, a bylo toho hodně.

Nemohu se přesně upamatovat na datum, kdy se ten vlak konečně zastavil na nádraží. Myslím, že to bylo šest dní a sedm nocí potom, co nás zavřeli do vagónů. Najednou vlak zůstal stát a světlo ve štěrbinách stěn prozrazovalo, že venku je den. Hlava se mi točila a měl jsem závrať z únavy a zápachu.

Venku bylo slyšet výkřiky a řinčení odsunovaných závor a pak se dveře rozletěly. Bylo dobře, že jsem se neviděl – sebe kdysi oblečeného do bílé košile a vyžehlených kalhot. (Vázanka a sako už dávno spadly na zem.) Stačil pohled na ty ostatní.

Do vagónu zazářilo oslnivé světlo a lidé si přikrývali oči a ječeli bolestí. Já jsem zavřel oči, abych je ochránil, hned když jsem viděl, že se dveře otevírají. Tlak těl způsobil, že půlka z vagónu vypadla na nástupiště ve změti páchnoucího člověčenství. Já jsem byl ušetřen, protože jsem stál až vzadu a po straně dveří, které byly uprostřed. Riskoval jsem pootevření očí a vystoupil jsem na nástupiště.

Stráže SS, které vrata odsunuly, brutální lidé s podlým obličejem, řvoucí a ječící jazykem, jemuž jsem nerozuměl, couvli s výrazem odporu. Uvnitř vagónu leželo na zemi jednatřicet mužů zkroucených a propletených. Už nikdy nevstanou. Zbytek, vyhladovělý, napůl slepý, zapařený a páchnoucí, ve špinavých hadrech, se s námahou postavil na nástupiště. Jazyky jsme měli žízní přilepené k patru úst, černé a oteklé, a naše rty byly rozpraskané a vyprahlé.

Čtyřicet dalších vagónů z Berlina a osmnáct z Vídně vyvrhovalo své pasažéry na vzdálenějším nástupišti – asi polovina byly ženy a děti. Mnoho žen a většina dětí bylo nahých, pomazaných výkaly a v právě tak špatném stavu jako my. Některé ženy vyklopýtaly na světlo v náručí s neživými těly svých dětí.

 

 

Stráže běhaly nahoru a dolů po nástupišti, mlátily do deportovaných, aby se seřadili do jakéhosi šiku, než nás odvedou do města – ale do kterého města? A co to bylo za řeč, jakou ti lidé mluvili? Později jsem zjistil, že město byla Riga a že stráže SS se rekrutovaly z místních Litevců, kteří byli právě tak vášniví antisemité jako esesmani z Německa, ale s daleko nižší inteligencí, doslova zvířata v lidské podobě.

Za strážemi stála ustrašená skupina ve špinavých košilích a pracovních kalhotách. Každý z nich měl na prsou a zádech černou čtvercovou záplatu s velkým J. Byli to příslušníci zvláštního komanda z ghetta. Přivezli je, aby vyklidili z vagónů mrtvoly a zahrabali je za městem. Byli střeženi půl tuctem mužů, kteří měli také na prsou a na zádech ono J, ale měli pásku na rukávu a v rukou drželi topůrko krumpáče. To byli židovští kápové; za práci, kterou dělali, dostali lepší jídlo.

Ve stínu nádražního přístřešku stálo pár německých důstojníků SS, rozpoznatelných jen když moje oči přivykly světlu. Jeden stál opodál na bedně a s úsměvem na úzkých, ale spokojených rtech přehlížel několik tisíc lidských kostlivců, kteří vystupovali z vagónů. Černým jezdeckým bičíkem ze splétaných řemínků si poklepával na vysokou jezdeckou botu. Zelená uniforma s černými a stříbrnými blesky SS jako by mu byla šitá na míru a na pravé klopě límce měl dvojitý blesk zbraní SS. Na levé klopě hodnost kapitána.

Byl vysoký a hubený, světlý blonďák s vybledlýma modrýma očima. Později jsem se dozvěděl, že je to zapřísáhlý sadista, už teď známý pod jménem, jakým ho později nazývali Spojenci – Řezník z Rigy. To bylo mé první setkání s SS kapitánem Eduardem Roschmannem.

 

Historická vsuvka

V pět hodin ráno 22. června 1941 se Hitlerových 130 divizí rozdělilo na tři armádní skupiny a převalilo se přes hranice do Ruska. Za každou armádní skupinou následovaly houfy likvidačních čet SS, pověřených Hitlerem, Himmlerem a Heydrichem, aby na rozsáhlém území, které armáda obsazovala, likvidovaly komunistické komisaře a židovské osady na venkově; velké městské židovské komunity měly soustředit do ghett zřizovaných u každého většího města a připravit je na pozdější „zvláštní postup".

 

Klikni pro zvětšení

 

Armáda obsadila hlavní město Litvy Rigu 1. července 1941 a v půli července dorazilo první komando SS. První místní jednotka SD a SP sekcí SS byla v Rize zřízena 1. srpna 1941 a zahájila program likvidace, který měl Ostland (jak přejmenovali obsazené baltské státy) zbavit všech Židů.

Pak bylo v Berlíně rozhodnuto využít Rigu jako tranzitního tábora pro německé a rakouské Židy, kteří měli být vyvražděni. V roce 1938 žilo 320 000 německých Židů a 180 000 rakouských Židů. V červenci 1941 vyvezli desítky tisíc, hlavně do koncentračních táborů uvnitř Německa a Rakouska, z nejznámějších to byl Sachsenhausen, Mauthausen, Ravensbrück, Dachau, Buchenwald, Bergen-Belsen a Terezín v Čechách. Koncentrační tábory ale začínaly být přeplněné, a vzdálené a zapadlé země na východě se zdály být výborné na to, aby se dorazil zbytek. Zahájily se práce na rozšíření táborů a na nových stavbách v šesti likvidačních táborech v Osvětimi, Trebblince, Belzeku, Sobiboru, Chelmnu a Majdanku. Dokud ale nebyly dokončeny, muselo se najít místo, kde by se zavraždilo tolik, kolik jen bylo možné, a kde by se zbytek „uskladnil." Byla zvolena Riga. Mezi srpnem 1941 a 14. říjnem 1944 bylo do Rigy dopraveno téměř 200.000 výlučně německých a rakouských Židů. Osmdesát tisíc jich tam zůstalo mrtvých, 120 000 bylo odvezeno dál, do oněch šesti likvidačních táborů v jižním Polsku a 400 přežilo – polovina aby zemřela ve Stutthofu nebo na pochodu smrti do Magdeburku. Tauberův transport byl první transport z Říše do Rigy a dorazil tam v 15:45 18. srpna 1941.

Ghetto v Rize bylo integrální součástí města a původně to bylo sídlo rižských Židů. Když jsem se tam já dostal, zbylo jich už jen pár stovek. V necelých třech týdnech dohlédl Roschmann se svým zástupcem Krausem, aby většina byla dle příkazu zlikvidována.

Ghetto leželo na severním okraji města; na sever se otevírala volná krajina. Kolem jižní strany byla zeď, ostatní tři byly zajištěny ostnatým drátem. Na severní straně byla brána, jíž museli projít všichni odcházející i přicházející. Bránu střežily dvě strážní věže obsazené litevskými SS. Od této brány dolů, středem ghetta až k jižní zdi, vedla Mase Kainu Iela neboli Malá horská ulice. Vpravo od ní (když se člověk díval od jihu k severu, směrem k hlavní brá¬ně) byl Blech Platz neboli Plechové náměstí, kde se konaly selekce na popravy a také apely, výběr do skupin na otrockou práci, bičování a popravy oběšením. Uprostřed stály šibenice s osmi ocelovými háky a s oprátkami neustále se pohupujícími ve větru. Každý večer byly obsazeny nejméně šesti nešťastníky a někdy se na těch osmi hácích vystřídalo několik směn, než byl Roschmann spokojen dobře vykonanou prací.

 

 

Celé ghetto měřilo asi 4,5 čtverečních kilometrů, osada, v níž kdysi přebývalo 12 až 15 tisíc lidí. Než jsme sem přibyli, Židé z Rigy, z nichž nejméně 2 tisíce odjely, ghetto obezdili, takže prostor pro náš transport víc než pěti tisíc mužů, žen a dětí byl dost velký. Ale po našem příjezdu pokračoval přísun transportů každodenně, až dosáhl počet obyvatel nesnesitelných 30–40 tisíc a při každém novém transportu muselo být zavražděno tolik zdejších obyvatel, kolik dojelo v transportu živých osob, aby bylo místo pro přírůstky. Jinak by přelidnění ohrozilo zdraví práceschopných, a to si Roschmann nepřál.

Onoho prvního večera jsme se tam tedy usadili, vybrali jsme si nejlepší domy, každý obsadil jednu místnost, přikryli jsme se záclonami a kabáty a spali jsme na opravdových postelích. Můj soused z vedlejšího pokoje se dosyta napil ze sudu na dešťovou vodu a podotkl, že to možná nakonec nebude tak zlé. Ještě jsme neznali Roschmanna…

Léto se změnilo v podzim a podzim přešel v zimu a podmínky v ghettu se zhor¬šovaly. Každé ráno se na Plechovém náměstí shromáždilo celé osazenstvo – převážně muži – žen a dětí bylo hned po příjezdu likvidováno mnohem víc než práceschopných mužů. Litevci nás pažbami pušek sestrkali do zástupu a konal se apel. Nebyla vyvolávána žádná jména, jen nás spočítali a rozdělili do pracovních skupin. Téměř všichni muži, ženy i děti odcházeli každý den v zástupu na dvanáct hodin nucených prací ve výrobním areálu poblíž tábora. Já jsem hned po příjezdu uvedl, že jsem tesař, což nebyla pravda, ale jako architekt jsem viděl pracovat tesaře a dost jsem okoukal, takže mi to mohlo projít. Správně jsem odhadl, že tesařů bude vždycky třeba. Poslali mě do práce na blízkou pilu, kde se řezaly borovice z místních lesů a vyráběly se z nich ubytovny pro vojáky.

Byla to taková dřina, že by zničila i zdravého člověka; pracovali jsme v létě v zimě venku, ve studeném vlhku nízko položených pobřežních oblastí Litvy…

Náš denní příděl potravy sestával z půllitru takzvané polévky, což byla obarvená voda, někdy s kouskem brambory. První půllitr jsme dostali, než jsme šli do práce, a další půllitr s krajíčkem černého chleba a s plesnivou bramborou večer, po návratu do ghetta.

Přinést do ghetta jídlo se trestalo okamžitým pověšením před shromážděným osazenstvem při večerním apelu na Plechovém náměstí. Nicméně jediná možnost přežití byla riskovat to.

Večer se zástup vlekl zpátky hlavní branou a Roschmann a pár jeho kolegů stávalo u vchodu a namátkou kontrolovali procházející. Zavolali na kteréhokoli muže, ženu či dítě, nařídili, aby dotyčný vystoupil z řady a svlékl se donaha vedle brány. Jestliže se u něj našel kousek chleba nebo brambora, musel provinilec čekat, až všichni ostatní prošli na Plechové náměstí na večerní apel.

Když se všichni shromáždili, připochodoval Roschmann následovaný strážemi SS a asi tuctem přistižených.

 

 

Odsouzení muži vystoupili na plošinu šibenice a s oprátkami kolem krku čekali na konec apelu. Roschmann pak překráčel kolem jejich řady, šklebil se jim do tváří a odkapával stoličky zpod jejich nohou, jednu po druhé. Rád při tom stál přímo před nimi, aby ho umírající viděl. Někdy jen předstíral, že židli odkopne, ale v poslední chvíli nohu stáhl. Hlasitě se rozchechtal, když se muž na stoličce roztřásl, protože myslel, že se už houpe na oprátce, ale pak v šoku jistil, že ještě stojí na židli.

K smrti odsouzení se někdy modlili k Bohu, někdy prosili o milost. To Rosshmann rád slyšel. Předstíral, že je nahluchlý, přidržel si dlaň u ucha a vybzel: „Můžete mluvit trochu víc nahlas? Co jste to povídal?“

Když židličku odkopl – byla to spíš jen bedna – obrátil se ke svým kamarádům, a řekl: „Panebože, musím si přece jen obstarat naslouchací aparát…“

Během tolika měsíců se pro nás vězně Eduard Roschmann stal vtělením Bylo toho málo, co nedokázal vymyslet.

Když přistihli ženu při vnášení jídla do tábora, musela nejdřív přihlížet popravě mužů, zvlášť když to byl její manžel nebo bratr. Pak ji Roschmann donutil klečet před námi ostatními, seskupenými podél tří stran náměstí, a holič jí ostříhal dohola. Po apelu jí odvedli na hřbitov za ostnatým drátem, musela si vykopat mělký hrob a kleknout si vedle něj a Roschmann nebo někdo jiný jí vpálil kulku do týla. Těmto popravám nesměl nikdo přihlížet, ale šuškalo se, že často střelil tak, aby kulka prolétla těsně kolem ženina ucha. Žena děsem spadla do hrobu, musela vyšplhat ven a znovu si kleknout. Jindy střelil z revolveru s prázdným zásobníkem, takže když si žena myslela, že umírá, ozvalo se jen cvaknutí. Litevci byli zvířata, ale Roschmann dokázal ohromit i je.

Koncem té první zimy jsem byl přesvědčen, že nemohu dlouho přežít. Hlad, zima, vlhko, těžká práce a neustálé surovosti vyčerpaly moji dřív pevnou konstituci na kost a kůži. Když jsem se díval do zrcadla, hleděl na mne vychrtlý, zarostlý stařec s červenýma očima a propadlými tvářemi. Bylo mi pětatřicet a vypadal jsem na sedmdesát. Všichni jsme tak vypadali.

Byl jsem svědkem odchodu desítek tisíců do lesů s hromadnými hroby, stovek zemřelých zimou a vysílením a nesčíslných poprav věšením, zastřelením, bičováním a umlácením. Přežil jsem sice pět měsíců, ale i tak jsem přežil i sám sebe. Vůle k životu, která ve mně sílila ve vlaku, začala mizet a nezůstalo nic než mechanická rutina existence, která se dříve nebo později musí zhroutit. A pak v březnu še stalo něco, co mi na rok znovu vrátilo vůli žít.

I dnes si pamatuji datum. Bylo to 3. března 1942 v den druhého Donamundského kontingentu. Asi před měsícem jsme poprvé byli svědky příjezdu podivného nákladního vozu. Byl dlouhý jako autobus, nalakovaný v ocelové šedi, ale bez oken. Zastavil hned před branou ghetta a při ranním apelu řekl Roschmann, že má pro nás oznámení. Že v městě Donamunde, ležícím na řece Duně asi osmdesát mil od Rigy, zahajuje provoz nová továrna na nakládané ryby. Znamenala lehkou práci, dobré jídlo a dobré ubytování. Protože to byla lehká práce, hodila se jen pro staré muže, pro ženy, pro nemocné a malé děti.

Samozřejmě mnoho vězňů po snadnější práci dychtilo. Roschmann procházel řadami a vybíral. Tentokrát se staří a nemocní neschovávali a nemuseli je – ječící a protestující – vytahovat, aby je zahnali do nucených pochodů na popraviště. Dychtivě se ukazovali a nabízeli. Konečně jich vybrali přes stovku a všichni vyšplhali do nákladního auta. Pak dveře zabouchli a přihlížející si povšimli, jak těsně přiléhají. Vůz se odkolébal a nezanechal po sobě žádné výfukové plyny. Později se nám doneslo, co to bylo za vůz. V Donamunde žádná továrna na nakládané ryby neexistovala. Od té doby Donamundský kontingent znamenal v řeči ghetta smrt výfukovým plynem.

3. března se po ghettu šeptalo, že má následovat další Donamundský kontingent, a ráno u apelu jej Roschmann skutečně ohlásil. Tentokrát se už dobrovolníci netlačili dopředu, a potěšené se šklebící Roschmann začal zvolna procházet podél řad a bičíkem poklepával na prsa těch, kteří měli odejít. Chytrácky začal u čtvrté, poslední řady, kde předpokládal, že budou stát slabí, staří a práce neschopní.

Byla tam jedna stará žena, která to tušila a postavila se do první řady. Muselo jí být skoro pětašedesát, ale ve snaze zůstat naživu si obula střevíce s vy¬sokými podpatky, černé hedvábné punčochy, krátkou sukni nad kolena a švihácký klobouk. Nalíčila si tváře, napudrovala obličej a na rty nanesla komínovou rtěnku. Popravdě řečeno by byla bývala nápadná mezi každou skupinou vězňů, ale domnívala se, že bude jenom vypadat mladě.

Když Roschmann došel až k ní, zastavil se, překvapeně se na ni zadíval a pak se k ní znovu otočil a široce se usmál.

„Copak to tady máme!" vykřikl a ukázal bičíkem, aby na ni upozornil své kumpány, střežící uprostřed náměstí stovku už vybraných vězňů. „Vám by se nelíbila projížďka do Donamunde, mladá dámo?"

Stará paní třesoucí se strachy zašeptala: „Ne, pane."

„A kolikpak vám je let?" hulákal Roschmann a jeho kumpáni se začali uchechtávat. „Sedmnáct, dvacet?"

Kloubnatá kolena staré ženy se rozklepala. „Ano, pane," zašeptala.

„To je ohromné," křičel Roschmann. „Hezká děvčata, to bylo vždycky moje. Pojďte sem doprostředka, ať můžeme všichni obdivovat vaše mládí a krásu."

Ještě když mluvil, popadl ji za paži a táhl do středu Plechového náměstí, tam ji postavil na volné prostranství a řekl: „A teď, slečinko, když jste tak mladá a hezká, byste nám třeba ráda zatančila, co?"

Stála tam, rozechvělá ze studeného větru a z úzkosti. Zašeptala něco, co jiní neslyšeli.

Cože?" řval Roschmann. „Že neumíte tančit? Ale, ale, taková hezounká holka umí určitě tancovat!"

Jeho kumpáni z německé SS málem pukali smíchy. Litevci nerozuměli co, ale začali se šklebit. Stařena zavrtila hlavou. Roschmannův úsměv zmizel.

„Tancuj!" vyštěkl.

Zašourala nohama a zastavila se. Roschmann vytáhl Luger, odjistil khoutek a vystřelil do písku, pár centimetrů od jejích nohou. Leknutím vyskočila skoro půl metrů nad zem.

„Tancuj… tancuj, ty hnusná židovská čubko," řval a pokaždé vypálil do písku pod jejíma nohama. Zasunoval do Lugeru jeden zásobník za druhým, až vystřílel všechny tři, které měl v brašně a donutil ji tancovat půl hodiny. Skákala výš a výš, sukně jí lítala kolem boků, až nakonec padla do písku, neschopná se zvednout ať už by žila nebo zemřela. Roschmann vypálil do pisku před její obličej tři poslední kulky. Písek se rozvířil a zasypal jí oči. Mezi ranami z revolveru bylo slyšet po celém náměstí chroptivé oddechování staré ženy.

Když už neměl žádné střelivo, znovu zařval: „Tancuj!" a kopl ji jezdeckou botou do břicha. Během toho všeho jsme byli úplně zticha, až se najednou muž vedle mne začal modlit. Byl to Hassid, malý, vousatý a stále ještě oblečený do cárů svého dlouhého černého kabátu; navzdory chladnu, které většinu z nás donutilo navléknout přes čepice náušníky, měl na hlavě klobouk s širokým okrajem, jak přikazovala jeho sekta. Předříkával znovu a znovu Shemu roztřeseným hlasem, který zvolna nabíral na síle. Protože jsem věděl, že Roschmann je ve své nejsurovější náladě, začal jsem se také tiše modlit, aby ten Hassid byl zticha. Ale on nezmlkl.

„Slyš o Israeli…“ Buď zticha, zasyčel jsem koutkem úst. „Adonai, elohenu… Pán je náš Bůh…“ Prosím tě, bud zticha. Všechny nás kvůli tobě zabijou. „Bůh je jediný… Adonai Eha-a-ad.“

Protahoval poslední slabiku po způsobu kantora, tradičním stylem jako Rabbi Akiva, když umíral v amfiteátru v Caesarei, na rozkaz Tinia Rufa. Právě v té chvíli přestal Roschmann ječet na starou ženu. Zvedl hlavu jako větřící zvíře a obrátil se čelem k nám. Protože jsem byl o hlavu větší než Hassid, podíval se na mne.

„Kdo tady mluvil?" zaječel a vykročil přes písek ke mně. „Vy… vystupte z řady." Nepochybně ukazoval na mne. Pomyslel jsem si: ‚Tohle je tedy konec. Tak co. Nezáleží na tom. Muselo se to stát teď nebo jindy.‘ Vystoupil jsem z řady, právě když přicházel přede mne. Neřekl ani slovo, ale obličej se mu svíral v křeči jako šílenci. Pak se uvolnil a usmál se tím tichým, dravčím úsměvem, který naháněl hrůzu každému obyvateli ghetta včetně litevských esesmanů.

Jeho ruka se pohnula tak rychle, že jsem to ani nepostřehl. Pocítil jsem jen tupý úder na levé straně obličeje a současně jsem uslyšel ohlušující ránu, jako by mi vedle ucha vybuchla bomba. Pak naprosto přesný, ale neosobně odcizený pocit, že se mi kůže roztrhla od spánku k ústům jako staré kaliko. Dřív než to začalo krvácet, se Roschmannova ruka pohnula znovu, tentokrát z druhé strany a bičík mi rozťal druhou tvář se stejně ohlušující ranou a s pocitem, že se trhá nějaká látka. Bičík byl dvoumetrový, s pružnou ocelovou výztuží u držadla; druhá, půlmetrová část bičíku byla ze spletených kožených řemínků bez výztuže, a když bičík švihl do lidské kůže, rozetnuly spletené řemínky pokožku jako hedvábný papír. Vídal jsem to.

V několika vteřinách jsem cítil praménky teplé krve stékající mi na prsa; crčely dolů z brady jako dva malé, červené potůčky. Roschmann se ode mne otočil, pak zase zpátky a ukázal na starou ženu, stále ještě vzlykající uprostřed náměstí.

„Seberte tu babu a odneste ji na vůz," vyštěkl.

A tak, pár minut před příjezdem další stovky obětí, jsem stařenu vzal do náruče a nesl jsem ji Malou horskou ulicí k bráně a k čekajícímu vozu a krev z mě brady stékala dolů, na ni. Položil jsem ji dozadu na vůz a chystal jsem se odejít, když vtom sevřela vrásčitými prsty moje zápěstí, silou, jakou bych byl u ní už nečekal. Přitáhla mě k sobě, zvedla se do sedu na podlaze vozu a malým, batistovým kapesníčkem, pocházejícím zřejmě ještě z lepších časů, mi setřela trochu stékající krve.

Obrátila ke mně tvář se šmouhami od líčidel, slz a písku, ale s tmavýma očima, jasnýma jako hvězdy.

„Můj židovský synu," šeptala, „musíš žít! Přísahej, že budeš žít. Přísahej, že se odtud dostaneš živý. Musíš žít, abys mohl říct tam venku, v tom druhém světě, co se tady stalo našim lidem. Slib mi to. Přísahej na Sefer Torah."

A tak jsem přísahal, že budu žít, že přežiju za každou cenu. Potom mě pustila, Klopýtal jsem po silnici do ghetta a v půli cesty jsem omdlel.

Krátce po návratu do práce jsem učinil dvě rozhodnutí. První bylo, že si budu psát tajný deník tak, že si budu každý večer vpichovat špendlíkem a černým inkoustem do kůže rukou a nohou hesla a data, abych to mohl jednou přepsat a vylíčit, co se dělo v Rize, a předložit přesné důkazy proti těm, co byli odpovědní.

Druhé rozhodnutí bylo, že se stanu kápem, členem židovské policie. Bylo to těžké rozhodnutí, protože to byli muži, kteří honili své druhy, Židy, do práce a zpátky, a často i na místa poprav. Kromě toho s sebou nosili topůrka krumpáčů a často jimi mlátili – když byli na očích esesmanů – své židovské druhy, aby je donutili víc pracovat. Přesto jsem 1. dubna 1942 zašel za náčelníkem káp a dobrovolně jsem se přihlásil a stal se tak vyvrhelem mezi svými druhy. Pro dalšího kápa se vždycky místo našlo, protože jen málokdo se chtěl stát kápem, navzdory lepšímu jídlu, lepšímu ubytování a osvobození od těžké práce.

 

 

Měl bych popsat, jak byli popravováni Židé neschopní pracovat, protože tím způsobem bylo v Rize zavražděno 70 000 až 80 000 Židů na rozkaz Eduarda Roschmana. Když přijel na nádraží vlak s novým přídělem vězňů – obvykle kolem pěti tisíc, bývalo mezi nimi kolem tisíce těch, co zemřeli cestou. Jen občas v padesáti vagonech zůstalolo pouhých pár stovek mrtvých. Nové příchozí se seřadili na Plechovém náměstí a nastala první selekce nejen přírůstlů,ale nás všech. To byl taky smysl ranního a večerního apelu. Slabí, staří, nemocní a skoro všechny dětí z těch, co přijely, byli vybrány jao práce, neschpný. Zbytek se spočítal.

Jestliže jich byly dva tisíce, vybraly se taky dva tisíce současných obyvatel ghetta, takže pět tisíc lidáí přijelo a pět tisíc šlo na popraviště. Tímm způsobem se zabránilo přelidnění tábora. Člověk mohl přežít pět měsíců nucených prací, málokdy víc, pak byl zdravotně zruinovaný a jednoho dne na něj ukázal Roschman svým bičíkem a byl odsouzen do řad mrtvých.

Zpočátku je odváděli do lesa za městem. Litevci mu říkali Bickernickerský les a Němci ho přejmenovali na Hochwald neboli Vysoký les. Tady, mezi borovicemi, vykopali rižšti Židé, než zemřeli, obrovské otevřené jámy. A tady je litevské stráže SS skosili tak, že napadali rovnou do jam. Zbylí rižšti Židé pak na ně navršili zem, na ty vespod naskládali další vrstvu mrtvých, až byla jáma plná. Pak se začalo s další jámou.

Z ghetta jsme slyšeli rachot kulometů, když byl likvidován další příděl, a vídali jsme Roschmanna, vracejícího se dolů s kopce a projíždějícího v otevřeném voze ghettem, když bylo po všem…

Když jsem se stal kápem, skončily všechny styky mezi mnou a internovanými. Nemělo smysl vysvětlovat jim, proč jsem to udělal, že o jednoho kápa víc nebo míň nehraje žádnou roli, že mrtvých nepřibude ani o jediného, ale přeživší svědek by mohl hrát velkou roli – ne, že by německé Židy zachránil, ale mohl by je pomstít. Alespoň to byl důvod, který jsem si opakoval; byl to však pravý důvod? Nebo jsem se jen bál smrti? Ať to ale bylo cokoli, strach byl brzy zcela nepodstatný, protože v srpnu toho roku se stalo něco, co způsobilo, že duše v mém těle zemřela a zůstala jen prázdná slupka zápolící o přežití…

V červenci 1942 přijel z Vídně velký transport rakouských Židů. Všichni byli bezpochyby označeni jako „zvláštní postup", protože do ghetta vůbec nevstoupili. Neviděli jsme je, protože je ze stanice odvedli do Vysokého lesa a postříleli. Pozdě večer pak sjížděla z Vysokého lesa čtyři nákladní auta plná šatů. Šatstvo se mělo na Plechovém náměstí roztřídit. Navršili hromadu vysokou jako dům, a z té se pak vybíraly boty, ponožky, spodky, kalhoty, šaty, saka, holicí štětky, brýle, zubní protézy, snubní prsteny, čepice a tak dále.

To byl samozřejmě postup platný pro likvidační transporty. Všichni popravovaní se museli vedle hrobů svléknout a jejich věci byly později odváženy. Roztřídily se a odeslaly do Reichu. O zlato, stříbro a šperky se postaral osobně Roschmann…

V srpnu 1942 přijel další transport z Terezína, což byl tábor v Čechách, s desítkami tisíc německých a rakouských Židů, kteří byli v Terezíně vězněni, než je poslali na východ k likvidaci. Stál jsem na jedné straně Plechového náměstí a pozoroval jsem Roschmanna, který chodil a vybíral lidi. Nově příchozí byli už v minulém táboře ostříháni dohola a nebylo snadné rozpoznat muže od žen – poznalo se to snad jen podle pracovních šatů žen. Na druhém konci náměstí stála žena, která upoutala moji pozornost. Její rysy mi byly povědomé, ačkoliv byla vychrtlá, hubená jak tyčka a neustále kašlala.

Roschmann k ní došel, klepl jí na prsa a pokračoval dál. Litevci, v patách za ním, ji okamžitě popadli a vystrčili z řady k ostatním, uprostřed náměstí.

V transportu bylo mnoho práce neschopných a seznam vybraných byl dlouhý, což znamenalo, že na doplnění počtu vyberou méně z našich; pro mne to byla ovšem jen akademická otázka. Jako kápo jsem měl pásku na rukávu a v ruce hůl a zvláštní příděl jídla mi vrátil trochu síly. Roschmann mě potkával, ale zdálo se, že si mě nepamatuje. Tolika vězňům zmrskal obličej, že ho žádný nemohl zvlášť zajímat.

Většina z těch, které onoho letního večera vybrali, byla seřazena do zástupu a kápové je vedli k bráně ghetta. Tam převzali skupinu Litevci. K smrti ve Vysokém lese jim zbývali poslední čtyři míle.

U brány stál však také plynový vůz a asi stovku nejslabších tam odpojili. Já jsem se chystal doprovázet zbývající muže a ženy odsouzené k likvidaci, když kapitán SS Krause ukázal na čtyři nebo pět kápů.

„Vy tam," křikl. „Tyhle dejte do Donamundského kontingentu."

Když zástup odešel, nás pět eskortovalo poslední stovku kulhajících, vlekoucich se, kašlajících k bráně, kde čekal vůz. Hubená žena byla mezi nimi, hrudník týraný tuberkulózou. Věděla, kam jde, věděli to všichni, ale právě tak jako oni, klopýtala s rezignovanou poslušností dozadu k vozu. Byla příliš slabá, než aby na vůz vylezla, protože zadní prkno vozu bylo vysoko nad zemí, a obrátila se ke mně o pomoc. Stáli jsme a omráčeně na sebe hleděli a přáli si, ať jde o omyl, sen…

Zaslechl jsem za sebou kroky a oba kápové, stojící vzadu u vozu, se postavili do pozoru a strhli čapky z hlavy. Uvědomil jsem si, že to musí být důstojník, a zareagoval jsem stejně. Žena se na mne jen upřeně dívala svýma skleněnýma očima, v kterých byla taková nálož lásky, že by zabila stádo volů. Muž za mnou postoupil dopředu. Byl to kapitán Roschmann. Kývl na oba kápy, aby pokračovali, a civěl na mne svýma vybledle modrýma očima. Nemohlo to znamenat nic jiného, než že mě večer zbičují, že jsem dost rychle nesmekl.

„Jak se jmenujete?" zeptal se mě.

„Tauber, pane kapitáne," odpověděl jsem, stále ztuhlý v pozoru.

„Taubere, připadáte mi trochu pomalý. Nemyslíte, že bychom vás měli večer trochu oživit?"

Nemělo smysl odpovídat. Rozsudek byl vyřčen. Roschmannovy oči přeletěly na ženu, podezřívavé se přivřely, a pak se mu obličej rozšířil tím jeho vlčím úsměvem.

„Vy znáte tu ženu?!“ zeptal se.

„Ano, pane kapitáne.“ odpověděl jsem.

„Kdo to je?“ ptal se znovu. Nedokázal jsem odpovědět. Rty jsem měl jako zapečetěné.

„Je to asi vaše manželka, co?" pokračoval.

Němě jsem přikývl. Zašklebil se ještě víc. „Kde je vaše vychováni? Pomozte dámě na vůz!“

Stál jsem tam neschopný pohybu a z očí mi tekly proudy slzí.

Přiblížil oblíčej k mému a zašeptal: „Máte deset vteřin, pak vás zastřelím."

Pomalu jsem napřáhnul paži a Ester s mojí pomocí vylezla do vozu. Druzí dva kápově čekali, aby zabouchli dveře. Když byla nahoře, podívala se na mě a z očí jí stékaly po tvářích dvě slzy. Nepromluvila na mě, celou tu dobu jsme nebyli schopni si říct jediné slovo. Pak se dveře zabouchly a vůz se odkolébal. Poslední, co jsem viděl a vidím dodnes, byly její hluboké oči zalité slazami.

Dvacet let jsem se ten její pohled snažil pochopit. Byla to láska nebo nenávist, pohrdání nebo soucit, úžas nebo pochopení? Nikdy se to už nedovím.

Když vůz odejel, Roschmann se ke mně obrátil a stále ještě se šklebil. „Budete žít tak dlouho, dokud se nám nebude hodit, abychom vás oddělali, Taubere," řekl. „Ale ode dneška jste stejně mrtvola." A měl pravdu. Toho dne zemřela moje duše. Bylo to 2. srpna 1942.

Po srpnu toho roku se ze mě stal robot. Na ničem mi už nezáleželo. Necítil jsem zimu ani bolest, žádné vzrušení. Pozoroval jsem surovosti Roschmanna a jeho pacholků SS, a nehnul jsem brvou. Byl jsem netečný ke všemu, co by se mohlo dotknout ducha, a k většině toho, co se dotýkalo těla. Jen jsem všechno pozoroval, každičký detail, a zaznamenal jsem ho do paměti nebo jsem si údaje vpichoval do nohou. Transporty přicházely, odpochodovaly na popraviště na kopci, nebo do vozů, umíraly a byly pohřbeny. Někdy jsem se jim díval do očí, když šli a já jsem kráčel vedle nich k bráně ghetta se svou páskou na rukávě a s holí. Připomínalo mi to báseň jednoho anglického básníka, kterou jsem kdysi četl. Báseň líčila, jak starý námořník, odsouzený žit, hledí do oči své posádky umírající žízní a čte v nich prokletí. Ale pro mne prokletí neexistovalo, protože jsem byl imunní i k pocitu viny. To mělo přijít až později. Existovala jen prázdnota mrtvého, který se ještě pohybuje.

Na podzim 1943 přišel z Berlína rozkaz vykopat desítky tisíc mrtvol z Vysokého lesa a zničit je důkladněji, ohněm nebo nehašeným vápnem. To se snáz řeklo, než udělalo, protože nadcházela zima a zem začínala promrzat. Roschmann z toho měl pár dní hodně špatnou náladu, ale administrativní povinnosti spojené se splněním rozkazu ho zaměstnávaly natolik, že jsme od něj měli pokoj.

Den za dnem jsme vídali nově ustavené pracovní skupiny, jak pochodují nahoru do kopce s krumpáči a lopatami, a den za dnem se nad lesem převalovaly kotouče černého kouře. Ohně podpalovali borovicemi z lesa, ale mrtvá těla ve stavu pokročilého rozkladu hoří špatně a práce proto pokračovala pomalu. Časem přešli na nehašené vápno, kterým posypali každou vrstvu mrtvých těl, a na jaře 1944, když zem povolila, je zahrabali. Tento postup spálil mrtvá těla, ale nezničil kostry. Rusové později našli 80 000 koster. Skupiny pověřené touto prací nebyly z ghetta. Byly naprosto izolované od veškerých kontaktů s jinými lidmi. Byli to Židé, ale byli uvězněni v jednom z nejhorších táborů blízko našeho tábora, Salaš Pils, a nakonec byli zlikvidováni tím způsobem, že nedostávali vůbec žádnou potravu, a zemřeli hlady, ačkoliv se mnozí z nich dali na kanibalismus.

Když byl úkol na jaře 1944 více méně splněn, bylo ghetto zrušeno. Většina z 30 000 vězňů byla odvedena do lesa, aby se stali posledními oběťmi, které měl les pojmout. Asi 5 000 nás bylo převeleno do tábora v Kaiserwaldu, zatím co ghetto bylo za našimi zády spáleno a popel rozhrabán buldozery. Z toho, co tam bývalo, nezbylo nic než popel na stovkách akrů… Byl to zápas s útrapami hladu, nemocí, těžké práce a surovosti strážných. Za celou tu dobu nebylo po SS kapitánovi Eduardu Roschmannovi ani vidu ani slechu. Ale zřejmě byl ještě v Rize. V první polovici října 1944 se esesmani vyděšení při pomyšlení, že by se mohli dostat do rukou Rusům prahnoucím po pomstě, chystali k zoufalé evakuaci Rigy po moři. Brali s sebou poslední dosud nás žijící vězně jako jízdenku, pomocí níž se doufali dostat do západní části Říše.

11. října odpoledne dorazily necelé 4 tisíce nás, vězňů, do města Rigy a šli přímo do doků. V dálce na obzoru jsme slyšeli zvláštní dunění, jakoby bouřky. Na chvíli nás to zmátlo, protože jsme ještě neznali rachot granátů a bomb Pak to naše hladem a zimou otupené mozky pochopily – bylo to ruské dělostřelectvo odtřelující předměstí Rigy.

Když jsme se dostali do přístavních doků, hemžilo se to tam důstojníky a mužstvem SS. Nikdy jsem jich neviděl tolik ve stejnou dobu a na stejném místě. Muselo jich být víc než nás. Stáli jsme seřazeni před nějakým skladem a většina z nás se domnívala, že tam zemřeme, že nás postřílejí. Ale nebylo nám to souzeno.

 

 

Esesmani totiž chtěli použít nás, posledních pozůstatků ze statisíců Židů pro únik před postupujícími Rusy, jako průkazky k cestě zpět do Říše. Dopravní prostředek byl zakotven podél přístaviště číslo šest a byl to poslední nákladní parník z obklíčené enklávy. Stáli jsme tam a dívali se na tu spoušť a nosili raněný německý vojáky na nosítkách na loď.

Kpt. Roschman přišel za tmy a očividně se zarazil kým je parník obsazován /wermachtem/. Okamžitě zarazil nošení raněných. Nám poručil, nechť všechny zase vyložíme do přístavu.

Překráčel přes molo až k nim a udeřil jednoho ordonance do tváře. Pak se prudce otočil k řadám nás vězňů a zařval: „Vy parchanti. Vylezte na loď a sundejte z ní ty lidi. Odneste je dolů. Tahle loď je naše."

Esesmani, kteří s námi přišli, nás hlavněmi pušek začali hnát k dřevěnému můstku. Stovky dalších esesmanů, vojáků i důstojníků, které se doposavad držely zpátky a pozorovaly naloďování, se teď vzedmuly dopředu a následovaly vězně nahoru k lodi. Došli jsme na palubu a začali jsme zvedat nosítka a nosit je zpátky do přístavu. Lépe řečeno chystali jsme se k tomu, když nás zarazil jiný výkřik.

Já jsem došel až k můstku a vykročil jsem vzhůru, ale zaslechl jsem hluk a otočil jsem se, abych zjistil, co se stalo.

Po přístavišti utíkal kapitán německé armády a zastavil se u můstku, docela blízko u mne. Upřeně hleděl nahoru, na muže, kteří zvedali nosítka a chtěli nemocné zase odnášet, a volal: „Kdo nařídil, aby byli ti muži odneseni z lodi?"

Roschmann k němu zezadu přistoupil a řekl: „Já jsem to nařídil. Tahle loď patří nám." Kapitán se k němu prudce otočil. Sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru: „Tuhle loď poslali pro raněné vojáky," řekl. „A poveze raněné vojáky."

Obrátil se na vojenské ordonance a křikl, aby pokračovali v naloďování. Podíval jsem se na Roschmanna. Stál a třásl se. Myslel jsem si, že vzteky. Pak jsem postřehl, že se bojí. Bál se, že tu zůstane a padne do rukou Rusům. A ti, na rozdíl od nás, byli ozbrojeni.

Začal ječet na ordonance: „Nechte toho. Zabavil jsem loď ve jménu Říše." Vojáci ho ignorovali, poslušní kapitána wehrmachtu. Viděl jsem kapitánovu tvář, protože stál dva metry ode mne. Byla zšedlá únavou s tmavými šmouhami pod očima. Po stranách nosu měl hluboké rýhy vrásek a bradu zarostlou několikatýdenním vousem. Když se ujistil, že se ranění znovu začali naloďovat, chtěl projít kolem Roschmanna a dohlédnout na pracující ordonance. Od nosítek, naskládaných ve sněhu v přístavišti, se ozval hlas s hamburskou intonací: „Prima, kapitáne. Jen to tý svini vysvětlete."

Když kapitán došel až k Roschmannovi, důstojník SS ho popadl za paži, otočil ho k sobě a udeřil armádního důstojníka rukou a rukavicí přes tvář. Viděl jsem ho tisíckrát mlátit lidi, ale nikdy s tímto výsledkem. Kapitán, kterého Roschmann udeřil, zatřásl hlavou, sevřel pěst a vzal Roschmannovu čelist pravým hákem. Roschmann letěl pár metrů pozpátku a praštil sebou do sněhu. Z úst mu stékal pramínek krve. Kapitán vykročil k ordonancím.

Stále jsem se díval a viděl jsem, jak Roschmann vytáhl z pouzdra Luger, pečlivě zamířil a vypálil kapitánovi mezi lopatky. Při ráně pistole se všechno zastavilo. Kapitán klopýtl a otočil se. Roschmann vypálil znovu a kulka rozervala kapitánovo hrdlo. Zvrátil se a byl mrtev dřív, než dopadl na zem. Kulka, která ho zasáhla, odtrhla něco, co měl kolem krku. Míjel jsem ten předmět, když mi Roschmann poručil, abych tělo odnesl a hodil do doků. Byla to medaile na stužce. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se ten kapitán jmenoval, ale medaile byl Železný kříž s diamantovou ratolestí.

Potom nám nařídili, abychom raněné vojáky snesli z paluby a položili je do vršícího se sněhu v přístavišti. Pomáhal jsem sestupovat z můstku mladému vojákovi. Byl oslepený a oči měl zavázané špinavým cárem z podolku košile. Měl horečku a prosil, abych mu přivedl maminku. Soudím, že mu bylo kolem osmnácti.

Konečně jsme je všechny odnesli a nám vězňům přikázali, abychom nastoupili na loď. Celou naši skupinu dali do dvou skladištních prostor v podpalubí, polovinu k přídi a polovinu k zádi a byli jsme namačkáni tak, že jsme se nemohli ani pohnout. Pak zatloukli padací dveře latěmi a na loď nastupovali SS. Vypluli jsme před půlnocí, kapitán zřejmě chtěl být venku z Litevského zálivu před rozedněním, aby nás nevypátraly a nebombardovaly hlídkující ruské čluny.

Cesta do Danzigu, který ležel hluboko v týle, trvala tři dny. Tři dny jsme se bez vody a jídla převalovali v podpalubí, když se loď vzpínala kolmo vzhůru a zase padala dolů. Během těch tří dnů čtvrtina ze 4000 vězňů zemřela. Neměli jsme v sobě jídlo které bychom zvraceli, ale každý se dávil z mořské nemoci. Mnoho vězňů zemřelo z vyčerpání, jiní hladem nebo zimou, někteří se udusili a dalšín prostě ztratili vůli žít. Lehli si a vzdali se smrti stejně tak jako v Rize oprátce SS. A jak loď zakotvila, padající dveře se otevřely a závan v ledového větru zprudka provanul zapáchajícím podpalubím.

Na nábřeží v Danzigu položili mrtvá těla do řad vedle živých, aby čísla souhlasila s počtem těch kdo v Rize nastupovali. U SS si vždycky potrpěli na čísla.

Později jsme se dověděli, že Rusové obsadili Rigu 14. října, kdy jsme ještě byli na moři.

 

 

Ti, kdo přežili, byli z Dan-zigu odvezeni nákladní lodi do koncentračního tábora ve Stutthofu hned za Danzigem a od prvních týdnů roku 1945 jsem pracoval ve dne v továrně na ponorky v Burggrabenu a v noci spal v táboře. Ve Stutthofu zemřely další tisíce lidí hladem. Díval jsem se, jak umírají, a sám jsem zůstal naživu.

V lednu 1945 se postupující Rusové blížili k Danzigu a vězňové ze stut-thofského tábora byli hnáni zimním sněhem na známý pochod smrti k Berlínu. Přes celé východní Německo směrem na západ byly hnány ty zástupy zbídačelých, napůl mrtvých, které měly posloužit dozorcům SS jako propustka do bezpečí, do rukou západních spojenců. Cestou umírali ve sněhu a mrazu jako mouchy.

Přežil jsem i tohle a trosky mojí skupiny nakonec došly do Magdeburku, západně od Berlína, a tam nás esesmani konečně opustili, aby se starali o vlastní bezpečí. Naše skupina byla ubytována v magdeburské věznici, pod dozorem užaslých a bezmocných starců z domobrany, kteří ani nedokázali zajistit potravu a byli zděšeni, co řeknou postupujícím Spojencům, až vězně spatří. Proto dovolili, aby nejschopnější vězňové vycházeli do okolí a sháněli jídlo.

Eduarda Roschmanna jsem tehdy spatřil na danzigském přístavišti, když nás počítali. Teple oblečený a zahalený nastupoval do auta. Domníval jsem se, že ho vidím naposledy, ale měl jsem se s ním setkat ještě jednou, 3. dubna 1945.

Ten den jsem byl venku u Gardelegene, to je vesnice na východ od města, a spolu se třemi spoluvězni jsme nasbírali malý pytlík brambor. Vlekli jsme se se svou kořistí zpátky, když nás dojelo auto mířící na západ. Zastavilo kvůli bryčce s koněm, a já jsem se bez zvláštního zájmu otočil a zahlédl vůz, když nás míjel. Uvnitř byli čtyři důstojníci SS, zřejmě prchající na západ. Vedle řidiče seděl Eduard Roschmann, navlékal si sako uniformy armádního desátníka.

Neviděl mne, protože jsem měl na hlavě kapucu vyrobenou ze starého pytle na ochranu proti studenému jarnímu větru. Ale já jsem ho viděl. Naprosto nepochybně.

 

 

Všichni čtyři muži ve voze si zřejmě převlékali za jízdy uniformy. Než auto zmizelo z dohledu, vypadl z okna kus šatstva a snášel se do prachu. Za pár minut jsme došli k místu, kde to leželo, sklonili jsme se a prohlédli si to. Bylo to sako důstojníka SS se stříbrnými dvojitými blesky – symboly zbraní SS v hodnosti kapitána. Roschmann zmizel z řad SS…

Čtyřiadvacet dní poté přišlo osvobození. Přestali jsme chodit ven, raději jsme hladověli ve věznici, než abychom se odvážili na ulici, kde se rozpoutala naprostá anarchie. Potom, ráno 27. dubna, město ztichlo. Dopoledne jsem byl na dvoře věznice a mluvil jsem s ustrašeným starým strážným, který mi skoro hodinu vysvětloval, že on ani jeho kolegové neměli s Adolfem Hitlerem nic společného a už vůbec nic s pronásledováním Židů.

Zaslechl jsem, jak před zamčenou bránou zastavilo vozidlo a ozvalo se bušení na bránu. Domobranec šel a otevřel. Muž, který obezřele vstoupil s revolverem v ruce, byl voják v plné polní a uniformě, jakou jsem ještě neviděl.

Zřejmě to byl důstojník, protože ho doprovázel voják v nízké, kulaté helmě a s puškou. Jen tam tiše stáli a rozhlíželi se po dvoře věznice. V jednom koutě leželo asi padesát mrtvých, kteří zemřeli v uplynulých dvou týdnech, a nikdo neměl sílu je pohřbít. Ostatní, polomrtví, leželi u zdi se zhnisanými a zapáchajícími boláky a snažili se vstřebat trochu jarního slunce.

Oba muži se podívali na sebe, pak na toho sedmdesátiletého domobrance. Hleděl na ně v rozpacích. Pak řekl něco, co se snad musel naučit v 1. světové válce. Řekl:

„Hello, Tommy."

Důstojníkův zrak se k němu vrátil, pak se znovu rozhlédl po dvoře a jasnou angličtinou pravil: „Ty zasraný německý prase."

A já jsem se rozplakal.

Po pravdě řečeno nevím, jak se mi podařilo vrátit se do Hamburku, ale vrátil jsem se. Asi jsem chtěl poznat, jestli tam zůstalo něco ze starého života. Nezůstalo. Ulice, kde jsem se narodil a vyrůstal, zmizely v ohni spojeneckých bombardovacích náletů, zmizela kancelář, kde jsem pracoval, můj byt, všechno.

Angličané mě poslali na nějaký čas do nemocnice v Magdeburku, odešel jsem odtamtud na vlastní žádost a autostopem jsem se dopravil domů. Ale když jsem tam dojel a viděl, že nezůstalo vůbec nic, konečně i když opožděně, jsem se úplně zhroutil. Strávil jsem rok v nemocnici jako pacient spolu s ostatními, kteří vyšli z místa jménem Bergen-Belsen, a další rok jsem pracoval v nemocnici jako ošetřovatel a staral jsem se o ty, co na tom byli hůř než já.

Když jsem tam skončil, našel jsem si pokoj v Hamburku, v místě, kde jsem se narodil, abych tu trávil zbytek svých dní a abych tu dnes spáchal sebevraždu.

Když se dívám zpět, vidím, že to bylo všechno mrhání časem a energií. Ten zápas o přežití, abych mohl sepsat důkazy, protože to jiní dokázali mnohem lépe. Teď bych si přál, abych byl zemřel v Rize s Esther.

Nikdy se nesplní ani moje poslední přání vidět Eduarda Roschmanna stát před soudem a dosvědčit, co udělal. Dnes to už vím.

Někdy procházím ulicemi a vzpomínám na staré dny, ale nikdy to už nemůže být stejné. Děti se mi smějí a utíkají, když se s nimi chci spřátelit. Jednou jsem si povídal s děvčátkem, které neuteklo, ale přiběhla jeho matka a křičela a odtáhla je pryč. Proto hovořím jen s málo lidmi.

Také za mnou přišla nějaká žena. Říkala, že je z Úřadu pro reparace a že mám nárok na peníze. Odpověděl jsem, že žádné peníze nechci. Vyvedlo ji to velice z míry a naléhala, že mám právo na kompenzaci za to, co se dělo. Stále jsem odmítal. Poslali za mnou někoho jiného a já jsem zase odmítl. Vysvětloval, že je proti předpisům, abych odmítal kompenzaci. Vycítil jsem, že má na mysli, že to naruší účetní výkazy. Ale beru si jen to, co musím, já celýmu světu na peníze prostě kašlu, nechci je, zabil jsem svojí ženu a i kdyby jste ze mě udělali multimilionáře, její krásný úsměv už mi tím nevrátíte.

Když jsem byl v anglické nemocnici, ptal se mě jeden lékař, proč neemigruji do Izraele, který měl brzy získat nezávislost. Jak jsem mu to mohl vysvětlit? Nemohl jsem mu říct, že nikdy nemohu jet do Země Zaslíbené po tom, co jsem učinil Esther, své ženě. Často myslím na Izrael a sním o tom, jaké to tam musí být, ale nejsem hoden tam jet.

Jestliže by se ale tyto řádky četly někdy v Izraeli, který já nikdy nespatřím, mohl by za mě, prosím, někdo odříkat kaddish? 21.11.1963, Altona, Hamburk

SALOMON TAUBER  

 

Dodatek

Major Mossadu dočetl a věděl, že musí dnes splnit ještě jeden úkol. Potichu se svlékl i ze spodního prádla a ponožek, oblékl se do čistého, které vzal z prádelníku, aniž manželku vzbudil; spala nerušené dál.

Z šatníku vytáhl kalhoty od uniformy, čisté a vyžehlené jako vždycky, když se vrátil domů, a zašněroval lesknoucí se černé vysoké boty z teletiny. Khaki košile a vázanky byly na svém místě, pečlivě a přesně vyžehlené. Přes košili natáhl vojenské sako zdobené pouze zářícími ocelovými perutěmi důstojníka parašutisty a pěti stužkami vyznamenání, které získal na Sinaji. Poslední součást oblečení byl červený baret. Oblékl se, vzal několik předmětů a vhodil je do své malé brašny. Na východě probleskovalo matné světlo, když znovu vyšel ven a našel své malé auto, zaparkované tam, kde ho před měsícem nechal, před blokem obytných domů.

Ačkoliv bylo 26. února, tři dny před koncem posledního zimního měsíce, vzduch byl vlahý a sliboval nádherné jaro.

Jel z Tel Avivu směrem na východ po silnici do Jeruzaléma. V rozedníváni byl poklid, který miloval, mír a čistota, nad níž nikdy nepřestal žasnout. Zažil to tisíckrát na hlídce v poušti, ten zázrak vycházejícího slunce, chladného a krásného, předtím než nadešel žhavý den a někdy boj a smrt. Byla to nejlepší část dne.

Silnice vedla rovinatou, plochou, úrodnou krajinou přímořských plání k okrovým kopcům Judeje, probouzející se vesnicí Ramleh. Za Ramlehem byla tehdy objížďka kolem Latroun Salient, sedm kilometrů podél pozic jordánské armády. Vlevo viděl chocholy modrého dýmu ohňů, u nichž snídala Arabská Liga.

Ve vesnici Abu Gosh bylo vzhůru pár Arabů, a když vyšplhal na poslední jeruzalémské kopce, zjasnilo slunce východní horizont a třpytilo se na Dómu v Arabské části rozděleného města.

 

 

Zaparkoval auto čtyři sta metrů od svého cíle, Mausolea Yad Vashem, a zbytek cesty šel pěšky; dolů alejí stromů zasazených na paměť křesťanů, kteří se snažili pomoci, a k velikým bronzovým dveřím střežícím svatyni šesti miliónů Židů, kteří zemřeli v holocaustu.

Starý strážný mu řekl, že tak časně není otevřeno, ale on vysvětlil, co chce, a strážný ho vpustil, musel. Prošel do pamětní síně a rozhlédl se. Modlil se tam za svou vlastní rodinu a žulové kvádry, z nichž byla síň postavena, ho stále plnily nesmírnou úctou.

Přistoupil k zábradlí a díval se na jména černě vepsaná hebrejskými písmeny i latinkou do šedivé kamenné podlahy. Svatyni osvětlovalo pouze věčné světlo, mihotající se nad mělkou černou miskou, z níž vycházelo.

V jeho záři viděl jména na podlaze, zápis za zápisem: Osvětim, Treblinka, Belsen, Ravensbrük Buchenwald… Bylo jich příliš mnoho, než aby všechny spočítal, ale našel to, které hledal. Rigu.

Nepotřeboval jarmulku na pokrytí hlavy, protože měl svůj červený baret a ten stačil. Z brašny vytáhl hedvábný šál s třásněmi, tallith, jehož význam nechápal. Nařasil si šál kolem ramen.

Vzal z brašny modlitební knihu a otevřel ji na správném místě. Přistoupil k mosaznému zábradlí, které rozděluje síň na dvě části, jednou rukou se ho přidržel a hleděl na věčné světlo před sebou. Protože nebyl zbožný, musel často nahlížet do modlitební knihy, když odříkával pět tisíc let starou modlitbu.

„Yisgaddal, Veyiskaddash, Shemay rabbah…"

A tak se stalo, že major parašutistů izraelské armády stojící na jednom z vrcholků Zaslíbené Země konečně odříkával kaddish za duši Salomona Taubera, která zemřela před jednadvaceti roky v Rize.

zpracovalo st@atll 

 

Související texty:

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

««« Předchozí text: A ženy stále krvácejí... Následující text: Konečné řešení evropské otázky? »»»

Atllanka | Úterý 5. 06. 2012, 20.36 | Zločiny, Nacismus, Holocaust | trvalý odkaz | vytisknout | 6573x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Opakovani je matka moudrosti
Kneset Pátek 16. 10. 2009, 15.11

A proto si lidi budou muset zase takove peklo zopakovat, a znova a znova, dokud nepochopi ze politika je veci kazdeho z nich. Uz zase tu buji nacismus, po cele evrope se roztahuje extremni levice, ktera se nazyva pravicova, a je to pritom porad to stejnojedinne, rude nebezpeci Marxovo. Tridit lidi podle trid, predhodit luze nepritele bohateho, nebo naopak velmi chudeho. Ten bohaty muze za to, ze jsme chudi a ten extremne chudy zase za to, ze zere od toho bohateho a nam, kteri se mame tak akorat to prijde ze zere z naseho. Ten bohaty by to prece mel dat nam, a ne tomu chudakovi. A proto smrt bohatsim i chudsim nez jsme my… Tak to vidi 70% lidi na svete. Jsou totiz uplne blbi. Nikdy nepochopi, ze kdyz nebude bohatych, budeme chudi vseci. I to uz tu jednou bylo.

[2] Výborný článek
Kalach Středa 6. 06. 2012, 12.14

Je dlouhý ale když jsem dočetl, tak jsem byl naštvaný, že toho není víc. tedy, je to prostě strhující výpověď o tom, jací jsme my lidé pokrytečtí sráči!

Nelze přidávat nové komentáře.