Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Jak komunisti likvidovali sedláky

Soumrak selského stavu

 

Čeští a moravští sedláci a jejich příbuzní jsou téměř zapomenuté oběti komunismu. Obecně panuje představa, že kolektivizace prostě spadá pod slovníkové heslo: Likvidace soukromého sektoru v poválečné ČSR – a že šlo o nahánění rolníků do družstev. Což je pravda, ale mírně řečeno nevýstižná…

Sedláci, označení režimem za „kulaky“, totiž zažívali bezpráví, které jsme zvyklí spojovat s etnickými čistkami a válkou: komunistický aparát je okradl o veškerý majetek, zavíral do táborů nucených prací a vyháněl z domovů. Stovky rodin, tisíce lidí.

 

Hledání viníků neúspěchů

Představitelé KSČ dlouho prohlašovali, že „kolchozy u nás nebudou“. Byla to jedna z mnoha účelových lží. Strana měla na venkově slabou podporu, navíc se dost vědělo o děsivých následcích kolektivizace v Sovětském svazu (včetně hladomoru).

 

 

Hned 21. března 1948 parlament vyhlásil zákon o pozemkové reformě, jímž se zestátňovala půda statkům s rozlohou nad padesát hektarů. A brzy (23. února 1949) přijal parlament další zákon, vyhlašující zřizování družstev. Důvod byl zřejmý: kdo kontroluje potraviny, ovládá obyvatelstvo. Totalitní stát musí z definice dohlížet na všechny složky společnosti – a zemědělci byli příliš nezávislí.

Sedlákům se však do neúspěšných družstev nechtělo, kolektivizace vázla – a tak přišel na řadu osvědčený prostředek: teror. Komunisté museli najít „viníky“ neúspěchů, potřebovali zastrašit vzpurné zemědělce a zbavit se zkušených hospodářů, kteří měli v obcích autoritu (což byl jeden z motivů slavného babického případu). Začali tedy ničit tzv. venkovské boháče nebo také „kulaky“ či „vesnické upíry“. Za vesnického boháče byl označen každý, kdo vlastnil patnáct i méně hektarů půdy.

Děd Bohuslava Rajdla přišel do malé vysočanské vsi Vlkánov na začátku 19. století. O událostech na počátku 50. let století následujícího Rajdl vypráví: „Byli vyhnáni a vyvlastněni Rajdlovi, Blažkovi, Mrkvičkovi, Zadinovi… Všichni, kdo měli přes stodvacet měr, to je kolem čtyřiadvaceti hektarů… My jsme šli jako první. Prostě se objevili zmocněnci a estébák s automatem, dali nám dvě hodiny na stěhování, nic na voze nesmělo bejt přikrytý. Třeba jsme měli v pytli připravený slepice a králíky, ale ty nám sebrali, od všeho nechali jeden kus. Zůstalo nám, co se vešlo na vůz.“

Rodina Melkusova z Vícenic měla smůlu. Jaroslav Melkus byl nejen schopný a šikovný sedlák, ale byl navíc obviněn z velezrady. Skončil na popravišti.

Stačí mít pár polí a dobytek. A kdo ještě k tomu věří v Boha a odmítá vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, má perspektivu v komunistickém Československu jasnou: bude označen za kulaka, okraden, zavřen do vězení, jeho rodina vystěhována někam do pohraničí, děti nebudou smět studovat.

Akce, která odstartovala tažení proti soukromým zemědělcům, dostala krycí název Akce K. Písmeno K znamenalo „Kulak"… zde videodokument ČT

Sedlák František Kopeček je z vesnice Příložany u Jaroměřic nad Rokytnou. Ukazoval nám průčelí šestnácti statků: „Bylo tu zlikvidováno šestnáct rodin, z toho šest lidí se dostalo do blázince, dva se pověsili, zbytek měl natrvalo zákaz pobytu v obci. Tragédie venkova. Třeba támhle když se díváte na ten dům napravo, tak si pamatuju, jak majitel byl zavřenej, dostal padesát tisíc pokuty, pět let kriminálu a navždy zákaz pobytu v obci. Manželka tu s dvěma dětmi zůstala, krmila dobytek a přišel příkaz, že nikoli za týden, ale do hodiny se musí vystěhovat. Mohla si vzít jen to, co unesla.“

Nejsou to ojedinělá svědectví. Sedláci byli spjatí s půdou, s rodnými domy i se svými zvířaty. Vystěhování představovalo takový zásah do jejich života, že zvláště starší lidé páchali sebevraždy. Kulaci navíc dostali nadekretováno, kde mohou pobývat – Josef Ženíšek, jehož rod hospodaří už čtyři sta let ve Velkých Přílepech u Prahy, vyprávěl, jak jeho rodiče stěhovali z rodného statku – tehdy mu bylo devět let. Rodina musela žít v kamenném chlévě, kde v zimě stěny pokrývala jinovatka.

Otcové a starší synové (jako třeba právě Rajdlovi) zpravidla putovali do táborů nucených prací, kam je bez soudu poslala komise Národního výboru. A komunisté si dávali záležet na tom, aby jejich opatření působila bolest. Sedláci byli nejdřív nuceni odvádět povinné dávky z toho, co vypěstovali – dávky vymyšlené tak, aby se nedaly splnit. Na statcích dřely celé rodiny, protože kulak si nesměl najmout pracovní sílu.

 

 

Václava Nebeská z Chvojence na Pardubicku vypráví: „Moji rodiče… nesplnili odvody, předepsané do Vánoc 1949. Na Štědrý den se k nám dostavila jakási komise z ONV… a ukázala rodičům přípis o nutnosti odpojit přívod elektrického proudu… Naše hospodářství bylo na elektrickém proudu závislé. Vánoce jsme tedy strávili při svíčkách, ale bylo jasné, že na druhý den se musí něco stát, aby zvířata netrpěla.

 

 

Na Boží hod vánoční obecní rozhlas oznámil uvalení národní správy na naše hospodářství… Na Štěpána byl otec odvezen autem tajné bezpečnosti…“

 

Z výstavních gruntů ruiny

Komunistický režim stavěl kulaky před soud a celkově k nim přistupoval stejně jako nacistický režim k obyvatelům porobených zemí. V různých interních předpisech to ani neskrýval. Jeden z příkladů – tajný pokyn ministra vnitra z 8. května 1953: „Je nutno míti na zřeteli, že každý soudní proces proti kulakovi je procesem politickým. Ke zdárnému splnění účelu trestního stíhání potřebuje proto politickou přípravu často ve větší míře než vlastní přesídlení… Není důvodu, aby se trestné činy kulaka tajily až do vynesení rozsudku. Naopak je nutno o nich veřejně hovořit a spojovat je s minulostí kulaka jako vykořisťovatele, vesnického upíra, vyloženého nepřítele drobných a středních rolníků.“

„Akce K“ se evidenčně uzavírala v roce 1953, ale neskončilo násilí, páchané po celé zemi na selském stavu. Na Slovensku bylo od 1. 7. 1954 do 31. 8. 1955 trestně stíháno 4641 rolníků. V roce 1956 prohlásil prezident Novotný, že u nás stále ještě zbývá jediná vykořisťovatelská třída – kulactvo, ale ta že je nyní zbavena možnosti škodit. Byl to skutečný Soumrak selského stavu (jak zní název knihy historika Karla Jecha, který jsme si vypůjčili do titulku). Ještě v 80. letech měly děti kulaků jako „kádrově nevyhovující“ problémy se studiem i s prací. Po roce 1989 dostala řada rodin zpátky své statky: JZD je přivedla do dezolátního stavu, někdejší výstavní grunty skončily jako ruiny s propadlými střechami.

 

S šavlí na komunismus

Nejznámější případ, kdy Státní bezpečnost vykonstruovala a pečlivě řídila proces proti sedlákům, jsou určitě Babice, ale není to případ jediný. Pro ukázku lze popsat tzv. Akci Kluky (jméno vesnice). Roku 1953 bylo za velezradu a vyzvědačství odsouzeno devět sedláků z obcí v Podbezdězí. Podle dobového tisku měli vytvořit protistátní skupinu, která se ozbrojila a chtěla přispět k restauraci kapitalismu v Československu. Teprve roku 1968 se mohla část veřejnosti dozvědět, o co se vlastně jednalo (nikdo ovšem pochopitelně nesměl nahlédnout do archivů StB a tajných soudních spisů).

 

Soudu předcházelo mučení

Tedy: k rolnici Josefě Nečadové v Klukách přišel jednoho večera na počátku 50. let mladý muž, který se vydával za spolupracovníka západní rozvědky. Žádal ji, aby ho na několik dní schovala, a řekl jí také, že čeká kolegu-agenta, který rovněž potřebuje úkryt. Dostal od důvěřivé ženy tip na Josefa Reslera. Když jeho kamarád dorazil, spolu Reslera navštívili. Oba muži sice byli agenti, ale nikoli západní, nýbrž estébáčtí „agenti-provokatéři“. Reslera a další venkovany nutili k tomu, aby diktovali a zapisovali jména lidí, kteří nejsou nakloněni komunismu a byli by eventuálně ochotni proti režimu pracovat. Estébáci pak sami začali přinášet i zbraně a střelivo (u Reslerů tajně ukryli německý samopal).

Následoval „klasický scénář“ – členové uměle vyrobené skupiny byli pozatýkáni a odsouzeni k vysokým trestům (výše zmínění sedláci od patnácti let po doživotí, celkem ale padlo 21 rozsudků).

Soudu předcházelo mučení a nejtvrdší nátlak. Josef Resler koncem 60. let vzpomínal: „Výpovědi před soudem jsme se museli naučit nazpaměť… Bili nás až do bezvědomí. Když jsem to chtěl přežít, přiznal jsem se ke všemu, i když jsem nic z toho neudělal.“ Další odsouzený, Vladimír Nečada, řekl: „Bili nás při každém výslechu. Zbraně, které jsme měli údajně přechovávat, jsme ani neviděli.“ A do třetice Václav Šťastný: „Měl jsem doma na památku po otci dělostřeleckou nábojnici a starou šavli z první války, to byly ty zbraně nebezpečné státu.“

Je zajímavé, že případ šetřila inspekční skupina ministerstva vnitra už v roce 1956 – a už tehdy konstatovala, že „akce byla vyprovokována agenty z bývalé pobočky Státní bezpečnosti v Liberci… Přiznání k žalovaným zločinům byla vynucena hrubým násilím.“ Proč se řízení ještě v 50. letech obnovilo, je otázka, ale je velmi pravděpodobné, že si mezi sebou estébácké a komunistické kliky prostě vyřizovaly účty.

 

Potrestán nebyl nikdo

Ať už to bylo jakkoli, Josef Resler byl amnestován teprve roku 1960 (a po několika dnech znovu uvězněn na pět let – jak stojí v článku ze Zemědělských novin z 3. dubna 1968). Ostatní odsouzení měli podobné osudy: až do amnestie pracovali na uranu na Jáchymovsku.

V březnu roku 1968 senát Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil všechny rozsudky vynesené v rámci Akce Kluky a autor článku v Zemědělských novinách napsal: „To je však jen první dějství dramatu… Musí následovat obnovení řízení, ve kterém se dostane nevinně odsouzeným plné rehabilitace… a spravedlivě budou postiženi všichni ti, kteří na osnování ,akce Kluky‘ mají jakýkoliv podíl.“ Byla to naivní představa: skutečná rehabilitace se konala až po roce 1989, potrestán nebyl nikdo…

zdroj textu  

 

 

Kulaci jdou k volbám

V tradici, odpovědnosti a prosperitě by si knížecí a selská „zabejčenost" mohly notovat. Může strana TOP 09 oslovit selské rody?

Zitkovi drželi grunt 280 let. František choval v roce 1950 plemenné kance. „Kulackým sviním uřezat hlavy!" rozhodl předseda JZD. Komunisté prasata snědli, statek rozkradli, rodinu vyhnali a Františka zavřeli. Jeho syn je dnes zpátky a farma vzkvétá. Takových sedláků – a voličů – přežily v Česku desítky tisíc.

K 19. srpnu roku 1953 zkonfiskovala komunistická strana dva tisíce statků a stejný počet rodin přesídlila. Tolik jmen alespoň stojí v knize, která se zachovala v trezoru věznice Ruzyně. StB ovšem seznamy ničila a tento svazek mohla přehlédnout. Tajemník Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek tvrdí, že postižených rodů bylo daleko víc…

 

 

  • Jen my jich zastupujeme dva a půl tisíce, řada dalších registrována není.

 

Navštívil jsem tři zemědělce, kteří se na restituované statky vrátili a bez ohledu na příšerný zmar zkoušejí přetrženou nit navázat. Představují konzervativní vzorek voličstva, o který se po listopadu tradičně ucházeli lidovci. Může je oslovit i Miroslavem Kalouskem založená partaj TOP 09, jak předvídají političtí analytici?

Její ikonou a předsedou je Karel Schwarzenberg, shlížející dnes z nekonečného sloupořadí reklamních billboardů. On sám je sedmým toho jména. Prvním Karlem byl diplomat a voják. Říkali mu Maršálek, protože roku 1813 porazil Napoleona v bitvě u Lipska. Volba knížete jako symbolu byla kapitální trefou. To mi došlo při studiu selského rodokmenu Zitků.

 

 

Tam byl prvním Václav, přiženivší se na grunt ve Vlčnově u Chrudimi roku 1670. V úvodu jmenovaný František, jehož chovnými kanci si jezeďáci namastili pysky, je pravnukem jeho pravnuka. Zosobňuje osmé pokolení Zitků. Podobnost obou stavů je zřejmá, nikoli však čistě náhodná. Aristokraté a sedláci jsou spřízněni rodopisem, ukotvením v historii a spojuje je i společný úděl po únoru roku 1948 – totiž útlak a propadnutí statků. Obě sociální skupiny jsou také hrdé a stabilní. Že se Schwarzenbergové po staletí nemění, je nabíledni. Také statkáři lnou ke starým rolím. Komunisté jim říkali berani, protože se postavili kolektivizaci tvrdým, neústupným čelem. Sečteno a podtrženo: Jsou-li například úhelnými kameny TOP 09 tradice, odpovědnost a prosperita, mohla by si knížecí a selská „zabejčenost" notovat.

 

Po bolševicku

Události onoho večera roku 1950 se Miloslavu Zitkovi vryly do paměti vteřinu po vteřině. Bylo mu devět let. Seděli u večeře. Rozlétly se dveře a dovnitř vtrhli neznámí chlapi. „Jste František Zitko?" křikli na sedláka. Chlapcův tatínek vstal za stolem: „Co si přejete, pánové?" Vyvlekli ho doprostřed světnice a srazili na kolena. „Půjdeš s námi!" Zitkovi se klepe hlas: „Nevím, co do mne vjelo. Byl jsem špunt, ale tátovi jsem skočil na pomoc. Jeden z těch chlapů mně dal tak strašnou facku, že jsem pozpátku vevrávoral až do sousedního kumbálu, a tam se rozplácl na zemi." Vstal a znovu šel po ruce, která držela otce u podlahy. Jiný muž ho s rozběhem nakopl. Narazil tváří na hranu otevřených dveří a ztratil vědomí. Přišel k sobě za několik minut. Komando i s jeho otcem bylo pryč a maminka, celá od krve, mu omývala tvář. „Ještě dnes," ukazuje Zitko křivý nos, „mám deformovanou nosní přepážku."

 

 

Tak dopadla pěst dělnické třídy na největší grunt ve vsi. Na statku nastoupil národní správce, známý opilec. František Zitko se nazítří vrátil, ale brzy ho zavřeli znovu. To už dostal čtyři měsíce. Seděl s ostatními sedláky v nedalekých Křižanovicích. Když ho pustili, rodina ještě nějaký čas bydlela v rodném domě, ale komunisté z nově vzniklého JZD zakázali bývalému hospodáři vstup na vlastní dvůr. Narýsovali vápnem čáru, za kterou nesměl. Denně ji obnovovali.

Jednou čáru bezděky překročil, protože si potřeboval odskočit ke zdi chléva. Nestačil ani rozepnout kalhoty a vyběhli na něj dva jezeďáci s vidlemi. Jeden mu nasadil ocelové hroty na krk. Chvástal se, že ho probodne a nic se mu nestane. Druhý blábolil, že ho píchnou jako ty jeho svině. „Ti dva chlapi se jmenovali Drahý a Sýkora. Potomek toho Sýkory tady působí pořád, soudruh jeden," odfrkne si pohrdlivě Miloslav.

 

Tři donkichoti

Osmašedesátiletého Miloslava Zitka jsem vyposlechl v jeho žlutém statku za rybníkem na vlčnovské návsi. Jako první zemědělec v okresu Chrudim zažádal o rehabilitaci a návrat majetku a pyšně mi ukazuje dokument, který to potvrzuje. Škarohlídi prý lamentovali, že prezident Havel padne a rudí ho zavřou jako tátu, ale furiantsky jim odsekl: „Jestli se to stane, já do kriminálu chci!" Uznává Asociaci soukromého zemědělství (ASZ), která sdružuje solitérní donkichoty lopotící se podobně jako to činili jejich dědové. Jiné zemědělské uskupení, Agrární komora, v něm budí nevoli. Horlí: „Já byl taky členem a vystoupil jsem. Všechny je znám, vždyť jsou to proboha ti samí jezeďáci, kteří nám všechno vzali."

Aleš Lípa je druhým rolníkem, za nímž jsem se vydal. Zoufalý boj s vrácenými polnostmi vede ve Ctiněvsi na úpatí Řípu, kde je podle legendy pohřbený praotec Čech. Neměl na mě čas, jelikož jsem ho přepadl na kombajnu uprostřed žní. Z kabiny pekelně rámusící stařičké obludy Fortschritt na mě jen zařval, že je snad třináctou generací sedlačících Lípů. Málem jsem se ho zeptal, jestli ty kmety s rohatými bůžky na kopci nad gruntem pamatuje. Rodinné drama mi vyprávěl jeho otec Jaroslav Lípa, jehož jsem zburcoval na vejminku ve Staré Boleslavi.

Jaroslav Šebek je nejen tajemníkem ASZ, ale také dalším dříčem, který by rád vykřesal z navrácených ruin život. S otcem, matkou a sestrou, tedy jen ve čtyřech, přestavují už třináct let v Kyškovicích u Roudnice nad Labem pět velikánských budov rodového statku na agroturistický komplex. Maminka Helena je manažerem, polírem a kuchařkou, sestra Jitka obkladačkou a Jaroslav a jeho táta zedníci i přidavači. Dlužno dodat, že všichni Šebkové až do roku 1850, kam se je podařilo dohledat, nesou jméno Jaroslav.

 

Selská dynastie

Zatímco paní Marta Zitková vaří kávu, Miloslav listuje rodovou kronikou. Sedíme v bývalém čeledníku a oknem hledíme na statek. Nese rodový erb s pluhem a párem koní, novým nápisem ZITKOVA FARMA a starým datem: 1670. Právě tehdy zemřel v Amsterdamu učitel národů Komenský. Toho roku se na statek přiženil prapředek Václav. Bylo mu sedmnáct, manželce Dorotce dvacet.

Jak bylo zvykem, Zitkovi měli deset dětí. Pěstovali proso, pšenici, ječmen a brambory, chovali prasata a krávy. Hospodářství dostal nejstarší. Jmenoval se Jan (* 1671). Po něm zdědil statek jeho syn, další Jan (* 1707). Na svět přišel až jako osmý z dvanácti dětí, ale právo prvorozeného na grunt se prý striktně nedodržovalo. Zitko vysvětluje, že ho zdědil ten, kdo „k tomu byl".

Jan II. vynikl tím, že se stal vlčnovským starostou. Hlavu čtvrté generace Zitků představoval Matyáš (* 1759), po něm sedlačil František I. (* 1800). Manželka Kateřina mu nedala žádné dítě, druhá žena, také Katka, jen jedno. „Až třetí, Tonička, jich povila sedm. S tou se trefil. Byla z Chrudimi, její táta tam měl železářství," podotýká Miloslav, jako vždy v obraze. Pak se ujal statku obr Vincenc (* 1854). Měřil 197 centimetrů a vážil 135 kilo. O jeho síle se vyprávěly legendy.

Jedna líčí, jak sedláci vozili na stavbu pískovcové balvany. Když jim nějaký spadl z žebřiňáku, museli zastavit a dva chlapi ho znovu naložili. Vincenc ani nezpomalil. Jak šel vedle koní drže opratě, popadl kámen do jedné ruky a hodil ho zpátky na fůru. Syn tohoto dubiska, Vincenc II. (* 1876), byl dědečkem našeho hostitele a druhým z rodiny, který to dotáhl na starostu.

Osmou generací na gruntě je nám známý František (* 1910), toho jména druhý. Jako kluk vstával ve tři, nakrmil koně a pak sebe, v půl páté jel s otcem na pole, tři hodiny pracoval a teprve potom vyrazil do školy. Když komunisty ovládaný okres rozhodl o internaci takzvané „selské roty" v Křižanovicích, regionální tisk o nich napsal, že je to „chamraď líná, tyjící z mozolů vykořisťované chudiny".

Celý text najdete zde

 

Z tajné směrnice ÚV KSČ krajským tajemníkům KSČ č.j. PS 108/52

Je třeba též vidět, že i v osídleneckých obcích, jako v obcích vnitrozemských platí leninská poučka, že „malovýroba plodí kapitalismus ustavičně, denně, každou hodinu, živelně a v masovém rozsahu".

 

 

I když do pohraničí šly především proletářské a poloproletářské živly, jsou tam vesničtí boháči. Jsou to zejména ti, kteří obvykle osídlili nejdříve, zabrali nejlépe vybavené usedlosti, nejlepší půdu, nejvíce strojů, nářadí, dobytka a pomocí těchto výrobních prostředků nyní vykořisťují ostatní rolníky a obyčejně bývají hlavní brzdou rozvoje JZD.

Nesmíme při posuzování, kdo je vesnický boháč zapomínat na to, že zvláště rafinovaným vesnickým boháčům se podařilo proniknout do JZD a některým i do strany. Velké procento vesnických boháčů je mezi vesnickými hostinskými, mlynáři, zahradníky, obchodníky a povozníky, kteří současně drží i menší výměru půdy, i když již nejsou vlastníky své bývalé živnosti, i když se stali vedoucími komunálních, družstevních nebo národních podniků… Celý textový dokument Selský stav včera a dnes   čtěte zde

Zpracovalo st@tll 2009

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Korupce - hydra českého prostředí Následující text: Pravda se v Českomoravskoslezsku nenosí »»»

Atllanka | Sobota 29. 08. 2009, 15.40 | Česko, Zločiny, Totalita | trvalý odkaz | vytisknout | 5517x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Je třeba o těchto
Karel Jemelka mejl Pondělí 24. 08. 2009, 22.48

věcech psát a neustále je připomínat. Už jen proto, aby napsané vzbudilo alespoň kousek ostražitosti u lidí, kteří dobu nezažili. Mého děda z matčiny strany dostali na brambory. Na naprosté většině výměry, kterou děd vlastnil nařídili nasázet brambory. Děd si stěžoval, že nebude mít obilí a pícniny, a že mu dobytek pojde hladem. Neuspěl. Musel nasázet brambory. Celá rodina v poli sbírala amerického brouka. Pionýři a brigádníci na soukromém sbírat nesměli. (On se tím také brouk vesele množil, takže brigády na jezeďáckém byly fakticky zbytečné.)Když měla přijít sklizeň, objevil se funkcionář a dědovi předal obdélníkový plech s pěti dírami různých velikostí. „Podle plechu budeš brambory Franto třídit, aby lid dostal to nejlepší a dobytek to krmné. Tahle díra jsou sadbové, na ty dej zvlášť pozor“. Děda to nezaskočilo. Jeden plech, jeden třídič, tak to budu třídit tak dva roky. Šel ke kováři a nechal udělat deset stejných děravých plechů. A rodina seděla a obracejíc brambory je třídila podle toho, kterou dírou projdou a kterou ne. Byla část natříděna, tak děd chtěl, ať si pro to přijedou, že nemůže třídit kvůli skladovacímu prostoru. Za týden (rodina oddechla od práce) přijel traktor pro brambory. Děd ve sklepě řídil přejímku. Po chvíli si dovolil upozornit. „Chlapci, ale ty pytle jsou moje, napíšu vám je na list a chci, abyste mi je vrátili“. Pytle musely být váženy po 50-ti kilogramech. Dědo, mi ti na pytle serem. zněla odpověď. A taky jo. Vynášeli pytle na dvůr, tam je rozvazovali a brambory sypali do vlečky. Proč to děláte? ptal se děd. Víš, dědku, aspoň to nemusíme jet vážit, když jsi to měl navážené. Nicméně děd tušil čertovinu, tak rodina dál třídila a příští dodávka vypadala naprosto stejně. Další taky. No a funkcionáři tušili, že si na děda s tříděním zemáků nepřijdou, tak brambory, byť tříděné přestali odebírat. Děd odběry urgoval a urgoval, brambory shnily a děd dostal tři roky za neplnění dodávky tříděných brambor. I takto to šlo. Neodebrat a posléze obvinit a zavřít. Děd v lochu a rodině nezbylo nic jiného, než vlézt do družstva, protože prostě totéž co bylo s bramborami se mělo stát příští rok s rajčaty. I já se tohoto prý účastnil. Ležel jsem prý týden, zamotaný v peřince ve sklepě na hromadě pytlů.

Nelze přidávat nové komentáře.