Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Padlé ženy a Magdaleniny prádelny

Zločiny církve svaté

 

Motto: Měla bys být ráda, že jsi tady, tvoje matka je děvka a já doufám, že z tebe se coura nestane! Tváří v tvář jestřábímu pohledu milosrdné sestry se dvanáctileté děvče třáslo. Ta slova se nesla chladnou místností církevního sirotčince jako blesk rozžhavený nenávistí. Je mou věčnou hanbou, že jsem odpověděla ano, sestro.. klopí oči téměř po šedesáti letech Mary Norrisová.

 

Magdaleniny prádelny v Irsku

Nesly jméno údajně napravené prostitutky Magdaleny z Bible a spravovaly je kongregace Sester Dobrého pastýře, Milosrdných sester, Sester Panny Marie dobrotivé a Irských milosrdných sester.

V roce 2010 se kardinál Sean Brady setkal s ženami z kampaně Spravedlnost pro Magdaleny a uvedl, že „měřeno dnešními standardy je hodně z toho, co se stalo, těžko pochopitelné“, dodal však, že věc byla záležitostí jednotlivých řádů. Jejich představitelé se s oběťmi odmítli setkat.

Někdejší vězněné ženy neuspokojila ani reakce irského státu, protože ji nepovažují za náležitou omluvu. „Omluva by měla cenu milionu dolarů,“ cituje list The Financial Times osmasedmdesátiletou Marinu Gamboldovou. Ta strávila v prádelně tři roky. Za to, že rozbila hrníček, musela jíst ze země a byla dvě noci zamknutá v mrazu na balkoně.

 

 

Ne více než tisícovce žen, které se dnešního dne dožily, se nedostalo žádného finančního odškodnění. V úterý 19. února má o odškodnění jednat irská vláda. Kampaň navrhuje 100 tisíc liber pro chovankyni plus důchod a ušlou mzdu.

Vyšetřování odhalilo přes 2 tisíce případů, na kterých se podílely státní úřady. V irském parlamentu se nad tímto problémem debatovalo dva týdny, poslanci si museli pročíst tisíce stránek různých dokumentů.

První oběti začaly o zneužívání a násilí mluvit v devadesátých letech. Irská vláda však až do roku 2001 odmítala uznat, že se násilnosti v katolických domech skutečně odehrávaly. V roce 2011 vyzval člen organizace OSN proti týrání a mučení irskou vládu, aby zahájila vyšetřování těchto případů.

Ženy, které krutou práci v prádelně přežily, začaly vypovídat.. chtěly, aby se dostalo na veřejnost, co se v domech dělo a požadovaly omluvu.

 

Dali mi nové jméno a já musela dřít celé dny i noci

Jednu z přeživších, nyní šedesátiletou Maureen Sullivanovou, poslali do prádelny Máří Magdaleny ve městě New Ross ve Wexfordu, když jí bylo 12 let. Otec jí zemřel a zanechal po sobě vdovu se třemi dětmi. Matka se znovu vdala a Maureen tvrdila, že ji její nevlastní otec zneužívá. Sestry v klášteře zavolaly knězi a ten matku přesvědčil, že Maureen by mohla chodit do „krásné školy“.

Do té však měla prádelna daleko. „Už nikdy jsem neviděla své školní učebnice,“ vzpomíná Sullivanová. Nutili ji pracovat ve dne v noci, sedm dní v týdnu. Pracovní den začínal v sedm hodin ráno a končil v devět večer. Dostala dokonce nové jméno, Frances. Musela čistit a leštit podlahy, pracovala v prádelně, pletla růžence a svetry.

„Byla jsem nevinné dítě. Neudělala jsem nic špatně. Sestra mě přemluvila, abych jí řekla své tajemství, a já bláznivá to udělala. Vzali mi všechno. Mé právo jít si jako dítě hrát ven s dětmi, mluvit s jinými lidmi,“ vypráví.

Magdaleninu prádelnu opustila v šestnácti letech, když si pro ni přijela matka s tím, že už je čas, aby za svou práci dostávala zaplaceno. „Sbalili mi věci a postavili mě na zastávku v Heustonu s pěti librami v kapse. Nikoho nezajímalo, co se mnou bude,“ uvedla Sullivanová.

 

 

Pošlapat, ponížit, degradovat… Ve jménu Boha

Některé dívky, či ženy se do prádelen dostaly z křesťanských polepšoven či nemocnic, kde pracovaly jako pomocnice, jiné do nich odvlekla církev rovnou z jejich domovů:

„Onoho dne k nám přijel kněz a oznámil matce: Odvezu si dcerku do prádelny Dobrého pastýře v New Ross. Zaskočilo mě, že se ho matka na nic nezeptala… Dostanu tě odtamtud, řekla mi. Když jsem se zeptala, proč tam musím, odpověděla: Abych byla upřímná, já nevím.“ Trvalo dlouhých šest let, než dívka káznici opustila.

Pro další si přijela policie, na základě soudního verdiktu nebo bez něj, leckteré do nich nechaly zavřít ve spolupráci se státem rodiny, v nichž pracovaly jako služky a něčím se provinily, mnohé do prádelen umístila jejich vlastní rodina.

Co je čekalo v deseti prádelnách, které v Irsku provozovalo několik křesťanských kongregací, především řád Sester Dobrého pastýře, jde sdělit jen stěží. Citové a morální soudy vypadají podezřele nadneseně a vemlouvavě, empirická data a popisy kloužou po povrchu. Vyjádřit zlo v jeho tisíci a jedné podobách je nemožné.

Mnohým vězněným vzaly jeptišky jméno a jejich život se zredukoval na fyzicky namáhavou práci a modlitby. Dny trávily s rukama ponořenýma do studené vody a očima pálícíma od bělidla a obsluhováním těžkých žehliček. Od ranních hodin pozdě do noci, šest dní v týdnu, dvaapadesát týdnů v roce. Správně o sobě mluví jako o otrokyních, za celodenní dřinu nedostávaly žádný plat.

Odměnou jim nebyl ani odpočinek, doba po práci byla vyplněná „modlitbami, tichem a odpykáváním si hříchů“, aby si uvědomily, jak zkažené jsou. Nosily neforemné oděvy a všechny byly stejně ostříhané. Při stříhání byly nahé, prsa měly zalepená páskou. „To abyste nevypadaly jako dívky, protože vaše tělo bylo hřích a patřilo ďáblovi,“ vysvětluje někdejší chovankyně.

 

Některé tvrdí, že byly sexuálně zneužívány.

A žádná nemohla ústav opustit podle své vůle. Některé z nich strávily za zdmi celý život, přinejmenším 988 žen je nikdy neopustilo, jsou pochovány u bývalých prádelen.

V jejich vzpomínkách se často objevuje jedno slovo: chlad. Instituce jim nebrala jen výdělek, ale to, co dělá člověka člověkem: společenský rozměr a potřeba druhého. Vztah s Bohem prostřednictvím permanentního pokání měl stačit.

 

 

„Měly jsme zakázáno se spolu bavit,“ říká Maureen Sullivanová, která v prádelně strávila pět let. Norrisová přitakává – když šily v kroužku či byly po práci v ubikacích, vždy u nich byla některá pomocnice sester: „Byly jejich ušima a očima, a když se některá z nás pokusila o konverzaci, udaly ji.“

„Nemohli jste se smát či mluvit, jinak jste byli biti,“ plakala při výpovědi aktivistce kampaně Spravedlnost pro Magdaleny bývalá chovankyně, když vzpomínala na jednu ze sester: „Byla jako Hitler… tam v prádelně skončilo moje dětství.“

„Na zádech mám pořád stopy po bití,“ mluví o jiné sadistické jeptišce další, „její pomocnice vás držely vleže, zatímco ona vás bila velkým páskem. Bylo mi jedenáct.“

Fyzické tresty však nestačily, bolest nakonec časem pomine, jak poznamenává další bývalá chovankyně. Jeptišky ničily integritu a důstojnost. „Prosím o odpuštění všemohoucího Boha a Panny Marie. Omlouvám se družkám za špatný příklad.“ Onu omluvu si prý jedna z vězenkyň pamatuje dodnes, slovo za slovem. Říkala je po tři dny za sebou jako trest za porušení ticha – teprve poté jí jeptišky prominuly a mohla zase jíst u stolu, ne z podlahy. Boží záměry jeptišky prosazovaly křikem, urážkami, pranýřováním, posměšky, zostuzováním před nastoupenou prádelnou.

„Nebyla jsem tam nikdo,“ pláče při vzpomínkách další žena. Do prádelny se dostala v šesti letech.

„Pořád se léčím, celé roky, s depresí. Mnohokrát jsem se pokusila o sebevraždu. Nikdy jsem nenalezla štěstí. Cítím se jako rozbitá na kusy, nikdy jsem se necítila jako jeden celek..“ říká jiná anonymní chovankyně.

„Jeptišky mě tak zastrašovaly, že mě oloupily o veškerou víru v sebe samou. Oloupily mě o můj život, a po čase jsem zjistila, že i o život, který jsem mohla dát jiným…“ Kathleen Leggová

 

 

„Bily mě, mlátily mě a mučily mě tak, že jsem se z toho od té doby nikdy nezotavila. Tato místa nejde popsat jinými slovy než jako ryzí peklo. Bylo to horší než vězení…“ Josephine Meadeová

"Ty noční můry mě stále pronásledují.. Pořád se cítíte jako outsider, nikam nepatříte.. Nechcete, aby se o vás vědělo, choulíte se do sebe. Žila jsem falešný život. Moje tvář se smála, předstírala, že vše je v pořádku. Vevnitř jsem ale byla tak nervózní… a nikomu o tom nemůžete říci. Chcete být jako ostatní, ale nemůžete…“ další anonymní chovankyně

 

Lukrativní křesťanský byznys

Pro všechny však prádelny neutěšeným místem nebyly. „Sestry měly televizi. Měly své snídaně, obědy, své čaje a večeře,“ popisuje Trevor Heaney, který pracoval v Prádelně Dobrého pastýře jako údržbář.

„Zatímco my jsme byly o čaji, chlebu a škvarkách, ony se měly dobře. Pamatuji si, jak nás mučily tím, že když jsme byly všechny hladové, cítily jsme vůni hovězí pečeně a vařeného kuřete, která se nesla z místnosti, kde jeptišky jedly. Byl to způsob, jak nás ponížit, urazit,“ říká Maureen Sullivanová.

Jeptišky měly pohodlný život z čeho financovat – prádelny byly výnosnými firmami. Dělnice nedostávaly plat, ze zisků neukrajovalo ani sociální pojištění. O zákazníky neměly řeholnice nouzi, díky nízkým nákladům mohly nabízet velmi atraktivní ceny. Otrocké ruce praly a šily pro luxusní hotely a dokonce i pro armádu. Svou konkurencí kosily jeptišky pracovní místa v soukromých prádelnách tak, že se věc probírala dokonce v parlamentu.

Jinak si ale stát nedělal s podmínkami v prádelnách těžkou hlavu. Přinejmenším dva a půl tisíce žen a dívek do nich ostatně poslal on sám a jeho policie chytala ty dívky, které z nich utekly. Svou roli uznal, na základě šetření senátora Martina McAleseeho. premiérovými ústy až počátkem letošního února, obětem se však neomluvil, jak si přály.

Otrocké podnikání v irských křesťanských institucích vzkvétalo plných čtyřiasedmdesát let. Poslední prádelna byla zavřena v roce 1996, ano, čtete dobře. A nemohly za to jen morální ohledy. Církevní byznys postupně končil i kvůli velmi světskému důvodu – s nástupem automatických praček se přestával vyplácet.

 

 

Na věky zostuzeny

Za zdí ženy zůstávaly i poté, co se dostaly ven, měly-li vůbec to štěstí. Nemohlo se jim tam dostat ani pomoci, ani podpory, neměly se ani komu svěřit. Nešlo jen o to, že jim po měsících i letech strávených otročením pro církev scházelo vzdělání i sociální návyky a že venku nikoho neznaly…

Byly to přece špinavé bytosti – kdo by se o ně staral? Jako padlé ženy se do káznic nedostávaly, milosrdné sestry jim však stigma cour do utrápených a ustrašených tváří navěky otiskly. Teď padlými ženami skutečně byly – každý se na ně tak díval.

Mnohdy i nejbližší rodina. Odehrávaly se neuvěřitelné příběhy, které byly popřením jakékoli humanity. „Když se moje teta z Magdaleniny prádelny, kam byla zavřená jako malé dítě, po asi třiceti letech vrátila, její matka z ní do konce života měla otroka. Sloužila jí jako stroj. Dodnes mě ty vzpomínky děsí,“ říká Ir žijící v Praze, který si nepřeje uvést jméno.

 

Vypálený cejch Magdaleniných prádelen tížil celé generace.

Mari Steedovou dala do káznice její matka, která tam sama byla po deseti letech v sirotčinci deset let zavřená. „Když se dostala ven, byla bezbranná a přístupná každému muži, který jí věnoval pozornost. Duševně byla na úrovni desetiletého dítěte,“ říká Mari Steedová. Jako snadná kořist otěhotněla, skončila v domě pro svobodné matky, kde ji donutili odložit malou Mari tam, kde boží služebnice zkazily život jí samotné.

„Byla to generační řetězová reakce,“ vysvětluje Mari Steedová, „s tímto cyklem se v příbězích Magdaleniných žen setkáváme často.“ Dokládá to i její vlastní osud: do katolické charity odložila dcerku i ona sama.

Mnohé z těch, co přežily, odmítají o tom, čím prošly, mluvit. „Já jsem se ale nikdy nestyděla za to, že jsem v jednom z těch míst žila. Není to moje ostuda. Stydět by se měla církev,“ říká Mary Norrisová.

A podobně jako jiné, které nalezly odvahu mluvit, našla i ona sebejistotu potřebnou k neodpuštění za zkažený život: „Když už církev řekne ´litujeme´, znamená to: Litujeme, že se na to přišlo.“

 

 

Děti

Průměrný věk v osmi prádelnách, na něž se zaměřila pod tlakem nevládních organizací i Spojených národů zpráva výboru pod vedením senátora Martina McAleseeho, byl třiadvacet let, nejstarší chovankyni bylo devětaosmdesát let. I tak však oslovovaly vězněné ženy jeptišky jako „děti“. Zpráva tvrdí, že osm procent strávilo v prádelnách více než deset let, dvě třetiny prý byly propuštěny do roku.

Podle zjištění kampaně Spravedlnosti pro Magdaleny však v prádelnách strávilo 40 procent žen více než jeden rok, 15 procent více než pět let. Kampaň si stěžuje, že státu předala na osm set stran výpovědí žen, z nichž nebyla použita ani řádka. Zatímco dosavadní informace hovořily o 30 tisících ženách, které káznicemi prošly, dostala se senátorova zpráva k číslu 10 tisíc v osmi prádelnách.

Za znímku stojí, že tyto prádelny pod Boží ochranou, byly zrušeny až v roce 1996! Ano, čtete dobře, 7 let poté, co jsme u nás odzvonili komunismu!

 

Padlé ženy

Film Padlé ženy byl natočen v roce 2002 pod vedením scénáristy a režiséra Petera Mullana. Je vesměs syrovou výpovědí, je natočen podle vyprávění chovankyň, které v Magdaleniných azylových domech strávily velké části svých životů a podle nichž byla skutečná realita ještě mnohem horší než ve filmu. Nedozvíme se v něm nic o pozadí tohoto fenoménu či motivaci „těch špatných“ kromě toho, že Magdalénské prádelny svým provozovatelům přinášely tučné zisky.

V některých částech film trpí nadměrnou zkratkovitostí a zjednodušením, nicméně to nemění nic na faktu, že divák je zcela šokován poměry, které skončily teprve před deseti lety a to v zemích, které se už dlouhou dobu tváří jako demokratické.

 

 

Kamera ve filmu vzbuzuje dojem videozáběrů podobně jako ve filmu Záhada Blair Witch. Máte pocit, že jste za zdmi azylového domu zavřeni také. Podívaná je to dojemná, smutná a nehezká, ačkoliv v některých částech působí poněkud nevěrohodně díky málo propracovaným dialogům.

Bližší pátrání však zvídavému divákovi prozradí, že přes značné zjednodušení filmových tvůrců, je většina filmového obsahu pravdivá a člověk se nestačí divit.

Na jednu stranu se Evropa pozastavuje nad diskriminací a násilím páchaných na ženách v muslimských komunitách a při tom nemá co říci k podobným nechutnostem ještě donedávna provozovaných římsko-katolickou církví.

Za zločiny páchaných v Magdalénských prádelnách při tom nebyl nikdy nikdo hnán k odpovědnosti, nikdo se neobtěžoval s jakoukoliv omluvou. Římsko-katolická církev jen mlčí, asi se vůbec nic nestalo… ženy podle ní zřejmě nejsou lidé.

 

Dle zdroje zpracovalo st@tll

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Zatajené popravy Následující text: Kdo by pak volil Křivé huby, Zubaté pleše a Zemany? »»»

Atllanka | Pondělí 4. 03. 2013, 08.51 | Česko, Socani, Totalita | trvalý odkaz | vytisknout | 11777x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Alex Pátek 9. 08. 2013, 02.03

Nemám rád faleš a myslím si, že církev je jenom to! Všechny jenom krmí žvásty. Nic víc! A nejhorší na tom je, že ubližují i vlastním lidem, kteří je uctívají. Tento článek a film je toho příkladem, jak jsou krutí, necitelní a naprosto nelidští. Nedokáži si představit být v kůži těch žen. Opravdu tragický osud. Jsem rád že jsem ateista.

[2] Pastafariani
Vlad Středa 14. 08. 2013, 09.28

Byl jsem atheista, ale prozrel jsem a uveril v boha. Totez radim I Tobe.Pastafariani ti nabizeji vyvedeni z temnoty v ktere se nachazis.Sveho boha muzes denne videt, citit, ochutnat, snist, ztravit a posleze vyloucit :-) Ano jsme to my Pastafariani co verime, ze svet byl stvoren jednim velikym letajicim spagetovym monstrem. Byt Pastafarian je lepsi, nez byt Atheista. Konvertoval jsem a jsem stastny. Je to jedine nabozenstvi co ma smysl. :-)

[3] Nikdy o tom Nemluv
ivča Úterý 27. 08. 2013, 08.34

v knížce – Nikdy o tom Nemluv to vše popisuje žena, která tím vším prošla, je to celkem k nepochopení a je to dost hrůza, kněz, který znásilňuje a když to řeknou tak putujou do blázince na elektrošoky, děsný a nejhorší je, že to vypadá na středověk a je to nedávno, fuj.

[4] zaujímavé
Pošlapaná Úterý 17. 09. 2013, 13.43

Zaujímavé na Vašej propagacii je veľka zloba a to, že mate radosť z ponižovania cirkvi a po veciach posvätných šľapete jednym článkom horšie ako by to urobil veriaci človek s úprimným úmyslom. Dokáže dnešný „moderný“ človek úprimného pohľadu na samého seba?


Atllanka reaguje:

Madame Pošlapaná, zřejmě také ráda zotročujete druhé, když se vám chování popsané v textu a doložené fakty zdá OK. Něco vám povím, podle mě neexistuje ani Bůh, ani peklo a nebe, což je va vašem případě značná škoda, protože vy byste se v případě jejich existence smažila v kotli na věky, a možná by vám tak někdy po tisíci letech smažení došlo, co to je skutečný soucit, empatie a láska!

[5] To Poslapana
Vlad Čtvrtek 19. 09. 2013, 13.12

Je az k nevire, ze nekdo nedokaze projevit soucit a empatii. Tak mila Poslapana: Cirkev vedela moc dobre, co se deje v Osvetimi a mlcela. Nacisti meli na opaskach Got Mit Uns, coz znamena Buh s nami. Jste tmari vsichni do jednoho. Prodavaci odpustku. Ta vase Religie je cela vycucana z prstu a zalozena na vode. Po smrti nic neni tak, jako nebylo nic pred narozenim.

A v neposledni rade, lidi zili bez toho Krista po tisice let a bylo jim fajn. Strcte si tu svoji bibli za klobouk. Jedine Pastafariani maji pravdu. Svet byl stvoren po sesti dnech hrozneho piti alkoholu a v sedmy den, pri kocovine se Obrovske Letajici Spagety Monstrum rozhodlo stvorit zem.

Nazdar bazar, vy cernoprdnelnici co se boji natahnout rafy. Bzdim Vasim smerem.

Nelze přidávat nové komentáře.