Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunisté vraždili československé hrdiny

..a dodnes nebyl nikdo z nich potrestán

 

Motto: 5. listopadu 1949 bylo ve věznici Pankrác oběšeno šest nestraníků – Vratislav Polesný, Vratislav Janda, Josef Charvát, Emanuel Čančík, Květoslav Prokeš a dr. Jaroslav Borkovec. Byla to první masová justiční vražda v totalitním režimu…

Těchto šest představitelů odbojových skupin, bylo obviněno ve vykonstruovaném procesu v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání roku 1949. Všichni byli donuceni mučením k doznání, následně odsouzeni k trestu smrti a ve stejný den popraveni.

 

Vratislav Polesný (1923–1949)

 

 

Narodil se 30. 3. 1923 v Ratajích nad Sázavou (okres Kutná Hora, Středočeský kraj) v rodině truhláře, matka byla ženou v domácnosti, kromě něj měla rodina ještě dvě děti. V Sázavě vychodil nejprve obecnou školu, poté tři třídy školy měšťanské a po dokončení tohoto základního vzdělání se v roce 1937 začal učit mlynářem. Když se jeho rodiče dostali do tíživé finanční situace, přerušil učení a nechal se zaměstnat jako pomocný stavební dělník. Od roku 1941 byl totálně nasazen v Německu. Pracoval ve městě Reutgen v továrně na soustruhy, kde setrval až do konce války. Po svém návratu do Československa nastoupil vojenskou prezenční službu u vojenského útvaru v Milovicích, po jejím absolvování začal pracovat v závodě Tatry v Kolíně jako zámečník. Od listopadu 1947 byl zaměstnán ve sklárně Kavalír v Sázavě. V roce 1945 se oženil a narodily se mu dvě děti, syn Petr a dcera Anna. Nebyl členem žádné politické strany.

S poúnorovými poměry nebyl spokojen, a proto se pokusil ilegálně odejít za hranice, avšak 24. 2. 1949 byl v Aši zadržen hlídkou SNB a předán do věznice v Litoměřicích. Odtud se mu ale v dubnu podařilo se čtyřmi dalšími vězni za pomoci několika místních obyvatel uprchnout. V Praze se skrýval v bytě manželů Charvátových a spolu s nimi a třemi dalšími osobami se pokusil 12. května 1949 osvobodit politické vězně právě z litoměřické věznice (původně byla tato akce naplánována již na 7. května, ale nepodařilo se do věznice proniknout). Akce, na kterou byli vyzbrojeni pistolemi a dvěma tubami ekrazitu, jimiž zamýšleli v případě nutnosti vyhodit vězeňskou bránu do povětří, skončila bohužel neúspěšně. Nejprve se jim sice podařilo lstí proniknout do objektu, kde zajali dva dozorce, v nestřežené chvíli však jeden z nich začal prchat a vyvolal poplach. Došlo k přestřelce, při které Vlasta Charvátová jednoho z dozorců postřelila, a skupina musela uprchnout.

17. května 1949 byl Vratislav Polesný s mnoha dalšími zatčen a obviněn z celé řady trestných činů, které měl páchat jako člen ilegální organizace ZVON. Ta byla podle komunistických vyšetřovatelů jen jednou z mnoha odbojových skupin, které připravovaly na 17. května ozbrojený puč. Vratislav Polesný byl 22. srpna 1949 Státním soudem v Praze, kterému předsedal soudce JUDr. Jaroslav Novák a prokurátorem byl Dr. Čížek, odsouzen za zločin velezrady k trestu smrti. V jeho skupině byl tento trest vynesen i nad Josefem Charvátem, ostatní dostali mnohaleté tresty odnětí svobody včetně jednoho doživotního.

Nad Vratislavem Polesným i nad Josefem Charvátem byl pak dne 5. listopadu 1949 po neúspěšném odvolání a neudělení prezidentské milosti trest smrti skutečně vykonán. Ve stejný den byli popraveni i Emanuel Čančík, Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš, všichni odsouzení v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání.

Mgr. Petr Mallota

 

Vratislav Janda

 

 

Narodil se 1. srpna 1913 v Úžicích u Kralup nad Vltavou. Otec byl dělník v cukrovaru, matka v domácnosti, sourozence neměl. Po absolvování obecné školy a čtyř tříd reálného gymnázia nastoupil na Lékařskou fakultu UK. Z té absolvoval pouze dva ročníky (MUC). Aktivně působil v Sokole i Junáku.

Základní vojenskou službu nastoupil v roce 1936 u 47. pěšího pluku v Mladé Boleslavi. Po roce, v hodnosti desátníka aspiranta nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a po jejím absolvování, již v hodnosti poručíka, byl odvelen k 1. hraničářskému praporu v Děčíně na funkci velitele roty, kde působil až do rozpuštění armády v roce 1939.

Po okupaci Čech a Moravy pracoval u okresního úřadu v Mnichově Hradišti a posléze na Okresním úřadě v Mladé Boleslavi. K jeho pracovní činnosti mimo jiné patřila správa majetku rozpuštěného Sokola či vedení biografu.

 

 

Od počátku okupace byl zapojen v odboji. Působil v odbojové organizaci ÚVOD. 26. října 1942 byl zatčen gestapem a vězněn na řadě míst. 19. ledna 1944 byl v Drážďanech Zemským soudem odsouzen k 10 letům káznice. V dubnu 1945 se mu podařilo z výkonu trestu uprchnout a s americkou armádou se dostal do Československa.

 

Vratislav Janda byl držitelem těchto československých vyznamenání

  • 1945 Československý válečný kříž 1939
  • 1945 Československá medaile Za zásluhy II. stupně
  • 1945 Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem

 

Po skončení války znovu nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil nejdříve v Liberci u 30. pěšího pluku, od srpna 1945 u 48. pěšího pluku v Pelhřimově a od září 1948 jako velitel roty v Benešově.

 

 

16. května 1949 byl zatčen a obviněn z velezrady, které se dopustil svou účastí na přípravách ozbrojeného protikomunistického puče. Podle obžaloby měl být velitelem 70ti členného ozbrojeného oddílu působícího v rámci rozsáhlého spiknutí. Na základě vykonstruovaných obvinění byl zbaven vojenské hodnosti a odsouzen k trestu smrti. 5. listopadu 1949 v 6.00 hodin ráno byl v Pankrácké věznici popraven.

19. září 1990 byl Vratislav Janda rozhodnutím Městského soudu v Praze rehabilitován. In memoriam byl povýšen na plukovníka. V Sokolovně v Mnichově Hradišti mu byla odhalena pamětní deska.

zdroj

 

Josef Charvát (1923–1949)

 

 

Narozen 28. 7. 1923 v Praze, jeho otec, který zemřel již rok po jeho narození, byl státním úředníkem na ministerstvu financí, matka pracovala až do své smrti roku 1944 na ředitelství státního dluhu v Praze. Absolvoval nejprve pět obecných a později sedm tříd reálky, na které v roce 1941 složil úspěšně maturitní zkoušku. Roku 1943 zakončil maturitou i dvouletý abiturientský elektrokurz na střední průmyslové škole v Praze a s touto kvalifikací začal pracovat jako technický úředník v pražském závodě Zbrojovky Brno, kde setrval až do svého nástupu na Vysokou školu elektrotechnickou na podzim 1945.

Během války se oženil a narodil se mu nejdříve syn Jan (ten však po měsíci zemřel) a posléze syn Petr. Právě z důvodů zabezpečení rodiny musel záhy přerušit vysokoškolská studia a od 1. 5. 1946 se stal zaměstnancem Škodových závodů v Praze. Od října 1947 do března 1949 pak absolvoval základní vojenskou službu, ze které se vrátil na své původní místo. Politicky byl organizován v Československé straně lidové, avšak jen jako její řadový člen bez významnějších funkcí.

Po únoru 1948 vstoupil do KSČ, ale s jejím programem a cíli se nijak neztotožňoval, naopak se rozhodl s nastupujícím totalitním režimem bojovat. Společně se svou manželkou pomáhal lidem, kteří byli komunistickou mocí pronásledováni, a jeho protikomunistická odbojová činnost vyvrcholila účastí na pokusu osvobodit politické vězně z litoměřické věznice pod vedením Vratislava Polesného. Při ní jeho manželka postřelila jednoho z dozorců, kýženého výsledku se však nepodařilo dosáhnout.

17. 5. 1949 byli manželé Charvátovi v časných ranních hodinách zatčeni Státní bezpečností a jako údajní členové ilegální odbojové organizace ZVON obviněni z přípravy ozbrojeného puče, ke kterému mělo dojít v součinnosti s dalšími odbojovými skupinami právě v tento den. Celkem bylo v souvislosti s touto akcí žalováno státní prokuraturou 98 osob, které byly rozděleny do pěti skupin a souzeny postupně dvěma senáty Státního soudu v Praze – civilním (předseda JUDr. Jaroslav Novák, prokurátor dr. Karel Čížek) a smíšeným (plk. Dr. Štella, prokurátor Dr. Juraj Vieska).

 

 

Hlavní přelíčení se skupinou, do které byl zařazen i Josef Charvát, proběhlo ve dnech 19., 20. a 22. srpna 1949 a vyneslo celkem dva tresty smrti, jeden z nich právě pro Josefa Charváta (zločin velezrady, zločinného vyzvědačství a pokusu o vraždu), druhý pro Josefa Polesného. Vlasta Charvátová byla ve stejném procesu odsouzena k doživotnímu trestu. Již předtím následkem výslechu vyšetřujícími orgány StB potratila. U všech těchto obžalovaných soud vyslovil také pozbytí čestných práv občanských a konfiskaci celého jmění, což byl standardní krok komunistické justice v takovýchto případech.

5. listopadu 1949 byli v Praze na Pankráci po předchozím zamítnutí žádosti o milost Josef Charvát, Vratislav Polesný, Emanuel Čančík, Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš popraveni. Poslední tři jmenovaní byli zatčeni a odsouzeni v rámci Akce Květa (Akce Anton).

Manželka Josefa Charváta se z komunistických věznic vrátila až na sklonku roku 1963, po předchozím zkrácení trestu amnestií. Synu Petrovi, kterého mezitím vychovávali prarodiče a jenž pobýval i v dětských domovech, bylo v té době patnáct let.

Mgr. Petr Mallota

 

Emanuel Čančík (1916–1949)

 

 

Narodil se 31. 7. 1916 v Temešváru (Rumunsko), jeho otec byl řadu let zaměstnán jako poštovní podúředník, matka se starala o domácnost. Byl absolventem obecné školy v Dejvicích, reálky a chemické průmyslovky, kterou zakončil maturitou. Předtím se ještě stihl vyučit automontérem. V letech 1934 až 1936 vykonal prezenční službu u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, kde získal hodnost podporučíka, a po svém návratu z vojny nastoupil v továrně Valter jako chemik.

Od roku 1942 působil v pokusném ústavu Škodových závodů v Plzni a po válce se stal civilním zaměstnancem Vojenského technického ústavu v Praze. Při zaměstnání zahájil studia na Přírodovědecké fakultě v Praze a do úspěšného zakončení mu zbývaly pouhé dva semestry. V roce 1941 se oženil a z manželství se mu postupně narodily dvě dcery – Eva a Věra. Politicky se angažoval v řadách sociální demokracie, kam vstoupil v roce 1945 a kde setrval až do jejího sloučení s KSČ.

Při hodnocení jeho poúnorové činnosti je nutné brát v úvahu, že je poněkud zakryta nánosem fabulací a účelových zkreslení pozdější provenience. Jisté je to, že se k novým poměrům stavěl kriticky, a že se proto scházel a diskutoval s podobně smýšlejícími lidmi. Vznikla tak zřejmě jakási skupina odpůrců režimu, která vedle toho, že promýšlela různá řešení vzniklé situace, navazovala další kontakty a vytvářela jakousi odbojovou síť. Mnoho aktivit probíhalo nekoordinovaně, za mnohými mohli stát provokatéři, kteří je podněcovali a usměrňovali.

Každopádně při mohutné zatýkací akci byl Emanuel Čančík dne 17. května 1949 s řadou dalších lidí v Praze zadržen a obviněn ze závažné protistátní činnosti. Jeho role v celé věci měla spočívat v tom, že na pracovišti Vojenského technického ústavu v Praze vytvořil s Karlem Sladkým ilegální organizaci ZVON, která měla v koordinaci s mnoha dalšími odbojovými skupinami uskutečnit 17. května státní převrat.

Pučisté se podle obžaloby chystali k obsazení budovy rozhlasu, ministerstva národní obrany, věznic a pošt, navíc již v noci z 16. na 17. května zamýšleli ovládnout vysílačku v Mělníku. Za tímto účelem prý Emanuel Čančík shromažďoval zbraně a vytvářel přepadové oddíly ze skautů a sokolů. Do čela povstání měl být dosazen vězněný generál Kutlvašr, který by vahou své osoby zastřešil všechny odbojové organizace.

Soudní přelíčení s jeho skupinou (obžalovaní v kauze Akce Zvon byli rozděleni do pěti skupin a v paralelním procesu Akce Květa do tří ) proběhlo 15. a 16. srpna 1949 u Státního soudu v Praze a vyneslo Emanuelu Čančíkovi jako jedinému z této skupiny za zločin velezrady trest smrti.

Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byl 5. listopadu 1949 jeho život na pankráckém popravišti ukončen. Ten den byli popraveni také Vratislav Polesný, Josef Charvát, Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš, všichni údajní zosnovatelé „květnového puče“. Dcerám Emanuela Čančíka bylo v té době 3 a 7 let.

Mgr. Petr Mallota

 

Květoslav Prokeš (1897–1949)

 

 

Narozen 2. 6. 1897 v Zábřehu (dříve Rudolfov, okres Šumperk, Olomoucký kraj) v rodině dělníka a pradleny. Po absolvování základního vzdělání začal studovat na gymnáziu v Zábřehu, ovšem v roce 1915 byl přidělen do vojenské nemocnice v Hranicích jako pomocná lékařská síla. Odtud byl roku 1916 odvelen k 93. pěšímu pluku dislokovanému v Polsku, u něhož setrval až do konce války.

Po návratu do ČSR pokračoval v přerušených studiích, v roce 1920 složil maturitu a stal se žákem vojenské akademie v Hranicích. V říjnu 1921 byl jako důstojnický čekatel poslán na francouzskou vojenskou školu v Seint-Cyr, poté studoval i na vojenské jezdecké škole v Saumaru. Z Francie se vrátil roku 1924 a nastoupil službu u 7. jezdeckého pluku v Hodoníně jako velitel čety. V roce 1925 pracoval rok jako instruktor ve vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích, poté působil v Bratislavě a Prostějově jako důstojník 3. a 6. jezdeckého pluku.

Během okupace se zapojil do odboje, v listopadu 1939 odjel do Švýcarska, aby zde předal hlášení pro Paříž. V témže měsíci vykonal obdobný úkol ve Vídni. Aby se vyhnul zatčení, opustil v prosinci 1939 protektorát a přes Slovensko se pokusil dostat k československé armádě, která se formovala v zahraničí. V Maďarsku byl zatčen a následně vězněn v Budapešti, odkud se mu ale po čtyřech měsících podařilo uprchnout do Jugoslávie. Přes ni se dostal do Francie a po její porážce byl v červnu 1940 evakuován s ostatními čs. vojáky do Anglie. Zde vykonával službu u čs. jednotky jako sportovní a propagační důstojník, později jako přednosta evidenční kanceláře.

Na přelomu roku 1942–1943 byl na vlastní žádost a výzvu československého ministerstva obrany přeřazen k jednotkám svobodných Francouzů. V hodnosti majora byl umístěn na Středním východě (Bejrút), kde velel motorizovaným jednotkám. Protože mu nebylo vyhověno v tom, aby se mohl účastnit bojů s Němci v Itálii, podal žádost o přijetí zpět do čs. armády. V listopadu 1944 odcestoval ze Středního východu přes Turecko a Bulharsko do Rumunska. Zde působil při Spojenecké vojenské misi, zabezpečoval i materiál pro potřeby generála Svobody. V březnu 1945 mu byl povolen odjezd do Košic, aby se připojil k československým jednotkám, po svém příjezdu byl zařazen ke štábní rotě v hodnosti majora.

Od října 1945 zastával funkci přednosty likvidačního oddělení zahraničního vojska, ale v listopadu 1946 byl na příkaz 5. oddělení hlavního štábu přeřazen k řadové službě do Pelhřimova a posléze do Tábora. V tu dobu byl již jako důstojník západního smýšlení sledován. Po únoru 1948 byl urychleně poslán do výslužby a pokoušel se obstarat si civilní zaměstnání, což mu bylo záměrně ztěžováno.

Dne 17. 5. 1949 byl zatčen a obviněn z přípravy ozbrojeného protistátního puče (Akce Anton, Akce Květa), který měl připravovat s mnoha dalšími vojenskými i civilními osobami. Ve vykonstruovaném procesu byl Státním soudem v Praze (předseda pplk. Dr. Štella, prokurátor pplk. Dr. Vieska) dne 30. 7. 1949 odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti.

Pátého listopadu 1949 byl major Květoslav Prokeš spolu s dalšími odsouzenými v Praze na Pankráci popraven.

Mgr. Petr Mallota

 

Jaroslav Borkovec (1906–1949)

 

 

Narodil se 16. 6. 1906 v Jaroměři (okres Náchod, Královéhradecký kraj), syn kapitána čs. armády. Vychodil pět tříd obecné školy, následně pokračoval ve studiu na Gymnáziu v Písku, které dokončil v Praze roku 1925. Po absolvování jednoročního abiturientského kurzu na obchodní akademii začal od roku 1926 pracovat jako úředník v továrně na žárovky Elektra. O rok později se stal zaměstnancem Úrazové pojišťovny, kde s přestávkami pracoval až do roku 1946. Během zaměstnání začal studovat práva na Karlově univerzitě, ale válečné události znamenaly, že je dokončil až v prosinci 1945, kdy se stal doktorem práv. Za první republiky byl politicky činný ve straně národně demokratické, za kterou byl v roce 1938 zvolen do Rady pražské a vykonával zde funkci technického referenta.

Na začátku okupace se v řadách odbojové organizace Národní hnutí pracující mládeže aktivně zapojil do protinacistického odboje. Jeho hlavní činnost – byl i nadále pražským radním – spočívala v rozšiřování ilegálních tiskovin a udržování důležitých kontaktů. V květnu 1940 byl Němci zatčen a odsouzen zemským soudem v Drážďanech ke třem letům vězení. Prošel mnoha věznicemi, ale největší část trestu si odpykal v káznici Waldheim.

Po svém propuštění v roce 1943 našel zaměstnání u dezinfekční firmy Desinfa, dále však pokračoval v ilegální činnosti, nyní jako člen Nejvyšší rady vojáka a pracujícího lidu. V této době využíval zejména služeb bratra Zdeňka, významného pražského kriminalisty, který měl z povahy své funkce přístup k důležitým informacím (skladiště zbraní a střeliva, poměry a nálady u německé policie atd.). V květnu 1945 se stal v Praze I. na Staroměstské radnici členem Revolučního národního výboru.

V témže měsíci se přestěhoval do bytu své budoucí ženy, jejíhož otce v květnových bojích zastřelili Němci u Smíchovského mostu. V září 1945 se oženil a zanedlouho se mu narodila dcera. Od května začal opět působit v Úrazové pojišťovně, ale ze zdravotních důvodů (z německého věznění si odnesl částečně ochrnutou pravou ruku) musel odejít. Od března 1946 tedy nastoupil do advokátní kanceláře Dr. Václava Havelky jako koncipient.

Po válce nebyl nikde politicky organizován, byl jen členem SBS (Svazu bojovníků za svobodu) a ROH. Také byl funkcionářem sportovního klubu Slavia, kde vykonával funkci předsedy plaveckého odboru a jednatele. Do hledáčku StB se poprvé dostal v prosinci 1948, kdy ho za údajné reakční výroky a intervenci na ministerstvu vnitra zatkli a vyslýchali, nicméně soudní řízení proti němu bylo zastaveno a jeho po dvou měsících propustili.

Tragické následky však mělo jeho další zatčení. V ranních hodinách 16. 5. 1949 byl Jaroslav Borkovec zadržen orgány Státní bezpečnosti („Akce Anton“, „Akce Květa“) a spolu s mnoha dalšími obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení státního převratu. Dodnes není zcela jasné, jak významná byla jeho odbojová činnost a zda nešlo o provokaci.

Komunističtí vyšetřovatelé mu v každém případě přisoudili roli vrchního ideologa plánovaného puče (po převzetí moci měl prý přednést v pražském rozhlasu programový politický projev) a organizátora „nových“ poměrů (měl zajistit chod státního aparátu, vybrat vhodné osoby pro novou vládu a stanout v jejím čele).

Po hlavním přelíčení, které se konalo ve dnech 25.–30. 7. 1949, vynesl smíšený senát Státního soudu v Praze (předseda pplk. Dr. Jiří Štella, referent pplk. Dr. Vieska) pro Jaroslava Borkovce, Květoslava Prokeše a Vratislava Jandu trest smrti. Další tři tresty smrti za přípravu „květnového puče“ byly vyneseny v podobně vykonstruovaném procesu civilním senátem Státního soudu, a to pro Josefa Charváta, Emanuela Čančíka a Vratislava Polesného.

Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byl JUDr. Jaroslav Borkovec dne 5. listopadu 1949 v Praze na Pankráci popraven. S ním skončilo svůj život na popravišti i ostatních pět odsouzených.

Mgr. Petr Mallota – zdroj textů – úprava fotografií a sestava st@tll

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: 28.říjen 1918 a TGM Následující text: Supertajný americký dokument o ČSR z roku 1948 »»»

Atllanka | Neděle 4. 11. 2012, 20.39 | Česko, Zvůle, Politika | trvalý odkaz | vytisknout | 4437x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.