Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Mýtus o Tibetu

Michael Parenti – Přátelský feudalismus?

 

Motto: Samolepky s vlajkou Tibetu jsou extra super ultra trendy. Mnohým mocným dodávají reputaci politika ctícího lidská práva, lidskoprávním aktivistům bezpečnou příležitost vztyčit ignorantskou vlajku antikomunismu, a sedmnáctiletým studentkám bezpečný, i když iluzorní azyl před tvrdou realitou v říši duchovní čistoty, kde vládne karma, altruismus a kontemplace. Zkrátka, Tibet rulez! Jenže: je to všechno tak, jak se jeví?

 

Pro pány a lámy

Spolu s krví prosáklou realitou náboženských konfliktů slibuje každé náboženství, buddhismus o to více, zážitek vnitřního míru a útěchy. Buddhismus je v ostrém kontrastu k netolerantní divokosti jiných náboženství: není ani fanatický, ani dogmatický – aspoň to tvrdí jeho stoupenci. Pro mnohé z nich je buddhismus méně teologií a více meditačním a zkoumajícím cvičením zaměřeným na podporu vnitřní harmonie a osvícení, která nás nasměruje na cestu dobrého života.

Obecně jeho duchovní pozornost není zaměřena jen na sebe samého, ale na prospěch ostatních. Je o odložení vlastních egoistických cílů a o hlubším porozumění spojení s ostatními lidmi a věcmi. “Sociálně angažovaný buddhismus“ se snaží smísit individuální osvobození se zodpovědnou sociální činností, aby se vybudovala osvícená společnost.

Jenže letmý pohled na historii odhaluje, že ne všechny z mnoha rozličných forem buddhismu jsou oproštěny od doktrinářského fanatismu a od vykořisťovatelských a násilných cílů, které jsou tak charakteristické pro ostatní náboženství.

 

 

Srí Lanka má zaznamenanou legendární a téměř posvátnou historii triumfálních bitev sváděných buddhistickými králi v minulosti. Během dvacátého století buddhisté násilím bojovali mezi sebou navzájem a také s NE-buddhisty v Thajsku, Burmě, Koreji, Japonsku, Indii a jinde. Na Srí Lance ozbrojené boje mezi buddhistickými Sinhalesi a hindskými Tamily stály mnoho životů na obou stranách. V roce 1998 americké ministerstvo zahraničí sestavilo seznam nejnásilnějších a nejnebezpečnějších extremistických skupin na světě. Více než polovina z nich byly náboženské, zejména muslimské, židovské a buddhistické skupiny.

V Jižní Koreji v roce 1998 bojovali mezi sebou navzájem tisíce mnichů buddhistického řádu Chogye: pěstmi, kameny, klacky, bombami. Pravidelné bitvy trvaly týdny. Bojovali o kontrolu nad řádem, který je největším v Jižní Koreji, s ročním rozpočtem 9,2 miliónu dolarů, majetkem v hodnotě dalších miliónů dolarů a s privilegiem jmenovat 1.700 mnichů do nejrůznějších úřadů. Rvačky zničily hlavní svatyni a vedly ke zranění, někdy vážným, desítek mnichů. Zdá se, že korejská veřejnost pohrdala oběma frakcemi a měla za to, že je jedno, kdo se kontroly chopí: „darů věřících stejně použijí na luxusní domy a drahá auta“.

A tak, jako je to s každým náboženstvím, jsou i hádky mezi buddhistickými sektami často poháněny materiální korupcí a osobními chybami vedení. V japonském Naganu například v Zenkoji, prestižním komplexu chrámů, který je po více než 1.400 let domovem buddhistických sekt, vypukla „špinavá bitva“ mezi hlavním knězem Komatsu a Tacchu – což je skupina chrámů pod jeho pravomocí. Mniši z Tacchu obvinili Komatsu z toho, že jménem chrámů prodává texty a obrazy pro svůj prospěch. Byli rovněž zděšeni tím, jak často bývá vidět ve společnosti žen. Komatsu se v reakci na to pokoušel mnichy, kteří byli kritičtí k jeho vedení, izolovat a potrestat. Konflikt trval pět let a vedl i k soudům.

 

 

Ale co tibetský buddhismus? Není výjimkou z těchto sporů? A jakou společnost pomáhá vytvořit?

Mnoho buddhistů má za to, že před čínským vpádem v roce 1959 byl starý Tibet duchovně orientovaným královstvím prostým egoistického životního stylu, prázdného materialismu a zkorumpovaných neřestí, které obklopují moderní industrializovanou společnost. Západní zpravodajská média, cestovatelské knihy, romány a holywoodské filmy portrétují tibetskou teokracii jako skutečnou Shangri-La. Dalajláma sám uvedl, že „vše prostupující buddhismus“ v Tibetu „vyústil, uprostřed doširoka otevřených prostor nenarušeného prostředí, ve společnost oddanou míru a harmonii. Oddáváme se svobodě a potěšení.

Četba tibetské historie ale načrtává jaksi jiný obrázek. Náboženské konflikty byly ve starém Tibetu všední věcí, píše jeden západní praktikující buddhista. Dějiny popírají obrázek o tom, jak tibetští lámové a jejich následovníci žijí ve vzájemném toleranci a nenásilné dobré vůli. Žádná Shangri-La. Skutečně, situace byla zcela jiná.

Starý Tibet měl daleko blíže k Evropě v době náboženských válek období protireformace.” Ve třináctém století císař Kublajchán vytvořil prvního Velké lámu, který předsedal všem ostatním lámům jako papež biskupům. O několik století později poslal čínský císař do Tibetu armádu, aby podpořila Velkého lámu, ambiciózního pětadvacetiletého muže, který pak sám sobě udělil titul dalajláma, vládce celého Tibetu.

Jeho předchozí dvě „inkarnace“ byly se zpětnou platností uznány jako jeho předchůdce, a tak se stal z prvního dalajlámy třetí dalajláma. Tento první, či vlastně třetí dalajláma uchopil pod svou vládu kláštery, které nepatřily k jeho sektě a má se za to, že zničil buddhistické texty, které popíraly jeho vlastní tvrzení o svém božství.

 

 

Dalajláma si užíval požitkářského života, včetně mnoha milenek, večírků s přáteli, a mnoha dalšími charakteristikami, které jsou s vtěleným božstvím v nesouladu. Pro tyto hříchy byl svými kněžími nakonec zabit. Během 170 let bylo zavražděno, navzdory tomu, že byli uznáni za duchovní božského původu, pět dalajlámů: zabili je kněží či jiní dvořani.

Po staletí byly konkurující si tibetské buddhistické sekty zapojeny do násilných střetů a hromadných poprav. V roce 1660 čelil pátý dalajláma rebelii v provincii Tang, baště konkurenční sekty Kagyu, jejíž vrchná láma byl znám jako Karmapa. Pátý dalajláma volal po krutém potrestání rebelů a vyslal mongolskou armádu, aby vyhladila muže i ženy i jejich potomky. „Stručně řečeno, zahlaďte po nich jakékoli stopy, dokonce i jejich jména, ať zmizí jako vajíčka rozplácnutá o skálu!“

V roce 1792 bylo mnoho klášterů sekty Kagyu konfiskováno a jejich mniši byli násilím konvertováni do sekty Gelug – dalajlámovi denominace. Škola Gelug, známá jako Žluté čepice, projevila malou toleranci a ochotu skřížit své učení s jinými buddhistickými sektami. Slovy jednoho z jejich tradičních modlitebníků: Chvála Tobě, násilný Bože učení Žlutých čepic, který srážíš na úroveň drobečků prachu velké lidi, vysoké úředníky a obyčejné lidi, kteří znečišťují a upravují doktrínu Gelu.

Paměti tibetského generála z osmnáctého století popisují sektářské sváry mezi buddhisty jako tak brutální a krvavé jako může být jakýkoli jiný náboženský konflikt. Tato ponurá historie zůstává dnešním následovníkům tibetského buddhismu na Západě zcela neznámá.

Náboženství mají těsný vztah nejen s násilím, ale i s ekonomickým vykořisťováním. Skutečně, často je to ekonomické vykořisťování, co potřebuje násilí. A tak to bylo i s tibetskou teokracií. Do roku 1959, kdy Tibet vedl dalajláma, byla většina orné půdy pořád rozdělena do velkostatků obdělávaných nevolníky.

Tyto jednotky byly vlastněny dvěma sociálními skupinami: bohatými sekulárními hospodáři a bohatými teokratickými lámy. Dokonce i autor, který se starými časy sympatizuje, uznává, že velké množství nemovitostí patřilo klášterům a většina z nich nahromadila obrovské bohatství. Většina tohoto bohatství byla naakumulována aktivní účastí na obchodování, trhu a půjčování peněz.

Klášter Drepung byl jedním z největších vlastníků půdy na světě: patřilo mu 185 panství, 25 tisíc nevolníků, 300 obrovských pastvin a 16 tisíc pastýřů. Bohatství klášterů náleželo úzké vrtsvě vysokých lámů. Většina obyčejných mnichů žila střídmě a neměla k velkému bohatství přístup. Dalajláma sám žil v bohatství v paláci Potala s tisícovkou místností na 14-ti poschodích.

Dobře se vedlo rovněž sekulárním vůdcům. Příkladem je šéf tibetské armády, člen dalajlámova světského kabinetu, který vlastnil 4 tisíce čtverečných kilometrů půdy a 3 500 nevolníků. Někteří staří ctitelé starého Tibetu nesprávně obdivovali starý Tibet jako národ, který nepotřeboval žádné policejní síly, protože lidé dodržovali zákony karmy dobrovolně. Ve skutečnosti měl Tibet malou, avšak profesionální armádu, které sloužila hlavně jako četnictvo ve službách vlastníků půdy, hlídala pořádek, chránila jejich majetek a honila nevolníky.

Mladí Tibeťané byli pravidelně odváděni od svých rodičů a odváženi do klášterů, aby z nich byli vycvičeni mniši. Jakmile se v klášteře octili, jednalo se o závazek na celý život. Mnich Tash-Tsering uvádí, že bylo běžné, že v klášterech byli děti sexuálně zneužívány. On sám byl obětí opakovaného znásilnění, které začalo, když mu bylo devět let. Kláštery rovněž odváděly děti, aby pak v nich po celý život sloužily v domácnostech, dělaly tanečníky a nebo se staly vojáky.

Ve Starém Tibetu žila rovněž nepočetná vrstva farmářů, kteří přežívali jako svého druhu svobodní rolníci a dalších asi deset tisíc lidí, kteří tvořili tzv. střední třídu – byly to rodiny kupců, vlastníků obchodů a malých živností. Tisíce dalších Tibeťanů byli žebráci. Existovali rovněž otroci, obvykle se jednalo o sluhy v domácnostech, kteří nic nevlastnili a do otroctví se rodili i jejich potomci.

 

 

Většina venkovského obyvatelstva byli nevolníci. Zacházelo se s nimi o málo lépe než s otroky, neměli přístup ke zdravotní péči či do škol. Do konce života byli svázáni s prací na pánově půdě – či na půdě patřící klášteru – spravovali pánův dům, dopravovali jeho úrodu, sháněli dřevo na otop, to vše bez nároku na mzdu. Starali se rovněž o zvířata a dopravu. Jejich pánové jim říkali, co zasít a jaká zvířata chovat. Bez souhlasu svého pána či lámy se nemohli ani ženit a vdávat. A pokud se je jejich vlastníci rozhodli pronajmout na práci v jiných oblastech, mohli být snadno odloučeni od svých rodin.

Jako v systému svobodné práce, a v protikladu k otroctví, neměli vládci za své nevolníky žádnou zodpovědnost a neměli přímý zájem na tom, aby nevolník či nevolnice jako drahá součást jeho majetku přežila. Nevolníci se museli podporovat sami. Jenže byli, tak jako v otrokářském systému, svázáni se svými pány, aby zajišťovali stálou a permanentní pracovní sílu, která se nemůže ani organizovat, ani stávkovat, ani svobodně odjet, tak jako to může udělat pracovní síla v tržním kontextu. Vládcové v Tibetu tak měli to nejlepší z obou světů – otrokářského i tržního.

 

Jedna dvaadvacetiletá žena, sama nevolnice na útěku, píše:

Nehezké nevolnice byly obvykle odváděny vlastníkem domu jako domácí služky a byli používány ke všemu, co si přál. Byly jen otroky bez práv.

Aby mohli nevolníci kamkoli odjet, potřebovali povolení. Ty, co se pokusili utéci, měli majitelé půdy zákonnou moc chytit. Jeden 24letý nevolník uvítal čínskou intervenci jako osvobození. Dosvědčil, že za nevolnictví byl odsouzen k neustálé dřině, hladu a zimě. Po jeho třetím neúspěšném pokusu o útěk byl nemilosrdně zbit pánovými poskoky, dokud mu z nosu a úst nezačala téct krev. Poté mu do ran lili alkohol a louh, aby bolest zvýšili.

Za sňatky platili nevolníci daně, stejně jako za narození každého dítěte a každé úmrtí v rodině. Daně platili i za zasazení stromu na svém dvorku a za chov zvířat, ale i za náboženské slavnosti, tanec a bubnování na veřejnosti, za to, když byli odvedeni do vězení a propuštěni. Ti, co nenašli práci, byli zdaněni za nezaměstnanost, když jim bylo dovoleno odejít hledat si práci do jiné vesnice, platili daň za cestu. Když nemohli platit, kláštery jim půjčovaly peníze s úrokem 20 až 50 procent. Některé dluhy přecházely z otce na syna i vnuka. Dlužníci, kteří nemohli dostát svým závazkům, riskovali otroctví.

Náboženské učení teokracie svůj třídní řád podporovalo. Chudí a trpící se učili, že si své problémy způsobili sami – hříchy v předchozích životech. Museli proto bídy vlastní existence akceptovat jako karmické vykoupení ve víře a doufat, že se v příštím životě dočkají zlepšení. Mocní a bohatí naopak zacházeli se svým štěstím tak, jako by to byla odměna a hmatatelný důkaz jejich ctnosti v předchozím a současném životě.

Tibeťané však byli něčím více než pověrčivými oběťmi, slepými ke svému vlastnímu utlačování. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní otevřeně kladli odpor, za což někdy nesli přímé následky. Mezi oblíbené tresty, jimiž byli trestáni zloději, uprchlíci či odbojní nevolníci, patřilo ve feudálním Tibetu mučení a mrzačení, včetně vydlubování očí, vytrhávání jazyků a amputace.

V šedesátých letech dvacátého století na své cestě Tibetem zpovídali Stuart a Roma Geodetovi někdejšího nevolníka Tsereha Wanga Tuei, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za to mu byly vydloubnuty obě oči a zmrzačena ruka.

 

Vysvětlil, že již není buddhista:

Když jim svatý láma řekl, aby mě připravili o zrak a zmrzačili mi ruku, pomyslel jsem si, že v náboženství není nic dobrého.

Protože vzít někomu život je proti buddhistickému učení, někteří provinilci byli zmrskáni a v mrazivé noci ponecháni Bohu, dokud nezemřeli. Paralely mezi Tibetem a středověkou Evropou jsou ohromující, uzavírá ve své knize o Tibetu Tom Grunfeld.

V roce 1959 navštívila výstavu mučících nástrojů používaných vladaři v Tibetu Anna Louise Strong. Byla na ní pouta všech velikostí, včetně malých pro děti, nástroje pro uřezávání uší a nosu, vydloubávání očí, lámání rukou a mrzačení nohou. Nástroje na cejchování, bičování a speciální nástroje na vykuchávání. Výstava zahrnovala fotografie a svědectví obětí, které byly připraveni o oči či zmrzačeny nebo jimž byly amputovány končetiny pro zlodějnu.

Byl tam pastýř, jehož pán mu dlužit refundace v Juanech a pšenici, ale odmítl svých závazků dostát. Pastýř si proto odvedl jednu z pánových krav: proto mu uřezali obě ruce. Další pastýř, který se postavil proti tomu, že mu jeho pán odvedl jeho ženu, za což mu byly zlámány ruce. Byly tam obrázky komunistických aktivistů, jimž byli uřezány nosy a vrchní rty, či žena, která byla znásilněna a byl jí uřezán nos.

 

O teokratickém despotismu vypovídali dřívější návštěvníci Tibetu.

V roce 1895 Angličan Dr. A. L. Waddell napsal, že obyvatelstvo bylo pod nesnesitelnou tyranií mnichů a ďábelských pověr, které mniši vytvořili, aby terorizovali lid.

V roce In 1904 Perceval Landon popsal dalajlámovu vládu jako stroj na útlak.

A v téže době další anglický cestovatel kapitán W.F.T. O’Connor shledal, že velcí majitelé půdy a kněží… vykonávají na svém území despotickou moc, z níž není dovolání, zatímco lidé jsou utlačováni tím nejmonstróznějším klášterním a kněžským soustrojím. Tibetští vládci mezi obyčejnými lidmi vyvinuli ponižující legendy a stimulovali duch pověr.

V roce 1937 další návštěvník Spencer Chapman píše: Lámaističtí mniši netráví čas tím, že by pečovali o lid či jej vzdělávali… Žebrák u cesty není pro mnicha ničím. Vědění je výsada žárlivě střežená kláštery a je používáno ke zvýšení jejich vlivu a bohatství.

Feudálně teokratický Tibet byl, víc než bychom si přáli, na hony vzdálen od romantické Shangri La, od představy, kterou tak zapáleně drží při životě západní buddhističtí novověrci.

 

Sekularizace vs. Spiritualita

Co se stalo s Tibetem poté, kdy do něj napochodovali čínští komunisté v roce 1951? Smlouva z onoho roku poskytovala zdánlivou samosprávu pod dalajlámovou vládou, ale dala Číně vojenskou kontrolu a exkluzivní právo řídit zahraniční vztahy země. Číňané dostali do svých rukou rovněž přímou kontrolu ve vnitřní administrativě, aby podporovali sociální reformy.

 

 

Mezi první reformy, které uskutečnili, patřilo snížení lichvářských úroků a vybudování několika nemocnic a silnic. Nejprve postupovali pomalu a spoléhali většinou na přesvědčování ve snaze podniknout rekonstrukci. Nebyl zkonfiskován žádný majetek aristokracie ani mnichů, svým dědičně odkazovaným rolníkům dál vládli feudální páni. Naproti tomu, co je obecně rozšířeno na Západě, tvrdí jeden pozorovatel, se Číňané snažili, aby vykázali respekt k tibetské kultuře a náboženství.

Po staletí viděli tibetští páni a lámové, jak Číňané přicházejí a odcházejí, a těšili se z dobrých vztahů s generálem Čankajškem a vládou jeho Kuomintangu v Číně. K platnosti volby dalajlámy a pančen lámy bylo potřeba souhlasu vlády Kuomintangy. Když byl současný 14. dalajláma poprvé uveden v Lhase, bylo to, v souladu se staletou tradicí, v ozbrojené eskortě čínských jednotek a za účasti čínského ministra.

To, co tibetské pány a lámy v raných padesátých letech rozzlobilo, bylo to, že tihel poslední Číňané jsou komunisté. Bude jen otázkou času, obávali se, kdy tihle komunisté začnou na Tibet uvalovat svá rovnostářská schémata.

Ke zvratu došlo v letech 1956–57, kdy tibetské skupiny přepadaly konvoje Čínské lidové osvobozenecké armády. Povstání mělo značnou podporu ze strany americké Central Intelligence Agency, včetně vojenského výcviku, podpůrných táborů v Nepálu a letecké podpory. V USA mezitím American Society for a Free Asia (Americká společnost za svobodnou Asii), uskupení financované CIA, vehementně podporovala věc tibetského odboje v médiích, přičemž aktivní roli hrál v této organizaci dalajlámův nejstarší bratr Thubtan Norbu. Dalajlámův druhý nejstarší bratr Gyalo Thondup podnikl tajnou operaci s CIA ještě v roce 1951. Později povýšil do guerilly cvičené CIA, jejíž členové seskočili zpět do Tibetu.

Mnoho tibetských komand a agentů, které CIA shodila do země, byli šéfové aristokratických klanů, či jejich synové. O devadesáti procentech z nich už poté nikdy víc nebylo slyšet, dokládají samotné reporty CIA, přičemž se má za to, že byli chyceni a zabiti. Do povstání se zapojili mnozí lámové, světští členové elity a většin tibetské armády, ale většina populace ne, což zajistilo jeho porážku, píše Hugh Deane. Ginsburg a Mathos ve své knize o Tibetu došli k podobnému závěru: Pokud lze zjistit, velké množství obyčejných lidí ve Lhase a na venkově se do bojů proti Číňanům, jak na jejich začátku, tak v jejich průběhu, nezapojilo. Nakonec se odpor rozdrobil.

 

 

Ať byly křivdy a nové způsoby útlaku, které v zemi zavedli Číňané po roce 1959 jakékoli, Číňané zrušili otroctví a tibetský nevolnický systém neplacené práce. Eliminovali mnoho daní, které drtily Tibeťany, odstartovali pracovní projekty a značně snížili nezaměstnanost a žebráctví. Zavedli sekulární školy, čímž zlomily monopol na vzdělání, kterému se do té doby těšily kláštery. A začali stavět rozvod vod y a elektřiny ve Lhase.

Heinrich Harrer (později se ukázalo, že byl seržantem Hitlerových SS) napsal o svých zkušenostech v Tibetu bestseller, který se stal podkladem pro populární holywoodský film. Uvedl, že Tibeťané, kteří odporovali Číňanům, byli převážně lidi vznešeného původu, semi-nobilita a lámové; trestáni byli tím, že byli nuceni vykonávat tu nejnižší práci, jako byla práce na výstavbě silnic a mostů. Byli ponižováni tím, že museli uklízet města před příchodem turistů. Museli rovněž žít v táborech, v nichž byli předtím shromažďováni žebráci a tuláci – to vše Harrer uvádí za jisté důkazy děsivé povahy čínské okupace.

V roce 1961 začaly čínské úřady vyvlastňovat pozemky patřící pánům a lámům. Tisíce akrů půdy rozdělili mezi farmářské nájemníky a reorganizovali je do stovek jednotek. Stáda, která dříve patřila nobilitě, byla dána kolektivům chudých pastýřů. V chovu zvířat byl učiněn pokrok a začaly se pěstovat nové druhy zeleniny, pšenice a ječmene, stejně tak se zlepšilo zavlažování.To vše vedlo ke zvýšení zemědělské produkce.

Mnozí rolníci zůstali věřící a dávali dary kněžím. Ale mniši, kteří byli odvedeni do klášterů jako děti, teď měli možnost klášterního života se zříci – a tisíce z nich to udělali, zejména ti mladší. Zbývající kněží žili ze skromných financí, které dostávali od vlády a příjmu, který dostávali za modlitební služby, svatby a pohřby.

Jak dalajláma, tak jeho rádce a mladší bratr Tendzin Choegyal tvrdili, že výsledkem čínské okupace byla smrt více než 1, 2 miliónu Tibeťanů. Oficiální sčítání lidu v roce 1953 – šest let před tvrdým zásahem Číňanů – zjistilo, že celkem žije v Tibetu 1 274 000 lidí. Podle jiného sčítání to bylo okolo dvou miliónů lidí. Pokud by Číňané zkraje šedesátých klet dvacátého století zabili 1, 2 miliónu lidí, poté by v celém Tibetu nikdo nežil, změnil by se ve vylidněnou zemi, vyvražděnou oblast plnou masových táborů a hrobů – o čemž nemám žádný důkaz. Tolik lidí řídce rozložené čínské síly v Tibetu nemohly obklíčit, nahnat a vyvraždit, ani kdyby nedělaly nic jiného než jen to.

 

 

Čínské úřady tvrdí, že zastavily bičování, mrzačení a amputace jako formy kriminálních trestů. Ony samy ale jsou obviňovány z aktů brutality Tibeťany v exilu. Omyly úřady přiznávají, zejména z období let 1966–76 během Kulturní revoluce, kdy dosáhla perzekuce náboženství vysokého bodu jak v Číně, tak v Tibetu. Po povstání koncem padesátých let bylo uvězněn mnoho Tibeťanů. Během Velkého skoku byla na tibetské rolníky uvalena nucená kolektivizace a obilnářské hospodaření, což mělo někdy zničující dopady na produkci. Koncem 70. let Čína začala kontrolu mírnit a pokoušela se napravovat některé škody, které napáchala během předchozích dvou desetiletí.

V roce 1980 čínská vláda iniciovala reformy údajně určené k tomu, aby Tibetu daly větší stupeň samosprávy. Tibeťané mají nyní dovoleno obhospodařovat privátní parcely, prodávat své přebytky ze sklizní, rozhodovat sami, jaké obilí pěstovat a chovat jaky a ovce. Povoleno bylo rovněž komunikovat s okolním světem a uvolněny byly hranice, aby někteří Tibeťané mohli navštívit své příbuzné v exilu v Indii a Nepálu. V 80. letech začalo mezi Čínou a exilovými komunitami pendlovat mnoho předních lámů, aby obnovili v Tibetu své kláštery a pomohli obnovit v Tibetu buddhismus.

Od roku 2007 je tibetský buddhismus stále široce praktikován a tolerován úředním aparátem. Náboženské poutě a další formy pobožností jsou povoleny, ale omezeně. Všichni mniši a jeptišky musejí podepsat slib loajality a závazek, že svého náboženského postavení nezneužijí k rozdmýchávání secese či disentu. Vystavování fotografií dalajlámy bylo prohlášeno za ilegální.

V 90. letech se začali do Tibetu stále víc a víc stěhovat Hanové, etnická skupiny představující asi 95 procent čínské ohromné populace. Na ulicích Lhasy a Shigatse jsou známky hanské kolonizace viditelné více a více. Číňané řídí továrny a mnoho obchodů a prodejních stánků. Byly vybudovány vysoké administrativní budovy a velká nákupní centra za peníze, které by bávalo bylo asi lepší utratit za čištičky vody a bydlení. Čínské kádry považují své tibetské sousedy příliš často za zaostalé a líné, potřebující ekonomický rozvoj a vlasteneckou výchovu.

Během 90. let minulého století byli vládní zaměstnanci podezřelí z nacionalistických sympatií vyhozeni z úřadu a znovu byly odstartovány kampaně ze účelem diskreditaci dalajlámy. Kvůli separatistickým aktivitám a účast na politické subverzi byli jednotliví Tibeťané vystaveni zatýkání, věznění a nucené práci. Někteří byli drženi ve vazbě bez adekvátní přísunu potravy, vody, přikrývek a byli vystaveni výhrůžkám, bití a dalšímu špatnému zacházení.

 

 

Tibetská historie, kultura a samozřejmě náboženství jsou ve školách zastoupeny nepatrně. Materiály, ačkoli přeložené do tibetštiny, se zaměřují hlavně na čínskou historii a kulturu. Čínské regulace ohledně počtu členů rodiny pro tibetské rodiny povolují tři děti. (Pro rodiny Hanů je v Číně limit jedno dítě, pro venkovské Hany dvě děti, pokud je první dítě dcera.) Pokud tibetský pár limit překročí, může být dětem, které se narodily po prvních třech, odepřen přístup ke zdravotní péči, vzdělání, bydlení. Tyto tresty jsou uvalovány nepravidelně a liší se okrsek od okrsku. Mělo by však být poznamenáno, že žádná z těchto služeb pro děti nebyla pro Tibeťany ani náhodou dostupná před ovládnutí země Čínou.

Pro bohaté lámy a sekulární pány byla komunistická intervence skutečnou pohromou. Většina z nich utekla do ciziny, jako to udělal sám dalajláma, jehož odletu pomáhala CIA. Někteří z nich ke svému zděšení zjistili, že musejí pracovat, aby mohli žít. Mnozí tomuto osudu ale utekli.

Během 60. let dostávala tibetská exilová komunita 1, 7 miliónů dolarů ročně – od CIA, jak odhalují dokumenty odtajněné ministerstvem zahraničí USA v roce 1998. Jakmile to bylo zveřejněno, dalajlámova organizace sama vydala prohlášení, v němž přiznala, že v 60. letech dostávala od CIA milióny dolarů, aby vysílala ozbrojené jednotky do Tibetu, které měly podkopat Maovu revoluci. Dalajlámovi CIA vyplácela 186 tisíc dolarů ročně. Jak jeho, tak jiné exilové skupiny, financovala též indická tajná služba. Zda pracoval on či jeho bratr pro CIA, však dalajláma odmítá říci. A celou věc nechce komentovat ani agentura samotná.

V roce 1995 přinesl list News & Observer v Severní Kalifornii na titulní stránce barevné foto, na němž se dalajláma objímá se zpátečnickým republikánským senátorem Jesse Helmsem. Titulek hlásal: Buddhistu uchvátil hrdina náboženské pravice. V dubnu 1999 dalajláma spolu s Margaret Thatcher, papežem Janem Pavlem II. A Georgem Bushem starším vyzval britskou vládu, aby nechala odjet Augusta Pinocheta, někdejšího fašistického diktátora Chile a dlouholetého klienta CIA, který byl na návštěvě Anglie. Dalajláma vyzval, aby Pinochet nebyl donucen odjet do Španělska, kam byl vyžádaný k soudu ohledně zločinů proti lidskosti.

Ve dvacátém prvním století dostávají Tibeťané v Indii, skrze skupinu National Endowment for Democracy a další kanály, které mají respektovanější renomé než CIA, stále dva milióny dolarů, s dalšími dodatečnými milióny pro tzv. demokratické aktivity uvnitř tibetské exilové komunity. Kromě těchto peněz dostává dalajláma ještě finance od finančníka George Sorose.

Ať už je napojení dalajlámy na CIA jakékoli, často mluví o míru, lásce a nenásilí. On sám skutečně nemůže být viněn za zlořády starého Tibetu: když odešel do exilu, bylo mu 25 let. V rozhovoru z roku 1994 mluvil dobře o stavbě škol a silnic ve své zemi. Uvedl, že robota (neplacená nevolnická práce) a jisté daně uvalované na rolníky dříve, byly extrémně špatné. A nelíbilo se mu také, jak byli lidé zatíženi starými dluhy, které přecházely z generace na generaci. Během půlstoletí, kdy žije na Západě, přijal za své koncepty jako jsou lidská práva a náboženské svobody – ideály zcela neznámé ve starém Tibetu. Dokonce navrhuje pro Tibet demokracii, psanou ústavu a zastupitelské shromáždění.

 

 

V roce 1996 vydal dokonce dalajláma prohlášení, které muselo mít velmi neblahý účinek na exilovou komunitu. Psalo se v něm mimo jiné:

Marxismus je založen na morálním principu, zatímco kapitalismus se zajímá jen o zisk a ziskovost. Marxismus podporuje spravedlivé využívání výrobních prostředků a stará se o osud dělnických tříd a obětí vykořisťování. Z těchto důvodů je pro mě onen systém přitažlivý a považuji se za polo-marxistu, polo-buddhistu.

 

Ale vyslal rovněž uklidňující vzkaz těm, kdo žijí v bohatství:

Je dobré být bohatý. To jsou plody zasloužilé činnosti, důkazem, že byli v minulosti velkorysí.

 

A chudým vyslal tuto výstrahu:

Neexistuje žádný dobrý důvod být nevlídný a odbojný proti těm, kdo mají majetek a štěstí… Lepší je vyvinout pozitivní postoj.

V roce 2005 dalajláma spolu s deseti dalšími nositeli Nobelovy ceny podepsal široce propagované prohlášení podporující nezcizitelné a základní lidské právo pracujících lidí po celém světě vytvářet odbory na ochranu svých zájmů, v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv Spojených národů. V mnoha zemích je toto základní právo slabě chráněno a v některých je explicitně zakázáno či brutálně potlačováno, uvádí se v prohlášení. Barma, Čína, Kolumbie, Bosna a několik dalších zemí bylo zmíněno jako největší hříšníci. Dokonce ani Spojeným státům se nedaří adekvátně chránit dělnická práva zakládat odbory a kolektivně vyjednávat. Miliónům amerických dělníků schází jakákoli právní ochrana zakládat odbory…

Dalajláma dal rovněž plnou podporu zrušení přežívajících zakořeněných tradičních překážek, které brání tibetským jeptiškám v získání vzdělání. Do doby svého exilu umělo číst a psát jen několik málo jeptišek. V Tibetu jejich celodenní aktivity zahrnovaly jen modlení a zpívání. V severní Indii však nyní začaly číst buddhistickou filozofii a zapojovat se do teologických studií a debat, činností, které byly ve starém Tibetu přístupny jen mnichům.

V listopadu 2005 dalajláma mluvil na standfordské univerzitě o Srdci nenásilí, ale před obecným odsouzením všeho násilí se zastavil. Násilné akce, které jsou spáchány proto, aby zmenšili utrpení v budoucnosti, nelze odsoudit, uvedl, a zmínil Druhou světovou válku jako příklad užitečného úsilí chránit demokracii. Co s válkou v Iráku, kterou odsoudila většina světa – dokonce i konzervativní papež?

Dalajláma byl nerozhodnutý: U irácké války je příliš brzy na to, říci, zda je dobrá či špatná. Předtím pozvedl hlas na podporu americké intervence do Jugoslávie, později vojenské intervence do Afghánistánu.

 

Ven z feudální teokracie

Jak tvrdí mýtus o Šangríje, ve starém Tibetu lidé žili v poklidné symbióze se svými klášterními a sekulárními pány. Bohatí lámové a chudí mniši, bohatí vlastníci půdy a zbídačení nevolníci byli všichni spojeni, a vzájemně podporováni uklidňujícím balzámem hluboce duchovní a nenásilní kultury.

 

Poukazuje to na idealizovaný obrázek, jaký o feudální Evropě podávali pozdější konzervativní katolíci jako G. K. Chesterton a Hilaire Belloc.

Pro ně bylo středověké křesťanstvo světem rolníků žijících v bezpečném objetí své církve, pod více či méně vlídnou ochranou svých pánů. Znovu se po nás chce, abychom přijali specifickou kulturu v její idealizované formě oddělené od její skutečné temné materiální historie. Znamená to akceptovat ji tak, jak ji prezentuje vládnoucí třída, ti, kdo z ní profitovali nejvíc. Obraz Tibetu ala Šangríja se nepodobá skutečnosti víc než pastorální obrazy vykreslující středověkou Evropu.

Nahlížíme-li věc ze všech jejích temných stránek, potvrzuje starý Tibet názor, který jsem představil ve své předchozí knize, a sice že kultura je cokoli jiného než neutrální koncept.

Kultura může fungovat jako legitimizující nátěr pro množství smrtelné nespravedlnosti, z níž má prospěch privilegovaná část společnosti na úkor zbytku. V teokratickém feudálním Tibetu vládnoucí zájmy manipulovaly tradiční kulturou, aby upevnily vlastní bohatství a moc.

 

 

Teokracie přirovnávala rebelské myšlení a akce k satanistickému vlivu. Propagovala předpokládanou nadřazenost vlastníků půdy a ubohost rolníků. Tvrdila, že bohatí si svůj blahobyt zaslouží – stejně tak jako chudí svou ubohou existenci; to vše uzákoněno v učení o karmických přebytcích či nedostatcích ctností nashromážděných z minulých životů, prezentovaných jako Boží vůle.

Byli zámožnější lámové prostě jen pokrytci, kteří kázali jedno – a mysleli si druhé? Spíše víře, která jim přinášela tolik dobrého, skutečně, upřímně věřili. To, že jejich teologie tak skvěle podporovala jejich materiální privilegia, jen posílilo upřímnost, s níž ji objali.

Lze namítnout, že my, starousedlíci z moderního sekulárního světa nemůžeme uchopit rovnováhu bolesti a štěstí, spokojenosti a zvyků, které charakterizovaly tradičnější duchovní společnosti. To je pravděpodobně pravda a vysvětluje to, proč si někteří z nás tyto společnosti idealizují. Jenže přesto, vydloubnuté oko je vydloubnuté oko, bičování je bičování a drtivé vykořisťování nevolníků a otroků je brutální třídní nespravedlnost, ať je obaleno jakoukoli kulturou. Existuje rozdíl mezi duchovním svazkem a lidskou porobou, ač existují bok po boku.

Mnozí obyčejní Tibeťané dalajlámův návrat do země podporují, ale relativně jen málo chce návrat starých pořádků, které představuje.

 

 

Článek z Washington Post z roku 1999 poznamenává, že dalajláma je v Tibetu stále vážený, ale:

Jen několik málo Tibeťanů by uvítalo návrat zkorumpovaných aristokratických klanů, které s ním zmizeli v roce 1959 a z nichž se skládá hodně z jeho poradců. Mnozí tibetští farmáři, například, nemají žádný zájem na tom, aby se vzdali půdy, kterou získali během čínské pozemkové reformy, ve prospěch klanů. Ani tibetští bývalí otroci si nepřejí návrat svých předchozích vládců k moci. Už jsem v tom jednou žil, říká Wangchuk, letý bývalý otrok, který má na sobě své nejlepší šaty kvůli každoroční pouti k Shigatse, jednomu z nejsvětějších míst tibetského buddhismu. Říká, že dalajlámu uctívá, ale dodává: V čínském komunismu možná nejsem úplně svobodný, ale mám se lépe, než když jsem byl otrok.

Je třeba zmínit, že dalajláma není jediným vysoko postaveným lámou, který byl v dětství vybrán jako reinkarnace. V čele největších klášterů stojí i jiní reinkarnovaní lámové či tulku (duchovní učitelé mimořádné čistoty vybraní k tomu, aby docházelo k jejich dalšímu a dalšímu znovunarození). Systém tulku je ojedinělý a je vlastní tibetskému buddhismu. Mnoho tibetských lámů tvrdí, že jsou reinkarnovaní tulku.

Prvním tulku byl láma známý jako karmapa, který se objevil asi tři století před prvním dalajlámou. Karmapa je vůdce tibetské buddhistické tradice známé jako Karma Kagyu. Vzestup sekty Gelugpa vedené dalajlámou vedl k politicko-náboženské rivalitě s Kagyu, která trvala pět století a pokračuje mezi tibetskou exilovou komunitou i dnes. Situaci nepomohlo, že sekta Kagyu neskutečně vyrostla a během posledních 35 let otevřela na šestset center po celém světě.

Hledání tulku, připomíná nám Erik Curren, vždy neprobíhalo tak čistě duchovním způsobem, který vykresluijí jisté hollywoodské snímky: Někdy si klášterní úředníci vybrali dítě z mocné místní rodiny, aby daly klášteru političtější vliv. Jindy si vybrali dítě z rodiny z nižší třídy, která na jeho výchovu nebude mít vliv. Jindy se může pokusit uvalit svůj vliv z politických důvodů na výběr tulku klášterem i místní válečník, čínský císař nebo dokonce dalajláma.

 

 

Tak tomu mohlo být při výběru sedmnáctého karmapy, jehož klášter se nachází v exilu v Rumteku, v indickém státě Sikkim. V roce 1993 si mniši tradice Karma Kagyu zvolili svého vlastního kandidáta na karmapu. Dalajláma, spolu s několika opozičními vůdci tradice Karma Kagyu (a s podporou čínské vlády!), podpořil jiného chlapce.

Mniši tradice Kagyu obvinili dalajlámu z toho, že když se pokusil vybrat vůdce jejich sekty, překročil svou pravomoc. Ani jeho politická role, ani jeho pozice jako lámy jeho vlastní tradice Gelugpa ho neopravňuje k tomu, aby vybíral karmapu, který je vůdcem odlišné tradice, prohlásili. Jeden z vůdců Kagyu trval na tom, že Dharma je o tom, myslet za sebe. Není o tom, následovat ve všem automaticky učitele, bez ohledu na to, jak respektovaný může být. Buddhisté by měli, více než jiní, respektovat práva jiných lidí – jejich lidská práva a jejich náboženské svobody.

Následoval více než deset let trvající konflikt v tibetské exilové komunitě, přerušovaný občasnými nepokoji, výhružkami, vydíráním, policejní šikanou, spory, úřední korupcí, rabováním a podkopáváním karmapova kláštera v Rumteku stoupenci frakce Gelugpa. To vše vedlo aspoň jednoho oddaného stoupence k obavám, zda roky exilu nedohnaly tibetský buddhismus k morálnímu rozkladu.

Jasné je, že ne všichni tibetští buddhisté akceptují dalajlámu jako svého teologického a duchovního učitele. Ačkoli se o něm mluví jako o duchovním vůdci Tibetu, mnozí považují tento titul za pouhou formalitu, která mu nedává autoritu nad ostatními tibetskými náboženskými školami. Je to podobné, jako nazývat amerického prezidenta vůdcem svobodného světa a předpokládat tak, že by mohl vládnout Francii či Německu.

 

 

Starou Shangri-La teokracií však nejsou okouzleni všichni Tibeťané v exilu.

Kim Lewis, která studovala léčivé metody buddhistických mnichů v kalifornském Berkeley, měla příležitost mluvit do hloubky s více než desítkou tibetských žen, které v budově mnichů žily. Když se jich ptala, co si myslí o návratu do své vlasti, byly jejich pocity jednohlasně negativní. Nejdříve Lewis předpokládala, že se jejich nechuť týká čínské okupace, ale rychle zjistila, že je to jinak.

Říkaly, že velmi uvítaly, že už nemusejí mít čtyři či pět manželů, být pořád těhotné či přicházet do styku se sexuálně přenosnými nemocemi od manžela. Mladší ženy byly rády za to, že se jim dostalo vzdělání a nechtěly mít absolutně nic společného s jakýmkoli náboženstvím a divily se, proč jsou ve vztahu k Tibetu Američané tak naivní.

Ženy zpovídané Lewis líčily příběhy o soužení jejich babiček, o soužení, které měly s mnichy, kteří je používali jako učené nocležnice. Jejich babičkám mniši tvrdili, že souložením s nimi získají prostředky osvícení – Buddha sám koneckonců musel jít se ženou, aby dosáhl osvícení.

Ženy rovněž zmiňovaly bezuzdný sex, kterého si duchovní a zdrženliví mniši v sektě Gelugpa navzájem užívali. Ženy, které byly již matkami, hořce vzpomínaly na to, jak jim kláštery konfiskovaly v Tibetu jejich mladé syny. Tvrdily, že když poté chlapec plakal a chtěl matku, řekli mu: Proč pro ni pláčeš, vzdala se tě – je to jen ženská!

Mniši, kteří dostali politický azyl v Kalifornii, žádali o veřejnou pomoc. Lewis, která byla po jistý čas sama jejich oddanou stoupenkyní, jim pomáhala s kancelářskými pracemi. Zjistila, že dostávají vládní šeky na 550 až 700 dolarů měsíčně spolu s Medicare. Kromě toho přebývali zdarma v krásně vybavených bytech. Nic neplatili, žádné služby, poplatky, měli zdarma přístup k internetu, zdarma počítače, faxy, mobilní telefony, domovní telefony a kabelovou televizi.

 

 

Také jejich řád jim dával měsíční peníze, stejně tak dostávali příspěvky a poplatky od svých amerických stoupenců. Někteří stoupenci za ně oddaně vykonávali řadu prací, od nakupování potravin po uklízení jejich bytů a toalet. Titíž svatí muži, poznamenává Lewis, však neměli žádný problém kritizovat Američany za jejich posedlost materiálními věcmi.

Přivítat s radostí konec staré feudální teokracie v Tibetu neznamená tleskat všemu, co s sebou čínská vláda v Tibetu přinesla. To dnes chápou lidé na Západě, kteří věří v Shangri-La, jen zřídka. Obráceně to platí též: denuncovat čínskou okupaci neznamená, že si musíme starý feudální režim romantizovat. Tibeťané si zaslouží být nahlíženi jako skuteční, reální lidé, ne jako dokonalí spiritualisté či nevinné politické symboly.

Idealizovat si je, poznamenává Ma Jian, disidentský čínský cestovatel do Tibetu, který nyní žije v Británii, znamená upírat jim lidství.

Jednou společnou stížností rozšířenou mezi buddhistickými stoupenci na Západě je, že čínská okupace podkopává tibetskou náboženskou kulturu. To jisté míry se to zdá být pravdivou stížností. Mnohé kláštery jsou zavřené a zdá se, že teokracie odešla do historie.

Zda čínská vláda přinesla zlepšení, či neštěstí, zde přitom není hlavní téma. Otázkou je, jakou zemí byl starý Tibet. A zde zpochybňuji údajnou starodávnou duchovní povahu kultury, která v zemi byla před invazí. Náboženskou svobodu a nezávislost nového Tibetu můžeme obhajovat bez toho, že bychom přijali všechnu tu mytologii o Tibetu starém. Tibetský feudalismus byl zahalen buddhismem, ale nejde o to samé.

Starý Tibet ve skutečnosti nebyl žádným Ztraceným rájem. Byl zpátečnickou represivní teokracií extrémních privilegií a extrémní bídy. K Shangri-Le měl hodně daleko.

st@tll 2014

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u vrchnosti tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Slušovice, jó Slušovice Následující text: Dokončí Merkelová popravu Evropy? »»»

Atllanka | Neděle 30. 10. 2016, 10.57 | Totalita, Historie, Islám | trvalý odkaz | vytisknout | 14976x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Ach jo
Tomáš Neděle 15. 02. 2015, 17.18

Tohle je čínská propaganda.

[2]
Duha Džez mejl Úterý 17. 02. 2015, 21.32

Copa, pán je Zelená žabička? Pravda bolí, že?

Nelze přidávat nové komentáře.