Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Čečna - Groznyj svět

 

Motto: Čečensko prohrálo nejen válku o svou nezávislost, ale také prohrálo válku informační. Proto je publikovaná skutečnost často zkreslená tak, aby vítězní Rusové nevypadali jako despotové, kterými ve skutečnosti jsou. Toto je můj pohled na věc a můj příběh, a také příběh rodné země mých předků, který ještě zdaleka nekončí… Daphne

 

Životem na kavkazských hřebenech

Role Čečenců nebyla nikdy jednoduchá. Byla a je často zpochybňována, často potlačována především neúprosnými a krutými Rusy, kteří si svou levicovou politikou zlikvidovali vlastní ekonomiku a s ní i dobré jméno. Často mě lidé odsuzují za můj odpor k levici, k Rusům a v neposlední řadě k radikálním muslimům či křesťanům.

 

 

Nabízím Vám jeden příběh prosté Čečenky, příběh mé vlastní maminky Zaliny, která se odvyprávěním své biografie nemálo zasloužila o můj nynější postoj. Možná mě na konci pochopíte…

 

Aslan a Aina

Počátek zasahuje do 40. let 20. století, kdy se rodiče mé matky, Aslan a Aina, v Grozném seznámili, uzavřeli sňatek a poté se přestěhovali do Šalaži – vesnice s přibližně 2000 obyvateli, kterou obklopovaly kavkazské hřebeny a krásná příroda s čerstvým vzduchem.

 

 

Po porodu prvního syna však rodinná idylka skončila. Stalin měl strach, aby se Čečenci nespřáhli s německými vojsky, která táhla na Kavkaz, a proto dal roku 1944 příkaz k likvidaci celého národa.

Než se to stačili obyvatelé cokoli dozvědět, přijely časně ráno četné ruské jednotky, které s pocitem nadřazenosti zvonily na každé obydlí s oznámením, že se jedná o nucené vystěhování.

Každý si s sebou mohl vzít pouze 10 kilogramů osobních věcí, popř. jídla. Následně byli čečenští lidé rozděleni do tří skupin – ženy s dětmi, staří lidé a muži. Skupiny se postupně odebíraly do vlaků, které měly namířeno hlavně do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a na Sibiř.

Ve vlaku byly šílené podmínky – mrtví lidé se vyhazovali za jízdy bez nároku na pohřeb, ve vlaku byla špína, nemoci se šířily nepředstavitelnou rychlostí. Lidé museli bezmocně přihlížet tomu, jak se postupně dostávají blíž a blíž k vlastní smrti.

Než vlak dorazil do cíle, Aina onemocněla tyfem. Naštěstí se jí ale ujalo pár zdravých přátel, kteří se o ni starali a po příjezdu do cíle, tedy do Kyrgyzstánu, jí našli i bydlení. Když se po tříměsíčním komatu probudila, nevěřila vlastním očím, že nemoc ustála.

Její opatrovníci Aině hned po probuzení, předložili papír nalezený na místním úřadě, jehož autorem byl její manžel Aslan, který po celé oblasti rozvěsil plakáty, kde hledal svoji ženu. A tak se setkali a nakonec se šťastně našla i celá rodina. Pořídili si bydlení a snažili se sžít s místními podmínkami.

 

 

Žili ve velké bídě a neměli zhola nic, protože 10 kilogramů vlastního nákladu padlo již ve vlaku. Maminka vzpomíná jak se Aina jednou z hladu a zoufalého nedostatku vydala po sklizni obilí s dalšími ženami posbírat do pytlů pár zbylých klasů obilí aby přemohly hlad. To se ovšem nelíbilo Rusům, kteří měli pod kontrolou každý čtvereční metr svěřené oblasti.

Když dojeli na místo a chytli nešťastnice při činu, přikázali jim, aby si plné pytle hodily na záda. Byly nahnány před jedoucí auto, které jim celou cestu udávalo rychlost a směr. Pohrozili jim že která žena zastaví, ta bude na místě zastřelena. Celá akce probíhala až k policejní stanici, kde ženy zavřeli do vězení.

 

 

Ven se dostaly až po příjezdu Aslana, který za ně musel zaplatit vysoký úplatek. Takoví byli sovětští Rusi! Nakonec Aina v Kyrgyzstánu stihla porodit ještě druhého syna.

Návrat části Čečenců byl umožněn až čtyři roky po Stalinově smrti. Rozhodnutím Chruščova byla Čečensko-Ingušská ASSR 5. ledna 1957 obnovena. Aina s Aslanem se tedy vrátili zpět do Šalaži, kde je ve vlastním domě čekalo další nemilé překvapení.

Dům měl ukrajinského ilegálního nájemníka, který utekl z důvodu Stalinova nastolení umělého hladomoru na Ukrajině. I přes vydaný příkaz, že ilegální nájemníci musí bezplatně opustit bydliště, která nevlastní, požadoval Ukrajinec vysokou částku za to, že Aslanův dům opustí. Teprve když dostal zaplaceno, odešel.

Nyní se začalo s budováním zázemí a rodiny. Aina porodila celkem 9 dětí, hluboce vyznávala Islám a můžu říct, že celý život otce mé matky milovala. On byl sice muslimem taky, ale nemodlil se a nebral to nijak moc vážně.

 

 

Zalina

Moje maminka Zalina, dcera Ainy, se narodila jako sedmá z devíti dětí. V Čečensku je sice rozšířen Islám, ale ona sama nebyla nikým, ani svou hluboce věřící matkou, nikdy k němu nucena. Abych to uvedla na pravou míru, tak za její generace bylo málo věřících. Tenkrát se na to nekladl žádný důraz.

Věřili pouze starší generace, a aby se nikdo neurazil, tak se místo čádorů nosily jen symbolické čelenky. Náboženství začalo opět sílit až po rusko-čečenských válkách. Tak už to bývá. Lidé jsou na dně, nemají proč žít, a tak doufají, že jim od starostí pomůže Bůh. (V jejich případě to byl Alláh.)

Když Zalina vystudovala vysokou školu, vyměnila hodně prací, vydělala trochu peněz a začala cestovat. Mohla sice jen omezeně po státech Sovětského svazu, ale lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Procestovala i část socialistického bloku – Jugoslávii, Bulharsko, Rumunsko a také bývalé Československo.

Žila tehdy už jenom sama s matkou – ostatní sourozenci už měli rodiny a otec Aslan zemřel na následky mrtvice. Často byla předmětem narážek, aby už si konečně někoho našla, ale vztah ke svobodě cestování byl silnější.

 

 

Když se jednou chtěla vydat do Egypta a prozkoumávat hrobky, pyramidy a památky starověku, Rusové si ji předvolali a následně ji obvinili, že tam jede jen za cílem imigrace. Nakonec jí výlet zarazili a matka s brekem odjela domů.

Po čase zjistila, že v bývalém Československu jdou dobře na odbyt ruské výrobky. Párkrát do roka si tedy vzala v práci dovolenou, nakoupila doma levně pár věcí (např. fotoaparáty, ruskou vodku, ruský kaviár i oblečení,…) a ještě s pár kamarády se vydali letadlem do Kyjeva. Tam přestoupili na vlak, který měl konečnou stanici v Bratislavě, kde si zaplatili místo na trzích či burze a prodávali levně pravé ruské věci.

Když jednou zase jela na tento pracovní výlet, potkala ve vlaku z Kyjeva mého otce. Vyměnili si adresy a telefonní čísla s tím, že si někdy dají vědět. Dlouho si pak korespondovali dokonce i volali. Později se scházeli a ona vše kryla svými pracovními cestami, jelikož se obávala, že by ji vlastenecky a nábožensky založená matka za občanem jiné národnosti a jiného vyznání těžko někdy pustila.

Při poslední návštěvě Československa se spolu dohodli na konečném a definitivním odstěhování se do rodného města otce, do Brna. Odjela tedy domů za účelem se sbalit a rozloučit se definitivně svým domovem. Když však nastal termín konečného odjezdu, nedokázala to. Zůstala doma. Bylo to pro ni těžké rozhodnutí. Navždy opustit svou rodnou zemi, navíc s důsledky zavržení celou rodinou..

 

 

Nakonec se o dva měsíce později překonala. Nadobro odletěla od své rodiny a trvalého bydliště. Když dorazila, napsala matce a sestře dopis, že zůstává v Československu. Žádná odpověď nepřišla. Ani od sestry, ani od matky. Nakonec jí zavolala dlouholetá kamarádka Kesi a vylíčila jí, co se doma událo.

Babička Aina svolala na poradu všechny rodinné příslušníky. A ti jí všichni dávali za vinu, že nepohlídala vlastní dceru a nechala ji se odstěhovat. Nejvíce jim šlo o to, co řeknou ostatní. Co si pomyslí ostatní o tom, že čečenská muslimka odešla do Evropy za křesťanem či ateistou a nechala svůj národ národem?

Jak budeme před ostatními vypadat? Dokonce šli obviňovat kamarádku Kesi, že se spřáhla se Zalinou proti nim a že je to zrádkyně. Žádali ji o kontaktní údaje, ale Kesi všechno zapřela a řekla, že nic neví. Nakonec se celá rodina usnesla na tom, že budou vykládat, že Zalina odjela za svým bratrancem do Kazachstánu, aby se zachránili od pomluv a předsudků.

Ze začátku matku zavrhli a odmítli s ní komunikovat. Nemohli zkrátka uvěřit, že jim něco takového mohla udělat. Dlouho ji ignorovali. Po čase se ale ozval nejmladší bratr s přáním o peněžní dar, který by zachránil jejich rodinu před chudobou. Když matka jeho přání vyslyšela a peníze mu poslala, najednou se situace uklidnila.

 

 

V době dlouhé ignorace z jejich strany totiž v Čečensku vypukla válka s Rusy o nezávislost. Celá zem byla zpustošena, vše bylo zničeno, rodiny neměli nic až na své nemocné děti postižené válkou. Nakonec matce zavolaly její vlastní sestry a dokonce jí řekly, jak je dobře, že odešla, protože to, co v Čečensku probíhá, by jí nepřály zažít. S babičkou Ainou se nakonec párkrát kontaktovala taky, ale už to nikdy nebylo jako předtím.

Nedávno jí dokonce kontaktovala sestra, která jí nabízela konvertování mého otce na islám. Nabídku okamžitě zamítla. Matka nikdy nebyla věřící, i když to rodina těžce nesla. A abych řekla pravdu, podle mě nikdy nepřekousli to, že si nevzala muslima ani Čečence, ale ateistu z cizí země.

 

Daphne

Můj příběh se začal odehrávat v Brně. Neměl sice dlouhého trvání, protože o pár let později jsme se přestěhovali do nejjižnějšího kraje Čech, ve kterém dominují rybníky a krásná příroda avšak lidé jsou zde takoví, že byste se sem rozhodně nechtěli přestěhovat.

Na prvním místě pro ně nejsou oni samotní, ale ostatní. Pomluvy, předsudky a hlavně závist nabyla takových poměrů, že ti, co něco dokázali jsou těmí nejhoršími a ti, co pořád sedí akorát na zadku se základním vzděláním, jsou těmi nejlepšími. Měřitko společnosti je nesmyslně převrácené úplně naruby.

 

 

Možná si říkáte, že takhle to chodí všude! Ale to je omyl. Hodně cestuju, ale nikde jinde jsem se s takovými poměry nesetkala. Zdejší lidé vše dobré obrátí ve zlo a zveličí tak, že jste zkrátka vždy vy ten nejhorší.

A to nemluvím o zdejší mládeži. Jejich celodenní náplň je vskutku jednoduchá – hospoda.. hospoda.. hospoda. Každý den, dokonce i v neděli večer, kdy se normální student připravuje do školy, chodí zdejší, mnohdy sotva 13-ti letí dorostenci, do hospody. Starší návštevníci objektu jim nabízejí marihuanu zadarmo a našeptávájí jim nesmysly, že to není návykové a rozhodně to organismu neuškodí.

Mimochodem naše oblast má opravdu nelichotivou přezdívku – feťácké doupě. Drogy jsou tu všemi orgány povolené. Pokud byste chtěli vidět velký počet narkomanů a trosek, zde byste uspěli.. Přísahám, že až dostuduji, odstěhuji se odsud, co nejdřív to bude možné.

Ještě, že chodím na gymnázium, kde jsou lidé na úplně jiné úrovni. Do budoucna nemám zatím žádné pevné plány, už jenom z toho důvodu, že nerada plánuji. Vím akorát, že musím dokončit středoškolské vzdělání, tedy udělat maturitu, a pak jít na vysokou, protože se všeobecným vzděláním toho člověk nic moc nenadělá. Na jakou vysokou, to ještě přesně nemám ujasněné, tak uvidíme co mě ze všeho nejvíce osloví.

 

 

Jediné co vím jistě je, že chci dál bojovat proti levici a islamizaci jak Evropy, tak České republiky, potažmo světa.

Díky svým vlastním rodinným zkušenostem se domnívám, že na to mám nejen tak trochu právo ale že je to dokonce i má povinnost. Moje maminka si z domova žádnou víru v Boha neodnesla, tedy mi i žádnou nepředala. Celá rodina i já jsme nevěřící. Jednou chci i já své děti vychovávat jako svobodné a nezávislé bytosti, zvídavé, myslící a přející lidi. A k tomu potřebujeme svobodu, ne žádnou totalitní, levicovou či náboženskou ideologii.

 

Čečensko dnes

Celá země se pomalu probouzí a utírá si oči od slz. Groznyj bylo po válce vyhlášeno za nejzničenější město válkou a i nyní patří mezi první desítku nejnebezpečnějších měst na světě.

 

 

Velká část domů zůstala ještě dodnes bez elektřiny a vody, řidičský průkaz lze jednoduše sehnat za úplatek, tudíž nepochybujme o pořádku dopravních prostředků na silnici. Mnoho z nich by u nás neprošlo ani technickou kontrolou.

Spousta obyvatel raději emigrovala. Zdejší mafiáni a korupce ohrožují vše, co se hýbe či nějak funguje. Organizovaný zločin tu doslova vládne – obchodování s drogami, korupce, vydírání a vraždy jsou na denním pořádku. Islám oproti minulým rokům značně posílil. Ženy již raději nevycházejí z domů bez šátků.

 

 

V roce 2007 se prezidentem Čečenské autonomní republiky stal Ramzan Kadyrov. Matka říkala, že je celkem schopný. Buduje sítě nemocnic s moderní lékařskou technikou, školy a snaží se, aby se o Čečensku mluvilo hlavně v tom dobrém.

Sice je podporován bývalým prezidentem Ruska Putinem, ale podle matky mu nic jiného nezbývá. Kdyby totiž začal něco namítat, v Čečensku by propukla další válka. A s tím už by se národ těžko vyrovnával. Tamější obyvatelstvo by sice chtělo být nezávislé, ale Rusko ho kvůli velkým ziskům z nerostného bohatství, které jdou na jeho účet, nikdy nepustí.

 

 

I přes velkou bídu a chudobu, kterou každodenně lid Čečny trpí, jim nezbývá nic jiného než doufat, že už překonali pomyslné dno a že nyní se situace bude jen a jen zlepšovat. Obávám se však, že s radikálním islámem bude ta cesta ještě velmi, velmi dlouhá. Přesto jim všem přeji, aby se jim vyplnily jejich životní sny a touhy a aby také poznali, co znamená svobodně a beze strachu ŽÍT, jako já.

Nakonec bych chtěla poděkovat osobám, které mi pomohly zprostředkovat a uveřejnit tento text a doufám, že jsem aspoň trošku špatné mínění o Čečni, zemi mých předků svým autentickým příběhem zformovala. Snad si rusofilové a přívrženci multikulti, islámu či dalších radikálních náboženství uvědomí, že to, co dělají, neničí jenom je samotné, ale také vše ostatní kolem nich.

Daphne J. Reagan 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Benjamin Kuras - Elisabeth Sabaditsch-Wolff Následující text: Islamizované Německo je zděšeno »»»

Atllanka | Pátek 21. 10. 2011, 10.11 | Politika, Terorismus, Sovětské Rusko | trvalý odkaz | vytisknout | 3328x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Bufalo Bil Pondělí 20. 02. 2012, 12.23

To je velmi vážné téma. Doufám, že se brzy vše změní k lepšímu.

Nelze přidávat nové komentáře.