Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Ode zdi ke zdi - část II.

Jan Kubalčík – Ode zdi ke zdi – II. část

 

Motto: Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli… Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe

 

Ode zdi ke zdi – II. část

 

Téměř v závěru svého textu pan Beran interpretuje:

  • Výkon zakladatelů tohoto státu byl skutečně obdivuhodný; je téměř neuvěřitelné, jak dva muži, původně jen soukromé osoby, dokázali podnítit a dovést až k realizaci tak závažné procesy v mezinárodní a válečné politice. Nasadili své mimořádné osobní schopnosti, vzdělání, neúnavnou práci, iniciativu a hlavně obzvláštní pohotovou prozíravost. Ve srovnání s nimi jednali ostatní evropští politikové jako v polospánku, a to zvláště ti na opačné straně fronty, ale do značné míry i spojenci.

 

A v závěru samém si bere na pomoc Petra Příhodu:

  • Česká státnost nebyla tedy vyvzdorována, tím méně vybojována, nýbrž obratně vyjednána hrstkou exulantů, kteří využili proměn válečné situace, únavy dohodových mocností, jejich politických kalkulací a kteří v případě potřeby nevyšli s plnou pravdou ven, ba naopak si tu a tam posloužili drobnou nepravdou, abychom vytvořili co nejvíce faits accomplis, zavázali Spojence novými nejrozhodnějšími akty a tvořili dále, jak to ostatně se všemi již bylo smluveno, via facti stát, neohlížejíce se ani vpravo, ani vlevo, jak potom přiznal Beneš.
  • Bylo to velmi dovedné, diplomatické, lze říci i chytrácké. Zkušenost s pracným nabýváním státní suverenity však zůstala národu upřena. Samostatnost mu spadla do klína. Nikoli svoboda – té nelze nabýt tak snadno. Mělo to pak své důsledky.

 

Musím říct, že není „téměř neuvěřitelné“, ale skutečně neuvěřitelné, k čemu by muselo dojít. Pan Beran zde z pánů Masaryka a Beneše dělá superschopné polobohy a naopak ostatní evropské politiky pasuje do role prosťáčků, kteří se prostě nechali oblafnout. Přitom lze jistě usuzovat na „únavu z války“, ale na druhé straně šlo přeci o zkušené státníky, jejichž pozornost byla probíhajícím konfliktem vybičována na maximum.

Skutečnost, že svoji gigantickou roli popisují sami Masaryk s Benešem, nepovažuji za nijak průkaznou – zejména ty, kteří na nich nenechají nit suchou, by nemělo překvapovat, pokud tito svou činnost nevidí v reálné perspektivě a dopady svých aktivit neúměrně zveličují. Zkrátka, chci-li být konzistentní, těžko si mohu dovolit dovolávat se věrohodnosti svědectví někoho, koho na druhé straně prohlašuji za absolutně nedůvěryhodného.

 

Pan Krystlík píše:

  • Sklonu sokolské organizace k fašismu není třeba se podivovat, byla svými cíly protofašistická – vyvyšovala český národ nad jednotlivce, vyznávala tzv. synergický efekt (vlastnosti celku jsou více než pouhý součet vlastností jeho dílů).

 

Jedna věc je vyvyšovat celek nad jedince, což je kolektivismus, který rozhodně není výsadou či dokonce specifickou diferencí fašismu. Sokol jistě musel být, jako primárně tělovýchovná jednota, do určité míry kolektivní, nicméně takové organizace přece naprosto nevadí, je-li členství v nich dobrovolné, resp. ne-členství v nich není sankcionováno.

Odvozovat od toho nějaký fašismus je zcela nemístné. K druhému pak – společenství lidí je skutečně víc, než jen soubor lidí, z kterých se společenství skládá. Snad nejjasněji je to vidět na rodině, jejíž vnitřní vztahy mezi jejími členy vytvářejí zcela novou kvalitu. Podle pana Krystlíka jsem proto fašistou (či protofašistou)? Mohla by taková organizace, tedy Sokol, kdyby byla (proto) fašistická, rozvíjet svoji činnost po celém světě, tedy lépe řečeno v kdejaké demokratické zemi?

 

Jinde pan Krystlík dovozuje:

Československá politika tedy jednoznačně usilovala o hospodářské oslabení již beztak velmi slabého Rakouska a zbavení jeho hlavního města Vídně, moci, nejraději vystěhováním jeho obyvatelstva, a to na základě tohoto Benešova citátu:

 

  • Češi nebojovali za politickou svobodu – tu měli do jisté míry již před válkou, nýbrž za hospodářskou nezávislost; proto plán konfederace podunajských států či dokonce celní unie nepřichází pro Československou republiku v úvahu. Politická unie s Rakouskem či Maďarskem by znamenala, že tyto země by mohly získat vliv na naše vnitřní státní záležitosti:
  • Rakousko s pomocí Němců žijících v našem státě a Maďarsko prostřednictvím Maďarů na Slovensku. Nepříznivé hospodářské poměry v Rakousku a Maďarsku jsou překážkou pro hospodářskou unii, a důsledkem každé takové aliance by bylo opětovné proudění bohatství z Československa do Rakouska a Maďarska. Kromě toho se problém Rakouska točí kolem problému Vídně. Je možné, že se počet obyvatel tohoto města během deseti let zredukuje na jeden milion. Hospodářsky plánované vylidnění Vídně by přispělo k řešení rakouského problému.

 

Ať se na to dívám z kterékoli strany, výrok páně tehdejšího ministra zahraničí Beneše je to sice v některých částech podivný, ale interpretaci pana Krystlíka v něm při nejlepší vůli nenacházím.

Zaujala mě konečně pasáž věnující se období těsně před koncem První republiky, konkrétně to, co se SdP týká. Pak Krystlík píše jedním dechem o SdP jako o více-méně státotvorné, ČSR loajální straně, s kterou mělo být upřímě vyjednáváno o předložených požadavcích.

 

Avšak končí větou:

  • Bylo už však příliš pozdě. SdP na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla.

 

Nechci spekulovat nakolik kde bylo pravdy, ale pan Krystlík by si měl po mém soudu vybrat. Pokud SdP poslouchala na slovo pokyny z Berlína, pak mohla být jen obtížně taková, jak ji představil. Nakonec např. Paul Johnson v desáté části Dějin 20. století uvádí, že Henlain nejen že na pokyn Berlína odmítl jednání, ale na pokyn Hitlera vyvolal krizi.

Ostatně – Hitler nebyl zachránce utlačovaných Němců v sousedních zemích. Jeho cílem byla expanze – a představitelé SdP to museli vědět. Nebo to byli naivní prosťáčci. Pokud si tedy uvědomovali Hitlerovi pravé cíle, alespoň od určitého okamžiku s ním museli tyto cíle sdílet (vždyť plnili pokyny z Berlína) a tím primárně přestali bránit české Němce před příkořími jim páchanými ze strany ČSR, ale aktivně se podíleli na rozbití První republiky.

Pak nelze než nahlédnout, že bez ohledu na míru nespravedlnosti, která byla od ČSR vůči českým Němcům páchána, hrála otázka jejich sebeurčení roli pouhé záminky a je mylným názorem, že rozhodující síly v Anglii a Francii volily svá stanoviska na základě názoru na stav řešení národnostní otázky uvnitř ČSR.

 

To vše ale není to nejpodstatnější. Snažili se Masaryk s Benešem o rozbití Rakouska – Uherska? Určitě ano! Jsou ale dvě možnosti.

  • Buď to byla touha českého národa, kterou oni vykonávali, nebo to byli v podstatě samozvanci, kteří bez vazby na své budoucí spoluobčany absolvovali velké politické dobrodružství, které pro ně skončilo úspěchem.

 

Pokud by platilo první, pak je jistě pochopitelné, že společnému cíli obětovali leccos – koneckonců nebyli v dějinách jediní a byť je to určitě nešlechtí, alespoň to lecos vysvětluje… nakonec při „bostonském pití čaje“ bylo také použito převleku za indiány, tedy v podstatě podvodu… Tato varianta také samozřejmě podstatně ubírá na osobních zásluhách, neboť je rozdíl, koná-li někdo s podporou či bez ní.

 

Já jsem ale nakloněn spíše druhé variantě, jak je Petrem Příhodou výše nastíněna:

  • Bylo to velmi dovedné, diplomatické, lze říci i chytrácké. Zkušenost s pracným nabýváním státní suverenity však zůstala národu upřena. Samostatnost mu spadla do klína.

 

Proč? Protože vidím Rakousko – Uhersko jako v zásadě dobrý stát, sice možná (stále se rozvolňující) „žalář národů“, avšak stát v podstatě právní, který i v době neoabsolutismu své kritiky posílal do fešáckého hausarestu do Brixenu (to by si muklové v Jáchymově pochvalovali…), reformovatelný, federalizovatelný, demokratizovatelný, logický jak po stránce hospodářské tak bezpečnostní a zahraničně-politické a zejména stát legitimní a proto hodný loajality, čehož důkazem budiž, že se mu té loajality také dostávalo.

Byla hlavně ztělesněna českými c. a k. vojáky. Domnívám se prostě, že emancipační snahy byly projektem zejména politicky ambiciózních elit, v čele právě s Masarykem a Benešem.

 

 

Pokud to však bylo takto, pak nelze, opěch chci-li zůstat konzistentní, tvrdit, že v zásadě Rakousko – Uhersku loajální obyvatelstvo bylo prosyceno českým nacionalismem. Každé společenství má ve svých řadách takovou část veřejnosti, která je náchylná k tomu se rychle transformovat v politicky aktivní lůzu, které je pak zcela lhostejné, jaká hesla si bere při svém řádění do úst…

 

A konečně realita. Česká republika je existujícím státem.

  • Žádná společnost nemůže existovat bez představy o sobě, bez iluzí, mýtů, snů nebo vizí. Ony vytvářejí celkové společenské klima a z nich lze odvodit hodnoty, které společnost uznává, a úctu, kterou sama k sobě chová.
  • Stát takto nikdy není společenstvím, které sleduje jenom nějaké příležitostné zájmy, ani společným sdílením prostředků k naplnění živočišné existence, jejíž přirozeností je její pomíjivost a zánik.
  • Stát je udržitelný pouze hodnotami, které přesahují životy jedinců i celých rodů díky sdílení toho nejlepšího, co bylo vymyšleno nebo vytvořeno, zachováno v činech a úsilí těch, kteří rozmnožovali ctnost, vědění a dovednosti.
  • Těchto cílů nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, a proto se stát stává partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených.
  • Každá smlouva každého jednotlivého státu je klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, která váže nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět, jež přiděluje bytostem náležité místo… Viktor Dobal

 

Dovoluji si předjímat, že žádnému z diskutérů, ať již zastává jakákoli, třeba i zde uvedená extrémní, stanoviska, nejde o likvidaci dnešní České republiky. Pak je legitimní otázkou, k čemu se v historii, v tomto případě v té moderní, máme vztahovat, z čeho si vzít poučení.

Komunistická éra byla tím vůbec nejhorším, nikoli jen v moderních dějinách, co jsme zažili. Pak už zbývá pouze Rakousko – Uhersko a První republika. Osobně dávám přednost Rakousku – Uhersku, nicméně restaurace monarchie patrně nepatří do rejstříku reálných politických cílů.

A, i když je to klišé, nelze si nepoložit otázku, proč komunisté První republiku tak paušálně zavrhli. Inu proto, že přece jen reprezentovala v nějakých aspektech antitezi jejich systému. V některých ohledech byla až nerozumně demokratická (podobně jako my dnes), že bez povšimnutí nechala Gottwalda hřímat temná proroctví o provazech, které si buržoazie plete k tomu, aby ji na nich se svými soudruhy pověsil…

 

Ještě jednou, jinak.

  • Rakousko – Uhersko bylo bezesporu legitimním státem. Všichni ti, kteří se v čele s Masarykem snažili o jeho rozbití, by se nemohli divit, kdyby byli c. a k. soudy uvrženi do žaláře, resp. vzhledem k tomu, že země byla ve válečném stavu, i posláni ke zdi. Byli to vlastizrádci. Nebyli však ani první a už vůbec ne jediní v dějinách. Vzpomeňme, namátkou, Patrika Henryho.

 

Na otázku, zda byla První republika legitimním státem, lze odpovědět jen ano či ne. Otázka zní, jak to vlastně rozhodnout. Předpokládejme, že nebyla legitimním státem. V takovém případě nemá smysl rozvádět jednotlivé hříchy, snad jen pro ilustraci – stejně jako u Maovy Číny, Stalinova Ruska či Hitlerova Něměcka.

Dále pak byly jistě legitimní všechny snahy o její rozbití a naopak odsouzeníhodné všechny akty namířené proti podporovatelům tohoto rozbití. Posuďme nejprve jeden možný důvod. Mohla by být První republika nelegitimní proto, že vznikla rozbitím legitimního Rakouska – Uherska? Soudím, že nikoli, neboť to by v historii i dnes muselo být za nelegitimní považována řada státních útvaru, o jejichž legitimitě nikdo nepochybuje.

Je to, přiznávám, takový kulhavý empirický důkaz, ale střídání státních útvarů na daném území je jevem docela frekventovaným a jenom takoví Francouzi mají moderní historii popsánu střídáními republik, císařství a monarchií v různém sledu…

Stát, od kterého se oddělovaly Spojené státy americké, byl také nesporně státem legitimním. Tedy odpovídám ne – z tohoto důvodu První republika nelegitimní nebyla, pokud byla nelegitimní, musí jít o důvod jiný.

Pro nelegitimitu lze jen obtížně argumentovat tím, že se nechovala optimálně (já vím, to je velký eufemismus…) ke „svým“ národnostním menšinám, zejména českým Němcům, neboť posouzení, zda byly aktivity právě českých Němců (resp. nemalé části jejich politické reprezentace) směřované přímo proti ČSR oprávněné, chceme odvodit od posouzení legitimity ČSR – tj. ocitli bychom se v kruhu…

 

Nezbývá, než si vzít na pomoc nějaká jiná kritéria

 

Za prvé se pokusím o paralelu:

  • Bratři Mašínové nejsou vrahy, ale hrdiny protikomunistického odboje právě proto, že stáli se zbraní v ruce proti systému jasně nelegitimnímu – protože zločinnému, který de facto vyhlásil občanskou válku svým vlastním občanům… pardon, poddaným, možná i otrokům.

 

Ale dívali bychom se na takovou činnost stejně za První republiky?

  • Troufnu si tvrdit, že v žádném případě. Protože „Pokud je prostor pro pokusy o nápravu, pro veřejnou debatu a vysvětlování ve svobodné společnosti otevřen, je nutné především tento prostor využít a je rozhodně nesprávné přistoupit k radikálnějším, mimozákonným či násilným akcím – viz Roman Joch: Svobodná společnost, individuální svědomí, politická ortodoxie a represe

 

A prostor nesporně otevřen byl – nikoli optimálně, ideálně, ale připustíme-li na okamžik, že Češi a Němci stáli v ČSR proti sobě obdobně, jako komunisté a antikomunisté v totalitním státě po únoru 48, je přeci nemyslitelné, aby v poúnorovném „parlamentu“ měla nějaká antikomunistická strana byť jediného poslance… ostatně víme, že neměla ani nárok na existenci.

Za druhé jsem sáhl po Raymondu Aronovi – řadu inspirativních postřehů k tématu lze nalézt v Historii XX. století, ale přímo k jádru věci jde jeho Demokracie a totalitarismus

 

A ať se na to dívám jak se na to dívám, ČSR mi jako nelegitimní nevychází – podrobnější rozbor ponechám na zájemcích protože přesahuje možnosti tohoto textu, a beru tedy za pravdivý opak:

  • ČSR byla legitimním státem. Potom ale, podobně jako Masaryk se svými spolupracovníky právem mohl očekávat od Rakouska – Uherska zacházení jako s vlastizrádcem, nebylo nelogické, když se na činnost některých představitelů českých Němců pohlíželo ze strany orgánů ČSR stejně.

 

Aby bylo jasno, neobhajuji nepřiměřenou tvrdost, zneužívání situace k „vyřešení“ skutečných či domělých křivd minulosti, atd. atp. – vážím jen princip, tj. na čí straně byla legitimita. Minimálně v samém začátku státu a pak znovu před Mnichovem se podstatná část českých Němců, nebo alespoň jejich politická reprezentace, aktivně podílela na snahách o likvidaci legitimního státu. Jak se měl tedy takový stát vůči strůjcům takových aktivit zachovat?

 

Mimochodem, jen mě tak napadá, počítám-li dobře, žijeme v 7. republice:

  • První je ta zde diskutovaná…
  • Druhá, zjednodušeně řečeno byly od Mnichova do 15.3.1939…
  • Třetí od 8.5.1945 do 24.2.1948…
  • Čtvrtá od 25.2.1948 do federální ústavy…
  • Pátá od federální ústavy do „Sametové revoluce“ – co vlastně byl předěl? První volby, nebo odchod divizí rudé armády z našeho území?…
  • Šestá pak do rozpadu federace…
  • A konečně ta sedmá od tohoto rozpadu dodnes…

 

Ale určitě by se to dalo počítat i jinak a určitě se tím někdo povolanější zabývá. Ale zpět.

Nezbývá tedy, než První republiku připustit do zdrojů naší dnešní státnosti, jistě nedokonalou, ale ani inherentně špatnou – tedy nikoli jako z nouze ctnost.

 

Rád končím stejně jako v odpovědi kolegovi Podrackému:

  • Potřebujeme těžit z toho dobrého v minulosti – z toho dobrého našeho, i z toho dobrého z ostatních nám civilizačně blízkých společenstev. Tradice První republiky, nebo chceme-li tradice masarykovská, do tohoto rezervoáru jistě patří, ale v žádném případě ne sama a v žádném případě ne paušálně.

 

Nad nikoho se nepovyšujme, před nikým se neponižujme, nenechme se nedůstojně poučovat, ale na druhé straně dobře naslouchejme dobře míněné rady a nezapomeňme za ně upřímně poděkovat.

Jan Kubalčík 2007  

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Místo kříže půlměsíc a mešitu do Strakonic Následující text: Ode zdi ke zdi - I.část »»»

Atllanka | Středa 17. 03. 2010, 12.05 | Politika, Historie, Česko | trvalý odkaz | vytisknout | 2178x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Lojza Čtvrtek 20. 09. 2007, 14.22

Souhlas, vzít si to nejlepší vyzkoušený ze všeho. Každej mladej si myslí, že vynalezne znova parostroj, a zapomíná, že tu nějaký století pára už funguje. To že na svým vynálezu bude mít o šroubek míň, neznamená, že to je něco jinýho a že ten čas nepromarnil. Ale vzít něco z páry, něco z benzínu a udělat novej typ pohonu, to by bylo něco!

Nelze přidávat nové komentáře.