Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Zlatý věk Národa Českého

aneb Staré dobré časy

 

Motto: Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy dokonce jako zlatý věk českého národa a je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná…

 

František Josef I.

Rakouský císař a český král František Josef I. vládl mimořádně dlouhou dobu: od 2. prosince 1848 až do své smrti 21. listopadu 1916. České země prošly za jeho vlády od revoluce a prvních voleb v naší historii až do bouře první světové války. Jak se ale za onu dlouhou dobu změnil život našich předků?

 

 

Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy jako zlatý věk českého národa. Je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná. Na jedné straně zde přetrvávaly “staré pořádky” a zvyklosti z předchozích staletí a v době nástupu císaře na trůn byla společnost ještě tradičně hierarizovaná.

Na straně druhé však byl život lidí ovlivňován novinkami, které stále víc nábývaly na významu. Především stále více docházelo k velkému technickému a ekonomickému rozvoji. Důležitá byla výstavba železniční sítě, díky níž se mohl člověk pohodlně dostat i do malých obcí, které byly do té doby značně odlehlé. Velký význam měla elektrifikace a to i malých obcí. Na silnicích se začaly objevovat první automobily a motocykly, o něco později začaly nebe nad českými zeměmi brázdit první letadla.

 

 

K tomu všemu je zapotřebí uvést i vynález fotografie, který právě za vlády Františka Josefa doslova “zmasověl”. Díky němu máme již podstatně přesnější představu o tehdejším životě, než tomu bylo v předchozích staletích, kdy jsme byli odkázáni pouze na obrazy a kresby, případně na kroniky.

Důležitá je také skutečnost, že se Čechy a Morava těšily do té doby neobvykle dlouhému období míru. Po skončení války s Pruskem roku 1866 již byla tato území ušetřena válečných hrůz a mohla se nerušeně rozvíjet. To se pochopitelně odrazilo i v nebývalém rozvoji kultury a čeština se postupně prosadila jako plnoprávný jazyk nejen v oblasti školství, ale i vědy.

 

Šlechta a vládnoucí dynastie

Přestože si byli podle prosincové ústavy z r. 1867 všichni lidé před zákonem rovni, společnost nadále zůstavala do určité míry hierarchizována. Na vrcholu společenského žebříčku stál pochopitelně císař, který byl i přes zavádění demokratických reforem a parlamentismu stále posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným vladařem.

 

 

Kromě značných pravomocí, jež mu umožňovaly aktivně zasahovat do politického dění a rozhodovat v mnoha důležitých otázkách, disponoval císař obrovskou autoritou. Ta byla nejen formální, ale i neformální, protože u většiny obyvatel Rakousko-Uherska se panovník skutečně těšil značné oblibě a respektu.Císař vládl železnou rukou početnému houfu svých příbuzných, jelikož Habsbursko-Lotrincký rod měl několik větví. Roku 1914 jej tvořilo celkem 32 arcivévodů a 43 arcivévodkyň.

Stále významnou roli ve společnosti měla i starobylá šlechta, která ovšem prošla zásadní změnou. V revolučních letech 1848–1849 totiž ztratila své výsady v oblasti soudnictví a správy. Zrušením poddanství se vymanili z dosavadní závislosti na šlechtě rolníci. Ti se stali plnoprávnými občany monarchie a platila pro ně rovnost před zákonem stejně jako pro všechny obyvatele říše.

 

 

Šlechta tedy definitivně přestala být onou klasickou “vrchností” a z jejích příslušníků se stali vlastně jen obyčejní majitelé velkostatků. Nicméně tyto rody stále byly jakousi uzavřenou kastou, která se od ostatních lidí odlišovala. Stále platila zásada rovnorodého sňatku, což znamenalo, že příslušníci těchto rodin vstupovali do manželství pouze s osobami ze stejně vznešených a starobylých rodů.

Tímto způsobem se vlastně sami vyčleňovali z okolní společnosti a dostávali se do izolace, což bylo ke konci 19. století čím dál tím patrnější. Členové starobylých rodů měli nadále výhradní právo zastávat funkce u císařského dvora. Šlechta stále vlastnila obrovský pozemkový majetek, který jí – i když pochopitelně v menší míře než před rokem 1848 zaručoval v mnoha oblastech jistý vliv. V Čechách byli největšími pozemkovými vlastníky Schwarezenbergové, jejich velkostatky přesahovaly rozlohu 180000 ha. Na Moravě disponoval největším majetkem knížecí rod Liechtensteinů.

 

 

Právě období vlády Františka Josefa I. sebou přineslo i nový fenomén téměř “masového” udělování šlechtických titulů osobám, které se nějakým způsobem zasloužily o monarchii. Mezi tuto tzv. novou šlechtu patřili četní průmyslníci, bankéři či politici.

Málo se dnes ví, že do stavu svobodných pánů byli povýšeni například přední čeští politici tehdejší doby František Ladislav Rieger a Alois Pražák. Tito novopečení šlechtici však nebyli bráni starou šlechtou příliš vážně a také přístup ke dvoru jim byl odepřen. Pro nejednoho měšťana či podnikatele bylo nicméně získání nižšího šlechtického titulu vysněnou cestou k povznesení rodinné prestiže. S tímto souviselo i vytváření novodobých erbů.

 

 

 

Výsady, které zůstaly šlechtě ve druhé polovině 19. století po zrušení poddanství

  • 1. Právo užívat šlechtické tituly a predikáty v předepsané formě
  • 2. Právo užívat erb
  • 3. Právo na důchody, stipendia, práva na místa v katedrálních kapitulách, ústavech šlechtičen, vzdělávacích institutech a na příjmy z různých nadací
  • 4. Právo na důstojenství a čestné úřady, které byly vázány na předložení osvědčení původu
  • 5. Šlechtický stav byl fakticky předpokladem k udělení povolení zřízení fideikomisu

 

Fideikomis – neboli svěřenectví, byl právně zajištěný, nedělitelný a neprodejný majetek. Jeho zřízením zabraňoval zakladatel nerozvážnému hospodaření a tím i možnosti zchudnutí rodu. Držitel fideikomisu byl správcem svěřeného majetku a jeho povinností bylo živit ostatní členy rodu a neztenčený majetek předat dědici. Zřízení fideikomisu povoloval panovník a vyžadovalo souhlas všech členů rodu. Úmrtím posledního člena rodu fideikomis zanikal.

 

Buržoazie

 

 

Králové průmyslu

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení bouřlivé industralizace. A byly to právě české země, které se v tomto ohledu staly v celém Rakousku-Uhersku nejdůležitější oblastí. Panovaly zde totiž příhodné podmínky, které rozvoji průmyslu a podnikání nahrávaly.

Šlo zejména o poměrně velkou hustotu obyvatestva a na svou dobu solidní komunikační síť, která byla nadále vylepšována budováním nových železničních tratí. Velký význam mělo také nerostné bohatství, zejména ložiska černého uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde.

 

 

Dynamický rozvoj nazvaný později průmyslovou revolucí vytvářel různé příležitosti a v mnoha případech umožnil prosadit se osobám, které začínaly tzv. “od píky”. Jednou z nich byl i podnikatel Emil Škoda (1839–1900) pocházející z rodiny plzeňského lékaře.

Emil Škoda vystudoval pražskou techniku a praxi si odbyl v zahraničí, kde měl možnost poznat moderní továrny v Anglii, Francii a v Německu. Od roku 1866 působil jako vrchní inženýr ve strojírně hraběte Valdštejna v Plzni, kterou o tři roky později sám koupil. Tak byly položeny základy budoucího obřího koncernu, který produkoval průmyslové stroje a stal se i nejvýznamější zbrojovkou podunajské monarchie.

 

 

Škodovy závody zásobovaly zbraněmi nejen rakousko-uherskou armádu, ale jejich produkty se vyvážely i do mnoha zemí světa. Zásluhy Škodovy rodiny ocenil císař nakonec i šlechtickým titulem, když byl v roce 1914 Emilův syn František Emil Škoda (1878–1929) povýšen do stavu svobodných pánů. Vlastnictví prosperujících podniků umožnilo Škodům nakoupit i různé statky jako Schrems v Rakousku, Medzilaborce na Slovensku a Žinkovy v Čechách.

 

 

Kromě uhelného a s trojírenského průmyslu získal na významu také průmysl textilní, jehož centrem bylo město Brno, nazývané “moravský Manchester”. Textilní továrny se nacházely ve velkém počtu také v severních a východních Čechách. I zde byla řada schopných lidí, kterí se vlastním přičiněním a svými schopnostmi dokázali vypracovat z ničeho až k metám nejvyšším.

Typickým příkladem je rodina Bartoňů pocházející z obce Vysoká Srbská nedaleko Náchoda. Na počátcích úspěchu této rodiny stál Josef Bartoň (1803–1849), který doma skromně zahájil výrobu kanafasu na dvou ručních stavech.

Zboží šlo na odbyt a Josef postupně položil základy rodinného podniku, který jeho stejnojmenný syn a vnukové rozšířili natolik, že se počátkem 20. století stali nejbohatšími průmyslníky v oblasti Náchodska.

 

 

Díky svému majetku mohli věnovat značné sumy na dobročinnost a podporu kulturních a uměleckých projektů. Na základě toho byli císařem roku 1912 povýšeni do rytířského stavu jakožto Bartoňové z Dobenína. Významný byl v Čechách i potravinářský průmysl, především výroba cukru a piva.

 

Dělníci

 

 

Za práva pracujícího lidu

Je pochopitelné, že mohutný rozvoj průmyslu a zakládání nových továren sebou přinesly i značný nárůst počtu dělníků, kteří se právě v 19. století stali novou společenskou vrstvou. Jejich životní podmínky byly zejména v období od padesátých do sedmdesátých let velmi špatné. Pracovní doba běžně trvala 12 hodin, někdy i 14 hodin.

Pozitivní prvek představovalo zavedení pravidelné mzdy, což byla v českých zemích novinka. Zaměstnány byly i děti, které například pomáhaly při domácím tkalcování už od 4 let. Typická dělnická rodina ve městě žila v malých domcích nebo bytech pavlačových domů vytvářející dělnické kolonie či celé čtvrti. S ohledem na nedostatečnou lékařskou péči a špatné hygienické podmínky se zde často objevovaly infekční nemoci, prim hrála především tuberkulóza.

 

 

Koncem 60. let došlo k určité stagnaci výroby, což se projevilo jednak krácením mzdy a někde také propouštěním. Tehdy začalo docházet k prvním větším konfliktům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy se obě strany pokoušely ubránit (či naopak získat) co nejvíce výhod a práv.

 

 

Zejména v severních Čechách proběhla vlna stávek a demonstrací, které vyvrcholily v březnu 1870 střetem českých a německých dělníků textilní firmy Johann Liebieg ve Svárově u Tanvaldu s policií a přivolanými vojenskými posilami. Šest lidí bylo přitom zabito nebo smrtelně zraněno. Vlna protestů přinutila vládu, aby 7. dubna 1970 vydala nový tzv. koaliční zákon, který stávky legalizoval.

Svárovská stávka byla po roce 1948 prezentována jako typický příklad spravedlivého boje pracujících proti vykořisťovatelským kapitalistům. V rámci objektivity je však nutné říci, že majitel továrny baron Liebieg byl jedním z prvních, kdo položil základy moderního českého textilního průmyslu a také začal stavět první bytové domy pro dělníky. Ty představovaly na svoji dobu velmi solidní bydlení.

 

 

Pozice dělníků se začala od počátku sedmdesátých let 19. století obecně zlepšovat. Početně sílící dělnictvo začalo požadovat podíl na politické moci. V roce 1878 byla v Praze založena Československá sociálně demokratická strana dělnická, jejímž hlavním cílem byl boj za práva dělníků.

Zpočátku někteří sociální demokraté v monarchii prosazovali nekopromisní politiku třídního boje. Po počátečních sporech uvnitř strany se postupně stala vlivným politickým činitelem, což umožnilo zejména postupné rozšiřování volebního práva v zemích tzv. Předlitavska (západní část monarchie včetně českých zemí).

Po Badeniho volební reformě se sociální demokraté poprvé zúčastnili voleb v roce 1897 a se zavedením všeobecného volebního práva pro muže o deset let později se pak do řišské rady dostalo značné množství sociálně demokratických poslanců. Ženy volit nesměly, pokuď nebyly šlechtičnami držícími tzv. deskový statek.

 

Měšťané

 

 

Byt pro 3 rodiny

Za vlády Františka Josefa I. došlo také ke značnému rozvoji měst a narůstal počet jejich obyvatel. Významnou úlohu zde hrála migrace z venkova, protože noví příchozí i starousedlíci se navzájem ovlivňovali. Symbolem bydlení ve městě se staly činžovní domy, které byly stavěny ve velkém právě z důvodu značného nedostatků bytů. Problém často představovala výše nájemného, takže v mnoha případech docházelo k situaci, kdy žil v jediném bytě značný počet lidí.

Typickým příkladem byla Praha, která nabízela nepříliš kvalitní, ale o to dražší bydlení. Ze společenského hlediska bylo přípustné bydlet pouze uvnitř původních hradeb Starého a Nového Města pražského, přestože ty se od sedmdesátých let 19. století začaly bourat Až po roce 1900 začali lidé opouštět starou zástavbu a stěhovali se do poholdlnějších bytů za hradby.

 

 

Hrozné podmínky panovaly především v pražské židovské čtvrti Josefově, kde v polovině 19. století žilo už jen 10% Židů a většinu tvořily nejchudší vrstvy. V jednom malém bytě se někdy mačkaly i 3 rodiny, o jeden suchý záchod se dělili nájemníci až z deseti bytů, což mohlo představovat i 30 rodin. Je pochopitelné, že v takovém prostředí přímo bujely nakažlivé nemoci a panovala zde vysoká úmrtnost. Jen o něco málo lepší situace byla na Žižkově, kde se bydlelo v pavlačových domech.

K lepšímu se vše začalo měnit až na přelomu 19.a 20. století, kdy se objevily osvětové příručky. Ty obsahovaly doporučení, že každá rodina by měla mít pro sebe 2–3 místnosti, což si ovšem všichni nemohli dovolit.

Klasickou městskou rodinu z “lepších vrstev” v tomto období tvořili rodiče se svými nezaopatřenými dětmi, prarodiče žili samostatně. Počet dětí v jedné rodině dosahoval i deseti, protože dětská úmrtnost byla ve druhé polovině 19. století stále vysoká. Rodina mohla mít u sebe ubytovaného i příbuzného, který v daném městě např. studoval. Pán domu se často staral o svou neprovdanou či ovdovělou sestru.

 

 

Na majetkové situaci závisel i počet personálu. V domácnosti se mohly vyskytovat služky, kuchařky, vychovatelky, zahradníci a podobně. Jelikož se voda, uhlí a dříví na topení musely nosit ručně, pořizovali si aspoň jednu služku i měšťané, kteří příliš movití nebyli.

Otec byl v rodině hlavní autoritou, ovšem právě v této době múžeme sledovat postupný pokles jeho pozice v roli nezpochybnitelné “hlavy rodiny”. O svá práva se začaly hlásit ženy, jejichž hlavní touhou bylo vzdělávat se. Už od roku 1862 byla v Praze otevřena vyšší dívčí škola a roku 1890 první dívčí gymnázium.

 

Venkované

Zásadní změny zaznamenal i venkovský život, který byl silně ovlivněn panujícím způsobem hospodaření. Až do poloviny 19. století přetrvával na polích tříletý sled – ozim, jař a úhor. Veškerá půda se dělila do tří dílů: na dva z nich se zasel ozim a jař a třetí sloužil jako pastvina.

 

 

V průběhu druhé poloviny 19. století se rozšířilo střídání plodin v promyšlených čtyřletých cyklech už bez úhoru. Technický pokrok přinesl první secí a žací stroje, sekačky, mlátičky a samovazy. To však neovlivnilo rúzné agrární krize. Negativně dopadla na zemědělství také 1. světová válka.

I po zrušení poddanství za náhradu roku 1848 patřily největší velkostatky nadále šlechtě a některé z nich byly skutečně obrovské. Například panství Hluboká v majetku Adolfa Josefa knížete Schwarzenberga mělo před 1. světovou válkou rozlohu 17424 hektarů, panství Děčín patřící Františku knížeti Thun-Hohensteinovi rozlohu 10469 hektarů a podobně.

Náhrada, kterou šlechta dostávala po roce 1848 za “ztrátu poddaných”, tvořila v českých zemích sumu zhruba 90 miliónů zlatých. Právě ta umožnila šlechtě rychlý přechod ke kapitalistickému podnikání. Získané prostředky využívali majitelé velkostatků k investicím do zemědělské výroby, ale také do bankovního podnikání a průmyslové výroby. Mnoho statků také vlastnila církev, dále existovalo velké množství statků středních, malých i drobných zemědělců, jejichž pozemky oddělovaly hraniční meze.

 

 

V zákonech z let 1868 a 1869 byla prohlášena naprostá dělitelnost a tím pádem i směnitelnost půdy, takže nyní mohli zemědělci svobodně rozhodovat o své půdě podle vlastního uvážení. Řada rolníků si půdu také pronajímala či propachtovávala, což se rozvinulo takovým způsobem, že na přelomu 19. a 20. století hospodařila asi ⅓ rolníků buď úplně nebo alespoň z části na pronajaté půdě. Tím ovšem narůstalo i jejich zadlužování.

V letech 1868–1902 vzrostlo celkové zadlužení rolníků na dvojnásobek. Nejvíce byla postižena kategorie drobných rolníků vlastnících půdu do pěti hektarů, kde bylo zadluženo asi 70% zemědělců. Kvůli tomu výrazně vzrostl počet exekucí – ročně bylo takto postiženo v průměru 2800 hospodářství. Řada rolníků se proto nechávala najmout jako námezdní síla na velkostatky nebo vedle práce na vlastních polích pracovali jako řemeslníci. Proto někteří rolníci řešili svou špatnou situaci odchodem do města či do zámoří.

 

 

Na sociálních poměrech a finančních možnostech sedláků pochopitelně závisela úroveň jejich bydlení. Bohatší vlastnili uzavřené čtyřboké selské zděné dvory obestavěné obytnými, zemědělskými a hospodářskými budovami. Zejména v jižních Čechách byla řada statků postavena ve stylu selského baroka s bohatou štukovou výzdobou průčelí a štítů.

Chudší rolníci vlastnili podstaně chudší chalupy. V hornatých oblastech se jednalo o roubené dřevěné stavby, protože dřevo bylo nejlevnějším stavebním materiálem. Lidovou architekturu výrazně ovlivňovalo okolní prostředí, tím pádem jinak vypadala selská usedlost v jižních Čechách a jinak na Valašsku.

 

Staré dobré časy

Období vlády císaře Františka Josefa I. bylo v českých zemích velmi hektické. Došlo k postupnému zániku tradičních struktur ve společnosti. Mohutný průmyslový rozvoj měl za následek růst měst a jejich vnitřní proměnu.

Zásadní změny probíhaly i na venkově. Rozvíjela se kultura a vyšší vzdělání začalo být dostupné širšímu okruhu lidí. Také podíl na politické moci byl v tomto období umožněn i jiným vrstvám než jen šlechtě, která naopak o svá feudální práva definitivně přišla.

 

 

Život v oněch časech nebyl tak uspěchaný, jako je tomu v dnešní době a také mezilidské vztahy probíhaly poněkud jiným způsobem. Právě to je zřejmě hlavním důvodem skutečnosti, že v současné době mnoho lidí na toto období pohlíží s nostalgií a vzpomíná na “staré dobré časy” Rakouska-Uherska před příchodem strašlivé pohromy v podobě 1.světové války. … (vyšlo v časopise Živá historie speciál)

autor PhDr. Vladimír Černý – zpracovalo st@tll

 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: RFK - Robert Francis Kennedy Následující text: Vražda ze cti aneb Vítejte v islámu! »»»

Atllanka | Pondělí 26. 11. 2012, 19.07 | Česko, Korupce, Politika | trvalý odkaz | vytisknout | 3848x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Děkuji za zveřejnění tohoto materiálu
A.N.Kelin mejl Středa 28. 11. 2012, 11.23

Myslím že jde o optimální formu informace pro mlaďochy. Každý mlaďoch si myslí, že svět je zajímavý až ode dne jeho narození. Poznání, že „stojíme na ramenech“ předchozích generací přichází až po překonání „volských let“. Bohužel toto poznání není dopřáno všem. Proto se ještě žádná generace nedokázala poučit z dějin a pak, ke stáru, jen bezmocně lomí rukama nad stavem světa a zkažeností společnosti.

[2] Pane Keline
Django Bradley mejl Pondělí 7. 01. 2013, 19.45

Vážený pane Keline,

slyšel jsem o Vás od Atllanka a tak si Vás vážím, ovšem vězte že né každý je takový a opravdu vím, o čem mluvím.

Nelze přidávat nové komentáře.