Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Ode zdi ke zdi - I.část

Jan Kubalčík – Ode zdi ke zdi – I.část

 

Motto: Ať se budeme snažit jakkoli, nenajdeme v lidech sílu mocnější, než je svobodná spolupráce jejich vůlí. A neexistuje nic jiného než vlastenectví nebo náboženství, co by mohlo po dlouhou dobu udržovat všechny občany na cestě k témuž cíli… Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe

První republika, TGM, Edvard Beneš… to vše jsou stále živá témata. V posledních dnech se okolo nich vyrojilo několik textů. Byl bych nerad, aby zde uvedené bylo chápáno jako nějaký pokus o celostní pojetí. Cílem totiž není nějaká komplexní interpretace – k tomu se naprosto necítím povolán -, ale otupit ostří extrémních pozic, resp. pozic, které k těm extrémním vykazují značný trend.

První extrémní pozice je pozice národovecká, tedy přesněji česká národovecká. Vyznačuje se (co do vymezení k výše uvedeným otázkám) idealizací První republiky, glorifikací prezidentů Masaryka a Beneše. Tato extrémní pozice je nepřímo podporována faktem, že vše toto bylo zcela zatracováno totalitním bolševickým režimem.

 

 

Druhá extrémní pozice je reprezentována úplným odmítnutím Masaryka a Beneše, stejně jako odmítnutím přiznat První republice jakoukoli dobrou vlastnost. K této pozici tendují pánové Krystlík a Beran. Logicky pak, v očích těch, kteří zastávají druhou extrémní pozici, je každý, kdo „První republice“ nějakou dobrou vlastnost přizná, nacionalistou – přesněji pochopitelně českým nacionalistou.

Troufám si říct, že každý člověk s alespoň minimální schopností (sebe)reflexe ani jednu extrémní pozici v opravdu čisté podobě nezastává. Nezastává ji kolega Podracký, je však nesporně reprezentantem těch, kteří mají k první pozici blíže než k pozici druhé. A nezastávají ji ani pánové Krystlík a Beran – i když, jak může čtenář sám posoudit, mají asi trošku blíže ke druhé pozici než kolega Podracký k té první…

Bylo by asi překvapením, kdybych nyní prohlásil, že sám zastávám jednu z obou pozic. A skutečně – není tomu tak. S kolegou Podrackým, resp. s jeho textem Český vzdor a úloha Masaryka, jsem již diskutoval svým článkem Mýtus, mýtus, mýtus. Zde se tedy v dalším budu věnovat téměř výhradně pozici druhé a to na pozadí textů právě zmíněných pánů, tedy Tomáše Krystlíka První republika – tzv. ostrůvek demokracie v Evropě a Ladislava Josefa Berana Strategie našeho osvobození

 

Na okamžik si dovolím trošku psychologizace

Pokud vím, oba zmínění autoři dlouhodobě pobývají v německy mluvícím prostředí. Troufnu si tedy spekulovat o tom, že jsou oba částečně ovlivněni tím, co reflektuje Petr Robejšek, autor taktéž z vlastní bohaté zkušenosti znalý německých poměrů v:

 

Německo: Patriotismus na grilu – najdete zde:

  • Na rozdíl od Francouzů, Britů a Američanů mají Němci potíž s vlastenectvím. Není divu, od konce druhé světové války byl v Německu patriotismus ztotožňován s nacionalismem. Od té doby Německo funguje jako podchlazený technokratický systém, který svým občanům místo vlasti nabízí konzum.

 

Z převzetí tohoto německého poválečného nazírání na vlastenectví a patriotismus pak může částečně plynout představa obou autorů o tom, že kdejaký projev zmíněných ctností na české straně je vlastně hříchem – českým nacionalismem (je docela pravděpodobné, že z něj budu „obviněn“ také…). Ale jak říkám, je to jen psychologizující spekulace.

 

Nyní věcně

Pokusím se separovat problémy. Nejprve pravdivá fakta, pak „fakta“ nepravdivá, následně fakta irelevantní a konečně interperace faktů.

Problém pravdivých faktů vychází z jejich výběru. Obě „strany sporu“ užívají ve svých argumentacích obrovskou spoustu pravdivých údajů, ale jednak si nejsou ani schopny vzájemně přiznat jejich pravdivost a následně si uvědomit, že fér by bylo pracovat se sjednocením obou striktně oddělených množin.

Tedy – ony ty množiny faktů nejsou až tak striktně odděleny, ale pokud náhodou obě strany použijí stejný údaj, pak nejspíš ve zcela jiném kontextu a interpretace se liší o 180°. Stát vznikal, alespoň co se českých zemí týká, více méně v historických hranicích. Je nesporným faktem, že se tento princip uplatnil jen tam, kde se to hodilo a jinde se zase odvrhnul.

 

Ale co bylo kriteriem? Do značné míry logika možného zajištění budoucí bezpečnosti a hospodářského rozvoje státu:

  • Položím-li si základní otázku, mělo-li být Rakousko – Uhersko rozbito, odpovídám ne.
  • Ale položím-li si otázku, když už bylo rozbito, zda je lépe, aby vzniknul životaschopný stát, pak odpovídám ano, a v jednom určitém okamžiku byla likvidace starého mocnářství smutná, leč jediná realita.

 

Pak stálo sebeurčení Čechů proti sebeurčení českých Němců. Ostatně však soudím, že žádné skutečné přirozené „právo na sebeurčení“ neexistuje – je to de facto pouze umělá konstrukce…

Dá se říct, že žádná z dalších variant nebyla dobrá. Pokud by bylo vyslyšeno volání českých Němců a oni se připojili k Rakousku jako provincie „Deutsch-Böhmen“, bylo by de facto zamezeno realizaci práva na sebeurčení Čechů. Vzniklý stát by totiž evidentně nebyl životaschopný – byl by nehájitelný a zcela nesmyslný i co se např. dopravních tepen týče. Ale to je spíš „coby – kdyby“.

Realizovaná varianta, i když se to zpočátku jistě nezdálo, dávala jistou naději. Tato naděje byla následně alespoň částečně ztělesněna těmi Němci, kteří se odhodlali hájit ČSR v kritických okamžicích proti vnějšímu ohrožení. Tedy učiněné příkoří bylo vyrovnatelné, odpustitelné (tím neříkám vyrovnané a odpuštěné – jen tvrdím, že při dobré vůli tento proces nebyl předem vyloučen… pohříchu se nenašlo dost té dobré vůle…).

A k těm faktům – velmi typicky právě z období úplného počátku státu… ano, ČSR se nechovala vůbec pěkně (spíš pěkně hnusně) ke „svým“ Němcům, ale je stejným faktem, že oni se – z hlediska svého práva na sebeurčení oprávněně – pokoušeli o oddělení území, jehož ztráta by však stát učinila neživotaschopným. Čili de facto usilovali o likvidaci rodícího se státu.

Nemyslím to teď jako hodnotící soud – jak jsem uvedl, rozpadem Rakouska – Uherska byly v podstatě znemožněny všechny dobré varianty a zůstaly jen ty v různé míře špatné, ale tohle byl zápas a dnes nemá žádný velký význam vyzdvihovat jen příkoří učiněná jenou stranou té druhé a v opačném gardu vše zamlčet. Nikam by nevedla otázka a la mateřská školka „kdo si začal?“. Kam až bychom museli dojít? Do okamžiku, kdy se – ve smyslu moderních národů – národ německý a národ český zrodily? A na vině by pak byl ten, který vznikl první? To je zkrátka zcela nesmyslné.

Probém nepravdivých „faktů“ je pochopitelně v jejich nepravdivosti. To je třeba samozřejmě vyvracet a po důkazu nepravdivosti odvrhnout. Příklad?

 

Pan Krystlík píše:

  • V první republice působil český nacionalismus napříč politickým spektrem, ve všech relevantních českých politických stranách. Tehdy se ve všenárodní koalici raději spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupin, kvůli nimž vlastně existovaly, a v jejich zájmu spolupracovaly se stranami obdobných cílů německých voličů.

 

Pochopitelně nejde o nepravdu. Ale rád bych poukázal na to, že, jak již bylo výše uvedeno, v určité době „obdobné strany německých voličů“ rozhodně nebyly státotvorné. Aktivně usilovaly o likvidaci státu. Je těžké politicky spolupracovat s někým, kdo odmítá samu Ústavu, na jejímž základě a v jejímž rámci je politická činnost vyvíjena. Budiž litováno toho, že nebylo využito příležitostí, které se naskýtali poté, co se čeští Němci, nebo alespoň jejich podstatná část, s existencí ČSR smířili.

 

 

Tady si nemůžu odpustit všeobecnou vsuvku – nevím, není-li vzhledem k z jistému úhlu pohledu popisovat a rozvádět jednotlivá fakta zcela zbytečné, neboť z tohoto úhlu pohledu, když už ČSR vznikla, nemohla konat než špatně. Já, jak je snad patrné, tento pohled nesdílím, ale rád bych se řečnicky dotázal těch, kteří jej snad sdílejí (a moc by se mi ulevilo, kdyby takoví neexistovali), jak se tedy měla ČSR chovat – tak, aby aspoň trošku obstála v očích přísných kritiků a zároveň aby byla zachována její existence? Ale uveďme příklad skutečně nepravdivého „faktu“.

 

Pak Krystlík uvádí:

  • Horší ale byla jeho /Rašínova, pozn. J.K./ deflační politika z roku 1922, která uměle zvýšila kurs koruny vůči světovým měnám. Rašín byl český šovinista, nesnesl pomyšlení, že by koruna byla jen zlomkem švýcarského franku nebo dolaru.

 

Pokud to tak nebylo míněno, omlouvám se, ale poslední větu chápu jako konstatování příčinné souvislosti. Rašín byl však přesvědčen o nutnosti důvěry v měnu, přičemž důvěru odvozoval od její stability, síly… snažil se směřovat k tomu, aby se koruna navrátila ke zlatému standardu (nakonec to bylo v té době cílem prakticky všech hospodářsky vyspělých evropských zemí).

Jeho deflační politika, která opravdu měla také své nesporné negativní dopady, rozhodně nebyla motivována nacionalisticky, jak předkládá pan Krystlík, ale byla zcela v souladu s Rašínovými ekonomickými názory. A že tyto názory nebyly diletantské osvědčil úspěšným provedením měnové reformy – oddělením české měny od rakouské okolkováním bankovek. Kdybychom si vzali dobrý příklad a něco obdobného učinili v roce 1990, následné „privatizační roky“ by patrně vypadaly dost jinak.

 

Nemůžu v této souvislosti stručně nekomentovat pasáž textu pana Krystlíka zabývající se hospodářstvím:

  • Druhá polovina 20. let byla pro První republiku hospodářsky nejúspěšnějším obdobím. Přít se o to, na kolikátém místě ve světě se ČSR nacházela, mi přijde skoro malicherné.
  • Podobně mi připadá nepřípadné naznačovat, že ČSR byla de facto hospodářským propadákem… určitě, při výběru „vhodných“ dat ve „vhodných“ obdobích lze ukázat leccos, nakonec i statistika je věc ošidná, jako třetí stupeň lži po lži obyčejné a lži sprosté.
  • Z druhé strany by šlo poukázat namátkou na moře hyperinflace, v kterém ČSR svého času představovala ostrůvek stability.

 

Ale rozvíjet to by skutečně postrádalo smysl. Pro uvedení věcí na pravou míru se ale odkážu např. na text Pavla Kohouta: Ekonomická vzpomínka na první republiku

 

Dále můžeme v textu pana Krystlíka číst:

  • Tyto skutečnosti /sociální poměry v období hospodářské krize významně nepoměrně v neprospěch Němců – pozn. J.K./ vyvrátily u Němců zbytky důvěry v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce a v republiku vůbec“.

 

Pro přesnost, pan Krystlík se v tomto odkazuje na zdroj „Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918–1938). In: Umbruch in Mitteleuropa. München 1960. (Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde) Sonderdruck“.

Nicméně ať již formulace pochází originálně odkudkoli, nejde mi do hlavy, o jaké „důvěře v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce a v republiku vůbec“ může být řeč, když bylo několikrát jasně řečeno, že, alespoň zpočátku, Němci vůbec nehodlali být součástí této republiky.

Nechci slovíčkařit (i když chápu, že to tím teď zavání), ale kdyby místo „dosavadní“ bylo uvedeno „nějakou dobu praktikovanou“, přešel bych to. Takto formulováno jde však o slušnou nekonzistenci.

 

A dále pan Krystlík píše:

  • Československo si zjevně nedovedlo s hospodářskou krizí poradit. V dubnu 1936 byl ještě 846 tisíc osob nezaměstnaných, z toho přes 300 tisíc Sudetoněmců, v únoru 1937 678 tisíc a stále nejhůře postiženou oblastí byly Sudety [Klimek 2003].
  • To velmi kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byla snížena na minimum a kde byly také cca trojnásobně vyšší výdělky.

 

 

Ano, Československo se opravdu s krizí vypořádávalo velmi těžce. Ale srovnání s Německem v roce 1937? Domníval jsem se, že v BRD je dodnes považováno vyzdvihování Hitlerovy sociální politiky za učiněné faux pas. Asi jsem se mýlil. Připadá mi to, jako by někdo vyzdvihoval Stalinův Sojuz s poukazem na to, že tam prakticky není žádná hospodářská kriminalita… ovšem bez reflexe toho, čím je to vykoupeno.

Nicméně, opět pro uvedení na pravou míru viz druhý text Pavla Kohouta: Hitlerův sociální stát

 

Irelevantní fakta slouží často jako emocionální katalyzátor, jako olej přilitý do ohně již tak často expresivních výměn názorů. Zcela typicky zní tvrzení pana Krystlíka:

  • Mimochodem, nacionální socialismus neboli národní socialismus či nacismus není vynálezem německým, nýbrž českým, Čechy jsou ideologickou vlastí nacionálního socialismu…

 

Nebo diskuse na téma, kolik bylo Čechů / Němců v Sudetech:

  • Samozřejmě, že za Rakouska – Uherska bylo výhodnější přihlásit se k německé národnosti a mnoho Čechů to skutečně dělalo. Za „První republiky“ tomu bylo pak přesně naopak.

 

Pro nacionalisty na obou stranách bylo vždy takové přihlášení oportunní zradou. Pro zastánce teorie, že prakticky všichni (Češi) byli a jsou nacionalisty by to mohlo a mělo být příznakem, že to s tím nacionalismem (na obou stranách) nebylo tak zlé.

Nicméně je nasnadě, kdo si půjčuje data z které doby. Každopádně, moje babička, jejíž maminka byla Češka a tatínek Němec, by se takové debatě hodně smála.

 

Nejpalčivější jsou interpretace. Např. pan Beran uvádí:

  • Na druhé straně ale působily ve prospěch vstupu Ameriky do války významné síly. Morgan a další velké americké banky nabídly mocnostem Dohody miliardové půjčky. Ve skutečnosti to byly sázky na vítězství nad Německem, před válkou hlavním konkurentem Ameriky ve vládě nad světovým obchodem.
  • Válečné zakázky dohodových zemí zajišťovaly americkému průmyslu plnou zaměstnanost a vysoké zisky a budoucí ovládnutí západoevropského hospodářství v důsledku válečné zadluženosti. To vše by bylo americkým vstupem do války posíleno a zajištěno. Vytvořilo se tak silné zájmové společenství finančního a průmyslového kapitálu (vested interest), které pro svou propagandu získalo většinu amerického tisku. Vzplál vnitřní zápas o vstup USA do války.“

 

Podobně by se jistě dalo říct, že Zákon o půjčce a pronájmu ze 14. března 1941 byl také sázkou na vítězství nad Německem. Dalo by se to říct o to víc, že tohle byl státní akt.

Mezi tím, dokud nebyly USA s Německem ve válečném stavu, řada soukromníků (podobně jako v Anglii ve třicátých letech) pilně s Hitlerem obchodovala. Byl by to naopak důkaz jejich sázky na budoucí vítězství Německa?

 

Citát

Pokud je někomu vlastní pojem „konkurence“, jsou to právě Američané – a není v jejich zvyku řešit její otázku zbraněmi, ale dolary.

 

  • Dnes jsou na zeni dva velké národy, které, jak se zdá, třebaže mají různá východiska, postupují k témuž cíli: jsou to Rusové a Angloameričané.
  • Oba dva vyrostly v temnotách; zatímco pohledy lidí byly obráceny jinam, stanuly náhle v popředí mezi národy a svět vzal na vědomí jejich zrod a jejich velikost téměř současně.
  • Zdá se, že všechny ostatní národy dosáhly téměř mezí, které jim vytyčila příroda, a mohou už jenom udržovat dosažené; tyto však rostou.
  • Všechny ostatní se zastavily nebo jdou vpřed jenom s obrovským úsilím; pouze ony postupují snadno a rychle na své dráze, jejíž meze nelze zatím dohlédnout.

 

  • Američan bojuje proti překážkám, které mu staví do cesty příroda.
  • Rus se potýká s lidmi.

 

  • Jeden zápasí s pustinou a barbarstvím, druhý s civilizací vybavenou všemi jejími zbraněmi: tak se výboje Američanů uskutečňují rádlem oráče, výboje Rusů mečem vojáka. Aby dosáhl svého cíle, spoléhá se první na osobní zájem a nechává jednat sílu a rozum jednotlivců, aniž je řídí.
  • Druhý soustřeďuje v jednom člověku celou moc společnosti. Hlavním prostředkem působení jednoho je svoboda, druhého nevolnictví. Jejich východisko je různé, jejich cesty se liší; nicméně se každý z nich zdá být určen tajným záměrem Prozřetelnosti k tomu, aby jednoho dne držel ve svých rukou osud poloviny světa…

 

Alexis de Tocqueville – Demokracie v Americe – konec citátu.  

 

O krůček ostřejší interpretace amerických aktivit, nebo obecně aktivit zlovolných kapitalistů, militaristů a imperialistů (prostě vrahů z Wólstrýtu), už je jen ta, která tvrdí, že konflikty jsou za účelem zisku „vojensko-průmyslovým komplexem“ přímo uměle vyvolávány.

pokračování část II.  

 

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Ode zdi ke zdi - část II. Následující text: Český vzdor a úloha Masaryka »»»

Atllanka | Středa 17. 03. 2010, 12.07 | Politika, Historie, Česko | trvalý odkaz | vytisknout | 2635x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Ať žije Rakousko-Uhersko
eM Středa 17. 03. 2010, 22.48

Podunajská monarchie měla velkou budoucnost. Nejdřív by se samozřejmě musela vystříhat z toho nacionálního marastu a reformovat se. ČS. byl jen stát k ničemu. Ostatně těchto států bylo v Evropě tehdy mnoho a o té střední to platí zejména. Ve velké federaci by český stát mohla čekat lepší budoucnost, než se stávat kořistí Německa nebo Ruska. A podívejte jak je to dnes. Francie a Německo hraje v Unii prim a místo aby se státy střední Evropy v nějaký konfederační celek a hájily své zájmy v EU společně, tak se hádáme o sudetské N.,Temelín, Tokajské, sochu Isztvána I. a podobné „vymoženosti“ Ano, podobné soustátí-vojensky, zahraničně-politicky ale i ekonomicky, by mělo smysl i dneska. Společně s Polskem by se vytvořila hráz proti ruským vlivům, tak aby dokázala zastrašit. Taková je úloha té naší střední Evropy. Tvrdil to i Palacký – velký Čech a Rakušan. Pokud by se jednou EU měla rozpadnout, což si mnozí zde jistě přejí(já ne) bude nějaké podobné soustátí jediná možnost jak se nestát kořistí. Viribus Unitis

Nelze přidávat nové komentáře.