Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Bezmorální postkomunismus - plod osvícenství a komunismu

Jsme schopni začít hledat, co znamená pojem pravda?

 

Motto: Proces rozkladu evropského křesťanského pojetí světa i lidského života nastal v okamžiku, kdy v evropské filosofii byla vyslovena představa, že člověk je na světě, aby hledal štěstí; tedy ne proto, aby žil po pravdě a nesl odpovědnost za své chování…

Označujeme svou dobu za moderní, pokrokovou, plod „osvícenství“. Osvícený lidský duch ze sebe svrhl zpozdilé zábrany, pověry, zvyky, které bránily svobodnému rozletu a tvořivosti ducha. Moderní „velikáni“ ve svém tvůrčím rozmachu zapomněli, že lidský život, civilizace, má-li trvat, musí mít svůj náboženský, kulturní řád. Pevné hranice, ideály, tabu – ke kterým se život vztahuje – musí být nepřekročitelné.

Můj život proběhl v osvícené době, která se nazvala komunismem.

Podle svých konstruktérů měla být nejvyšším stadiem vývoje lidské společnosti. Mne ta doba, její lži, zlo, které plodila, naučily myslet. Pochopil jsem velikost křesťanství, božský obsah Ježíšova poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Svou pílí a úsilím se mohou pozvednout a povznést. Bůh naše jednání, naše činy sleduje, vidí – u Posledního soudu bude Bůh veškeré naše konání na tomto světě vážit a soudit.

Pochopil jsem velkolepost, vyváženost obou složek božského poselství. Křesťanské náboženství dokázalo za staletí do milionů individuálních lidských myslí, do společenské mentality vestavět společný hodnotový systém. Miliony lidských bytostí, které po generace a staletí po sobě následovaly, měly blízké vnímání světa. Ďábla, kterého všichni máme ve své duši, dokázal člověk po většinu času držet na uzdě.

 

 

Za komunismu jsem pochopil nenahraditelnost duchovního fenoménu, který označujeme slovem morálka, morální systém. Postkomunismus přispěl k mému pochopení, že ta duchovní kvalita může existovat, může být přítomna v našem životě jen tehdy, dokážeme-li život vnímat, vztahovat k abstraktnímu duchovnímu pojmu, který nazýváme Bohem. Žádné listiny lidských práv, právní řád, lidské instituce nic takového nezajistí, nebudou platit. Budou zneužity. Lidské instituce nejsou schopny Boha nahradit.

Po celou existenci člověka jako společenského tvora probíhal v jeho duši, i v úrovni společenského vnímání světa spor, konflikt o hranicích, které člověk může a které nikdy nesmí svým myšlením, svými činy překročit.

Evropský svět, jeho duchovní vzestup, plody jeho kultury, pozdější povznesení materiální, hospodářské, má své kořeny v judaismu, v antice. Završila je zkušenost antického Říma, jeho otroctví a nerovnosti, formulovaná v Ježíšově křesťanském poselství. Poselství rovnosti si lidských tvorů před Bohem, odpovědnosti za vše, co na své pozemské pouti člověk činí.

Garantem božské rovnosti, která člověka povznesla z úrovně zvířete, byla víra v Boží oko, které na nás hledí a váží, zda se božské rovnosti nezpronevěřujeme a nepřestáváme být lidmi. Ježíšovo poselství uvolnilo síly lidského ducha, dalo naději poníženým, že se mohou vlastními silami povznést. Dokud byla víra v Boží oko, existovala míra – kontrola udržující hranice našich činů.

 

 

Nárůst poznání a materiální povznesení provázel úpadek víry i vědomí odpovědnosti za své chování. Z lidského světa se Bůh začal vytrácet. Člověk se přestával cítit být božím tvorem. Komunistická konstrukce pojetí lidského společenství byla plodem „osvícenského“ způsobu myšlení. Bylo to pojetí člověka jako jednoho ze zvířecích druhů. Jak člověk přestával být božím tvorem, odpovědným svému tvůrci, vracel se ke svým kořenům dvounohého zvířete pobíhajícího v africké savaně.

Proces rozkladu evropského křesťanského pojetí světa i lidského života nastal v okamžiku, kdy v evropské filosofii byla vyslovena představa, že člověk je na světě, aby hledal štěstí; tedy ne proto, aby žil po pravdě a nesl odpovědnost za své chování.

Filosofičtí otcové komunismu vymysleli nejkratší přímou cestu, jak dobytek z lidí udělat a ke štěstí je dokopat. Realizace ideálu návratu ke šťastným počátkům lidstva se ujali „velcí duchové“, jejichž typ popsal Dostojevskij v postavě Smerďakova v Bratrech Karamazových. Lenin, Stalin, Hitler, Pol Pot… realizovali ten světlý ideál. Zjednodušili, napřímili a urychlili cestu, po které se lidstvo vydalo, když redukovalo své tužby na „hledání štěstí“.

Osvícený svět, když exaktní poznání povýšil na Boha, udělal hledání štěstí smyslem, cílem své existence. Vydal se po delší cestě ke stejnému cíli, k jakému nás komunisti hnali bičem a pod hlavněmi samopalů. Jaksi jsme při hledání štěstí zapomněli, že ve světě bez Boha, bez „božího oka“, mizí ze světa i morálka. Morálka má božský původ, své prameny má v „božím oku“. Zbožštěný symbol osvícenského světa, exaktní poznání, přestává v procesu anihilace morálky existovat, samovolně se vytrácí. Mizí pojem pravdy, podle „potřeby“ je možno manipulovat obsahem pojmů, život se stává fikcí a my zvěří.

 

 

Byl jsem podivné venkovské dítě, ve škole jsem se učil jen díky učiteli, který mne lidsky zaujal, u něhož jsem cítil opravdovost. Moji rodiče žili svůj život poctivě bez vedlejších úmyslů, po pravdě, tak jak to bylo po generace zvykem. Když bylo něco špatně, řekli to, a nedělali. Viděl jsem, jak je svoloč, kterou vyzvedl komunismus, týrala. Nikdy ze svých zásad neustoupili. Měl jsem od raného dětství srovnání, jaké lidské typy komunismus vyzvedl a jaké ideály je poháněly.

Vystudoval jsem navzdory.

Na své cestě za vzděláním jsem potkal jediného učitele, který mne lidsky zaujal, nepraktického popletu, u kterého jsem měl ale jako student pocit, že to, co dělá je doopravdy a vědu miluje. Profesně ve svém oboru, který mě živil, jsem byl samouk – zopakoval jsem si původní vědecké práce a na nich se vyučil. Čtvrt století jsem vybíral antikvariáty a tak získal všeobecné vzdělání ve filosofii a historii. Nevěřil jsem ničemu, co vyšlo po roce 1948, dokud jsem se nepřesvědčil.

Žádného ze svých šéfů, se kterými jsem se potkal na své profesní cestě, jsem si nemohl vážit, respektovat ho pro jeho odborné i lidské kvality. Systém výběru, který komunismus nastavil, vylučoval, aby se i do odborné funkce a postavení dostal odborně a lidsky kvalitní člověk.

Dvacet let jsem pracoval ve zdravotnictví, měl jsem příležitost vidět, kam dokázal komunismus dovést exaktní poznání a morálku u lidské bolesti a neštěstí. Ta zkušenost mě přivedla do parlamentu. Při první schůzi České národní rady na počátku července 1990 jsem měl pocit, že se svět zbláznil, všichni se měli rádi, jako by celá ta pokřivená, zločinná doba, kterou prošel můj život, nebyla a byla nám vygumována paměť. Intenzivně jsem cítil, že to, co se kolem mě odehrává je lež – lež za kterou těžce zaplatíme.

Každý musel být do něčeho namočen, mít pocit spoluviny, špatnosti.

Od počátku jsem ve Sněmovně i v debatách mimo sněmovní půdu žádal, abychom hledali pravdu. Vždy jsem dostal odpověď, „pravda není, každý má svou pravdu“. Odpovídali mi tak všichni – i ti, které poryv „Sametového vichru“ vynesl do nejvyšších poloh, nejvyšších funkcí v politice. Co hůř, odpovídali mi tak i obyčejní lidé mimo politiku. Komunismus a hledání štěstí poškodilo naši mysl tak, že jsme již nechápali, co pojem pravda znamená.

Ve skutečnosti jsme na konci „legálního komunismu“ jako společenství již nebyli společenstvím lidských božích tvorů. Většina z nás nebyla schopna vnímat, chápat obsah nejdůležitějších pojmů, jejichž pochopení a obecné sdílení z nás dělá společenství lidí, božích tvorů, lidí schopných chápat život jako hledání pravdy a nesoucích svůj podíl. Nebyli jsme již božími tvory, byli jsme materiálem biologických lidských strojů, se kterými se moderní Směrďakovové právě chystali budovat novou cestu ke štěstí.

 

 

Za starých barbarských časů, kdy ještě náboženství bylo opiem lidstva, šel špatný člověk po své smrti za zlé špatné činy do pekla, v lepším případě do očistce. Teprve až si v očistci odpykal své zlé, špatné chování, měl naději dostat se do nebe, mezi ty, jimž ubližoval. V revolučně sametové cestě ke štěstí na nic z hluboké lidské dějinné zkušenosti o nezbytném trestání zla, o nevyhnutelnosti pokání a trestu za zločinné jednání, nebylo místa a času.

Půl století jsme žili ve zločinném režimu – zlo, lež, podvod byly všude kolem nás. Zvykli jsme si. Většina myslela, že se to tak patří. Vždyť hlavním technologickým prvkem ovládání mas byl prvek spoluviny.

Svoloč, která nás ke komunistickému štěstí hnala, v sedmdesátých a osmdesátých letech již téměř jen mírně, laskavě usměrňovala, stav společenské duše znala a „uměla“. V průběhu cesty ke „štěstí“ se hodnoty plebsu sbližovaly s pojetím světa popoháněčů. „Pronásledování“ disentu se stalo pro „kormidelníky“ současně i studiem příčin i kvalit nespokojenců.

Poznal jsem společenství jménem disent.

Větší část byli lidé, kteří prohráli v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak lidé, kterým vadilo omezování a nemohli dělat, co si přáli. Málo bylo mezi nimi osobností, které se postavili proti nemravnosti režimu jako takové. Pro moc nebyl problém si v té nedefinovatelné skupině vytypovat lidi s blízkým viděním světa a nabídnout jim spolupodílnictví.

Václav Havel byl moderní Aljoša Karamazov – potomek „osvícenské“ předkomunistické nobility, který ještě věděl, co pojmy jako pravda, morálka, láska, původně znamenaly. Jako „osvícenec“ ze svého prostředí poznal a myslel si, že ty pojmy mají platit pro nižší vrstvu, pro vyvolené ale neplatí.

Autoři a reformátoři komunistické cesty ke štěstím při pronásledování bojovníka za „lidská práva“ Václava Havla poznali a prostudovali jeho talent dramatika. Do role si ho připravili a nabídli mu spoluúčast. Dostojevského Aljoša Karamazov navedl hloupého nevzdělaného kuchaře Smerďakova k vraždě svého biologického otce starého Karamazova.

 

 

Moderní Aljoša Karamazov – revolucionář Václav Havel zneužitím, popřením vznešených pojmů pravdy, morálky, lásky v politické hantýrce, navedl, kryl tisíce Smerďakovů a banditů k beztrestnému rozkradení státu a obnově moci lidí, kteří komunistickou cestu ke štěstí budovali. Příspěvek Aljoši Karamazova – Václava Havla byl jedním ze základních kamenů „transformace“ legálního komunismu v bezmorální postkomunismus.

Nechápal jsem v počátcích „sametové revoluční“ přeměny zločineckého totalitního komunismu, jak je možné z nejvyšších míst hlásat lidská práva bez odpovědnosti. Majetek prý napraví zločince, pravda a láska prý zvítězí nad lží a nenávistí, trestání zločinů a zločinců je prý nemravnou pomstychtivostí. A současně: co není zákonem zakázáno, je povoleno.

Vždy jsem to pojmenovával a varoval Sněmovnu před důsledky – řekl jsem ve Sněmovně „pokládáme základy zločineckému státu“. Říkali mi „selský rozume“, „neřízená střelo“, „přírodní sílo“ nebo přímo „Už ten blbec jde zase mluvit“.

Sám sebe jsem chápal jako „králova šaška“, věděl jsem, kam vane „dějinný vítr“, kam hrne věci v téměř obecném souhlasu. Uvědomoval jsem si vnější tragickou směšnost svého počínání. Sám sobě jsem si říkal, vyslovíš-li zde, v tomto čase své vidění věcí, pravdu – přes dnešní pocit směšnosti, jsi svědek.

 

Šumavské tabu

Měl jsem příležitost vidět téměř do podrobností průběh „reformy, privatizace, obnovy vlastnických vztahů“ v zemědělství a lesnictví. Nehorázné zneužití, obrácení v opak ideálů ochrany přírody na Šumavě. Co se odehrálo ve „statečném boji“ ekologistů za „svobodu“ přírodních procesů je historickým dokladem, jak „osvícenství“ dokázalo popřít exaktní poznání.

„Stateční idealisté“ v triku bezohledných „tržních banditů“ popřeli staleté zkušenosti odpovědné správy lesa. Zakonzervování a modernizace kolchozního a sovchozního „podnikání na půdě“, prodloužilo krizi odpovědnosti v zacházení s neobnovitelným přírodním pokladem, s půdou, o další desítky let.

Žádné zákony, dotace, exaktní důkazy nepřesvědčí a nedonutí technology a tržní „magory“, které stvořila bezmorální tržní „reforma – revoluce“, aby začali odpovědně přemýšlet na pět let dopředu.

 

 

Nemůže být lepší doklad zločinných úmyslů osvícenské sametové revoluce „pravdy a lásky“, než tak zvaná „tržní“ reforma hospodaření ve státním podniku Lesy ČR. Více než dvacet let již peníze z těžby dřeva ve státním lese jdou do jiných kapes, než je vlastník – stát. Všichni, kdo kolem lesa mají co dělat, to vědí.

Z plochy větší než je šestina státu byl počátkem devadesátých let udáván zisk ročně kolem třech set milionů korun. Z těchto peněz byla financována celá osvícenská „perestrojka“. Přes dvacet let je každá byť i jen malá zmínka o tomto famózním „tunelu“ v médiích tabu.

Na jaře roku 2011 jsem se zúčastnil semináře, který v Poslanecké sněmovně pořádal bývalý ředitel státního podniku Lesy ČR, jeden z původních „lesních reformátorů“ a dnešní poslanec TOP 09 Jiří Oliva, k tehdejšímu novému návrhu hospodaření ve státních lesích nazvaném „Dřevěná kniha“.

V diskuzi jsem se dotázal dvou hlavních přednášejících, ředitele Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ing. Vašíčka a tehdejšího lesního náměstka na Ministerstvu zemědělství ing. Nováka, cituji: „Dožiji se toho, že v této zemi bude zase platit jedna a jedna jsou dvě?“ Druhá otázka: „Jak dlouho budete ještě tyhle hloupé ideologické kváky vyprávět?“ Oba pánové, nejvyšší lesní úředníci, mi odpověděli totožně, cituji: „Před dvaceti lety se politické síly dohodly, že se to tak bude dělat, tak se to tak dělá a bude dělat.“ Není třeba nic dodávat.

Na „konci“ legálního komunismu jsme mohli mít ještě iluzi.

Komunisté rozhodovali o všem a mohlo se zdát, že když se zruší formální značka a vedoucí úloha Strany, pookřejeme, vyrazíme s novým elánem budovat, hledat štěstí. Ekonomická „transformace“ realizovaná Smerďakovci připravenými na revoluční roli, nám dokázala, že současný společenský stroj již nejde opravovat. Výsledkem tohoto hledání štěstí je, že jsme všichni špinaví.

 

 

Po staletích hledání štěstí jsme přestali být lidskými božími tvory, vysvlékli jsme se z odpovědnosti ke svému stvořiteli i sami k sobě. Stali jsme se lidským zvířetem, které nedrží v míře ani Boží zákony, ani kultura, kterou naši předkové zvali morálkou.

Otázka naší doby – jak z toho? – není technologií opravy společenského stroje. Otázka zní: Jsme schopni začít hledat, co znamená pojem pravda? Jsme schopni začít objevovat, co znamená pojem morální jednání a chování a pak podle toho i žít? Jsme schopni pojmenovat a trestat zlo, které se pasovalo do role dobra?

V Třeštici dne 22. května 2012 Čestmír Hofhanzl 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Victoria - Královna Spojeného království Velké Británie a Irska Následující text: A ženy stále krvácejí... »»»

Atllanka | Pátek 1. 06. 2012, 19.59 | Postkomunismus, Komunismus, Komentáře | trvalý odkaz | vytisknout | 3208x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
pepa web Sobota 13. 06. 2009, 13.56

hm :-(

[2] Nesouhlasím
Petr Adamíra mejl web Pátek 15. 06. 2012, 09.19

S tímto článkem zásadně nesouhlasím. Ne vše, co je spojeno s bohem je morální a zodpovědné, je to stejně lidské jako cokoliv jiného. Člověk nemusí neustále hledat štěstí, štěstí je pomíjivé a relativní – co vás dělá šťastnými dnes, vás nemusí dělat šťastnými zítra, a co dělá šťastným jednoho, nemusí dělat šťastným jiného.

Neexistuje universální štěstí.

Že by zrovna křesťanství nebo jakákoliv víra bylo hledáním pravdy, to rozhodně nelze tvrdit. Také nelze tvrdit, že by učilo nějaké zodpovědnosti, víra je spíš postavena na základě vztahu založeném na strachu nebo zalíbení se. To rozhodně nepovažuji za zodpovědné ani za morální, to je spíš pokrytecké, protože zákonitě, když mizí strach, přichází barbarství.

Člověk musí znát podstatu dění – příčiny a důsledky svého jednání, to se nazývá hledáním pravdy a to jedině může člověka činit zodpovědným.

Morálka je čistě lidská záležitost, ta naše morálka, jiní živočichové mají svou morálku, ta se vytváří na základě potřeb a možností danného živočicha v danné situaci v danném čase. Pokud si ji vytváříme na základě vztahu k něčemu, co jsme si sami vymysleli a není to reálné, tedy na základě lží, budem stále v bludném kruhu, který bude závislý jen na našem přesvědčení. To znamená, že se budem stále pohybovat od vzestupu k úpadku a naopak.

Ano je fakt, že na mnohých místech světa bylo a je i dnes křesťanství osvícením, divte se, ale lze to tvrdit i o islámu, rozhodně ale není pravdou, že víru nám nic nenahradí, to víra nikdy nám nikdy ve skutečnosti nenahradí skutečnou pravdivou podstatu.

Příčinou úpadku není nedostatek víry, příčinou úpadku je nedostatek znalostí, nehledání pravdy. Dělat něco protože se na nás někdo možná dívá není ani morální ani zodpovědné, dělat něco, protože si uvědomujem, příčiny a důsledky nemusí být vždy morální dokonce ani pravdivé, ale jistě zodpovědnější, na cestě k pravdivějšímu i morálnějšímu.

[3]
Karel Jemelka mejl Pátek 15. 06. 2012, 12.07

(2) Pane Adamíro, já zase nemohu souhlasit s Vámi. Parafrázuji Vás. Ne vše, co je spojeno s ateismem je morální a zodpovědné. Nevím, možná Váš příspěvek špatně chápu, ale právě komunismus byl třeba výrazně ateistický.

S článkem souhlasím. Z prostého důvodu. Žiji totiž v prostoru severoatlantické křesťansko židovské kultury. A tato kultura má svá již dávno psaná i nepsaná pravidla. Ať chci nebo nechci, to, co nejvíce ovlivňuje moje morální, volní vlastnosti je „Desatero“. Nenajdete v zákonech zemí, říkajících si civilizované cokoli, co by bylo výrazně s desaterem v rozporu.

Komunismus jako výrazně ateistický měl svá pravidla. pravidla výrazně v rozporu s kulturou oblasti ve které žiji. A komunismus zde fungoval příliš dlouho a stihnul udělat s morálně volními vlastnostmi lidí své. Bohužel.

Štěstí ani pravda není univerzální. Komunismus je a byl pouhou univerzální šablonou. Šablonou potírající vše co někam přečuhovalo, vymykalo se šabloně nebo bylo v rozporu s údajnou vědeckostí komunismu.

Hledejme štěstí, hledejme svou pravdu, jděme cestou předků. Dospějme k poznání. Nepřekážejme v poznání jiným, jdoucích cestou odlišnou. Nenechejme si však vnutit cosi, co je v rozporu s kulturou tohoto prostoru.

Hezký den. :-)

[4] Štěstí
Arny Pátek 15. 06. 2012, 13.17

Lidé povýšili nad všechno existenci nějakého pomyslného štěstí. Ale štěstí není cíl, cílem je usilování o něj. Pokud bych totiž dosáhl štěstí a setrval v něm – neměl bych dalších cílů..

Je potřeba denně se snažit o vylepšování všeho okolo nás, co vylepšit jde. A máme -li sami dostatek, je potřeba usilovat o vylepšení cest těch okolo nás, co ji sami neumí najít.

V podstatě se o to před staletími snažili tvůrci bible, ukazovat slepým cestu… Co se týče samotného desatera, je upraveno – věci jako Nevezmeš Božího jména nadarmo… nebo V jednoho Boha věřiti budeš dodali už jen ti, co se na Prvním zákoníku lidstva chtěli nějak přiživit, tedy církve.

V podstatě by stačilo učit od dětství, že společnost netoleruje a nikdy tolerovat nebude bezectné lháře, podvodníky, násilníky, zloděje a vrahy.

Ty, kterým bude podobné konání prokázáno opakovaně – izolovat od společnosti navždy. Neposkytovat jim žádnou péči ani léčení, nechat je napospas svému osudu v oplocených rezervacích jako zvěř, jinam nepatří.

[5] Pane...
Arny Pátek 15. 06. 2012, 13.29

[3] Karel Jemelka: Komunismus nebyl ateistický, naopak, víra v rovnost člověka bez ohledu na zásluhy je jednou z největších vír světa. Být ateistou znamená být bez víry v jakékoli utopie. Fakta musí být určující.

Tedy, jsem li zdravý a daří se mi lépe než druhému, tak to je proto, že se snažím více (jsem více vzdělán, mám více rozumu, více píle a šikovnosti..) než on a ne proto, že jsem věřící a nebo v nějakém uskupení či straně.

Chléb náš vezdejší nám nedává Bůh ani soudruh, ale naše pracovité ruce. Amen.

[6] "Desatero"
Královna Pátek 15. 06. 2012, 13.47
  • 1. Nekraď, Nelži a Nezabíjej.
  • 2. Nezáviď, Necizolož a Nepomlouvej.
  • 3. Nečiň druhým co nechceš aby činěno bylo tobě.
  • 4. A Cti své předky.
[7] Arny.
Karel Jemelka mejl Sobota 16. 06. 2012, 01.35

[4] Arny: [5] Arny:Nejsem s Tebou v podstatném rozporu. Až na pár maličkostí.

1. Píšeš, kopíruji: „V podstatě by stačilo učit od dětství, že společnost netoleruje a nikdy tolerovat nebude bezectné lháře, podvodníky, násilníky, zloděje a vrahy.

Ale ono se to člověče učí, v rodinách i ve školách. A nějak to nestačí. Kde je příčina toho, že to nestačí? Jsou to poněkud rozvolněné mravy? Proč jsou rozvolněné? Kdo povolil uzdu? Oni věřící komunisté se svou vírou v rovnost člověka? Rovnost člověka přece nezadává příčinu porušit zažitá, psaná i nepsaná pravidla lidského žití a soužití.

2. Komunismus nebyl ateistický…

To je člověče zajímavý pohled na věc. Povýšit pomyslnou rovnost na boha. Ano, i já jsem pro rovnost. A možná to teď napíšu poněkud archaisticky. Promiň mi to. Jsem pro rovnost lidí před Bohem, zákonem, soudcem a vladařem. Nemohu nikdy být roven Bohu, zákonu, soudci nebo vladaři. Cítíš rozdíl?

3. „Být ateistou znamená být bez víry v jakékoli utopie. Fakta musí být určující“.

Co myslíš, nebylo kdysi faktem, že Země je placatá a utopie o její kulatosti byly potírány? Nebylo kdysi utopií, že se cosi ponoří a může to rajtovat pod hladinou mořskou, jak o tom psal utopista Werne? Bez utopií by některé dnešní fakta byly dosud pouhými utopiemi. Vždy se nalezne cesta k poznání. Jen cestu k potvrzení či vyvrácení existence Boha dosud nikdo nenašel. Bude to nejspíše až na nás,

4. „Chléb náš vezdejší nám nedává Bůh ani soudruh, ale naše pracovité ruce“.

Promiń, ale zde jsi napsal A a zapomenul B. Ano, chléb náš vezdejší nám nedává Bůh, soudruh ani sociálka. Kdesi v Bibli stojí: „A v potu tváře chléb svůj dobývati budeš…“ Bůh nedává nic zadarmo. Bůh dává svobodu. Svobodu mít tvář řádně zpocenou, nebo mít tvář suchou. S řádně zpocenou tváří na tom budeš lépe. A tady Tě nevedu k závěru. Ten si udělel sám.

Závěrem, aby můj komentář nevyzněl příliš jednostranně bych volně citoval zase onu Knihu Knih. „Nerozdávej jim ryby protože jsou hladoví. Nejsi milosrdný. Rozdáváním ryb jim ubližuješ. Nauč je ryby chytat. Tak jim pomůžeš“.

A řekni někdy tento skorocitát multikulturalistům. Rozsápou Tě na cimprcampr, majíce svého boha opět v čemsi, co zavání rovností. Rovnosti žaludku.

Nejsem sto se zde s kýmkoli hádat, jestli existuje někdo vousatý, na obláčku sedící, kterého Gagarin neviděl. Jsem sto pouhého doporučení. Doporučuji tedy přečíst Bibli a texty související. A to 2×. Jednou jen tak nezávazně, pro pobaveni. Podruhé v případě že vás cokoli zaujme se k ní vrátit. Při čtení přemýšlet, dát věci do souvislostí. Netlačím nikoho k víře v bájnou, mýtickou postavu kohosi kdo řídí svět. Řídit svět znamená být diktátorem. Cítíte jakýkoli diktát? Já ne. Jsem absolutně svobobný, zpocený, chléb svůj okusující. Respektující jakýkoli názor, pokud nejde o hovadinu. Hovadinu, vymykající se prostředí a tradici ve které žiji. Bibli nevyjímaje. Bible je moudrostí předků kterou přestáváme chápat. Proč? :-(

Nelze přidávat nové komentáře.