Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, rusáci, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Co se stalo v Oděse v roce 2014?

A co se stalo v Sudetech v roce 1938?

 

Prolog: Jako důkaz údajné genocidy Rusů je v rámci současné ukrajinsko-ruské války – přičemž Rusko Ukrajině oficiálně válku nevyhlásilo, čímž se dopustilo válečného zločinu – je předkládán konflikt v Oděse z 2. května 2014.

Avšak něco podobného se dělo i v roce 1938 u nás doma, v Sudetech. Zkuste se zamyslet a posoudit, zda tzv. právo na sebeurčení zneužívané k rozbití mezinárodně uznaných států, nemá být už dávno zařazeno mezi terorismus, s trestem vyhnanství na doživotí.

 

Takže nejprve, co se vlastně stalo v Oděse?

Proruskými aktivisty je tato nešťastná událost v Oděse předkládána zcela jednostranně jako masakr více než stovky civilistů. Ve skutečnosti nezemřelo „více než 100 lidí“ a událost nebyla vůbec tak jednostranná.

Ve městě se konal pochod fotbalových chuligánů na podporu jednoty Ukrajiny. Není dobré si dělat iluze o tom, že fotbalový chuligáni nejsou extremisté a částečně i neonacisté. Na druhou stranu, pochod byl napaden proruskými aktivisty, kteří měli v rukou i zbraně.

 

 

Tak tedy: fotbaloví fanoušci týmů Čornomorec Oděsa a Metalist Charkov uskutečnili v odpoledních hodinách dne 2. května 2014 pochod na podporu jednotné Ukrajiny. Učinili tak několik hodin před zápasem obou týmů. K průvodu fotbalových fanoušků se postupně přidávali i obyčejní Ukrajinci za zpěvu národní hymny a skandování Oděso, povstaň!

V pochodu se nacházelo i několik desítek příslušníků tzv. „sebeobrany z Maidanu“ vybavených ochranými štíty. Protestní shromáždění bylo v průběhu pochodu napadeno odpůrci euromajdanu, maskovanými kuklami, v neprůstřelných vestách, s helmami na hlavách, kteří byli vyzbrojeni střelnými zbraněmi, noži a klacky – a nové proruské ukrajinské vlády, kteří se k útoku organizovali na sociální síti ve snaze zastavit protestní pochod podobně, jako se to proruským radikálům podařilo 27. dubna 2014 v Doněcku.

Po napadení protestního shromáždění propukly boje mezi znesvářenými stranami. Dle výpovědí svědků použili proruští aktivisté k útoku tyče i střelné zbraně načež prozápadní aktivisté odpověděli vrháním kamení.

 

  • Ukrajina stále čelí dobře vyzbrojeným separatistům, které podporuje, cvičí a vybavuje Rusko, řekl novinářům generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg. Po čtvrtečním jednání ministrů obrany aliančních zemí s jejich ukrajinským kolegou Stepanem Poltorakem šéf NATO zdůraznil, že aliance podporuje ukrajinskou suverenitu a územní celistvost.

 

Policisté se v této fázi pokusili mezi znesvářenými tábory za pomoci štítů vytvořit nepropustný kordón, který se ale povedlo aktivistům prorazit. Došlo ke střelbě. Dle pozdějšího vyjádření policie měli být zastřeleni čtyři demonstranti (blíže nespecifikováno z kterého tábora) a více než 100 jich bylo zraněno.

Kolem 17. hodiny proukrajinští demonstranti ukořistili hasičské auto a vjeli s ním do davu proruských demonstrantů, využili i vodního děla, aby rozptýlili bojovný dav. Fotbaloví fanoušci rozehnali své oponenty a bili ty, které chytili na útěku, zatímco několik pro-ukrajinských členů sebeobrany se snažilo jim zabránit v lynčování proruských účastníků šarvátek. Do této doby bylo na místě 74 sanitek.

Zpráva o jednom úmrtí se rychle rozšířila pomocí sociálních sítí, včetně výzvy k útoku na stanový tábor proruských aktivistů. Proruští aktivisté, kteří před 2. květnem obsadili náměstí před Domem odborů, vytvořili před vchodem do budovy provizorní barikády, načež se museli stáhnout do vnitřku budovy.

Promajdanští demonstranti zapálili opuštěný stanový tábor před budovou. Obě strany byly vyzbrojeny kameny, baseballovými pálkami i střelnými zbraněmi. Dodnes není jasné, který z táborů jako první začal používat u budovy molotovovy koktejly, které nakonec vedly k zapálení budovy.

Očití svědci uváděli, že molotovovy koktejly byly shazovány jak ze střechy budovy (tedy proruskými aktivisty), tak i vrhány promajdanskými aktivisty zpět. Několik zápalných láhví vhozených proukrajinskými aktivisty z venku zapálilo vchod budovy a místnosti ve druhém a čtvrtém patře.

 

 

Požár vypukl v 19:15 místního času a začal se rychle šířit po budově. V té době se v ní nacházel nezjištěný počet proruských aktivistů, kteří neměli jak se z budovy bezpečně dostat.

Hasiči dorazili na místo požáru se značným zpožděním, a to hodinu po jeho začátku. Někteří lidé vevnitř skákali ze střech a snažili se uniknout. Podle některých svědků někteří lidé před budovou skandovali „hoř, Colorado, hoř“, další zpívali ukrajinskou hymnu.

Svědci z místa uváděli, že po propuknutí požáru se někteří aktivisté z proukrajinského tábora snažili pomáhat lidem, kteří se pokoušeli uniknout z hořící budovy. K budově tak bylo přineseno lešení, po kterém několik desítek proruských aktivistů uniklo.

 

 

Více než 100 aktivistů uniklo před požárem do bezpečí na střechu budovy, kde počkali do uhašení požáru. Následně se na scéně objevila policie a zachráněné aktivisty z budovy vyvedla a zatkla. Někteří proukrajinští aktivisté se pokoušeli zatčené fyzicky napadnout, ale byli zastaveni některými prozápadními lidmi, údajně místní sebeobranou, taktéž se účastnící nepokojů. Druhý den po nepokojích bylo asi 70 proruských aktivistů davem zhruba 2000 lidí z vězení vysvobozeno.

Jak mramorová fasáda Domu odborů, tak jeho vnitřní vybavení byly požárem velmi značně poškozeny.

V ten den zemřelo při střetech a následném požáru celkem 48 lidí. Požár si vyžádal celkem 42 mrtvých; 32 těl bylo nalezených v samotné budově odborů a 10 v její bezprostřední blízkosti po skoku z budovy. Příčiny úmrtí byly u jednotlivých osob různé; od střelných zranění, pádu z okna či v důsledku smrti požárem.

 

 

Zničena byla i část interiéru Domu odborů. Někteří proruští aktivisté se pokoušeli vyskočit z hořící budovy oknem, někteří skok nepřežili a jiní, kteří se dostali z budovy měli být údajně dle zpráv RussiaToday obklopeni a biti promajdanskými aktivisty a většina mrtvých měla mít údajně na oblečení stuhu Sv. Jiřího, spojenou s proruskými aktivisty.

Zraněno bylo dohromady z obou táborů zhruba 150–200 lidí, 77 z nich bylo hospitalizováno, z toho 25 s těžkými zraněními.

Dle vyjádření ukrajinské agentury TSN ze dne 3. května 2014 byly údajně některé z obětí občané Ruské federace, celkem 15, či Podněsteří, celkem 5. Načež představitelé Ruské federace vyzvali ukrajinskou vládu o dodání důkazů o totožnosti obětí, nicméně tato informace nebyla ke 3. květnu 2014 potvrzena ukrajinskými úřady a později bylo zjištěno, že všichni mrtví byli z Oděsy.

V rozhovoru pro BBC ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk obvinil oděské bezpečnostní složky z neefektivnosti a porušení zákonů, když nezabránily útoku na budovu odborů. Prokuratura zahájila vyšetřování a šéf policie Oděské oblasti byl odvolán. Následující den byl v Oděse vyhlášen třídenní smutek. Rusko svolalo po požáru zasedání Rady bezpečnosti OSN.

 

A nyní, co se stalo v Sudetech roku 1938?

 

 

Jak ukazuje takzvaný Hossbachův protokol, Adolf Hitler 5. listopadu 1937 na tajné poradě v kruhu vysokých vojenských činitelů třetí říše odhalil své budoucí plány na postupné ovládnutí středoevropského prostoru. Mělo dojít k likvidaci Rakouska a Československa. Rakousko plánoval Hitler připojit k Německu anšlusem, kdežto v případě Československa se počítalo i s vojenskými akcemi. Nacistické špičky současně hledaly cesty, jak přemoci svého souseda „mírovou cestou“. A k tomu jim posloužil „sudetoněmecký problém“.

Po anšlusu Rakouska ve dnech 12. a 13. března 1938 se postavení Československa dramaticky zhoršilo. Nově vzniklá Velkoněmecká říše obepnula zemi ze tří stran. Anšlus povzbudil velkou část sudetských Němců k zesílení jejich tlaku na pražskou vládu, která situaci dlouho podceňovala.

 

 

Konrad Henlein vyzval všechny československé Němce „k národní jednotě“ a ti jeho volání do značné míry vyslyšeli. Ještě v březnu 1938 se rozpustily německé občanské strany (křesťansko-sociální, živnostenská a agrární Svaz zemědělců) a následně splynuly se Sudetoněmeckou stranou. Přestože zdaleka ne všichni jejich funkcionáři a členové přešli k henleinovcům, hegemonie SdP mezi Němci byla neoddiskutovatelná.

Jedinou politickou alternativou v Sudetech zůstala sociální demokracie, a komunisté. Avšak i u sociálních demokratů došlo ke změně kurzu. Dlouholetého pročeskoslovenského předsedu Ludwiga Czecha nahradil tvrdší kritik národnostní politiky státu Wenzel Jaksch.

Na přelomu března a dubna 1938 pak opustili vládu všichni její němečtí ministři Franz Spina, Erwin Zajicek i Ludwig Czech. Jejich pozice byla beztak slabá a svými počeštělými příjmeními se stávali terčem zlomyslných narážek: Německý jak Czech, čistý jako Spina a odvážný jak Zajicek, říkávalo se tehdy.

 

 

Pražská vláda po rozpadu německého aktivistického tábora začala jednat přímo s SdP. Ale henleinovci místo hledání přijatelného kompromisu pouze zvyšovali své národnostní a autonomní požadavky. Za touto neústupností stál především Hitler, který na poradě s Henleinem a K. H. Frankem v Berlíně 28. března 1938 vedení SdP vzkázal, aby československé vládě kladlo nepřijatelné podmínky.

K říšskému kancléři se již otevřeněji hlásili také obyčejní sudetští Němci a jejich oblíbený slogan: Lieber Führer mach uns frei, von der Tschechoslowakei! zněl na masových manifestacích stále častěji.

Proti republice se však SdP zatím otevřeně postavit neodvažovala, a to ani na sjezdu strany ve dnech 23.-24. dubna 1938 v Karlových Varech. Henlein na něm formuloval politický program známý jako osm karlovarských požadavků.

  • Patřilo k nim zrovnoprávnění sudetských Němců s Čechy,
  • uznání německé menšiny za právnickou osobu,
  • stanovení vlastní německé samosprávy, odstranění „starých křivd“
  • nebo dodržování principu německých státních zaměstnanců na německých územích.
  • Nejradikálnější však byl Henleinův osmý bod obsahující právo přiznávat se k německému světonázoru, tedy k nacismu.

 

 

Pražská vláda kontrovala několika vlastními plány, od návrhu národnostního statutu posilujícím samosprávu v pohraničí až po přiznání široké autonomie sudetským Němcům. Henlein je postupně všechny odmítl a jeho věrní současně v pohraničí vyprovokovávali nepokoje.

Polínko pod přetopený sudetoněmecký kotel přidala částečná mobilizace československé branné moci vyhlášená 20. května 1938, která byla oficiálně reakcí na přesuny německých vojsk v okolí hranice. Mnozí v ní ovšem viděli souvislost s komunálními volbami probíhajícími mezi 22. květnem a 12. červnem 1938. V nich henleinovci triumfovali na celé čáře, když SdP získala v pohraničí kolem 90 % německých hlasů.

Československá krize a rostoucí napětí mezi Prahou a Berlínem znepokojovalo především Velkou Británii, která si nepřála hrozící válečný konflikt. Proto 20. července 1938 navrhla britská vláda prezidentu Benešovi, aby přijal nezávislého zprostředkovatele pro jednání vlády a SdP.

Touto rolí byl pověřen lord Walter Runciman, který 3. srpna přiletěl do Prahy a pak se vydal na cestu pohraničím. V polovině září předložil Runciman veřejnosti závěrečnou zprávu, ve které zkritizoval československou národnostní politiku a vyslovil se pro odstoupení Sudet říši.

 

 

Mezitím na tlak henleinovců a hrozby Berlína odpověděla vláda Milana Hodži 7. září 1938 dalekosáhlým ústupkem v podobě „čtvrtého plánu“, který fakticky vycházel vstříc karlovarskému programu.

To henleinovci neočekávali, odmítnutí by znamenalo popření původního stanoviska a přiznání, že SdP od začátku nehrála fér. Pomohl Hitler, jehož 10. září znovu navštívil Henlein, a Vůdce pak na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 zaútočil přímo na Československo a nejen sudetští Němci si mohliv přímém rozhlasovém přenosu poslechnout tato jeho slova:

  • Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné (…) Když nesmí tři a půl milionů skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné, a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás.

Bezprostředně po Hitlerově projevu vypukly v českém pohraničí nepokoje spojené s provokacemi a násilím. Na některých místech přerostly dokonce v pokus o puč. Vláda zareagovala vyhlášením stanného práva v nejvíce postižených pohraničních okresech.

Toho využil Henlein a 14. září 1938 vydal prohlášení, že už nemá o čem jednat a Sudety za této situace musí patřit Německu. Doba vyjednávání definitivně skončila a za protistátní činnost vláda 16. září rozpustila SdP a vydala na Henleina a K. H. Franka zatykač, proto oba spolu s dalšími vedoucími představiteli strany utekli do Německa.


V čele Sudet zůstal Henlein až do hořkého konce, zachoval věrnost Hitlerovi a jeho nacistické politice, která ho vynesla na vrchol. Ve svém posledním rozhlasovém projevu 6. května 1945 apeloval na sudetské Němce, aby zachovali věrnost říši, zůstali na svém místě a plnili svou vlasteneckou povinnost.

Avšak již druhý den odjel vyjednávat s Američany o uznání Sudetské župy ze strany USA a jejím obsazení americkými vojsky. Američané ho zajali a jako válečného zločince převezli do vazební věznice v Plzni. Tam Henlein 10. května 1945 spáchal sebevraždu, když si podřezal žíly. Použil k tomu skla z obrouček svých typických kulatých brýlí.


 

Na německé straně československých hranic se začaly formovat bojůvky známé jako Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), do něhož vstoupilo údajně kolem 40 000 mužů, aby prováděli záškodnické akce v Sudetech.

Proti nim stály oddíly Stráže obrany státu (SOS) a po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září také československé vojsko. Z více než milionu mobilizovaných mělo být kolem 20 % sudetských Němců, ale více než třetina mobilizaci odmítla, jiní po mobilizaci dezertovali.

Dění v Sudetech se podobalo občanské válce.

Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevypálily roku 1938 ani ránu a vše bylo vyklizeno bez boje. Jenže realita vypadala poněkud odlišně. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž některé byly poměrně rozsáhlé.

 

Impulzem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení zahájili henleinovci rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynula řada československých četníků, příslušníků finanční stráže i státní policie.

O den později bylo ve 12 pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a k potlačení nepokojů nasazena armáda včetně tanků a letounů. Povstání se sice podařilo potlačit, ale ozbrojené incidenty pokračovaly v pohraničí s menší intenzitou dál až do podpisu Mnichovské dohody a československá strana měla mrtvé prakticky každý den.

Češi hlásili ministerstvu vnitra:

  • V noci na 25. 9. byla v Bruntále pistolemi a granáty ostřelována strážní hlídka a vojenský oddíl, armáda odpověděla těžkými kulomety a děly. V Zeleném Dole obsadil oddíl freikorpsu odstavenou zbrojovku, když dva českoslovenští policisté chtěli zkontrolovat situaci, byl jeden z nich těžce postřelen. U Chvalkovic ordneři samopaly napadli některé oddíly znojemského praporu SOS…

A podle zprávy styčného důstojníka wehrmachtu pro kontakt s freikorpsem bylo při 164 diverzních akcích na československém území zabito 54 bojovníků freikorpsu a 110 Čechů. Do říše mělo být uneseno 2029 Čechů, kdežto podle soupisu ministerstva vnitra bylo zajato a do říše odvlečeno 969 příslušníků SOS.

Ne všichni sudetští Němci však viděli v Hitlerovi spásu. Sudetoněmečtí antifašisté se proto častokrát stali prvními oběťmi pronacistických ozbrojenců. Nejaktivnější odpůrci nacistů založili Republikánskou obranu (Republikanische Wehr), která byla včleněna do oddílů Stráže obrany státu bránící předsunutá postavení v blízkosti státních hranic.

O osudu Sudet se nakonec rozhodlo na mezinárodní úrovni. Po řadě diplomatických kroků se sjeli představitelé čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, do Mnichova, a sudetskou krizi tam vyřešili dohodou podepsanou 30. září 1938.

 

 

Ta přikázala Československu postoupení rozsáhlých pohraničních oblastí českých zemí Německé říši (celkem se jednalo o 28 943 km2 a přes 3,5 milionu obyvatel), tak jak si to přál Hitler, Henlein a spolu s nimi už i velká většina sudetských Němců. Jejich volání Heim ins Reich! (Domů do Říše!) bylo vyslyšeno.

 

Doslov:

Milý Češi, Češky a Češata – Putin nedělá nic jiného, než to, co dělal Hitler v roce 1938. Oslovil, koupil a podplatil si separatisty na Ukrajině stejně, jako si koupil své separatisty u nás Hitler. Sudeťáci mu tenrát doslova naletěli, mysleli si, že budou mít nějaké výhody a místo toho mazali na frontu, ze které se už většinou nikdy nevrátili. Jejich vdovy a sirotci byli po válce z Česloslovenska vyhnáni a vykolejený svět se vrátil do normálu.

Stejně to dopadne i s Ukrajinou, která se na rozdíl od nás brání a má i podporu zbytku Evropy, USA a dalších slušných zemí a států. Dnes se na její stranu přidal i Kazachstán…

Nezbývá než dodat, že byste vy, co dnes podporujete ruské separatisty placené záměrně Ruskem pro vyvolání války, mohli dopadnout stejně, jako ti naši Henlainovci. Tak nějak byste mohli a podle mě i měli, být odsunuti tam, kam vás vaše bolševické srdce táhne. A Rossia bolšaja, ogromnaja, ide v perďol…

zpracovalo sta@tll 2022

Související texty:

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Nezapomeňte také navštívit náš archiv textů

 


««« Předchozí text: Michail Šolochov - plagiátor Následující text: Posel smrti - Železný Lazar Kaganovič »»»

Atllanka | Čtvrtek 7. 07. 2022, 14.40 | Česko, Politika, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 5421x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!



Kliknutím vložíš: Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|
Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jsem robot?