Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Okupace v srpnu 68 byla důsledkem československé vlastizrady

21.srpen 1968 – Schovejte si slípky, husy, přišli nás vyjídat bratři Rusi

 

Motto: Národ, který si nepamatuje svou vlastní minulost, je bohužel často odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval.. Domnívám se, že český národ je na nejlepší cestě k repete.. Komunisti obsazují radnice, v Karlových Varech šéfuje školství bývalý politruk, v Budějicích na školství dosadili komunistku a Ústí má rudého hejtmana..

 

Nemusíte se ničeho bát! Ve Střední Evropě není trestná ani vlastizrada!

Zvací dopis je obvyklé označení nedatovaného dopisu, který v srpnu 1968 předali Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Leonidu Brežněvovi. Obsahoval výzvu k pomoci všemi prostředky proti údajné hrozící kontrarevoluci v Československu. Dopis se stal pro sovětské vedení podpůrným argumentem a definitivní záminkou pro invazi vojsk Waršawské smlouvy. Byl napsán rusky. K okupaci Československa došlo 21. srpna 1968.

Dopis psaný v ruštině byl podle svědků Brežněvovi předán v bratislavském hotelu Sorea 3. srpna 1968, tedy krátce poté, co neúspěchem pro sovětskou stranu skončily rozhovory mezi sovětským a československým vedením v Čierne nad Tisou. Existence dopisu měla zůstat utajena. Byl však objeven 15. července 1992, zapečetěný ve Státním archivu Ruské federace, s datem 25. září 1968. Obálka byla podepsána Konstantinem Černěnkem se slovy: Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat.

Text byl pozměněn Brežněvovou rukou, takže se předpokládá, že si vyžádal novou verzi, která měla zahrnovat i další země Varšavské smlouvy. Kopie dopisu byla převezena do Prahy a představena veřejnosti.

Předání dopisu bylo i podle tehdejších zákonů zřejmě vlastizradou. Podepsaní však za ni nikdy nebyli odsouzeni. Zvací dopis zůstal jen smutnou ukázkou toho, že i kus papíru předaný někým, někde, lidově řečeno na hajzlu může způsobit to, že několika milionový národ, dnes už vlastně národy dva, skončil na desítky let tam, kam patřil onen papír.., to jest v hajzlu.

Díky obavám několika komunistických papalášů o svá teplá koryta zemřelo nejméně 400 lidí, tisíce dalších byly trvale poškozeny komunistickou šikanou, což na nich logicky zanechalo trvalé následky a miliony lidí byli po desetiletí ochromeny v oblasti morální, politické, vzdělávací, ekonomické i lidské.

 

Kdo byli ti, kteří dopis podepsali?

  • Alois Indra, člen ÚV KSČ. V roce 1971 se stal předsedou Federálního shromáždění. Zemřel roku 1990.
  • Drahomír Kolder, člen ÚV KSČ. Roku 1969 se stal předsedou Výboru lidové kontroly. Zemřel roku 1972.
  • Oldřich Švestka, člen předsednictva ÚV KSČ. Po okupaci se vrátil na místo šéfredaktora Rudého práva, ze kterého byl odvolán během Pražského jara. Zemřel roku 1983.
  • Antonín Kapek, člen ÚV KSČ. Brežněvovi napsal osobní dopis již dříve. Později se stal jedním z hlavních normalizátorů. V roce 1990 spáchal sebevraždu.
  • Vasil Biľak, tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ. Po okupaci byl tajemníkem ÚV KSČ s rozhodujícím vlivem v zahraniční politice, ale hlavně v ideologické sféře. Ideolog normalizace. Stále žije.

 

Tzv. „Zvací dopis“ je konečně „nalezen“, prozkoumán a zveřejněn, servilita soudruhů v něm podepsaných je naprosto zřejmá, o jejich vlastizradě není pochyb. Rovněž není pochyb o tom, že tito vlastizrádci byli čelnými představiteli Komunistické strany Československa. Téže strany, k jejímuž odkazu se dnes hrdě hlásí nynější Filipovsko – Grebeníčkovská KSČM s europoslancem křivou hubou Ransdorfem, jehož bilbordy zaplavily před časem naše nádraží.

 

 

A já se ptám: Jak dlouho ještě budeme volit do parlamentu vlastizrádce? Kdy konečně budeme soudit nejen ultralevici nacistickou, ale i komunistickou? Kdy konečně přestaneme jedny vrahy odsuzovat a druhé tolerovat? Jak nacisté tak komunisté jsou zločinecké spolky, toužící po moci a využívající ke svému nástupu k vládě těch nejnižších lidských vlastností a pudů, jako je závist, nenávist, neschopnost, hloupost, sadismus, nedostatek empatie, nízké IQ, ale i nevzdělanost a touhu po bezpracném zisku. A socialistické partaje? Ty nejsou nic jiného, než předskokani těch výše jmenovaných, ergo komunistů či nacistů.

K dokonalosti přivedl vykořisťování jedněch druhými Lenin se Stalinem, kteří se učili u utopisty Marxe, kdy se jim podařilo na úkor desítek milionů mrtvých a dalších stovek milionů vlastních (do Svazu Sovětských republik spoutaných) zotročených občanů živit po celá desetiletí nejen ten svůj soukromý CCCP, ale i přiživovat celý ten poslušný, komunistickou lůzou podporovaný, zbylý socialistický tábor včetně nás.

Hitler Stalina obdivoval a učil se od něj, avšak v konečném důsledku jej defakto podcenil. Podcenil hlavně ten zotročený lid, který ho především na Ukrajině, která měla za sebou snad jeden z největších holocaustů moderních dějin, vítal jako osvoboditele, aby vzápětí zjistil, že šlápl jen z bláta do louže.

 

 

Masové vyvražďování civilního obyvatelstva, taktika spálené země a v neposlední řadě i kolaborace místních soudruhů s nacisty, dopomohly Stalinovi nakonec k tomu, že jeho režim jako menší zlo se utlačovaný ruský mužik rozhodl hájit… byť mnohdy jen z čirého vlastenectví, nevědomosti a mnohdy i z naprostého zoufalství, fanatismu a nenávisti – Za Rodinu na smerť!

Dějiny nás učí, že každý dobyvatel a uzurpátor dříve nebo později o své dobyté panství přijde. A tak tomu bylo i u Hitlera a dnes už i u pohrobků Lenina se Stalinem. Ostatně v minulosti tak dopadly všechny říše a jak to vypadá, dopadne tak i Evropská unie i když změnila taktiku a dobývá jiné už ne přímou silou, ale filištínsky, pomocí různých Kolderů, Bilaků a Indrů současnosti.

A tak socialista Paroubek jezdí do Ruska na rady za novodobým diktátoren Putinem, komunisti se přátelí s Fidelem Castrem a většina našich politiků se jezdí nechávat plácat po ramenou mezi Araby, kde si kupují honosná sídla, zatímco lidu vlastní země navrhují jedním společným a nerozdílným dechem Lisabonskou smlouvu, jejímž podpisem schválíme mimo jiné i příliv imigrantů, kteří vypumpují z našich už i tak zkoušených ekonomik co se dá, aby nás vzápětí pohltili úplně.

 

 

Proč EU včetně našich politiků tak stojí a ta další darmožroutská individua je nabíledni. Mají starost o svá panděra o svá znovuzvolená nemravně placená místa a koryta, a socky, to jsou jejich hloupí voliči. Ovládnutí Evropy za každou cenu, to je to, co tak najednou spojuje ty mocné naší vlasti a EU. Že by to s námi mysleli fakt tak dobře, jak navenek prezentují, tomu snad už mohou věřit jen opravdoví naivisté.

Nadarmo se neříká: Věř, ale komu věříš, měř. A my bychom měli začít měřit ihned, důsledně a každému bez rozdílu, jinak se záhy probudíme v novém, tentokrát ještě strašnějším otroctví, které povede k další a tak obrovské válce, že tvůrce Bible bude nucen připsat další kapitolu o New Sodomě a Gomoře.

 

 

Já vám nyní nabízím svůj vlastní příběh tak jak si jej pamatuji s odstupem 41 let.

Čtěte jej, prosím, s pokorou a pozorně, je to příběh nejen můj, ale je to především příběh naší společné, často krutě zkoušené, znásilněné a proto tolik milované vlasti…

 

Úterý 20.srpna 1968 – PK třídírna uhlí

Mám noční, sedím v prosklené kukani nad vagony a sypu do nich ze zásobníku uhlí. Jsou k tomu dvě jednoduché klapkovité roury tzv. nohavice, ovládané tlačítkem nahoru, dolů a stop. Dělám úhledné hromádky a pomocí lanového vrátku popojíždím s vagonem vpřed. Když je plný, odjistím váhu na které ten plný vagon stojí a pomalu dosypávám na určenou hmotnost. Zvednu nohavici, zatáhnu za páku váhy, která vyrazí údaje o táře, nettu a bruttu na vážní lístek, vsunu nový a přitáhnu si další vagon. Spustím nohavici a opět sypu. Velmi monotónní a uspávající práce.

 

Elna Opatovice, Elna Hněvice, Tisová… ale i vývoz – Arsberg, Amberg a jiná místa v NSR či naší republice denně poberou několik souprav s tříděným uhlím.

Kukaň je přilepená na kovové konstrukci nad kolejemi a nad ní se neustále doplňuje z jedoucího pásu stotunový zásobník, ze kterého průběžně odsypávám. Do velkého vagonu se vejde přes 50 tun, mám jich sedm na vrátku a když jsou naplněny, odtáhne je lokomotiva na jinou kolej a zařadí do vlaku, zatím co mně podsune a připojí na lano vrátku další várku. Uhlí bubnuje o plech zásobníku, motory pásu řvou a hlučí.

Když je zásobník zpoloviny plný, ztratí se to bubnování, uhlí se sype do uhlí a zůstává jen ten monotónní zvuk motoru, který občas doplní nepříjemný zvuk stěrače bubnu, když se na něj z pasu něco zachytí. Snažím se o to aby byl zásobník stále z té poloviny plný a hraju si s úhledností nasypání uhlí do vagonu, aby byl tzv. jako když střelí a nahlas si do toho zvuku zpívám. Zpívám si Gottovu Angelinu a nebo Suchého Krajinu posedlou tmou – krásně se to dá totiž řvát a v tom hluku motorů jsou slyšet nádherné odpovídající sbory. Je okolo půlnoci, a už se mi chce příšerně spát.

 

Když se přehoupla půlnoc

Přichází parťák a já jsem ráda, že se mohu hovorem probrat, vařím kafe a pomalu začínám vnímat co mi říká..... „a prej to jsou Rusáci a Němci, a prej i Američani… jsou tu s tankama, v laborce to zachytili na radiu, asi blbne Svobodná evropa… taková blbost… Rusáci Němci a Amíci… jak by se proboha spojili, a co by tu chtěli, na nás, na Češích…“

Zapojuji se do hovoru a ptám se, jak na to přišli proboha, proč zrovna tyhle tři státy, a on říká že mají údajně na tancích bílý hvězdy a pruhy… „Bílý hvězdy a pruhy?“ ptám se, „ale to je blbost, bílý hvězdy mají sice Amíci, ale pruhy? A jak do toho zapadají ti Němčouři?“ „Taky se mi to zdá blbost, jestli se nějak těma pruhama neoznačili, aby se poznali“, povídá parťák a pokračuje: „Jojo, to by mohlo být, já čet, že NATO má nějaký svoje označení pro případný společný zásah a nějaký má i Varšavská smlouva.....“ Náhle zmlkne… zbledne… a dodá „Ti parchanti!“

 

 

Zvedne telefon, volá dispečerovi a ptá se: Jaké označení má Varšavská smlouva?

Bílý pruhy? A jsi si jistej? Tak to jsou voni… bratři… soudruzi… obsazují nás… ty svině rudý, bolševický! Tak to jsme totálně v prdeli, já to tušil, že nám to jen tak neprojde, ale že sem vtrhnou s vojskem… jak to chtějí zdůvodnit? Hajzlové!!!

Seděla jsem jako opařená a nechápala nic, bylo mi slabých 19, a politika bylo to poslední, co by mě zajímalo. Proč bych se měla bát Rusů a Varšavské smlouvy, vždyť jsme přátelé, nebo snad ne? Co se stalo, asi nás chrání před něčím, třeba se tu schylovalo k nějakému převratu… v hlavě se mi honí myšlenky a najednou stichnou motory. „Máme jít na dispečink“, říká parťák a tak jdeme. Je tam už plno a všichni se tváří smrtelně vážně, připadám si jako na pohřbu.

Náš mistr říká, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy. Všechna. Maďaři a Němci, Bulhaři, Rumuni… Poláci, ale hlavně Rusové. Někdo říká, že to není možné, že jde asi o cvičení, že nemají důvod… další zase míní, že to jsou převlečení Amíci, že nám konečně dorazili na pomoc… ale všichni se u toho tváří smrtelně vážně a projevují strach o své rodiny…

 

A mistr pokračuje:

Kdo chcete a můžete, jeďte domů, jeďte ke svým ženám a dětem, provoz udržíme na minimu sami… pokračuje mistr, a chlapi se pomalu rozcházejí, ti co nemají auta si vyjednávají jízdu lokomotivou na nejbližší železniční stanici, odkud už se nějak dostanou dál do svých domovů…

 

 

Já zůstávám. Žiji u rodičů a ti se v ten samý večer vrátili z dovolené a vím že vyspávají. Ani není pro mě nikde místo, přednost mají tátové a mámy od rodin… Já tu tedy budu, a to zcela samozřejmě a dobrovolně, ještě s několika svobodnými kolegy a jednou kolegyní zajišťovat nouzový provoz. Rozcházíme se a nemůžeme se dočkat rána, radio nám nefunguje a zprávy mezi nás donáší průběžně parťák, získává je pevným telefonem na dispečinku od kamarádů co jsou doma (mobily nebyly).

 

Najednou poplach:

Máme ihned sundat a přeházet cedulky označující dispečinky, velíny a mistrovny, dát WC na dispečink, a nebo sklad na rozvodnu a obráceně… Rusáci jsou tady a chtějí zastavit náš provoz a tím ochromit republiku! Sundaváme cedule, prohazujeme je a uzamykáme vše, co se uzamknout dá… děláme to rychle, téměř v poklusu a nikdo moc nemluví.

Dnes to zní příšerně naivně až směšně, ale byla to aspoň nějaká činnost v tom zoufalém nicnedělání a očekávání věcí příštích a my jsme skutečně prožívali jakousi euforii z toho, že tím tak nějak zastavíme tu okupaci ČSSR… při nejmenším do doby, než nám někdo přijde na pomoc.

 

Pak někdo přinesl kýbl s vápnem, píšeme na stěny budov a hlavně na vagony nápisy:

  • Se Svobodou za svobodu!
  • Ať žije Dubček!
  • Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil!
  • Schovejte si slípky husy, přišli nás vyjídat bratři Rusi!
  • Okupanty, idite domoj!
  • Běž domů Ivane… atd… atd…
  • Zdravíme Prahu – jsme s vámi!

 

Středa 21.srpen 1968 – Západní Čechy

Je ráno, směna končí a my jdeme ven na autobusy. První co vidíme u brány jsou dva tanky, s namířenými laufy na nás. Na každém z nich stojí ruský voják se samopalem. Prohlížím si toho co je blíž, nehne brvou, je to holobrádek, tak okolo 20 let – později se ukáže, že byli mezi nimi i mladší, údajně záklaďáci okolo 17 let. Byli sem posláni ze všech koutů Sovětského Ruska, někteří neměli víc než 4 obecné, mnozí viděli prvně elektřinu a splachovací záchod.

Mlčíme a v tichosti nastupujeme do autobusů. Odjíždíme a cestou potkáváme všude tanky, nákladní auta a regulovčíky. Máme štěstí, nezastavují nás, té „milé výsady“ se dostalo těm, co nás ráno přijeli střídat do práce, zastavovali je a údajně museli někteří i vystoupit, a vojáci autobus prohledávali. My dojíždíme sice se zpožděním, ale přece jen domů. Cestou jsme viděli jak v každém městě, městečku i vísce je po jednom až dvou, ale i více tancích, to podle úřadů v nich sídlících.

 

 

Viděli jsme všude rozmístěné tanky. Jeden vždy stál s laufem namířeným na NV – Národní výbor (dnes Radnice) a další na SNB – Sbor národní bezpečnosti (dnes Policie ČR). Další míříly na soudy, či nádraží a ty u nichž to šlo byly i zakopány. Z každé kupole tanku vyčníval polovinou těla voják se samopalem v ruce. Okolo stály hloučky lidí z nichž se vždy někdo snažil s okupanty komunikovat. I u nás to tak je. Vystupujeme na autobusovém nádraží a zdálky vidíme tank namířený proti budově SNB… okolo shluk lidí, střídavě volají na vojáka a ptají se, co tu chtějí…

 

A ptají se rusky! To tenkrát bylo to nejlepší, uměli jsme rusky, všichni, a obstojně, lili to do nás od čtvrté obecné.

  • Byla jsem svědkem když Rusáček na tanku tvrdil, že zděs Germania a ptal se kdě fašisty…
  • Byla jsem svědkem, když jiný Rusáček na tanku tvrdil, že ČSSR je Česko Slovenskaja Sovětskaja Respublika…
  • Byla jsem svědkem, když žena z hloučku vytáhla s kočárku svoje batole a ukazavola ho dalšímu Rusáčkovi na tanku se slovy „Přišli jste vraždit naše děti!“
  • Byla jsem svědkem, jak tomu Rusáčkovi vyhrkly slzy a jak zalezl a místo něj se vynořil jiný, aby se po pár minutách situace opakovala…
  • Byla jsem svědkem toho, když dva mladíci lezli několik hodin na obří teplárenský komín, aby na něj pověsili československou vlajku
  • A byla jsem následně svědkem i toho, když ten prapor během tří dnů zcela zčernal a symbolicky pak vlál dál, jako smuteční
  • Byla jsem ale i svědkem toho, jak se lidé k sobě navzájem krásně chovali a jak po mnoho týdnů a měsíců vládla v Československu mezi občany nebývalá solidarita a vzájemné pochopení

 

 

Došla jsem pomalu davem lidí domů a budila své rodiče:

Vstávejte, jsou tady Rusáci, lidi blbnou že bude válka a skupují základní potraviny, není tu nic k jídlu, musíme jít nakoupit!

Cloumám s maminkou a slyším od otce, že mám dát s blbostma pokoj, že jsou to hloupý vtipy. Přináším malé tranzistorové radio, ve kterém zní stále dokola česká hymna a blum, blum, blum… Pak se ozvou zprávy, kde hlasatel zdrceně oznamuje, že naše republika byla během noci obsazena armádami spojenců.

Otec se probírá, hrne se k televizi, kde Kamila Moučková informuje o situaci, čte nějaké vzkazy, a střídá se to se zprávami o incidentech našich občanů s cizími vojsky. Pořád někdo někoho a něco hledá, panuje chaos, TV oznamuje, že vysílá nouzově, že budou záhy obsazeni, v rozhlase říkají, že jakmile uslyšíme hymnu, bude to známka toho, že už jsou okupováni… Následně se hymna skutečně ozývá, aby po chvíli vysílání pokračovalo z jiného zdroje… pak hlasatel oznamuje, že:

 

Promluví prezident republiky Ludvík Svoboda. Je 08.15 a po dlouhém „bloumání“ se éterem skutečně nese jeho hlas:

Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president Československé socialistické republiky se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem s přijetím této funkce převzal, a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid. U vědomí své občanské odpovědnosti a v zájmu naší republiky nedopusťte, aby došlo k nepředloženým akcím. S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky.

 

Poprvé v životě vidím otce plakat.

Odcházím s fotoaparátem a s maminkou nakoupit, cestou pořizuji fotky okupantských tanků. Lidi mě varují, ať to nedělám, že mě zastřelí, já to ale dělám a nemůžu přestat, je mi to najednou nějak fuk… mám pocit, že pokud zmizí ta jistota, kterou do mě škola, rodiče, pionýr, svaz mládeže, knížky a TV, rozhlas a bůhví kdo ještě po celý život vkládali, tak nemá cenu žít.

Podvědomě pořád doufám, že je to nějaký omyl, že přece to nemohou být ti samí Rusové, kteří nás kdysi osvobodili, a díky nimž jsem se narodila do svobodné země. Nechápu nic, jsem jako nepopsaný list a snažím se najít pro sebe nějaké vysvětlení.

 

Následně se šíří po republice zpráva Tassu:

TASS je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní členské státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil.

Tato žádost byla vyvolána vzniklým ohrožením socialistického zřízení a státnosti dané ústavou, jež existuje v Československu, ze strany kontrarevolučních sil, které se dohodly s vnějšími silami nepřátelskými socialismu… celé prohlášení zde

 

Předsednictvo národního shromáždění to popírá a kontruje provoláním:

Předsedům vlád a předsedům parlamentů SSSR, PLR, MLR, NDR, BLR. Předsednictvo Národního shromáždění vyjadřuje hluboký a zásadní nesouhlas s postupem spojeneckých vojsk, která dnes začala bezdůvodně obsazovat naši zemi. Došlo tak k porušení suverenity našeho státu, které je naprosto nepřípustné v našich vzájemných vztazích. Žádáme Vás co nejnaléhavěji v okamžicích, kdy se na ulicích Prahy ozývají výstřely, abyste dali ihned rozkaz k okamžitému stažení všech vojsk z území ČSSR. V Praze 21. 8. 1968 – Předsednictvo Národního shromáždění

 

Následuje:

 

Hltám všechno a se vším se okamžitě ztotožňuji. Všechno co mi dosud unikalo je najednou tady, sype se to na mě a všechno zní neuvěřitelně, a přitom tak logicky..

 

Ptám se doma, ptám se všude, ptám se – proč?

  • Proč jsou tu ty tanky když se tu nic nedělo?
  • Proč vadí našim spojencům, že se začaly odstraňovat chyby a křivdy z minulosti?
  • Proč jim vadilo, že se Češi a Slováci chtěli chovat k sobě navzájem slušněji?
  • Proč to udělali a jak to je vůbec možné, aby se to stalo?
  • Co dělala naše armáda, proč jsme se tomu nebránili?
  • Jakto, že tak dobře a neomylně obsadili celou zemi a zaujali strategická postavení u kasáren, NV a stanic SNB?
  • Pomáhal jim někdo?
  • A proč tvrdí, že sem byli pozváni, když je nikdo nezval?
  • Co bude dál?

 

Mám dva dny volna a tak konečně pozdě v noci usínám a zdají se mi sny plné kouře, prachu, a hluku, uprostřed kterých neustále s někým konverzuju. Konverzuju rusky, a ta ruština se vyznačuje tím, že do ní zařazuji běžná česká slova s ruskou výslovností a za každou větou říkám – Ty, ponimaješ menja?

 

 

Čtvrtek 22.srpen 1968 – Směr Praha

Probouzím se zpocená a se silnou migrenou po dvou téměř probděných nocích do nového kalného dne. Ještě stále vysílá Československý rozhlas i Československá televize. Televize už nevysílá z Prahy, mění studia a vysílací časy, stále se čtou nějaké vzkazy a rezoluce, potvrzují že byla zatčena a odvlečena naše vláda neznámo kam…

Hlavní čas v televizi je věnován vzkazům českých občanů domů svým blízkým, z ciziny kde se zasekli když se vraceli z dovolené v Bulharsku, Maďarsku či Rumunsku, protože okupanti uzavřeli hranice. Dnes navíc vystupují veřejně v přímém přenosu s prohlášeními i různé osobnosti, které se staví neohroženě proti okupaci, a vesměs vyzývají ke klidu a rozvaze. V rozhlase čtou Protest Národního shromáždění u vlád okupujících států.

V Praze se uskutečnil mimořádný sjezd KSČ a přijal dokumenty vyjadřující odmítavé stanovisko k okupaci, vyjádřil podporu dosavadní politice Dubčekova vedení a zvolil nový ústřední výbor. V poledne byla hodinová protestní stávka

Mám v tom zmatek, snažím se nějak pochopit, proč se tu ti Rusáci – protože jejich to bylo dílo, neseberou a nezavelí všem vazalům ve Varšavském paktu k ústupu, když vidí, že je tu nikdo nechce a že tu není nic, co by je k naší okupaci opravňovalo.

Okolo poledne se dozvídáme že se má jet na Václavské náměstí do Prahy, vyjádřit nesouhlas s okupací… Volá mi kamarád, obsazujeme auto a jedeme. Rozhlas vysílá zprávu, že se jedná o řízenou provokaci a poskytnutí záminky k rozpoutání krveprolití a teroru. Vracíme se, je nám hořko, a nemluvíme. Cestou předjíždíme směr západ jedoucí auta naložená po střechu… Údajně projeli, stačil pas, víz bylo netřeba… Mluvíme o tom, že se dáme k partyzánům.

 

Pátek 23.srpen 1968 – Bílá kniha

Jsem opět v práci a všichni si sdělujeme navzájem dojmy. Kdosi přinesl tzv. Bílou knihu, nechápeme její obsah, zíráme na sklady zbraní a na slova která tvrdí, že se tu chystal násilný převrat – nevěříme tomu, ale pochybmosti se vrývají do duší… přece jen socialistickokomunistická výchova udělala své…

 

 

Později se dozvídáme, že ten Bílý hnus vydala okupační moc a že ty obrázky zbraní v ní jsou milicionářská výzbroj komunistů, vydávaná autory za zbraně kontrarevoluce.

V poledne se koná opět jednohodinová generální stávka, k níž tentokrát vyzval XIV. mimořádný sjezd KSČ, a my se scházíme na plácku za Sušárnou uhlí, kde nám náš poslanec NS z vysokozdvižné plošiny se slzami v očích vypráví, jak zrazovali prezidenta republiky od cesty do Moskvy, kam přesto ráno v 9:30 odletěl, aby přivezl domů naši unesenou vládu včetně Alexandra Dubčeka.

Bojíme se o prezidenta a doufáme, že si Rusové na hrdinu CCCP nedovolí. Dozvídáme se i o zatýkání našich občanů v Praze, o zradě Šalgoviče, o Indrovi a Kolderovi. A statečná Československá televize stále vysílá! Zdá se nám to býti příznivým jevem, a věříme, že je to znamením toho jak se vše uklidní a Rusové se sbalí a tak jak rychle došli zase vypadnou.

 

Sobota 24.srpna až pndělí 26.08.1968

Následují tři další hektické dny, žijeme vlasteneckým odporem, přemalovávají se ulice, ruší se náměstí Osvobození, či Krasnoarmejské, Československosovětského přátelství, Leninovy a Stalinovy třídy a nahrazují se Alexandrovým náměstím, Císařskou a Svobodovou třídou, Smrkovského ulicí… pomalováváme hesly silnice, chodníky, výlohy… Ukazatelé směru ukazují jediný směr : Moskva – 6.000 km..

 

Z rozhlasu se line Krylův Bratříček…

 

 

S okupanty se nebavíme a pokud ano tak je záměrně desinformujeme, je jim odpírána zdravotní pomoc, jídlo i obyčejná voda. Pořádáme diskusní večírky, a politicky dospíváme. Jsme hrdí na své rodiče, jaký zaujali postoj a myslíme si, že nemůžeme prohrát – čekáme na návrat vlády a prezidenta a jejich prohlášení o okupantském konci.

 

Úterý 27.srpna 1968 – Praha

Kladenská třída a její okolí je již dva dny obsypané lidmi, kteří chtějí přivítat naší delegaci, která se vrací z moskevských jednání

Radost z návratu nemá dlouhé trvání – Odjela Československá vláda a vrátili se Brežněvovi pacholci. Všichni až na Františka Kriegla podepsali Moskevský protokol, který nejen potvrzoval okupaci naší země ale i její omezenou suverenitu. Zavazoval nás k restauraci marxismu-leninismu a k realizaci řady sovětských požadavků. Stali jsme se na dlouhá léta neoficielní sovětskou republikou. Zveřejněno bylo Komuniké, po kterém nemohl být nikdo na pochybách, že jsme svůj boj prohráli.

 

 

Konec vlastenčení – nastupuje tvrdá realita

Rodiče mi oznamují, že se budeme stěhovat do NSR. Otec je totiž sudetský Němec, kterému celou rodinu v pětačtyřicátém odsunuli, matka ač rodilá Češka z Plzně souhlasí. Raduji se, bojím se zůstat v zemi, kde se začíná projevovat opět demagogické pěstní právo silnějšího. Všichni se těšíme pryč, a to přesto, že jsme s maminkou ani neuměly německy. Rodiče měli žádost na vysídlení podanou již několik let, úřady ji pořád neřešily a několikrát jim byla dokonce zamítnuta, teď prý jí vzhledem k situaci vyhoví.

 

Jinak voní seno koním…

Všechno šlo najednou strašně rychle, a Vánoce už jsme slavili v novém domově, kde jsme si ale dlouho nemohli zvyknout.

Maminka se mi nedávno svěřila, že kdyby jí byl tenkrát někdo řekl, že když z Kolína nad Rýnem, kde jsme tenkrát bydleli, poleze po kolenou až na českou hranici a za to jí bude povoleno se vrátit, tak by to udělala.

Nebylo to kvůli živobytí, měli jsme všichni práci a dařilo se nám ekonomicky velmi dobře. Řeč se po pár měsících začala vrývat pod kůži a pomalu a jistě jsme zapadali. Přesto jsme strádali. Strádali jsme steskem.

 

Touhou po domově:

Sužoval nás všechny, ten neuvěřitelný stesk, stesk po všem co bylo jen trochu české, stesk po domově, po zaplivaných hospůdkách IV. cenovky, stesk po frontách v řeznictví, na banány, na ořechy, na všechno.., stesk po vůni českých syrečků a buřtů s cibulí, stesk po kamarádech a po shánění bonů na džíny. Po vůni českých luk a sušeného sena z nich… nikdy bych nevěřila, že i to seno voní v Čechách jinak.

 

Také nás trápil pocit bezmoci, bezmoci, se kterou jsme se nemohli vyrovnat, protože ač jsme odjeli legálně, českoskovenské úřady nám dělali neuvěřitelné potíže s českým vízem. Žádost se musela několikrát podávat znova a stále na nás byly požadovány nové a nové nesmyslné dokumenty, než nám milostivě dovolili navštívit svou vlast.

A pak? Když nás sem konečně pustili? Rozčarování z toho, co se tu stalo s těmi všemi správnými lidičkami, kam se poděla nezištná přátelství, přejícnost a solidarita. Rok od roku to bylo horší, v poslední době už jsem měla nejen já pocit, že nejlépe bychom udělali, kdybychom hned na hranicích odevzdali svoje marky a jeli zase zpátky domů, do naší nové vlasti…

 

A co Hapyend, pane Voskovče, zeptal by se Jan Werich

Jsem tu, žiji tady mezi Vámi, jsem už v penzi a koupili jsme si s českým manželem v české vesnici domeček s malým hospodářstvím. Jsme konečně zase doma, ale doma se cítíme jenom za prahem našeho domku, mimo něj se tu cítíme, ač to zní neuvěřitelně, zase cizinci.

 

 

Nejsme teď doma nikde, ani v Německu ani tady, nemáme vazby na ty, se kterými jak říkával pan Werich, jsme hrávali kuličky. I když se to všechno pomalu lepší, přesto už se asi nedočkáme toho konečného odpuštění a smíření. Komunistická zloba se svou závistí a věčným svárem totiž v našem národě zanechala vyryté hluboké brázdy, se kterými se zřejmě odebereme i na věčnost.

 

 

A za to za všechno může každá totalita, nejen komunismus, ale i jeho rodný bratr fašismus. Nyní nastupuje islám, který si nijak nezadá se všemi těmi tupými, krutými, protilidskými a krvelačnými ideologiemi, která nás stále znova a znova ohrožují, co svět světem stojí.

 

Ideologie ve jménu čehokoli:

Ideologie které jsou stále všudypřítomné a stále útočí na všechno dobré co je v nás. Útočí nejen na všechno ale i na všechny, nikdo nejsme imunní, ovlivňují nás, ať chceme nebo nechceme. A my se jim musíme dříve či později postavit čelem, jinak budeme vymazáni stejně, jako bylo vymazáno spousta civilizací před námi a když budeme mít štěstí, začneme znovu od pazourku.

Není to rasistické ani xenofobní, je to jen a jen holá nutnost potřebná k přežití. A čím dříve se všem izmům včetně islámu postavíme, tím méně to přinese obětí. V opačném případě nás čeká opravdu Apokalypsa, jakou jsme tu, obávám se, ještě neměli.

Rus, nám byl přece také prezentován jako náš mírumilovný bratr, ne?

Kristina K. – Jižní Čechy 2008

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Související texty

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Okupace začala v noci z 20. na 21.srpna 1968... Následující text: Mešita v Hradci Královém? »»»

Atllanka | Sobota 20. 08. 2011, 20.23 | Česko, Politika, Okupace | trvalý odkaz | vytisknout | 7286x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Moc pěkně napsané
Martin Šteigl mejl web Středa 20. 08. 2008, 14.10

Sice jsem vládu komunismu nezažil, respektive byl jsem malé dítě a moc si toho nepamatuji, ale o této době si vždy rád přečtu. Toto je navíc článek tak říkajíc „ze života“. Moc za něj děkuji, přečetl jsem ho jedním dechem. Chytá mě to za srdce číst o osudech lidí z těchto let. A s tím závěrem naprostou souhlasím. Nesouhlasím s ideologiemi vedených za nějakým účelem proti někomu, ať se jedná o víru, politiku, sociální vrstvy apod. Nevede to k ničemu dobrému.

[2]
Aukce Pátek 21. 08. 2009, 16.59

V dnesni dobe me nejvic vadi dve veci, komunisti a cenzura.

Nejhorsi je ze ani stale zijici vlastizradci DODNES nebyli potrestani.

[3]
Vasja Pupkin Pondělí 24. 08. 2009, 00.38

Na Rusy muzete nadavat, kolik chcete, ale situace kdy komunisti maji 15% vsech hlasu v zemi vypovida za sve.

[4] Souhlasím s Vámi
Jan Krasl Pondělí 24. 08. 2009, 09.13

[3] Vasja Pupkin: Máme mezi sebou 15% takylidí, kteří by chtěli znovu krást, vraždit a mučit své spoluobčany jen proto, že jsou šikovnější a dokáží se postarat sami o sebe, a ještě i jim dávají práci a tedy i živobytí…

Dalších 30% volí socany, to jsou ti, co si myslí, že by to šlo řešit méně násilně, to přerozdělování si cizího majetku.

A pak ještě asi 10% různých fašizujících rudohnědých košil… pro které nemám slov, a řešil bych je jedině malým dvorem a dlouhým bejčákem spolu s těmi komunistofily a multikulturalisty…

No je to fakt materiál, to lidstvo jako celek, Čechy samozřejmě nevyjímaje, ba naopak, celkem zdatně ten póvl vedeme… bohužel…

Myslím, že parlamentní demokracie se přežívá… co místo ní? Snad už konečně nějaká ta vláda opravdových odborníků, vybíraných dobrými testy a počítači… jinak návrat k totalitám, a ta islámskorudá už je za dveřma :(

[5] Chudáci
Svoboda mejl Čtvrtek 27. 08. 2009, 08.30

Podivte se na dnešek:

  • Kdo podepsal Lisabonskou smlouvu
  • Kdo způsobil světovou krizi
  • Co s tím fešáci" zloději z privatizace a chudáci pravičáci 8-O
[6] Varování
Wapdrak mejl web Úterý 20. 08. 2013, 19.20

[3] Vasja Pupkin: Vasja, cílem tohoto článku nebylo nadávat Rusům, kteří byli taktéž obětí tohoto bestiálního režimu, nebo rozdmýchávat proti nim nenávis. Cílem článku je varovat před budoucností, která by se mohla opakovat.

[7] souhlas s Janem Kraslem
Vlad Čtvrtek 22. 08. 2013, 10.51

Dekuji Vam, ze jste. Clovek s jasnym a zcela pravdivym nazorem. Je to presne tak jak jste napsal. Z deseti lidi jsou dva, tri schopni a tudiz jim nalezi se mit lepe, nez tem sedmi, kteri diky nim maji praci. Jenze onene socialismus, komunismus jim dava do ruky moc pripravit o majetek ty tri schopne. Mluvite mi z duse. Nedavno jsem napsal podobny koment. Jeste jednou dekuji a slunce nad Vami. Jsem s pozdravem Vlad.

[8] HOVADA
jaroslav konrad mejl Pátek 23. 05. 2014, 14.51

MAGORI PREJ OPAKOVAT IQ TYKVE za 1 CLANEK NAPSANEJ VULGARNE NO POTKAT AUTORA KOPNOUT MU DO HLAVY ZA DRUHE CO BYLO U NAS BYLA K VZHLEM K KLDR RUSKU CUBE ATD PROCHAZKA RUZOVOU ZAHRADOU KDYZ POMINEME 50 leta za KTRRE SE OMLUVILI JSE LIDI MELI JAK PRASATA V ZITE PRO BEZNEHO CLOVEKA NEBIL ROZDIL RANO VSTAVAT DO PRACE PAK NA PIVKO A ALOU DOMU BEZNEJ ZIVOT JAKO DNES JEN STIM ROZILEM ZE VSICHNI MELY PRACI ZDRAVOTNICTVI ZDARMA NOVOMAZELSKE PUJCKY nevratne ard. CO TI VOLE CHYBELO SPROMINUTIM KDYZ CLLOVEK DRZEL HUBU A KROK MEL JSE DOBR.I V DNESNI DOBE JSOU TA NASE PRAVA K NICEMU K CEMU SVBODA PROJEVU K TOMU ABY JSME NADAVALI TO BYli TY NASI POLI VEZNI TY CO SI OTEVIRALY HUBU KDYBYJI NEOTEVIRALY NEJSOU VEZNI NEHLEDE ZE NEEXISTOVAL POJEM KORUPCE JEN SE PODIVEJTE NA TU NASI DEMOKRACI STO LET ZA OPICEMA PUL NARODADRE BIDU Z NOUZI ALE HLAVNE ZE ALE MAMESVOBODU SLOVA A POHYBU SI CHUJ


Atllanka reaguje: text ponechán, aby každý viděl, co za v podstatě negramotné blbce, získává na školách certifikáty gramotnosti…

[9] Ověření
Svatopluk Kalužík mejl Neděle 31. 08. 2014, 18.03

Tušil jsem, že vedle toho, že je Jaroslav Konrad primitiv, je ještě i zbabělec a skutečně, pokusil jsem se mu napsat na jím uvedený mail, ale neexistuje. Jak charakteristické pro tyhle prokomunistické hajzlíky. Svat. Kalužík

Nelze přidávat nové komentáře.