Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo III. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Už se mi tvůj šátek v dáli ztrácí, smutek v duši mám, já se pro Tě v cele na Pankráci asi ustýskám. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatej drát…

 

V kriminále

Poručík se objevil asi za půl hodiny v doprovodu dvou mužů, z nichž jeden byl v civilu a ten druhý v modré uniformě. Civilista, jak jsme později zjistili, byl předsedou soudu, druhý místním velitelem věznice. Předseda soudu nás převzal od vojáků, kteří hned zmizeli. Sepsal s námi nacionále a předal nás veliteli věznice. Ten nás odvedl přes budovu a malé nádvoří dolů, kde se nacházel vězeňský trakt. Tvářil se nepřátelsky a zlobně a nám z toho bylo úzko. Až teprve po několika dnech jsme pochopili, proč tomu tak bylo.

Celé vězení mělo asi tři nebo čtyři cely, které byly prázdné. Jen v jedné byl vězněn místní lékárník, jež měl ve Vodňanech prvotřídní jméno a byl velmi váženou osobou. Díky tomu si i velitel věznice žil poklidným životem. Pan lékárník dostával stravu od své manželky pravidelně třikrát denně a naším příchodem mu přibylo hodně starostí.

V prvním okamžiku nám ani nevadilo, že jsme zatčení, neboť jsme tak toužili po tom, pořádně se umýt, ale hlavně najíst! Nebyli jsme k nasycení a pan lékárník nám dal všechno, co měl na cele. A nebylo toho málo. Byl chudák také obětí režimu jako mnozí jiní. Potřebovali mu vzít lékárnu a tak mu tam nanosili potají léčiva, na která neměl samozřejmě žádné doklady. Následující den mu udělali kontrolu, která mu přišla na „zatajené zboží“, o kterém neměl ani potuchy. A tak čekal nevinný na soud a na rozsudek, který mimo jiné samozřejmě stanoví zabavení veškerého majetku.

Velitel věznice byl velmi sympatický člověk střední postavy, trochu zavalitý a vůbec neměl v úmyslu nahánět nám hrůzu. Nebyl už nejmladší, proto byl asi zvyklý na tu starou gardu – sem tam na nějakého toho zlodějíčka nebo výtržníka. Dbal jen na to, aby byl každý z nich přesně na hodinu propuštěný a to bylo vše. Byl tak navyklý na pohodlnou službu, že když jsme šli na vycházku na vězeňský dvůr, otevřel dveře cel, pak dveře hlavní chodby, která na něj ústila, sebral se a šel do své kanceláře do soudní budovy. Zamkl za sebou jen dveře, abychom nemohli zmizet. A tak jsme s Honzou a panem lékárníkem bloumali po dvorku, hovořili o naší situaci, a když nám nakonec byla dlouhá chvíle, šli jsme se na celu natáhnout na kavalec.

Lékárník nás při každé příležitosti přesvědčoval o své nevině a my mu to věřili na slovo. Kolikrát na vycházce plakal, ne snad z nějaké slabosti, ale proto, že nemohl přenést přes srdce tu strašnou křivdu. Byl to inteligentní vzdělaný člověk požívající úcty obyvatel města, kde byl čestným členem různých spolků a sdružení a teď najednou taková potupa! On, osobnost, představitel městské inteligence, obviněn z kriminální protizákonné manipulace s léky!

Bylo to trochu moc na tak citlivého a čestného člověka! Lékárna byla zabavena, nevinný člověk odsouzen a komunisté postoupili o další krůček v budování socialismu a k potření buržoasie v naší vlasti.Velitel věznice si pana lékárníka velmi vážil. Bylo to cítit z rozhovorů, které s ním vedl a vycházel mu vztříc kde to jen šlo. Manželka u něj byla třikrát denně a my, abychom nerušili, jsme šli vždy s Honzou na dvůt. I nám donesla pokaždé něco na zub.

 

 

Když teď vzpomínám na toto údobí s odstupem času, byly Vodňany pro nás hotovým Eldoradem. Věznice byla příliš malá na to, aby měla vlastní kuchyni a tak se jídlo nosilo z nějaké závodní kantýny. Z ní, když se dozvěvěli, že tam jsou dva špioni, posílali porce obzvlášť veliké. K tomu navíc dobroty od paní lékárníkové! A nakonec došlo k tomu, o čem jsme nehovořili, ale na co jsme stále podvědomě mysleli – co s námi bude. Někdo musel kdesi rozhodnout o našem osudu a my jen čekali na to, kdy to bude.

Asi po deseti dnech přišel velitel za námi a celkem vážně povídá: „Tak se hoši hoďte do gala. Za chvíli si pro vás přijde Státní bezpečnost!“ Bylo nám jasné, že k tomu jednou dojde, proto překvapení nebylo veliké. Předpokládali jsme, že budeme ve Vodňanech postaveni před okresní soud a za nepovolený přechod státních hranic dostaneme pár měsíců, které si v relativně příjemném prostředí odsedíme a po propuštění se vrátíme zpět do Německa. Vymýšlel jsem si i výmluvu pro IRO, proč jsem nevyemigroval do Austrálie a kam se poděla moje dípí karta. Naše naivita neznala mezí!

Asi po hodině se velitel objevil spolu se dvěma muži v civilu. Aniž by se představili či aspoň pozdravili, nasadili nám pouta a posunkem ukázali na dveře. Jeden z nich šel před námi a ten druhý s patřičným odstupem vzadu. Před budovou parkovala šestsettrojka. Vybídli nás, abychom nasedli, ale nejeli jsme dlouho. Jen snad dvě tři křižovatky a objevila se několikaposchoďová budova, kterou bych dnes ztěží poznal. Vešli jsme dovnitř. Chodby šedivé, zřejmě desítky let nevymalované a tak první dojem byl nevalný. Odvedli nás do prvního poschodí, kde po pravé straně byla řada kanceláří a po levé okna, pod nimi lavice.

Ten jeden muž zašel hned s Honzou dovnitř, já zůstal s druhým zatím na chodbě. Na posunek jsem si sedl, můj doprovod vedle mě. Byl nervozní, každou chvíli se zvedl a bloumal po chodbě, pak si zase sedl. Stresovalo mě to, neboť jsem nevěděl vůbec co s námi bude a on svou nervozitou jen přiléval olej do ohně. Dostal jsem pekelnou chuť na cigaretu. Bylo to vnuknutí, byl to přenos myšlenek, nevím, ale najednou se přede mnou zastavil a povídá: „Chceš cigaretu?“ Jenom jsem pípnul, jako že ano a podal mi hned krabičku partyzánek se zápalkami a mírným mávnutím naznačil, že si mám oboje ponechat. Byl jsem tak neklidný, že jsem snad ani nepoděkoval.

Najednou se dveře otevřely a Honza vypadl ven. Zpytavě jsem se na něj podíval a snažil se alespoň vytušit, co s ním bylo. Ani se na mě nepodíval a už jej odváděli pryč. „Tak de se“, pronesl dárce partyzánek a já vplul dokanceláře. Proti dveřím okno, pak židle s estébákem, před ním psací stůl a vedle dveří další židle pro oběť. To bylo vše. Byl jsem vybídnut, abych se posadil. „Tak copak jsme to provedli?“, zazněl hlas příslušníka Státní bezpečnosti, aniž by se na mě podíval. „Já nevím“, vyhrkl jsem po chvíli, protože mě jeho otázka zaskočila.

Přece věděl, kde nás chytili, že jsme přišli ze západního Německa a tudíž zná přesně celou diagnozu mojí trestné činnosti. Moje odpověď se mu nezamlouvala, a tak zvedl hlavu a zkoumavě si mě začal prohlížet. Neušlo mi, že byl poněkud zaražený, neboť zřejmě očekával, že bude mít co do činění s dospělým mužem – otrlým špionem – a místo toho sedí na židli devatenáctiletý kluk. To jej rychle přešlo. Určitě si vzpomněl na velkého učitele Sovětský svaz a na to, že třídní nepřítel bere na sebe různé podoby, aby dosáhl svého cíle.

 

 

„Tak abychom si nehráli jako kočka s myší. Mám tady podepsaný protokol tvým komplicem, že pracujete pro CIC a vaším úkolem je destruktivní činnost na území naší republiky. Tím jste se dopustil špionáže. Navíc jste opustil republiku nedovoleným způsobem, což se klasifikuje jako velezrada!“ Zůstal jsem sedět jako opařený. Jak mohl Honza říct takovou blbost, že jsme byli v republice se špionážním úkolem, když sám nejlíp ví, že jsme šli jen kvůli jeho majetku?

Začal mizet ten krásný sen, že budeme souzeni okresním soudem a že ještě v létě budeme na volné noze. Vyschlo mi v krku a bylo mi najednou zle. Z jeho hlediska a jeho politického přesvědčení zněla jeho obžaloba naprosto logicky, ale já věděl moc dobře, že jsem nic neprovedl, že to byla spíš klukovina než politický záměr. Ale při pohledu na zástupce dělnické třídy mi bylo jasné, že ať řeknu cokoliv, bude to naprosto bezpředmětné. Linie byla dána dávno přede mnou a já se jen s Honzou vezl. Vyslýchající mi kladl desítky otázek, já odpovídal, ale myšlenkami jsem byl hrozně daleko.

Ta žaloba, která zněla na velezradu a špionáž mnou otřásla do základů a já měl jen jedno přání – co nejrychleji být zpět v cele a snažit se s tím nějak vyrovnat. Vím jen, že jsem vehementně popíral Honzovo tvrzení, že pracujeme pro CIC. Pokoušel jsem se vysvětlit, že nebylo nikdy smyslem mého života bojovat proti dělnické třídě a tuto eliminovat, neboť z ní sám pocházím. Že jsem zásadně proti násilí, ať se projevuje jakoukoliv formou, jedincem nebo organizovanou stranou.

To jej samozřejmě nezajímalo, neboť nebylo jeho úkolem polemizovat a přemýšlet, ale jen plnit povinnost podle daných směrnic. A směrnice byly naprosto jasné –potřít jakýkoliv odpor v zárodku, bez ohledu na oběti, které to přinese. Tento způsob myšlení mě pobuřoval, snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem nikdy nechtěl někomu škodit, že jsem rozený pacifista, ale to všechno jako bych hrách na zeď házel.

Byl to taky ode mě velký kus naivity očekávat, že mi na to řekne: „Ano pane Macku, teď jste mě přesvědčil a tak můžete jít domů!“ A tak jsem mluvil a mluvil, pak zase mluvil on, ale společnou paralelu jsme nenašli. Jakákoliv polemika jen prodlužovala délku výslechu, což vyslýchajícímu nijak nevadilo, pokud pracovní doba nekončila přestávkou. Dal mně protokoly k přečtení, já je podepsal a už jsem byl také na cestě zpět do věznice.

Byl jsem na Honzu pekelně naštvaný a hned jsem mu to ještě před velitelem vyčetl. Ten na mě koukal, jako kdybych spadl z měsíce. Byl jsem prostě v té době ještě moc mladý a naivní a věřil tomu, že co řekne dospělý člověk je pravda. Ani ve snu mě nenapadlo, že by mohl někdo lhát tak suverénně jen proto, aby dosáhl potřebného přiznání. Honzovi jsem se omluvil, ale přesto mi bylo trapně. Byl jsem holt v těch mých letech moc důvěřivý a nedovedl si představit, že by dospělý člověk dovedl tak lhát.

 

 

Začínala pro mě velká škola života.

Velitel, stejně tak i pan lékárník byli zvědaví, jak proběhl náš první a také poslední výslech na StB a všichni dohromady se snažili vydedukovat, co z něho pro nás vyplývá. Přiznám se, že jsem měl strach a velitelmě utěšoval: „Jen si s tím nelamte hlavu, ale nějaký ten měsíc dostanete.“ Nechtělo se mi tomu věřit, ale člověk se nechá tak strašně rád ukonejšit! „Hoši, kaše se vaří vřelá, ale jí se vlažná. Jste mladí a soud k tomu přihlédne. A jestli jste pro CIC opravdu nepracovali, tak vám toho moc neudělají. Budete tady u mě a já už si s vámi poradím.“

Byla to teplá slova útěchy, která hřála u srdce a živelně se mi chtělo jim věřit. Do dnešního dne nemohu na tuto snahu duševně pomoci zapomenout. Velitel odešel a jako náhodou zapomněl zavřít dveře cel. Chtěl snad, abychom si mohli ještě v klidu s panem lékárníkem o naší budoucnosti pohovořit.

Asi po deseti dnech našeho pobytu ve Vodňanech přišel velitel v neobvyklou hodinu za námi a povídá: „Dozvěděl jsem se, že budete odtransportováni na Pankrác a budete postaveni před státní soud. Tak to se máte na co těšit!“ Hrklo v nás. Dalo se vydedukovat, že nás přece jen považují za nebezpečné. Další den nové překvapení. Obvykle chodil velitel celkem ledabyle oblečený. Ne snad, že by na sebe nedbal, ale neměl tady žádného šéfa, takže si mohl dovolit rozepnutý kabát modré uniformy, bez vázanky a bez opasku.

Toho dne přišel tak, jak to předpis vyžadoval. Kolem boků opásaný širokým opaskem s pouzdrem s pistolí, což bylo dokonce v prostoru věznice zakázané, neboť by se mohli vězňové zmocnit zbraně a utéct. „Tak hoši vystupte!“ Tušili jsme, že nás někam povede. Myslel jsem, že snad znovu na bezpečnost na nějaký nový protokol. Ale to by si estébáci pro nás přijeli sami. „Už jste tady toho snědli na státní útraty dost, tak si půjdete něco přivydělat!“ Nadšený jsem nebyl, ale vypadalo to, že půjdeme někam ven a to bylo lákavé. Bylo mi divné, proč nevzal taky lékárníka, neboť ten žil na státní útraty stejně jako my. Ale což, hlavně, že se dostaneme trochu ven.

Šli jsme pěšky směrem na západ, odkud nás tenkrát přivezli. Městečko bylo už dávno za námi a my se s Honzou ušklíbali. Vypadalo to, jako by nás vedl zpět do Německa. Objevilo se staré stavení a my mířili k němu. Byla to polozchátralá stodola s rozbitými vraty a za ní hromada dřeva. Velitel si sundal brigadýrku, rozepnul knoflíky u kabátu, dal nám dvě krabičky partyzánek, podíval se na nás tak divně a povídá: „Tak kouřit máte co, svačinu místo oběda máte taky, a tak mi za stodolou přeskládáte to dřevo. A nechte si na čase. Já nespěchám a vy taky ne, máte na to celý den.“ „Jo a kdyby snad někdo z vás dostal zaječí úmysly, tak aby bylo jasno!“ Přitom poklepal dlaní pravé ruky o pouzdro s pistolí. Opřel se pohodlně zády o stodolu, nohy natáhl před sebe a začal vychutnávat jarní pohodu.

V ten okamžik jsme mysleli jen na jedno – na útěk. Mlčky jsme skládali dřevo a mysleli na tu obrovskou šanci. Na hranice to bylo zhruba padesát kilometrů, les hned vedle a jídlo s sebou! Byly dvě alternativy. Velitel byl skvělý člověk, z vlastních peněz nám vypomáhal a chtěl nám pomoci, protože věděl, před jaký soud budeme postaveni a dostaneme nejméně po deseti letech. Tomu chtěl možná zabránit. Aby se kryl, že nás varoval, mluvil o tom, že by použil zbraň. Možná proto nevzal taky lékárníka, který by určitě neutekl a musel by to oznámit. Kdyby tato alternativa byla pravdivá, nebylo nic jednoduššího, jak prásknout do bot. Sám řekl, že na dřevo máme celý den, což mohlo znamenat celodenní náskok bez pronásledováním.

Druhá alternativa byla, že dřevo skutečně potřeboval přeskládat, důvěřoval nám a my za to, co pro nás udělal jej necháme ve štychu a kvůli nám jej nakonec zavřou! A tak jsme skládali dřevo a potají pokukovali co dělá. Seděl a pochrupkával. Šeptem jsme se dohadovali co dělat. Strach hrál velkou roli a my jsme nakonec zůstali. Byla to osudová chyba. Stokrát jsem v dalších letech na tuto situaci myslel a proklínal se, že jsem ji nevyužil. Ale byl jsem mladý a hloupý a netušil jsem, čeho jsou komunisté se svojí zvrácenou ideologií schopni.

Nejistota nám svírala srdce, my toužili po svobodě, ale bez oběti druhého. Ubíhaly hodiny a ve vzduchu bylo cítit tu paradoxní situaci, ve které se nacházíme. Na jedné straně stodoly sedí ozbrojený příslušník Sboru vězeňské stráže, na druhé sedíme my, čekatelé na státní soud, od kterého dostaneme nejméně deset let ztráty svobody. Hranice do svobodného světa na dosah ruky, já bych ještě navíc stihl emigraci do Austrálie! Kdyby se sakra ten velitel někdy vůči nám zachoval špatně, nebo nám aspoň vynadal a třeba něco zakázal, tak bychom zmizeli, jako když do vrabců střelíš. Ale tak!

 

 

Dopustili jsme se největšího omylu v našem životě. Asi po šesti hodinách se objevil velitel. Vynořil se za rohem stodoly a když nás spatřil, zůstal stát jak solný sloup. My jsme se tedy také zvedli, šli pomalu k němu a já tenkrát pronesl tu největší pitominu století: „Pane veliteli, my jsme s tím dřevem hotoví a tak co máme teď dělat?“ Ten se na mě podíval, jako bych byl z celofánu. Nestál jsem mu za odpověď a jen pohybem ruky směrem na Vodňany naznačil, že jdeme zpět.

Pozdě nám bylo jasné, že jsme udělali chybu a měli jsme jen jedinou snahu ji napravit. Ve stodole byl takový nepořádek, že jsme si s Honzou řekli, že přemluvíme velitele, abychom tam druhý den zašli, že to všechno urovnáme. Prošli jsme soudní budovou, sešli dolů na dvorek k naší cele. To byla poslední šance a Honza povídá: „Pane veliteli, když dovolíte, v té stodole je takový nepořádek, my bychom to s Lojzou všechno uklidili.“

Velitel si jen pohrával s klíči a když Honza domluvil, řekl: „Připravte se na ráno. Zítra kolem osmé jedete s vodňanskou eskortou do Prahy!“ Zamkl dveře a zmizel. Zůstali jsme mlčky stát jak opaření. Bylo to poprve po dlouhé době, co jsme nebyli schopni povečeřet. Ani jsme pořádně nespali, neboť bylo definitivně jasné, že okresní soud pro nás nepřipadá v úvahu.

Kolikrát jsem v budoucnu v hrozných situacích vzpomínal na vodňanskou věznici a jejího velitele, člověka se srdcem na dlani a snahou pomoci. Kdo ví, možná se sám v pozdějších letech dostal do konfliktu s vládnoucí diktaturou a stal se z něj také mukl. A nebo jen mlčel, všechno odkýval, odešel do penze a žil pro rodinu a přátele, kteří byli stejného ražení jako on. To se snad nikdy nedozvím, ale je faktem, že za celou dobu mého věznění jsem na něj a jeho lidskost do dnešního dne nezapomněl… pokračování najdete zde

zdroj

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Chléb a hry aneb Poslední zhasne Následující text: Komunistické peklo II. část »»»

Atllanka | Pondělí 12. 12. 2011, 23.40 | Česko, Komunistický teror, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 2782x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.