
Jak chutná postkomunismus IV.
Poezie postkomunismu IV.
Motto: Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor…
Na Štědrý den v roce 2001 jsem se probral ve mlýně na posteli, na temeni jsem měl bouli jako slepičí vejce a dodnes nevím, kde jsem k ní přišel. Nic jsem si nepamatoval, jen mi bylo divné, že jestli jsem někde spadl, proč mám bouli zrovna na místě, jako kdyby mě někdo praštil topůrkem. Měl jsem otřes mozku a lízal jsem se z toho dva měsíce.
Za necelých deset let od té doby, co jsem byl vymeten, jak správně ohlásil Mirin Sládek, jsem mezi náhonem a potokem v džungli a bažinách kolem třeštického mlýna udělal pět malých rybníků. Mimo základní díry vyrýpnuté bagrem je všecko ostatní dílem mých rukou. Materiál a kameny jsem navážel na kolečku, protože s žádným strojem a mechanismem se do těch míst nedostanu. Zatloukl jsem stovky kůlů.
Údolí za potokem, kam se mechanizace typu tankové brigády nedostane, kosili na senáž kolchozníci takovým způsobem, že posečenou trávu a rákosí foukali do džungle a do potoka.
Pomalu jsem tok a jeho okolí čistil, zpevňoval břeh kůly, vysazoval na zpevnění břehů olše, jasany a doubky. První roky jsem těleso náhonu i celé okolí potoka ručně kosil. Když začala růst tráva, denně jsem se – od jara do podzimu – tak tři, čtyři hodiny oháněl kosou. Teprve až narostl drn a břehy se zpevnily, jsem tam mohl pustit poloautomatické sekačky – ovce.
Před třemi roky jsem se dohodl se správou místní farmy kolchozu, že ohradím zamokřenou část údolí kolem potoka, kam se stroji stejně nemohou, a budu tam pást ovce. Dohoda pro kolchoz maximálně výhodná – oni berou dotace a já dělám práci. Za tři roky udělaly ovce ze zaplavované mokřiny pěknou louku a pastvinu. Skoro kilometr potoka po desítkách let opět meandruje esteticky krásnou zelení.
Sametová revoluce svou podstatou znamenala inovaci komunistické mocenské technologie ovládání a využívání masy komunistických otroků.
Trochu jim povolili uzdu, mohou si povyrazit i dopřát nějakou tu sprosťačinku, říkají tomu lidská práva. Mohou si v supermarketech nakoupit i k moři vyjet, ale museli za to zvýšit pracovní výkon.
Rozhodující objem majetku, vliv v médiích, v politice i rozhodování o tom, co je správné, si ponechali bývalí parazité. Dnes sami sebe chápou jako predátory, jen žerou násobně víc, než když byli komunistickými parazity. Proto se asi stejné pojetí prosadilo i v ochraně přírody, kterou moderně nazýváme ekologií. Přednost a výhodu dostali predátoři, kteří jsou na konci potravního řetězce a žerou ty pod sebou.
Dokud jsem kolem rybníků nenatáhl elektrický ohradník, kupoval jsem na vánoce kapra. Vydra spolehlivě sklidila za mne. Hůř na tom je potok a ryby v něm. Zimu v potoce, ze kterého se stala krásná živá voda, nemá šanci přežít rybička větší než deset centimetrů. Vodoteče v okolní krajině jsou devastované a mrtvé. Když se sloví a zamrznou rybníky, chránění predátoři se sejdou tam, kde ještě něco je. V zimě živím celý kraj.
Postkomunistický způsob ochrany přírody je podivný, chrání predátory a ochráncům nevadí, že jejich chráněnci nemají v krajině co žrát. Ten způsob bude mít jediný a přirozený důsledek – lidé vezmou zákon do svých rukou a nastaví novou, svoji rovnováhu.
Postkomunističtí predátoři jsou na tom zatím lépe. Myslí si, že porušení společenské rovnováhy se jich netýká, i když žerou násobně víc, než žrali jejich adaptovaní komunističtí vývojoví předchůdci. Dnešní pojetí ochrany přírody věrně odpovídá postkomunistickému pojetí společenské hierarchie. I na postkomunistické predátory dojde.
Přijde čas, kdy ti žraní si začnou uvědomovat a chápat porušení společenské rovnováhy.
Prožil jsem většinu života v komunismu, dost dlouho jsem byl v politice v postkomunistickém čase. Nemám žádné iluze, že by staronoví parazito – predátoři byli schopni komunisticko – kapitalistický paradox pochopit a míru a rovnováhu sami hledat.
Nemám básnické střevo, neumím tragickou absurditu světa, ve kterém se dnes odvíjejí naše životy, zachytit a vystihnout veršem. Cítím ale, že nastává čas pro Francoise Villona postkomunismu. Pro básníka, který by drsným veršem zachytil a vyjádřil naši prolhanou, umazanou dobu a její velikány.
Předchozí části:
- Jak chutná postkomunismus I.
- Jak chutná postkomunismus II.
- Jak chutná postkomunismus III.
- Jak chutná postkomunismus IV.
Čtěte také:
Navštivte archiv textů Vstup do diskuze zde
Stáhněte si naše Prezentace Atllanka Vás vítá – Welcome
Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…
««« Předchozí text: Jak chutná postkomunismus III. Následující text: Tajná zpráva o konci Evropské civilizace »»»
Atllanka | Úterý 27. 05. 2008, 09.49 | Česko, Fejetony, Postkomunismus | trvalý odkaz | vytisknout | 2349x
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentářu nas su všade rozlezeny postkomunisti,eštebaci a ich potomkovia,ovladli media,bizniz,politiku,štatnu televiziu a zrazu su z nich najvetši kapitalisti a pravičiary,raz fašisti potom komunisti,udavači teraz tvrdy kapitalisti,taky ludia prevracači kabatov to je najhoršia zberba
Ja si myslim, ze to ani neni moc omezeno na postkomunismus. Myslim, ze je to obecna vlastnost spolecnosti, kde existuje masa lidu a vlada. V takovem usporadani ma proste cela ta soustava tendenci smerovat k hajzlum ve vlade. Tak jako v kaluzi se casem objevi komari larvy, tak ve vlade se objevi svinaci. V danem biotopu casem prevladnou ty organismy ktere v nem nejlepe prezivaji a biotop lid+vlada je vyhodny pro tento typ lidi. Samozrejme kratkodobe fluktuace jsou mozne, ale v delsich casovych usecich se mi zda, ze k tomu proste tyhle systemy konverguji. Dokud bude „lid“ preferovat usporadani ve kterem se ma starat vlada o ne a ne oni o vladu, budou ve vlade tyhle typy. Skupiny prekracujici urcity pocet clenu trpi „odcizenim“. Clovek je schopen pokladat za cleny sve tlupy pry zhruba 150 jedincu. Odvozeno pry z usporadani mozku. Ze pry se da z mozku v misce vycist v jak velke socialni skupine dany zivocisny druh zije. Ne ze mozek je utvaren velikosti skupiny, ale ze velikost skupiny je „geneticky dana“ usporadanim mozku. No a my sapiensove pry mame odhadem 150 clenou tlupu. U vetsich skupin chybi dohled nad cleny. U male skupiny alespon trochu vsechny znam a mam moznost pri svych interakcich odmenovat nebo trestat podle toho co o tech lidech vim.
Na zaver volna citace:
Vlada dostatecne mocna aby ti poskytla vse co si prejes, je dostatecne mocna aby ti mohla vzit vse co mas.
jen bych dodal ze Vítejte do zlích časů nehraje kabát
ale jen spívá to Pepa Vojtek