Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Tichý Don a Kozáci

Boj Kozáků proti přesile se týká i nás

 

Motto: Na řece Don je krásně. Nekonečný prostor, voňavý vzduch, čistá voda, úrodná půda. Všechno zalité sluncem. Nádherné místo k životu a odpočinku. Všude roste víno, melouny, ovoce, pasou se stáda dobytka. Na pohled idyla…

To je však pohled turisty. Při pozorném pohledu zblízka uvidíte, že je ta země vydatně pohnojena neuvěřitelným množstvím lidské krve, nepohřbenými lidskými ostatky a období, kdy se tam nebojovalo, jsou vzácná. Bojuje se tam i v těchto dnech. Jen se o tom nemá nikde moc vědět. Hlavně ne v cizině.

 

Jak to začalo

Donští Kozáci se po staletí vyznačovali svou mimořádnou schopností sebeorganizace a nezlomnou vůlí dobýt a uhájit svoji svobodu a nezávislost. Tyto vlastnosti jim umožnily někdy kolem roku 988 usadit se na úrodném jihu Ruska, zvaném „Divoké pole“, začít tam hospodařit a současně se ubránit mnohočetným nájezdům nejrůznějších kočovníků.

 

 

Bojovat museli střídavě i proti Tatarům, Rusům, dokonce i Janovské republice. Od „námluv“, iniciovaných carem Petrem Velikým se stali Kozáci součástí Ruska. Avšak až do zavraždění posledního cara se jim podařilo zachovat značnou, byť stále menší, míru autonomie. Touha po svobodě a nechuť podřizovat se cizím, jim ale podepsala rozsudek smrti, když se v Rusku chopili moci bolševici.

Jako první vyjádřil nutnost likvidace Kozáků Bronštejn – Trocký. Po něm tuto myšlenku opakoval, byť vlastními slovy Uljanov – Lenin. Přidali se i Sverdlov a další soudruzi, internacionalisti. A tak vzniklo několik utajovaných, teprve nedávno zveřejněných direktiv a podrobných instrukcí pro tak zvané „rozkozačování“. V normálním jazyce, odlišném od bolševického newspeaku se pro tento důsledně realizovaný postup, používají výrazy „genocida“ a „stratocida“.

Genialita bolševických ideologů spočívala v dokonalém ovládání všech demagogických algoritmů, kterými bylo možné obalamutit nespokojené obyvatelstvo nikdy nesplněnými sliby. A tak se ruskému venkovu dostalo místo slibované půdy nového nevolnictví v kolchozech, inteligenci a všem, kdo snil o demokracii, se dostalo vězení a poprav. V lepším případě, omezenému okruhu humanitární inteligence, pak deportace ze země.

Technická inteligence mohla přežít ve vězeňských výzkumných ústavech, zvaných „šarašky“, kde se zrodily zbraně hromadného ničení a jejich nosiče. Aktivnější části proletariátu pak možnosti pracovat pro vítězství světové revoluce v pracovních táborech soustavy GULAG.

 

Vaše svoboda byla špatná. Máme pro vás lepší:

Kozáci zprvu stáli stranou vývoje v revolucí otřásaném Rusku a ozvali se, až když dosazení komisaři začali realizovat první kroky genocidy kozáckého obyvatelstva. Spontánně vzniklá povstání kozáků bolševické komisaře a vojenské jednotky bolševických internacionalistů, rychle smetla a osvobodila historická kozácká území.

Snaha o obnovení původního rozsahu autonomie Kozáků a nechuť bojovat za osvobození pasivní většiny obyvatelstva Ruska, v kombinaci s demagogií bolševických agitátorů přispěly, po tříleté občanské válce, k porážce nejen „Bílé“ armády, složené z ruských vlastenců ale i Kozáků.

 

 

Většina z nich byla koncem roku 1920 evakuována z Krymu do internačních táborů bývalých spojenců. Ti, co se rozhodli uvěřit slibům bolševiků „nic se vám nestane“ a zůstali na Krymu, byli důsledně vyvražděni. Organizátory hromadných poprav byli internacionalisté Béla Kun a Rosalie Zalkind.

Poté došlo na likvidaci zbylých Kozáků, kteří se občanské války nezúčastnili a zůstali doma. A to včetně starců, žen a dětí. Důslednost likvidátorů byla fascinující. Ve finále byla zlikvidována i řada vykonavatelů genocidy, pokud se prokázal jejich kozácký původ.

Předcházela tomu ale selekce, protože bylo praktické oddělit použitelnou pracovní sílu pro GULAG od přítěže. Proto bylo ve stepi obehnáno několik pustých míst ostnatým drátem a na podzim tam bylo vyhnáno obyvatelstvo řady vesnic. Soudruzi přece nebyli nelidové a tak jim dali humánní možnost, vyhrabat si díry do země a zkusit přežít zimní mrazy a minimální dávky potravin.

Staří a nemocní lidé, stejně jako většina žen a dětí, se jara nedožili. Nepomohla ani snaha matek, zahřívat děti vlastním tělem, nepomohlo ani rozhodnutí starců, vzdát se dobrovolně svých dávek chleba ve prospěch dětí. Přežilo 15–20 procent nejsilnějších.

 

 

Ti na jaře dostali najíst a byli deportováni na nucené práce do GULAGu, kde mohli vykoupit vinu svého původu, budováním velkorysých staveb socializmu, kácením dřeva v tajze nebo těžbou surovin poblíž polárního kruhu. To všechno samozřejmě jen s lopatami a krumpáči a nosítky na hlínu, používaných místo koleček nebo mechanizace.

 

Dokonáno. Zapomeňte

A tak je celé území, které kdysi kompaktně obývali Kozáci, poseto neoznačenými hromadnými hroby. Povětšinou jde o zahrnuté rokle nebo dosud viditelná místa ve stepi, kdysi oplocená ostnatým drátem, kde si umírající ještě stihli vyhrabat díry a jámy, ve kterých se snažili vzdorovat mrazu.

V městečku Kletskaja, odkud pocházejí moji předci, jsem chtěl navštívit hřbitov a podívat se na výstavný a slavný chrám, který stál v centru. Chrám byl srovnán se zemí koncem třicátých let. Ve stejné době byl zlikvidován i hřbitov. Z cennějších náhrobků byla ledabyle odsekána jména pohřbených a byly použity jako pomníky hrdinům, zasloužilým o likvidaci Kozáků.

 

 

Ostatní náhrobky byly zničeny. Hroby byly srovnány se zemí a místo zalito asfaltem. Dnes je tam stadion. Podobně byly soustavně vyhlazovány všechny památky po kozácích tak, aby byla zničena historická paměť tohoto národa a aby se ti co by přežili GULAG, neměli kam vrátit. Do rozpadajících se vesnic byli, pro jistotu, ještě přestěhováváni obyvatelé z asijských republik.

 

Gen svobodné duše je odolný

Dokumentaci o těchto zločinech proti lidskosti se podařilo neuvěřitelným způsobem shromáždit a vystavit v Memoriálu protikomunistického odboje Kozáků ve stanici Jelanská. Tato obec měla před bolševickým pučem kolem 8000 obyvatel a dnes jich tam žije kolem čtyřiceti. Z těchto míst pochází rodiče zakladatele tohoto tak milovaného a nenáviděného areálu, inženýra Melichova.

Podařilo, se jim, spolu s dalšími Kozáky, přežít genocidu tak, že pod cizím jménem fárali v šachtách. Soudruzi se o těchto uprchlících ale dozvěděli a vyslali za nimi skupinu ozbrojenců, kteří je měli zatknout a v případě odporu zlikvidovat. Kozáci byli ostatními havíři varováni a tak nevyfárali na povrch. Komando se pro ně vydalo do podzemí. Leč z likvidátorů se stali likvidovaní. Nikdo z nich se na povrch nevrátil.

Další komanda se již neodvažovala sestoupit příliš hluboko a tak se Kozákům podařilo, s pomocí havířů, přežít v podzemních labyrintech několik měsíců a posléze se přemístit daleko od míst, kde na ně byla organizována štvanice.

 

 

Po smrti Stalina, jeho pokračovatelů, jisté politické oblevě a následující stagnaci v období brežněvovské gerontokracie, se synovi Melichovů dokonce podařilo vystudovat, s červeným diplomem, stavební fakultu. V dobách perestrojky nastoupil na umístěnku jako technolog, do cementárny ve městě Podolsk, nedaleko Moskvy.

V těchto chaotických dobách se cementárna chystala k likvidaci. Při perestrojkových pokusech o polidštění socializmu, došlo na volbu ředitele a tím se stal, díky své poctivosti a idealizmu, právě mladý inženýr Melichov. OV komunistické strany nad jeho původem blahosklonně přivřel oči, protože likvidace cementárny, která dávala práci většině místních lidí, byla nevyhnutelná a někdo tu nepopulární práci musel udělat.

Jenže, velice aktivní Melichov, vymyslel náhradní výrobní program, zajistil odbyt a podnik, naopak, začal vzkvétat. Následovala žádost o souhlas s použitím neplánovaného zisku pro výstavbu bytů a domků pro zaměstnance továrny. OV dal souhlas s tím, že část bytů dostanou jeho funkcionáři. Melichov kývl, nicméně, těsně před dokončením a slavnostním předáním bytů, předal klíče od všech bytů zaměstnancům továrny.

 

 

Rozezleným funkcionářům OV KSSS, kteří si přišli pro klíče, doporučil, ať si vyberou byty, které se jim zamlouvají a dělníky z nich zkusí vystěhovat. To byl velice odvážný krok i v dobách pokročilé perestrojky a inženýr Melichov jej přežil jen díky stoprocentní podpoře všech zaměstnanců a většině obyvatel města.

Po krachu bolševického puče, již za vlády Jelcina, Vladimír Petrovič Melichov rozšířil své podnikatelské aktivity. Na rozdíl od ostatních rychlokvašených „podnikatelů“, většinou z řad nomenklaturních kádrů, nepoužíval vydělaných peněz k osobnímu obohacení, ale investoval je tak, aby dal práci svým krajanům.

Koupil zdevastované pozemky s rozvalinami kozáckých domů poblíž rodiště svého otce, ve stanici Jelanská.

Ta leží na horním Donu, kde byly represe vůči Kozákům nejtvrdší. Vedle tohoto městečka přízraků se nachází známá stanice Věšenská, kterou proslavil nositel Nobelovy ceny, spisovatel M. A. Šolochov. Je tam velice známé muzeum v domě kde Šolochov žil a zemřel, je tam řada moderních hotelů, moderní infrastruktura a je to oblíbená turistická destinace.

O to větší šok prožije návštěvník, který se rozhodne podívat o několik kilometrů dál, do ruin stanice Jelanská. Asfaltovaná silnice, která tam měla být vybudována z prostředků státního rozpočtu, končí kilometr před Jelanskou. Vyfakturována byla ovšem včetně toho chybějícího kilometru. Stojí tam dokonce ruiny vyrabovaného kostela a na stěnách jsou vidět fresky svatých s vystřílenýma očima.

 

 

To noví vládci země chtěli demonstrovat a ubezpečit se, že Bůh není a oni jsou teď všemocní. Silným zážitkem je pohled na dochované svícny, křížky a další předměty vyrobené z plechovek. Pochází z doby, kdy v obci ještě zůstaly ženy a děti. Chodili se potají do vyrabovaného chrámu modlit za své nezvěstné, zatčené nebo zavražděné manžele a otce. Jenže ani oni dlouho nepřežili.

Další krutá vlna „rozkozačování“, která měla genocidu dokončit, se po Donu přehnala v třicátých letech. Místo chrámů byly postaveny partajní sekretariáty, velká část původních názvů obcí byla nahrazena novými, komunistickými a samo slovo se nesmělo používat.

 

II. světová válka

Další likvidační vlnu přinesla druhá světová válka. Fronta se zastavila březích Donu. Po zásahu spisovatele M. A. Šolochova se směli ideově nezávadní kozáci zúčastnit bojů po boku Rudé Armády pod velením generála Dovatora. Zbylí potomci Kozáků, kterým se podařilo přežít, a ocitli se na německé straně fronty, si nedělali, po dosavadních zkušenostech, iluze o své budoucnosti.

Rozhodli se využít nabídky německého velení, které jim nabídlo možnost přidělení pozemků k trvalému usazení na Balkáně a přesunuli se, s celými rodinami, do Jugoslávie a Itálie. Tam měli, po dobu války, nést strážní službu. Nicméně, spojenci začali osvobozovat Itálii a Kozáci se přesunovali i s rodinami, naloženými na žebřiňácích, na sever, přes Alpy.

U městečka Lienz se vzdali Angličanům a požádali o asyl. Byli však vydáni sovětským orgánům. Důstojníci byli postříleni na místě, řadoví kozáci i s rodinami byli transportováni do GULAGu.

 

 

Dramatické scény, připomínající apokalypsu byly popsány nemnoha přeživšími a vypráví o nich i místní obyvatelstvo, které na hřbitov a k pomníkům obětí dodnes nosí květiny. Mrtvá těla unášela Dráva a v lese se houpaly desítky oběšených sebevrahů. V několika případech hodily matky svá nemluvňata pod pásy tanků a kola náklaďáků, aby měla rychlou smrt.

 

Závan naděje

Před dvaceti lety se ale stalo něco jako zázrak. Po pádu komunistického režimu normální, leč, jak se ukázalo později, poněkud naivní lidé uvěřili, že nastává vytoužená svoboda a demokracie a že bude možné aspoň částečně napravit všechny staré křivdy.

Potomci Kozáků, kteří až dosud tajili svůj původ se začali organizovat. Prvotní nadšení ale narazilo na naprostý nedostatek informací o skutečných a pravdivých dějinách Kozáků, jejich způsobu života a životních hodnotách. Většinou se všichni orientovali na vnější stránky – oblečení, staré písně a romantické historie.

 

Trilogie Tichý Don

 

Po rozčarování z výsledků anarchie devadesátých let, kdy bylo rozkradení země novými zbohatlíky vydáváno za demokracii, vyvolaly pokusy o znovuzrození kozáctva falešnou naději, že Kozáci opět dokáží zachránit zemi, zavést pořádek, bezpečí a garantovat spravedlnost. Jenže Kozáci sami teprve hledali své zpřetrhané kořeny.

Prezident Putin, jehož myšlení je determinováno kariérou v silových strukturách, tuto myšlenku podpořil. Podle jeho představ, měli Kozáci vytvořit něco mezi Svazarmem a pomocnou stráží VB. Ke Kozákům má být možné vstoupit a ze starých tradicí měly být zachovány jen folklorní prvky. Současně tím odpadla otázka genocidy Kozáků, protože podle této koncepce přece nejde o národ nebo etnikum.

 

Fénix se z rodí z popela v Jelanské

V této situaci vybudování a otevření Památníku protikomunistického boje Kozáků ve stanici Jelanské, dne 4. 8. 2007, vytvořilo zásadní předěl. V expozicích se podařilo dokumentovat celou dramatickou historii kozáckého odboje obrovským množstvím autentických dobových dokumentů.

 

 

Památník navštěvují zejména mladí lidé, kteří se seznamují se skutečnou podstatou bolševické ideologie a získávají objektivní pohled na historii vlastní země. Proto se kolem Památníku vytváří stále rostoucí komunita Kozáků, kteří usilují o obrodu kozáctva na demokratických principech.

To ale vyvolává rostoucí obavy potomků vykonavatelů genocidy, kteří jsou jak v orgánech místní samosprávy, orgánech státní správy, tak mezi novodobými zbohatlíky. Ti jednak nechtějí, aby vešla ve známost krvavá minulost jejich dědů, a také se bojí ztráty svého vlivu, všemocnosti a beztrestnosti.

Proto byl iniciátor tohoto muzea, Ing. Melichov dne 14. 9. 2007 na základě vymyšlené záminky zatčen a protizákonně držen ve vyšetřovací vazbě 8 měsíců.

 

 

Rozkrádání státních a obecních peněz je v regionech Ruska o řád horší než v Čechách. Otřesný případ hromadné vraždy ve stanici Kuščevská, v němž se projevilo propojení orgánů samosprávy, státní správy, policejních složek a justice s organizovaným zločinem je jen pověstnou špičkou ledovce.

Názorně se projevuje, že největší a nejobtížněji napravitelné škody po totalitním režimu zůstávají v lidských hlavách, ve ztrátě základních lidských hodnot. Bolševická ideologie se ukázala jako neschopná ekonomické konkurence a navíc zločinná, protože ji nelze realizovat bez teroru a násilí. Po jejím krachu ale v Rusku nastalo myšlenkové a ideové vakuum.

Návrat k víře dávných předků a jejich systému morálních a etických hodnot je velice obtížný a zatím se projevuje spíš ve vnější formě než v obsahu. Ruské přísloví říká, že svaté místo nikdy nezůstane prázdné. A tak tu prázdnotu zaplnily peníze jako jediná a nejvyšší hodnota. Peníze, doslova za každou cenu.

 

Bilance – šance

Němé tváře, které se narodí v klecích ZOO, jsou zvyklé na pasivitu, bezpečí, rovnost v bídě a absenci osobní svobody. Po vypuštění na svobodu se instinkty probudí nejrychleji v predátorech.

V totalitním režimu se jedinci s predátorskými dispozicemi tlačili mezi nomenklaturní kádry a do světa zločinu. Zločin byl v systému klecí o něco méně výnosný, zato dával více svobody. Po odstranění klecí se situace obrátila. Mnohem víc začal vynášet zločin a nomenklaturní kádry mu začaly aktivně sloužit.

Lidé bez predátorských genů, po mnoho generací vychovávaní k pasivitě čekali, a stále čekají na to, že někdo shora jim zajistí jistotu pravidelného přísunu potravy, bezpečí klece a nevelký výběh. Predátoři to pochopili, respektují to a rozdělili si loviště.

Střední třída, od které se očekává, že vytvoří občanskou společnost a bude hájit zásady klasické demokracie, v těchto podmínkách nemůže fungovat. Dostala větší a kvalitnější dávky krmení a větší výběh. Má co ztratit.

V živé paměti jsou devadesátá léta, kdy si predátoři teprve dělili loviště a ostatní obyvatelstvo znova poznalo bídu a hlad. Tato léta sami predátoři dosud chytře označují jako projev a důsledek západní demokracie a liberalizmu. A tak se právě tyto pojmy staly v současném Rusku nadávkou. Sebekrásnějším slovům dávno nikdo nevěří. Lidé dají jen na osobní zkušenosti.

 

Diskusní pořad – Kozáci v Československu

 

 

A tak má občanská válka na Donu nečekané pokračování.

Teď je to studená občanská válka. Jen již nejde o „rudé“ a „bílé“. Predátoři se snaží udržet svá loviště za každou cenu. A co nedéle. To, že země upadá a chátrá, je pro ně vedlejší.

Rozhádaní potomci Kozáků je nemohou ohrozit. Nebezpeční jsou jen ti, kteří vidí dál. Je jich zatím málo, ale jejich počet roste. Soustřeďují se kolem inženýra Melichova. Nedaří se je zastrašit. Po osmi měsících nezákonného pobytu vyšetřovací vazbě byl Ing. Melichov, s podlomeným zdravím, propuštěn..

Generálního prokurátora RF J. Čajku k zásahu donutily petice a podpora kozáků. Vyhrožování a šikana ale pokračují. Opakované domovní prohlídky doma i v práci, zabavování dokumentace, mnoho vykonstruovaných obvinění, zablokování účtů a řada vyhraných soudních procesů.

Odpovědí Ing. Melichova bylo otevření dalšího Muzea antibolševického odporu v Podolsku u Moskvy 31. 7. 2010. Vykonstruovaná obvinění se úmyslně protahují a je tak soustavně porušován zákon. Prokuratura zákon dodržuje tím, že již 12× udělila pokárání vyšetřovatelům za překročení lhůt stanovených zákonem. Čtyři vyšetřovatelé byli odvoláni a nahrazeni jinými. Trvá to již 3 roky a 4 měsíce.

Je to hra o čas, nervy a zdraví. Ing. Melichov nesmí nikam vycestovat. Nemůže tedy ani přijmout pozvání na oslavy 90. výročí Masarykovy Ruské akce, které letos proběhnou v Praze. Nemůže promluvit na žádném mezinárodním fóru. Světlo není totiž při lovu žádoucí. A predátoři mají nepochybně k dispozici ještě dost velkou zásobu vyšetřovatelů, aby mohlo být zachováno šero a kalné vody.

 

 

Zatím ani nebyly zakázány stránky http://elan-kazak.ru/ Jsou jen v ruštině a tak nepřitahují pozornost světové veřejnosti. Tyto Memoriály, muzea a archivy se zatím podařilo uchránit pokusy o násilnou destrukci. Nezapůsobilo ani vyhrožování a věznění. Podařilo se soudně napadnout udělení likvidační pokuty ve výši 31 238 000 Rublů. A tak skupina poslanců iniciovala návrh rozhodnutí parlamentu o likvidaci expozic. Tato občanská válka stále ještě pokračuje.

 

A co nám je po tom? (dobře jim tak)

Bohužel si naše i evropská veřejnost neuvědomuje, co se v současném Rusku děje a jak bezprostředně to ovlivní naši blízkou budoucnost. Já jsem si to v plné míře uvědomil až na letošním VII. zasedání Mezinárodního Valdajského klubu.

97 politologů, ekonomů, novinářů a publicistů z desítek zemí světa velice otevřeně hodnotilo současný geopolitický vývoj a dospělo k tristnímu poznání. Naše evropská společnost jde do finále své dosavadní existence. Čína se neodvratně stává geopolitickým hráčem č. 1. Skupuje po celém světě surovinové a energetické zdroje pro svou již probíhající ekonomickou expanzi.

Spojené státy skupují, na dluh, to co ještě nestihla skoupit Čína. Tím ještě více stoupá jejich zadlužení. Nedá se počítat s tím, že by měly dost sil, prostředků a vůle zachraňovat rozhádanou Evropu nebo jí dokonce něco ze svých akvizic přenechat. Košile bližší než kabát.

V Evropě chybí osobnosti, které by dokázaly starý kontinent sjednotit. Pokud by se dokázalo Rusko dostatečně rychle zkonsolidovat a zahájit ekonomickou spolupráci se sjednocenou Evropou, je tu šance na zachování pozice geopolitického hráče č. 3. To se ale jeví, v současné konstelaci, jako nereálné. A tak Rusko čeká role energetického a surovinového přívěsku Číny.

Evropu pak čeká osud Benátek: Romantická, chudá a omšelá vzpomínka na někdejší slávu, bohatství a moc. Nahlas to nikdo ze současných vládců nepřizná. Zatím ještě na palubě Titaniku hraje orchestr a pro vrchnost se pár člunů jistě najde.

 

 

Hrstka donských Kozáků stále ještě bojuje osamoceně svůj boj. Nevzdávají to. MUDr. Moserová, která ošetřovala umírajícího Jana Palacha, konstatovala:

„Naše inteligence se nepouští do bitev předem prohraných“. Budeme i dál čekat, že nás ze svrabu bude tahat někdo jiný? Opravdu si neuvědomujeme, že fronta neleží mezi národy a státy ale mezi většinou lidí, kteří neztratili svou lidskost a svědomí (jen ztratili víru ve svou sílu) a tou menšinou predátorů, kteří kořistí bez pravidel?

Alexej N. Kelin 

 

Kozák v exilu – Nikolaj Kelin (životní příběh)

Nikolaj Andrejevič Kelin, se narodil 28. listopadu 1896 v bohaté kozácké rodině, ve stanici Kletskaja, Usť-Medvedického okresu Vševelikého Vojska Donského. Hlavou rodiny, výrazně ovlivňující životní názory Nikolaje a jeho sester, byl děd po mateřské linii, Josef Fjodorovič Kuzněcov, narozený v roce 1856.

 

 

Když se tvrdý a přísný praděd, Fjodor Ivanovič Kuznecov, dozvěděl, že se malý Josef naučil číst a psát, a vyhnal ho z domu se slovy: „Podívejte se na spratka – chce být chytřejší než táta!“ A poslal zvídavého chlapce pást dobytek. Ale dědeček Nikolaje Kelina nepásl stádo ve stepi dlouho. Cestou z Kavkazu do Petrohradu, jej uviděl donský generál Ilovajskij. Bystrý chlapce se mu zalíbil, a tak jej vzal sebou.

Uběhla léta a dospělý Josef se po účasti v bitvách u Plevny a Šipky, v rusko-turecké válce, vrátil na rodný Don a usadil se ve stanici Kletskaja.

Oženil se s černookou krasavicí Eufemií, a narodila se jim rovněž černooká krasavice, které přezdívali, pro její orientální krásu „turkyně“. Když jí bylo 16 let, Josef Fjodorovič se rozhodl vybrat vhodného zetě, který by mu nahradil syna. Vybral si Andreje Kelina, původem ze státních rolníků, kteří nebyli nikdy nevolníky, z obce Dolní Bílý Omut a Andrej pak byl po svatbě, na shromáždění kozáků stanice, přijat mezi ně.

Rodině se narodily tři dcery a syn Nikolaj. Jeho dědeček, Josef Fjodorovič, který se jako první z rodu naučil číst, měl velkou úctu ke vzdělání a Nikolaj si dobře zapamatoval jeho slova: „Podívej se, Koljo, věda je všechno. Před člověkem, který vystudoval univerzitu, musíš stát v pozoru. Zůstat sedět je neslušné. Chci z vás udělat lidi a ty budeš první v našem rodu, kdo vystuduje univerzitu. Pošlu tě do Švýcarska, jsou tam dvě města – v jednom vyučují francouzsky a ve druhém v německy“ (Josef Fjodorovič měl na mysli Curych a Lausanne).

 

 

Avšak válka, která v roce 1914 vypukla, překazila naplnění tohoto vytouženého snu starého Kozáka. Zatím co sestry Anfisa, Kateřina a Valentina absolvovaly lékařskou fakultu v Petrohradě, začalo se Rusku po Brusilovské ofenzivě nedostávat důstojníků, a Nikolaj opustil Imperátorský institut lesního hospodářství, aby nastoupil do Konstantinovského dělostřeleckého učiliště. Za spolužáky v tomto ročníku měl pouhé tři kadety, všichni ostatní byli studenti, inženýři, soudci.., zkrátka všichni ti, kteří se rozhodli stejně jako on, na výzvu vlasti odejít na frontu.

V lednu 1917, Nikolaje odveleli do druhé baterie, čtvrté záložní dělostřelecké brigády v Saratově. V únoru dostal rozkaz, aby se dostavil do Státní banky na Konstantinovské ulici, k dispozici plukovníkovi generálního štábu. Tam převzal velení stráže při přepravě zlatých rezerv ruského státu. Zlato bylo nakládáno do vagónů a posláno na Sibiř…

…celý příběh najdete zde 

 

 

Související texty:

Aktuální dění:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Kozák v exilu Následující text: Komunistické peklo XII. část »»»

Atllanka | Pondělí 20. 02. 2012, 12.02 | Genocida, Sovětské Rusko, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 7340x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.