Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo XII. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Není vhodné mít svůj vlastní názor, jsou s ním potíže, tím pádem mě státní prokurátor šoupnul za mříže. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát..

 

Pomoc, pomoc, krokodýl!

V kanceláři byli i dva táboráci, čili kápa, jeden z nich se jmenoval Fáborský a ten druhý Košina. Oba dva byli odsouzení za nějaké trestní delikty. Měl jsem už pomalu chuť napsat, že nebyli špatní, ale bylo by to subjektivní hodnocení a tak jsem rád, že jsem to nenapsal. Rozhodně bylo na Elku hodně muklů, kteří byli jimi na brigádách šikanováni a případně i poslaní k raportu a pak bručeli v korekci, nebo měli zaražné výhody, např. nesměli psát žádný dopis, či dostat jednou za čas návštěvu z domova.

Při sčítacích nástupech na nás řvali oba dva, ale to bylo jasné, že je to daň odváděná velitelství za to, že nemusí makat s rudou, chodit na brigády, ale hlavně nemusí mít hlad! Kuchaři jim podlézali, takže se vždycky nacpali dosyta.

 

Za dveřmi věznice na Cejlu 1.část

 

Elko bylo maličké, jen tři dřevěné baráky, z toho odpadla část na kancelář táboráků a občas velitele, neboť ten měl pro všechny svoje podřízené bachaře a sebe pěknou vilku a dám krk na to, že byla zabavena obdobným způsobem jako klášter. Stála zhruba deset metrů od lágru, takže jí bylo zapotřebí jako soli.

V části lágru byla kuchyně, pak dvě místnosti pro místní muklovskou honoraci, umělce–homosexuály, pak ještě cosi jako společná místnost, která ale nebyla k ničemu, protože veškeré buzerace se odehrávaly na nástupišti (či appelplatze), nakonec malá marodka – ordinace a vedle asi pět postelí. Podle Šlachťáka to byl přebytečný luxus, neboť jeho oblíbeným rčením bylo, že nás ze všech neduhů vyléčí sám. Jeho řeznická postava a nátura dávaly tušit, že by to zvládl.

A málem bych zapomněl, ještě jsme v lágru měli latrínu spojenou s umývárnou a pak, kousek od špačkárny – tedy kulometné věže, korekci. Kromě Vodňan a Pankráce jsem byl už všude v korekci a pomalu se ze mne stával odborník v posuzování těchto výchovných zařízení. Tady to na první pohled vypadalo, že lágr má neprávem název trestní, protože korekce měla zhruba velikost 2×2,5 m a vysoká byla taky možná 2,5 m. Bylo tam tedy místo jen tak pro jednoho malého mukla. Z toho jsem tedy usoudil, že buď jsou na lágru samí poserové a sekají latinu, nebo má Šlachťák neprávem pověst řezníka. Mýlil jsem se ve všech bodech. Korekce měla stále podnájemníky a nebyl v ní jeden hubený, ale hned čtyři najednou!

Fáborský mě odvedl na světnici. Sotva se objevil, všichni zmlkli. Nejen Fáborský, ale i já jsem se divil, proč jsou všichni vysvlečení do krátkých spodků a když se táborák zeptal co to má znamenat, byl na cimře klid jak v hrobě. Vlasťa Gajer, coby velitel světnice, mě hned seznámil se zbývajícími osmnácti, informoval mě o tom, že jsem na trestní světnici, která je proto tak blízko kanceláře, aby vrchnost či táboráci nemuseli chodit daleko, když někoho potřebovali na výjimečnou brigádu. Pak se mě zeptal, zda se chci také zúčastnit soutěže o nejkrásnější nohy. Protože jsem chtěl dobře zapadnout a nevybočovat z rámce, řekl jsem, že jo.

Byli tam dva důstojníci ženisti a ti měli největší šanci vyhrát, protože takové křečové žíly se vidí málo kdy. Kam se ale hrabali na Peterku, starého pošťáka! Ten měl nohy jak turecké šavle, chlupaté a navíc křečové žíly jak hrom! Potřásli jsme mu pravicí a potěšili jej zprávou, že jakmile se Vlasťa dostane do průseru a půjde do korekce, smí jej zastupovat jako velitel světnice. Měl z toho danajského daru velikou radost a slíbil nám, že nám za to v noci zakroutí krkem.

Byl jsem mile překvapen, že mě neposlali na odpolední šichtu a vlastně celý den jsem mohl proflákat na lágru. Vydal jsem se na průzkum, zda tam přece jen neobjevím nějakého známého, ale neměl jsem úspěch. Pak mi Košina přišel říct, že jdu zítra na ranní do dvojky drobilky. Kluci to slyšeli a podle jejich pohledů se dalo soudit, že to nebude nic valného.

Řekl jsem jim, že mi jejich pohledy neunikly a tak ať mi prozradí, co to má znamenat a že mi Šlachťák při přijímání pod jeho ochranné křídlo slíbil, že ten „jeho“ lágr opustím jen nohama napřed. Jestli s tím ta drobilka má něco společného. Na to se začalo ozývat: „Hele Lojzo, tím výrokem je tady přivítaný každý „zuvachz“ /nováček/ a neber to vážně. Říká to všem při každé příležitosti!“ To mě uklidnilo, a protože mi kluci dali ze svého jídla, zvlášť Vlasťa Gajer, zmizel ten protivný hlad a bylo mi fajn!

Nástup na ranní směnu byl ohlášen mlácením do kolejnice, což činilo neobyčejné potěšení Košinovi. Nejspíš jej blažilo vědomí, že může vzbudit celý lágr a sám nemusí jít makat. Asi to teď trochu rozepíšu. Ty nástupy byly vedle hladu to nejhorší, co nás mohlo potkat. Vím, že by si někdo mohl říct: „No jo, nadáváte na bachaře a děláte z nich primitivy a tím se chcete nějak odreagovat a pomstít za ta ztracená léta!“ Ale neměl by pravdu.

 

 

Z té tak zvané dělnické třídy, ze které sám pocházím, bylo moc málo lidí, kteří byli ochotni tady dělat bachaře. Je velmi těžké rozkazovat generálům, kněžím, filosofům, právníkům, lékařům a zdravému jádru národa a být si přitom vědom, že tito lidé mají pravdu, že chtěli jen svobodu pro celý národ a zbavit se té hrozné druhé diktatury. Teď za svůj názor musí trpět desítky let, zatím co jiní museli skončit na šibenici.

 

Proto byla úroveň jáchymovských bachařů tak „neobyčejně vysoká“!

Že nepronikli do tajů matematiky, budiž. Že se ale potýkali s aritmetikou, to už byl vrchol! Třeba ráno nastoupilo padesát muklů na ranní směnu. Jeden se během šichty zranil a byl odvezen do nemocnice. Pak přijela Státní bezpečnost a vzala s sebou dva mukly na výslech do Karlových Varů. Na OTK přišla odpolední směna a ranní se měla vrátit na lágr, ale ne k zaslouženému odpočinku, nýbrž hned po jídle na brigádu. Bachař spočítal nastoupené mukly a tři mu samozřejmě chyběli. Vyhlásil poplach, přijeli z útvaru Jeřáb a začalo zjišťování.

My utahaní, hladní, stáli a stáli až jeden najde odvahu a řekne: „Pane veliteli, u nás se jeden zranil a odvezli jej do nemocnice.“ „Držte hubu, nevíte, že nemáte při nástupu kecat?! Chcete jít k raportu?!“ A tak mukl drží hubu, neboť se mu do korekce nechce, ale vrchnosti už chybí jen dva muklové a to už je úspěch!

Pak po dvou dalších hodinách ten jeden duchem osvícený si vzpomene, že dva odvezli estébáci a poplach je odvolán. Pohotovost se může stáhnout do kasáren a my konečně ke žlabu, pak vytrhávat trávu z ostřelovacího pásma a vysypávat nový bílý písek, abychom byli patřičně vidět, až se pokusíme zdrhnout přes dráty.

Teď se však zdálo, že všechno klapne perfektně, Košina nás spočítal, pak přišel bachař, který byl ve funkci „pracovního“. To byla setsakramentsky důležitá funkce, neboť na ní záleželo, kolik “ruděnky“ naši soudruzi osvoboditelé dvakrát týdně dostanou. On to byl ve skutečnosti chudák. Tady byl rád, že dostal funkci a nemusel navíc makat. Generálové a filosofové před ním smekali čepice a stavěli se do pozoru a tak cítil, že v komunismu naplní svůj smysl života.

Měl takový pisklavý hlásek, díky němuž měl přezdívku Krokodýl. To podle jednoho starého vtipu, který tenkrát v padesátém roce běžel. V Nilu plave běloch a najednou vidí, jak přímo na něj plave krokodýl. A tak začne svým barytonem volat: “Pomoc, pomoc, krokodýl!“ Nikdo mu na pomoc nepřichází, krokodýl už je v bezprostřední blízkosti a pak se ozve fistulkou: „Pomoc, pomoc, krokodýl!“ A teď se má hádat, co mu ten krokodýl asi ukousl.

Krokodýl to věděl, že se mu pochechtáváme, že z něj máme legraci a šprťouchlata, ale jednoho dne mě zarazil svou hlubokou moudrostí. Stál s táborákem Fáborským a něco diskutovali a kluci, kteří byli na brigádě, začali fistulkama: „Pomoc, pomoc, krokodýl!“ Fáborský se nakrknul za bachaře a povídá: „No tohle si přece nenecháte líbit!“ A on na to se stoickým klidem: „Ať se smějou, jen když makaj!“ Tak teda všechna čest, Krokodýle. Převezl jsi nás všechny!

 

Všechno, jen ne speciálku!

Kluci mi už vysvětlili, kde se ta drobilka nachází. Byla to přízemní budova, takový přístavek k věži, jež byla dominantou celého OTK. Ale o ní později. Ve dvojce drobilce se nacházely zděné boxy přibližně 2,5m široké a asi tři až čtyři metry hluboké. Bylo jich myslím osm a sloužily ke skladování silně radioaktivní rudy a jáchymovského smolince, tedy té nejčistší a nejradioaktivnější rudy snad na celém světě.

Ruda byla v boxech uložena v dřevěných bedýnkách s kovovými držáky. Nahoře měly sklápěcí víko a petlici, aby se nedalo během transportu k rudě dostat. V každém boxu byla ruda z jiné šachty, nebo jiného patra a nesměly se při zpracování navzájem smíchat. Asi proto, že by pak ty atomové bomby špatně fungovaly.

 

Anna Magdalena Schwarzová – O internaci řádových sester

 

Jak probíhal pracovní proces na OTK.

Bylo to velice jednoduché. Některý z ruských inženýrů rozhodl, že se veškerý radioaktivní materiál rozdělí do tří skupin podle intenzity záření. Ta nejméně radioaktivní se svážela ze šachet jen volně ložená na Tatrách 111. Byla pouze přikrytá plachtou. Na OTK uprostřed vlevo byl velký betonový dvůr a vždycky, když nějaká tatrovka s rudou přijela, vrhli se na ni dva muklíci s lopatami a obsah sházeli na betonový dvůr. Takových hromad na něm leželo nesčetné množství.

S touto rudou se nedělala velká procedura. Dva muklíci popadli šachetní vozík /hunt/, jeli s ním po betonovém dvoře bez kolejí k některé z hromad. Vozík naložili a odvezli jej na spodní část dvoru, kde už byly koleje. Na ně nahodili vozík a odtlačili ho do takového menšího domku, kde seděla jedna kolektorka. Zapsala šachtu, várku a přesnou sílu radioaktivity.

Přesáhla-li ruda určitou mez, museli ji naložit do již zmíněných bedýnek a převézt na jiný úsek OTK, kde se zpracovávala silnější ruda. Pokud však měla ruda sílu dejme tomu do dvaceti, vzalo se třeba pět vozíků na získání vzorku do drobilky jedničky. Tam ji kluci museli rozbít na drtičce na velikost jemnějšího štěrku a celou tuto várku z drtičky museli proházet. Tím se mělo dosáhnout rovnoměrné radioaktivity celého vzorku sestávajícího asi z pěti huntů.

V drobilce pracovali asi čtyři muklové a když poklesl prach z drtičky a rudu naházeli na hromadu připomínající komolý kužel, postavili se s lopatami po obvodu hromady a začal první pracovní proces na výrobě atomové bomby! Muklové pomalým krokem obcházeli kolem hromady, nabrali lopatu rudy a vysypali ji napravo od sebe. Obcházeli tak dlouho, až kužel zmizel a na jeho místě se objevil prstenec.

Ten ale také neměl šanci na přežití, neboť muklové začali opět chodit dokola a přehazovali rudu zpět na hromadu. A tak po třech prstencích vznikl původní kužel, ale s tím rozdílem, že byl důkladně promíchaný. Pak rudu naložili do huntů a ty se transportérem vyvezly a vysypaly na obrovskou hromadu, která už čekala na odvoz do Čierné pri Čope a tam se přeložila na širší koleje, neboť po vítězství socialismu bylo v Sovětském svazu všechno větší.

A proč bylo zapotřebí tuto část rudy drtit a promíchávat? Jen proto, aby asi každá padesátá lopata šla stranou a putovala v pytlích do laboratoře, kde laborantka dělala to samé co muklové, jenže již sama. Vysypala rudu, dětskýma lopatičkama ji několikrát rozházela a sházela a vždy pak odebrala ještě menší vzorek, který putoval do země přátel. Měl být totožný s radioaktivitou asi padesáti tun rudy.

Ruda o síle asi od dvaceti do šedesáti, a té byla většina, se ve velkém zpracovávala v budově vedle věže. Jen vzorek se odebíral uvnitř. Později byla mukly pojmenovaná na Věž smrti. Pro získání vzorků se musela ruda dopravit vozíkem a vrátkem do šestého či sedmého poschodí, tam se vysypala do velkého trychtýře a volným pádem propadala přes plechové děličky dolů do dalšího trychtýře. Tam už čekali muklové a rudu plnili do barelů.

Zařízení věže bylo jednoduché. Ruda z nejvyššího poschodí propadla o jedno níž na děličku, která ji rozpůlila. Část padala přímo dolů až do trychtýře, druhá zase o patro níž na další děličku a tak dál. Až z poslední děličky spadla do vozíku jen nepatrná část z celého množství a to byl konečný vzorek pro laborantky.

A nakonec ruda s radioaktivitou šedesát až sto, ta byla nejcennější, se zpracovávala jen v drobilce dvojce. Bylo to nejnebezpečnější pracoviště, protože se tu ruda zpracovávala stejně prašným způsobem. Žádné ochranné pomůcky, obleky, masky, či respirátory. Možná proto, abychom byli pohyblivější a lépe se nám dýchalo.

Žili jsme na táboře „L“, tedy likvidačním, tak proč vyhazovat peníze za zbytečnosti. Pracovali jsme v drobilce čtyři, ale vzpomínám si jen na jedno jméno – na Edwarda Kusnierze. Byl to výborný kluk, pevný charakter jako skála a i když třeba nevyhledával průšvihy a otevřené konfrontace, nikdy nesklonil hlavu. Jsem mu do dnešního dne za mnohé vděčný a myslím si, že nebýt jej, už bych tady asi nebyl.

 

 

On ten jáchymovský smolinec, ten černý kámen jak antracit, těžký jak olovo a radioaktivní jak hrom, ten mi dával zabrat! Pokud jsme zpracovávali jen rudu, tak to se mnou šlo. Horší to bylo se smolincem. I když jsme jej museli nejdříve rozdrtit téměř na prach, prášil díky své váze ze všech rud nejméně. Hned po rozdrcení spadl na zem. Ale to jeho záření!

Jakmile jsme měli vytvořený kužel, začalo to. Na smolinec jsme měli jen takové malé lopatičky jako děti v jeslích, když si chtějí hrát na písečku. Jednak proto, že se smolinec musel neobyčejně precizně promísit, ale také proto, že byl tak těžký. I násady byly podstatně kratší a my se museli nad smolinec pořádně sehnout.

Jen jsme začali tvořit prstenec, začala mi téct krev z nosu tak intenzivně, že nešla zastavit. Byl jsem z toho zoufalý, nevěděl jsem co dělat a tak jsem šel na chvíli do takového kamrlíčku, kde jsme vždy o přestávce snědli ten kousek chleba, sklonil hlavu a doufal, že to pomůže. Někdy ano, ale jakmile jsem se vrátil zpět a začal rozhazovat, vrátilo se to.

Edward, tvrdý jak skála, ale s měkkým srdcem, vždycky, když zjistil, že se bude zpracovávat „speciálka“, jak jsme říkali jáchymovskému smolinci, řekl: „Lojzo, nehrej si na hrdinu, my ji zpracujeme za tebe.“ Kategoricky jsem tuto velkorysost odmítal, ale co mi zbývalo jiného?

Jednou, když mi krev zase moc tekla, řekl jsem si, že mi celá vrchnost může …, šel jsem na velitelství OTK a prohlásil, že potřebuji k lékaři. Bachaři si mysleli, že jsem měl snad nějaký úraz a pustili mě do lágru na marodku. Měl jsem totiž celou košili od krve a tak nevěděli, co se mi stalo.

Na lágru mě převzal Fáborský a povídá: „Toto musím oznámit panu náčelníkovi, protože to vypadá velice nebezpečně!“ Stojím tedy před barákem a čekám na rozhodnutí. Za chvíli se objevil Šlachťák. Jednou rukou jsem si držel zacpaný nos, druhou jsem předpisově smekl čepici a řekl, co se mi stává, když zpracováváme speciálku a jestli by se na to mohl podívat lékař.

Šlachťák hledí nevěřícně na Fáborského a zařve: „Fáborský, tak s takovými věcmi mě rušíte? A Macek, nesnažte se těmito manýry sabotovat práci a mažte zpátky dělat!“ Fáborský v ten moment vypadal, jako by dostal po hubě. Za nic nemohl, myslel to dobře a teď takové nadělení.

Já se otočil a šel zpátky do drobilky a nenávist, která ve mně začala zapouštět své kořeny po popravě mých přátel, po brutální vraždě na Dáňovi Štěpánovi a posléze po pobytu na Borech a v korekci u Brabce se začala prohlubovat. Co jsem měl dělat? Kluci v čele s Edwardem museli makat za mě a dělali to bez jediného slovíčka odporu či poznámky už několik měsíců.

Nechal jsem se napsat k raportu a přednesl jsem Šlachťákovi prosbu o přeřazení na jiné pracoviště. Šlachťák se zhoupl na židli a povídá: „Tak vy si myslíte, že jste tady na rekreaci. Že si budete vybírat, kde chcete pracovat, nebo dokonce ještě s kým? Už jste asi zapomněl, za co jste tady a taky na to, co jsem vám slíbil! Ohlašte odchod!“

V ten moment jsem se měl postavit do pozoru a říct: „Pane veliteli, odsouzený Macek, základní číslo 018212, hlásím odchod z kanceláře.“ Lomcoval se mnou vztek a navíc, když jsem viděl ten jeho vypasený nenávistný ksicht, tak to ve mně vzkypělo a jen jsem řekl: „Tak teda zítra do drobilky nejdu. Práci neodmítám, budu dělat všechno jiné, jen ne tu speciálku a do vyřešení držím hladovku!“

Otočil jsem se a šel bez povolení a ohlášení ven. Bylo mi jedno, co se se mnou stane, protože nechat dál dřít kamarády za mě jsem nemohl přenést přes srdce. Bez stanovení délky trestu jsem byl odvedený do korekce. Dával mě tam Šlachťák sám a prohlásil: „Tady budete tak dlouho, dokud nepoprosíte o to, jít zpět pracovat do drobilky.“

Byla to poďobaná situace, ale co mi zbývalo jiného, než co jsem udělal? O to větší bylo moje překvapení, když se druhého dne otevřely dveře a službu konající bachař povídá: „Vypadněte ven a jděte do věže!“

Podle rozkazu jsem vypadl na světnici, kluci mi dali kousek chleba a já šel na šichtu. Co se Pibilovi odehrávalo v hlavě, proč udělal takové rozhodnutí, to jsem nebyl schopen pochopit. Na jedné straně se tím sám pekelně shodil, protože to mohlo vzbudit zdání, že si s ním každý může orat podle potřeby.

 

Trailer k filmu Klíček – O Grebeníčkovi a jiných sviních národa českého

 

Snad připadalo v úvahu jen to, že byl sice ten nejvrchnější, ale vedení útvaru Jeřáb by špatně hodnotilo, kdyby se dozvěděli, že vězňové drží hladovky, místo toho, aby tvrdě makali. Nebo se v něm přece jen hnulo svědomí a ustoupil jen z humánních důvodů?

 

Manon je motýl

Jestli spadneš do rybníka a nebo do potoka, je to v principu jedno, protože se namočíš tam i tam. Stejné to bylo i se změnou pracoviště, jen s tím rozdílem, že mně přestala téct krev z nosu a kluci v drobilce za mě nemuseli makat. Už jsem popsal, jak se ruda v sedmém poschodí vysypávala do trychtýře a propadávala dolů do přízemí. Ruda bývala vysušená. Ne proto, abychom se jí více nadýchali (ta by jim v Rusku chyběla), ale proto, aby lépe propadávala těmi děličkami.

Protože však stále docházelo k jejich ucpávání, vyfasoval jsem asi půl metru dlouhou tyčku a tou jsem musel ucpanou děličku propíchnout. Byla to vlastně strašně důležitá funkce, neboť kdybych to včas nepropíchl, nespadla by ruděnka dolů. A kdyby nespadla dolů, nedostala by se do barelů a do Sovětského svazu. A nedostat se do Sovětského svazu, tak škoda domyslet!

A tak jsem musel osm hodin denně běhat po schodech ze sedmého poschodí do prvního a ucpanou děličku prošťouchat. Mezitím již na zem vysypanou rudu vhodit dovnitř a jít o poschodí níž a zkontrolovat chod a zase o poschodí níž… Pak z prvního do sedmého a zase naopak. Po zpracování jedné várky všechno pozametat a snést dolů a vysypat do posledního barelu a už to zase běželo s další rudou. Nos měl člověk ucpaný, vlasy šedivé a plíce plné. Jen ten setsakramentský žaludek byl stále prázdný! Ostatně jíst v silně radioaktivním prostředí není stejně zdravé!

Nahoře v sedmém poschodí pracoval prima mukl a mám dojem, že se jmenoval Honza Job. Moc dobře jsme si rozuměli, ale někdy jako kdyby mu prasklo v hlavě. Byl příliš temperamentní a energický, rád si dělal z kamarádů všelijaké legrácky. Jednou za ním přišel parťák něco vysvětlit o další várce rudy. Honza, jako že poslouchá a když chtěl jít parťák dolů, tak mu povídá: „Hele, vlez si do kýblu, já tě svezu dolů, ať tě nohy nebolí.“ Ten dobrák hloupý to udělal a na to Honza čekal.

Jen se tam usadil, Honza uvolnil vrátek a ten se volným pádem řítil dolů. Honza měl na laně takové ty značky, aby přesně věděl, jak vysoko nad suterénem se kýbl nachází, ale zapomněl na to, že ty značky odpovídaly prázdnému kýblu a ne plnému a tudíž že se lano trochu natáhne. Ve mně by se v ten moment krve nedořezal, kulím oči na Honzu a netroufám si na něj promluvit. Z útrob věže se ozývalo řvaní. To parťák řval o svoji muklovskou existenci.

Ale Honza měl všechno pod kontrolou, pochechtával se, ale nespouštěl oči z lana. Pak začaly kvílet brzdy, lano se zpomalovalo, ale najednou bylo slyšet, jak dole bouchl kýbl o zem. Rychlost už byla nepatrná a nic se vlastně nestalo. Až na to, že parťák zmizel na záchodě, byl tam strašně dlouho a nikdo se nikdy nedozvěděl, co tam dělal. Zlé jazyky tvrdily, že byl cítit jako ti sovětští inženýři.

Moji práci jsem popsal, ale tu hlavní, kterou dělali dole kluci, ještě ne. Ta ruděnka spadla v prvním poschodí do takového velikánského trychtýře, z nějž vycházela trubka asi 15 cm v průměru a opatřená uzávěrem. Pod ní stál tzv. třasák, takové elektrické monstrum asi dva metry dlouhé. Připomínalo pohyblivý chodník se zábradlím. To bylo určeno pro barely, které se sem naplněné naskládaly, a protože měl chodník mírný sklon, vlastní vahou pomalu popojížděly ke konci. Po obou stranách stálo pár muklů a snažili se dokončit to, co se třasáku nepovedlo. Bylo potřeba, aby se do každého barelu utřepalo šedesát kilo rudy. A kluci tomu napomáhali šťoucháním klacky.

 

 

Vedle třasáku stála dřevěná budka a v ní seděla Manon. Manon nebyla jen tak ledakdo! V době buržoasní republiky byla zaměstnána prodejem sexu, ale posléze pochopila o co šlo mosteckým horníkům, proč vlastně padl výstřel na Auroře a začala „dobrovolně“ budovat socialismus právě tam, kde to bylo nejvíc zapotřebí. Manon měla své předpisy a každý barel pod váhu, tedy pod šedesát kilo, putoval zpět na váhu a kluci jej museli došťouchat. Nebylo by to nic hrozného, ale čas letěl a nesmělo docházet ke zbytečnému zpoždění.

Manon byla výborná holka, dovedla se tak mile usmát na každého mukla! Bylo jí asi pětadvacet a tak mnohému dokázala pořádně zamotat hlavu. Snad jediné, co na ní bylo trochu rušivé byla její váha. Na výšku asi 165cm vážila kolem 100 kg. Ale byla hezká, kluci na ni pěli ódy, zvláště na odpolední směně, když tam na věži kromě ní nebylo jiného civilisty nebo bachaře. Ti se vyhýbali přímému styku s rudou jak čert kříži. Jen občas prošli věží a zase zmizeli.

Odpolední šichta, hlavně k večeru, slibovala dobrou náladu. Jeden mukl, mám dojem, že to byl Markovič, byl z ní celý vedle, recitoval jí Nezvalovu Manon Lescaut a kdykoliv se dostal k:

  • Manon je můj osud, Manon je můj osud.
  • Manon je všecko, co nepoznal jsem dosud.
  • Manon je první a poslední můj hřích,
  • nepoznat Manon, nemiloval bych.
  • Manon je motýl. Manon je včela.
  • Manon je růže vhozená do kostela.
  • Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
  • Manon je rozum, který mi uletěl!
  • Manon je dítě. Manon je plavovláska.
  • Manon je první a poslední má láska.
  • Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
  • Manon je moje, umřít pro krásu…

 

Manon tokala jak tetřev, dělalo jí dobře, že má něco kolem deseti ctitelů a my zase měli nějaké vzrušení. Dělal tam s námi Láďa Majer, povoláním číšník. Dostal přezdívku Pingl. Měli jsme právě přestávku, protože jsme dokončili jednu várku. Markovič dorecitoval, Manon celá rozrušená blahem se otočí na Pingla a povídá: „Majer, co tomu říkáte? Není to hezké?“

Pingl se na ni podívá, hlavně na ten zadek a odpoví: „Teda nezlobte se, vy nejste Manon, ale kanón!“ Vypukl řev, který věž dosud nepoznala a Manon s námi asi týden nemluvila. Jenže její oči prozrazovaly, že se na nás dívá optikou svého bývalého povolání a brzy ji trucování přešlo.

 

Láďovi Majerovi musím věnovat víc místa.

Jako číšníkovi mu pusa v jednom kuse jela, byl velice vtipný a vyznal se v tlačenici. Kolikrát sice dovedl člověka nakrknout, že by mu dal nejraději pár facek, ale to byly jen momenty, které vlastně nestojí ani za zmínku. Nedovedl přenést přes srdce, když viděl nějakého mukla v ještě větším srabu, než byl sám.

Třeba v korekci, musel vyzkoušet všechny možné způsoby, jak mu dopravit kousek chleba, nebo aspoň cigaretu, která s kuřákem dělala divy a zaháněla hlad. Bylo přísně zakázáno zdržovat se v blízkosti korekce, přestože byla uzamčená a stála nedaleko kulometné věže. Navíc ne všichni muklové byli féroví. Bylo mezi námi hodně tak zvaných bonzáků, jejichž egoismus byl tak silný, že pro kus žvance nebo nějaké menší výhody zapomněli, na které straně stojí.

 

 

Vzpomínám si, jak byl v korekci Pepík Karásek, kluk celkem málomluvný, ale zásadový. Jednou, když se vrátil z ranní směny, řekl mu táborák Fáborský, že po jídle má jít zpět na OTK, protože dovezli další várku prázdných barelů a má je pomoct vyskládat. Rozhodnutí táboráka bylo zákonem, takže uposlechl a s dalšími po vyčerpávající šichtě asi dvě nebo tři hodiny opět skládali barely do vysokých pyramid.

Vrátil se domů, teda teď jsem napsal nesmysl, vrátil se na lágr utahaný a aby si alespoň trochu natáhl nohy a odpočinul si, lehl si na postel. Co čert nechtěl, dovnitř vtrhl bachař, blbec až to bolelo, byl na lágru ve funkci osvětového a neměl co na práci, neboť na jeho projevy o velké říjnové nebyl nikdo zvědavý. Uviděl Pepíka na posteli, což bylo proti předpisům a tak milého Pepu napsal k raportu. Ve čtvrtek dostal deset dní korekce, tři půsty a tři tvrdé, ale korekci měl nastoupit až po šichtě, neboť i v trestu se musel podle svých sil podílet na výrobě atomové bomby.

Dozvěděl se to Pingl a hned uspořádal sbírku. Koupil v kantýně kostku másla a tu se do korekce snažil propašovat. Ale jak? Bouda byla vidět ze všech stran, ale nejméně viditelná byla ze strany od OTK. A tak vzal krumpáč, od plotu urval zespodu jedno prkno, vhodil Pepovi tu kostku másla, k tomu skývu chleba a když chtěl prkno zase zastrčit zpět tak zjistil, že to nejde, protože ohnul hřebíky.

Zoufale se je snažil narovnat alespoň prsty, ale to zabíralo čas a stalo se to, s čím musel počítat. Ten ze špačkárny začal řvát: „Co tam děláte? Pojďte okamžitě sem a postavte se do drátů!“ Chtěl si tím podržet provinilce než přijde posila, ale do Pingla jako když střelí. Zmizel na baráku rychleji, než ten ze špačkárny stačil vystřelit. Pepa se cpal chlebem a máslem neobvyklou rychlostí, protože to všechno slyšel a věděl, ža za chvíli vyletí horda obránců socialismu a bude malér! A také ano!

Zanedlouho vyběhl Košina z kanceláře a začal řvát: „Všichni okamžitě nástup! A rychle, nebo vám zdvihnu šunky!“ Nikomu nic nezdvihl, my vyletěli ven a najednou vidíme, jak přes OTK utíká asi deset bachařů se samopaly. Obklíčili nás a Šlachťák začal nejdříve socialisticky:

„Když se přihlásí ten, který pašoval jídlo do korekce, tak mu slibuji, že se mu nic nestane.“ Samozřejmě stojíme a je logické, že nikdo nevystoupil. Šlachťák zklamaný, že jeho dobrota nebyla z naší strany pochopena začal: „Mně je to jedno. Já mám čas, i když tady budete stát do rána!“

Celý život dělal jen humus vlastní výroby a tak měl času nazbyt. A každý z nás měl nejméně deset let, nebo až doživotí a tak jsme mohli také naším časem plýtvat. Proto se opět nikdo nepřihlásil. Po dvou hodinách byl “rozchod“ a jak se říká, „bylo po džezu“. On ten Šlachťák si byl moc dobře vědom toho, že i když jsme bezcenní pro socialismus, jsme nesmírně hodnotní pro těžbu a zpracování ruděnky pro „drahého přítele“.

Pingl však pokaždé neměl tolik štěstí. Několikrát byl shozený a pak sám čekal na podporu, ale nikdy jsme jej nenechali ve štychu. Musím to uvést na pravou míru. Pingl samozřejmě nebyl jediný, ale jeden z mnoha. Muklové, na které se mohl každý v jakékoliv situaci spolehnout byli jmenovitě (a z mého osobního pohledu):

 

 

 

Zdeněk Kovařík alias KIK, Zdeněk Uchytil, Jarda Lukeš, Jindra Herman, Sotolář, Franta Kubišta, Lojza Benko, Gottwald, Mirek Špírek, Zdeněk Mikš, Edvard Kusnierz a jeho bratr Franta, Mirek Málek a spousta jiných a jiných, o kterých se snad zmíním později.

 

Třeba takový Míša Dubas!

To byl průserář až na půdu. Nezradil kamaráda a šel na měsíc do korekce. To bylo maximum, které mohl mukl podle zákona dostat, neboť jinak bylo nebezpečí, že dotyčný korekci nepřežije a pak začnou velké oplétačky. Když si někdo odseděl měsíc korekce, nesměl hned vzápětí jít na měsíc zpět. Nevím, ale myslím, že musel uběhnout další měsíc, aby mohl jít mukl opět bručet s dvanácti půsty a dvanácti tvrdými.

Přesto se třeba Míša vrátil z korekce, Šlachťák už na něj čekal a povídá: „Dubas, měl jste to zapotřebí? Kdybyste se hned přiznal a nehrál si na hrdinu, mohlo být všechno v nejlepším pořádku!“ Míša byl sice o nějaký ten centimetr menší než Šlachťák, ale přesto se na něj podívá z „nadhledu“ a odpoví: “Ale zachoval som si charakter!“ Takže se jen otočil a šel zpět do díry a dostal obvyklých třicet dnů, dvanáct půstů a dvanáct tvrdých!

Ten Míša byl skutečně fenomén! Měl už asi dva roky zaražené výhody. To znamenalo, že jeho rodina neměla vůbec ponětí o tom, co se s ním děje a jestli vůbec ještě žije. Jeho bratr nakonec našel odvahu a napsal mu dopis. Protože byl stejného ražení jako Míša, tak jen napsal: „Míšo, žiješ?“

O tom Míša samozřejmě nevěděl, protože si právě odpykával „zasloužený trest“, ale sotva vyšel ven zesláblý na maximum, dal mu Šlachťák dopis od bratra přesto, že na to neměl nárok. Šlachťák povídá: „Dubas, teď půjdete na světnici a bratrovi odpovíte!“ Měl sice zaražené výhody, ale využil dané příležitosti a bratrovi odpověděl: „Žiju!“

Pibil byl vzteky bez sebe a Míšu seřval, že má odpovědět celým dopisem. Ale Míša, ač bez síly, povídá: „A čo mám písať? Keď napíšem, že žiju a mám sa dobre, tak to nieje pravda. A keď napíšem, že sa mám zle, tak pojdem do korekcie!“ Šlachťák se mohl vzteky podělat, ale Míša nemínil ustoupit a dopis tedy odešel.

Pibilovi v té době unikalo, že tím, že se staví proti každému z nás, nestaví se proti jedinci, ale proti celé skupině lidí, která je s tímto jedincem spojená buď příbuzenským nebo přátelským vztahem. Každý jím vyřčený trest, ať už zaražené výhody a tím zakázaná možnost se vidět s nejbližšími či alespoň dopisem dát o sobě vědět, je nejen trestem mukla, ale současně trestem desítek dalších lidí, kteří tomuto vlastenci stojí nejblíže.

To ovšem Pibilovi nevadilo, neboť jeho mzda odpovídala jeho představám, jeho komplex méněcennosti našel patřičné zadostiučinění a jako správný primitiv nepotřeboval víc. Moc, peníze a uznání! Ideologie v jeho případě nehrála vůbec žádnou roli. Hlavně, že „kasa souhlasí“! Pokud vím, Míša na svůj dopis nedostal nikdy odpověď. Zřejmě jeho bratr pochopil v jaké situaci se Míša nachází a nechtěl pokoušet osud. A dobře udělal!

Tady na Elku byla prvotřídní společnost díky tomu, že jsme se nacházeli na trestním táboře. O co víc se vedení lágru snažilo nás šikanovat, týrat hlady a množstvím práce, o to víc se mezi námi mukly vyvíjel kamarádský vztah, který nemá obdoby! A nepoznal jsem dosud za celý svůj život něco krásnějšího než přátelství vzniklé za těch nejhorších životních podmínek… pokračování zde

zdroj 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se a pište… rádi vás na naší stránce uvítáme.

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Tichý Don a Kozáci Následující text: Využijme zkušeností z komunismu »»»

Atllanka | Pondělí 27. 02. 2012, 14.20 | Music, Women, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 2859x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.