Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo XIII. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Není vhodné mít svůj vlastní názor, jsou s ním potíže, tím pádem mě státní prokurátor šoupnul za mříže. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát..

Někdo má máslo na hlavě, někdo za košilí

Velmi brzo jsem měl na lágru hodně dobrých kamarádů, ale dva z nich se prolínali mým osudem spoustu let. Ten jeden se jmenoval Franta Kubišta. Pocházel z Hradce Králové a studoval na umělecké průmyslovce. Byl to kumštýř, ale hlavně kluk, na něhož bylo ve všech životních situacích spolehnutí. Nepatřil sice do skupiny „průserářů“, to znamená, že nevyhledával situace, které hrozily osobní persekucí, ale nebylo-li vyhnutí, neucukl a šel do průšvihu.

 

 

Mně to zase bylo úplně jedno a když si začal nějaký ten bachař hrát na chytrého, řekl jsem mu jasně do očí co si o něm myslím a nepřemýšlel jsem, jestli dostanu deset, nebo čtrnáct dní korekce..

Celkem rychle jsme se poznali. Pracovali jsme spolu ve Věži smrti, měli jsme stejné zájmy, chodili jsme spolu na brigády. Brigáda byla sice práce, ale tak zvaně převýchovná. Protože jsme sešli ze správné cesty a klesli strašně hluboko, bylo zapotřebí, abychom pracovali osm hodin denně s ruděnkou, pak minimálně dvě až tři hodiny na brigádě, neboť Šlachťák vycházel z přesvědčení, že práce šlechtí člověka a chtěl z nás udělat „ušlechtilé“ lidi, nebo možná „šlechetné“ podle svého obrazu.

Tábor byl malý a muklů „mnógo“, proto nás posílali na práci na OTK. Nakládali jsme bedýnky, skládali prázdné barely, kterých bylo zapotřebí spousta, neboť každý týden odjíždělo od nás z Ostrova nejméně čtyřicet nákladních vagónů plně naložených uranovou rudou a z toho určitě polovina v barelech. Ta druhá polovina pak byla volně ložená transportéry, protože byla méně radioaktivní a tím pádem i méně hodnotná.

 

Ruský příděl

Brigády jsme dělali zadarmo, ale jednou za čas jsme dostali tzv. „ruský příděl“. Naše česká vrchnost měla obavu, že plné žaludky nás budou nutit v klidu zažívat na úkor pracovní morálky a tak snížila dávky o třetinu. Jako kompenzaci dělala častěji prohlídky světnic, zda se mezi ešusy nebo podhlavníky nenacházejí zbraně.

 

 

Takže jsme po osmihodinové šichtě, dalších třech hodinách brigády na tomtéž pracovišti našli naše ubikace s rozházenými dekami, slamníky, osobními proprietami, v tom rozsypaný cukr a rozbité skleničky se sádlem z ruského přídělu. Všechno precizně promíchané i s ručníky a jádrovým mýdlem.

Šlachťák už na nás čekával na chodbě a upozorňoval na to, že za půl hodiny budou světnice „jako na výstavu“. Jestli ne, tak dotyčného čeká měsíc trestních brigád. Znamenalo to k normálním denním brigádám ještě každý den minimálně jednu hodinu navíc. Šlachťák vycházel z toho, že by se nám mohly krátit žíly a tak jsme byli v neustálém pohybu. Museli jsme se vrhnout do úklidu.

Ti, co vlastnili sklenku se sádlem nám pomohli ho seškrábat z našich dek, rýžákem se sundal cukr se sádlovou příchutí a bylo po přídělu, my jsme říkali „bylo po džezu“.

Mě a moje kamarády takové neštěstí nikdy nepostihlo, protože ruské příděly se fasovaly jedině za předpokladu, že mukl splnil normu. A to jsme s Frantou Kubištou, Jindrou Hermanem a jinými kategoricky bojkotovali, i když to ztrpčovalo život.

 

František Kubišta – umělec

Jednoho dne přišel Šlachťák na světnici, jeden z nás zařval: „Pane veliteli, odsouzený…“, ale Pibil benevolentně udělal gesto, že je člověk a že oficiality nemusíme a povídá: „Který z vás je Kubišta?“ Stáli jsme vedle sebe a bylo slyšet, jak ve Frantovi hrklo. Bylo nad slunko jasné, že když se náčelník koncentráku rozhodne přijít osobně na cimru, znamená to průser.

Franta vystoupil z řady a zelený jak jitrocel na jaře se ohlásil. „Kubišta, já jsem si pročetl vaše spisy a vy jste vlastně umělec. Proč jste mi o tom nic neřekl?“ Franta na něj kouká jak na vola, nechápe souvislost a čeká, kdy přijde pohroma. Snaží se vysvětlit, že jen studoval na umprumce, ale to je pro Šlachťáka druhořadá záležitost.

„Podívejte se Kubišta, já bych potřeboval, abyste mi udělal někdy nějakou tu výzdobu. Já vím, že nás komunisty nemáte rád, a proto jste taky tady, ale já bych měl na mysli takovou tu neutrální, která by hlavně nestála moc peněz.“ Dloubal jsem Frantu do zad, aby to vzal, protože se dalo bezvadně ulít z brigád a v duchu jsem počítal s tím, že Franta řekne, že potřebuje pomocníka.

Taky nakonec kývl hlavou, protože se na víc nezmohl a už bylo jasné, že se nám podaří oficiálně se flákat. Bohužel, těch možností bylo méně než jsem očekával. Hlavně proto, že na lágru nebyl žádný materiál, ze kterého by mohl Franta nějakou tu nástěnku udělat a tak jsme museli jít do podniku. Jakmile se za námi zavřela brána, byli jsme mimo dosah vrchnosti, protože na OTK nikoho nezajímalo, co tam děláme. Mohli jsme proflákat hodiny, aniž by to bylo nápadné.

 

Věrtušky

Co však mělo úroveň byly tzv. „Věrtušky“. Byl to odvoz naší uranové rudy do země zářných zítřků. Každý vlak o dvaceti vagónech musel být doprovázen jednou rychlíkovou soupravou, která byla plně obsazena policejní eskortou po zuby ozbrojenou kulomety. Takový transport ze severozápadních Čech až do Čierné pri Čope trval přece jen několik dnů, takže se policejní doprovod musel také vyspat a něco si cestou ukuchtit.

K tomu účelu byla lůžková souprava částečně předělaná na jídelní vůz. Když se vrátili zpět bez rudy, ale s vědomím, že posílili mír, byl v té soupravě (podle Tondy Husníka) bordel jako v tanku. Jakmile vlak projel několika koridory ostře střeženého pásma, museli jsme nastoupit a dobrovolně se přihlásit na úklid. Nikomu se nechtělo po bachařích uklízet, ale nedalo se nic dělat. Se soupravou jezdili bachaři, kteří s námi mukly neměli nic společného a tudíž nám neměli v úmyslu škodit. Taky jim bylo jedno, jestli jsme vygón umyli pořádně, nebo to odbyli.

Pro mě a Frantu bylo důvodem pro to, že jsme se hlásili dobrovolně to, že v malé kuchyni byla lednička a po návratu zpět se v ní vždycky našlo něco k snědku. Souprava nebyla nikdy bez dozoru, vždycky tam měl někdo službu, ale už jsme byli sehraní. Když jeden z nás potřeboval ledničku vybrakovat, ten druhý zavolal bachaře na druhou stranu soupravy a chtěl vědět, jestli se ten kobereček musí vyklepat, nebo to počká do příštího týdne… Mezitím ten druhý naházel nějaký ten salám nebo margarin či jinou dobrotu za košili a zmizel s ní ve skladě a schoval ji za barely rudy.

Jednou to vypadalo, že se na nás usmálo štěstí jak ještě nikdy. Byl čtvrtek a to se souprava vracela s dalšími prázdnými vagóny jako švýcarské hodinky a my už s Frantou čekali na nástup a táborákovo: „Tak kdo se dobrovolně přihlásí na úklid soupravy?!“ Otráveně jsme vystoupili z řady, znechuceni prohlásili, že to tedy uklidíme a už jsme tam mazali a byli zvědavi, co se jim nepodařilo sníst a čeká na naše scvrklé žaludky.

Měl tam tenkrát službu frajírek, kterého víc zajímala Manon a tak jen co se všichni zdejchli, už byl ve věži. Franta se rozběhl k lednici, otevře dveře a světe zboř se! Byla tam celá kostka másla, asi tak dvě kila.

Frantovi zasvítily oči, začal se pochechtávat a povídá: „Lojzo, ta je naše!“ „Franto, neblbni, na to přijdou. Přece nejsou praštění a vědí, kolik toho dovezli zpět. Když uříznem polovičku, máme toho až nad hlavu!“ Ale Franta byl jak fascinovaný, v duchu prožíval máslové hody a ta část mozku, která byla zodpovědná za jeho inteligenci a rozvahu v ten moment odumřela. Nemělo cenu s ním dál diskutovat.

Sundali jsme jedno okno (jako že jej umýváme), abychom viděli kde se nachází bachař. Kostka másla už opustila lednici a Franta čekal na avizo. Rozepnul kabát, vrazil tam máslo a když jsem kývl hlavou, vyrazil ven přímo do dveří skladu, aby tam tu drahocennost ulil.

Rampu proletěl bez úhony, vběhl do otevřených dveří, ale jako na potvoru do náruče dozorčího s přezdívkou „Koňská hlava“! Máslo vypadlo na zem a ten jak to uviděl, zmlátil Frantu k nepoznání. Udělal mu monokly, že když se pak vrátil po měsíci korekce, dvanácti půstech a dvanácti tvrdých, dala se propočítat jejich plocha. Chtěl jsem mu místo politování vynadat za jeho hamižnost, ale vždyť bylo jedno, jestli jej zmlátil za kilo nebo za dvě.

Od té doby jsme už nesměli chodit uklízet, ale časem se na to zapomnělo a my s Frantou byli rozumnější a nacpali se přímo ve vagóně.

 

 

Pepík Smilek – duše dobrá

Ne, že by nás Šlachťák miloval, ale snažil se vykazovat aktivitu tím, že přehazoval mukly z jednoho pracoviště na druhé. Tak jsme se s Frantou dostali na tzv. chudou rudu. Byla to taková velká vybetonovaná plocha uprostřed s kolejištěm. Jezdily sem Tatry 111 s volně loženou rudou přikrytou jen plachtou. Měli jsme za úkol každou várku lopatami složit a pokud zrovna nepřijela další tatrovka, nakládali jsme rudu z hromady do vozíků a ty jsme přes měřičku radioaktivity posílali do drobilky jedničky.

S tatrou jezdil jeden civilista a bylo na něm vidět, že by rád navázal nějaký kontakt, ale byl zastrašen vedením jáchymovských dolů. Bylo nebezpečné vstoupit jakýmkoliv způsobem ve styk se zločinci a zrádci národa. Jednou, když po příjezdu vylezl na korbu, aby sroloval plachtu a my s Frantou už byli taky nahoře zohnutí, že nám nebylo vidět do obličejů, povídá: „Za co jste, prosím vás, tady?“ „Za velezradu a špionáž.“ Zakroutil hlavou a říká: „A kolik jste dostal?“ „Třicetva roků.“

Málem z té tatry spalnul. Slezl dolů, sedl si do kabiny a něco tam chvíli kutil. My zatím začali skládat rudu. On se opřel o postranici a náhle vytáhl malý balíček a strčil jej pod celtu. V nás hrklo, tušili jsme žranici a také ano! Strčil jsem balíček pod kabát a sotva jsme byli hotoví a poděkovali, zmizeli jsme na záchodě, aby to nikdo neviděl. Byly to čtyři krajíce chleba s máslem a se salámem!!! Ani jsme neměli čas to vychutnat, jak rychle v nás jídlo zmizelo. I když ne nasycené, ale přece jen naplněné panděro nám zlepšilo náladu na maximum.

Podvědomě jsme si pohrávali s myšlenkou, že se to bude opakovat a taky že ano. Jmenoval se Pepík Smilek a chtěl si na Jáchymově vydělat peníze, ale netušil, do jakého prostředí zločinců se dostane. Byl to výborný člověk a když viděl utrpení kolem sebe, snažil se pomoci. Jakmile zjistil, že jsme političtí, pravidelně nás zásoboval svačinami a nabídl se přenést i nějaký dopis.

Byla jen škoda, že nejezdil každý den, ale už to vědomí, že poblíž nás existuje člověk, který se nám v rámci možností snaží pomoct, bylo báječné. Nějak si jednou zapamatoval, že mám svátek a dovezl mi půllitrovou láhev jakéhosi likéru. Já v těch mých letech vůbec nevěděl, co je to alkohol, ale protože to bylo zakázané, měl jsem z toho neobyčejnou radost.

Jenže přenést flašku na lágr bylo velice složité. Na konci každé směny jsme nastoupili k odchodu na lágr a z padesátky muklů vybrali namátkou tak pět k „filzunku“. Protože si z pracoviště nikdo nepamatoval naše jména a chtěli někoho profilcovat, stalo se příslovečným, že bachař prohlásil: „Vy, s těma brýlema, vystupte!“ No a tak jsem byl vlastně dnes a denně filcovaný.

Jediná možnost byla počkat, až Franta bude na lágru a já na brigádě a prostrčit mu tu flašku přes dráty do lágru. Nakonec to vyšlo, my s Frantou se už těšili na požitek zakázaného nápoje a protože jsme právě vyfasovali z ruského přídělu čtvrt litru mléka, dali jsme to dohromady a alkohol vlili do mléka. Měli jsme po šichtě i po brigádě, tudíž nehrozilo nebezpečí, sedli jsme si na schodky baráku, před sebou ešus s podivně sraženým mlékem a připadali jsme si jako v opiovém doupěti.

Oběma nám to stouplo rychle do hlavy, nebyli jsme na podobné laskominy zvyklí, ale bylo nám zakázaně dobře. A co čert nechce, jako na potvoru slyšíme, jak Šlachťák nadává Košinovi: „Podívejte se na ten nepořádek! Vypadá to tady jak v cikánském táboře! Tady už nebyl utíraný prach jak je rok dlouhý! Budu to asi muset vzít sám do ruky a postarat se o morálku!“

My jsme ztuhli, hlava se nám motala a Šlachťák se blížil k nám ven. Rychle jsme se zvedli, abychom se mohli postavit do pozoru a smeknout předpisově čepici. Alkohol ale působil neobyčejně rychle a moje pohyby se staly vláčnými. To už stál Šlachťák vedle mě. Byl naštvaný jak hrom, zřejmě mu odložili povýšení, a jak se tak na mě podíval a viděl moji labilitu, pronesl: „Macek, co je s váma? Vypadáte jak ožralý. Jestli jste nemocný, tak běžte na marodku!“ V ten moment by se ve mně krve nedořezal.

 

 

Druhý den přijel Pepik Smilek a já mu řekl, co se mohlo odehrát a ať už nikdy nic takového nevozí. Moc by je totiž zajímalo, jak se alkohol na lágr dostal a jistě by se jim podařilo ze mě vymlátit, kdo mi jej dal.

 

Laco Meszáros – felčar

Marodka byla obsazena jen studenty medicíny, vážnější případy byly odesílány na vedlejší lágr Vykmanov 1, čili Céčko. Ještě těžší do nemocnice buď v Karlových Varech nebo jinde. Jenže Šlachťák chtěl být samostatný po všech stránkách a tak si nechal poslat na lágr lékaře-mukla.

My už jsme byli s Frantou Kubištou a dalšími kamarády dokonalými mukly. Měli jsme za sebou moře hladu, bití, brigád a korekcí včetně zaražených výhod. Byli jsme tudíž bez dopisů a návštěv a stali jsme se, jak to jeden moudrý mukl definoval, „hmotou obalenou hadry a poháněnou buzerací“.

A teď najednou přijde do tohoto prostředí lékař, kultivovaný člověk vytříbeného vkusu, který jen kdesi slyšel, že Elko je lágrem zločinců a vrahů a přemýšlí, jak zapustit kořeny, aby jeho kultivovanost a mravní život utrpěly co nejmenší škody. Jako naschvál, s kým se dostal do prvního styku byl právě Franta Kubišta a já! Už jsme totiž na něj čekali a dohodli se, že jej patřičně vyhecujeme, abychom mu začátek jeho muklovské kariéry trochu „zpříjemnili“.

Zatím se Laco Meszáros nacházel u Šlachťáka v konceláři, kde musel poslouchat, jaká kázeň vládne na táboře a jak nestrpí, aby se muklové váleli s chřipkou v menocnici, my pro něj zatím chystali správné přivítání. Sedli jsme si na schodky, jak tenkrát na můj svátek, a čekali, až půjde kolem nás na ordinaci. Franta se chtěl vydávat za vraha své manželky, kterou uškrtil a já že zabil dítě, které přišlo v nevhodnou dobu.

Konečně Laco opustil kancelář a my už jej přepadli. „Tak co, za co seš tady?“, spustil Franta. „Jak se tak na tebe koukám, tak jsi určitě zabil starou, že?“ Laco zbledl, začal koktat, jako že je tady za politickou činnost a Franta suverénně jako pravý vrah povídá: „Hele, neoblbuj, my jsme tady všichni od vraha nahoru, tak se nedělej lepší!“

Na Lacu šly mrákoty a my jej chtěli hecovat dál, ale když jsme viděli, jak se mu podlamují kolena, přiznali jsme se. Bylo nám jej opravdu líto. Bylo krásné pozorovat, jak mu spadl kámen ze srdce a jak byl šťastný, že je mezi svými! Od toho jsme se stali přáteli a toto přátelství trvalo až do jeho smrti.

 

Mossadek

A jako na potvoru přišel přibližně ve stejnou dobu na lágr nový bachař. Byl vysoký štíhlý, s orlím nosem a svým vzhledem připomínal íránského politika Mossadka. A tak se mu také začalo říkat. Dostal se do funkce hospodářského, takže byl zodpovědný za kuchyni a kantýnu. S tou měl celkem nejméně starostí, neboť přesto, že se v kantýně nacházelo zboží, nenacházeli se muklové, kteří by tam chodili nakupovat. Službu měl tedy lehkou.

Jeho první povinností bylo jít ke korekci, popadnout prvního mukla, který se vyskytoval poblíž a přikázat mu, aby vytáhl kbelík od marmelády, který byl v době budování socialismu povýšen na záchod. Pokud se v něm něco nacházelo, vlil to do latríny, jež stála nedaleko. Čekával jsem už poblíž, neboť to byla příležitost, jak se dala nějaká drobnost do „díry“ propašovat. Hlavně nějaké to kuřivo, protože být hladný jak pes a ještě mít chuť na cigaretu, to bylo o nervy.

Seděl tam tenkrát můj kamarád Jindra Hermann a tak jsem mu chtěl dát pár partyzánek, které jsem dostal den předem od Pepika Smilka. Jindra kouřil jako hulán, takže jsem vzal chvíli před otevřením pár cigaret, obalil je zčásti klozetovým papírem a začal bloumat kolem korekce.

Mossadek otevřel dveře, rozhlédl se a když mě uviděl, tak povídá: „Pojďte sem a vylejte ten žanek!“ Naoko naštvaně popadnu kbelík, jdu s ním do latríny, vyleju jej, z kapsy vytáhnu připravené cigarety, jednu povytáhnu a zapálím. Palcem a ukazováčkem přidržuju ten svazeček krytý hřbetem ruky a zbývajícími třemi prsty vezmu kbelík a dávám jej Jindrovi do korekce.

Stál jsem mezi Jindrou a Mossadkem a tak nebyl problém to Jindrovi předat. Ten mi ale chtěl něco říct a jak se na mě kouká a začne cosi šeptat přitom bere žanek. Nějak si nestačil všimnout těch cigaret, popadne kýbl přesně za hořící konec. Spálil se dost blbě a bouchl jak žankem, tak cigaretami o zem. Jiskry se rozlétly a už si toho všiml i Mossadek. Povídá mi: „Pojďte sem! Jak se jmenujete? A vaše základní číslo!“ „Macek Alois, 018212:“ „V pátek se uvidíme u raportu!“

No co, nebude to ani první, ani poslední… Bylo jen pitomé, že jsme jej považovali za jediného slušného a on byl zatím stejný jako všichni ostatní. Od Šlachťáka jsem vyfasoval tři dny díry s jedním půstem. Byla to celkem legrace, nestálo to za řeč. Uvádímto jen pro budoucí rozhovor s Mossadkem. Byl jsem s Jindrou a tak jsme si měli o čem povídat. Pingl Majer nám tam propašoval kousek chleba a tak i ten hlad byl snesitelnější a já si navíc odpočinul od dřiny s uranem a zbavil se alespoň na chvíli brigád.

 

 

Měsíce plynuly a když jsme tak stáli nastoupení na brigádu, přišel Mossadek a povídá: „Potřebuji dva dobrovolníky na úklid do kantýny.“ Dívá se přitom na Frantu a na mě, tak jsme vystoupili. Nemohla to být žádná dřina, počítali jsme s tím, že to nějak proflákáme. Zapadneme tedy dovnitř, Mossadek s námi, zavře dveře, sedne si na pult a spustí: „Už jsem za ty měsíce zjistil, že jste stále v nějakém maléru, takže by mě zajímalo, za co jste vlastně zavření?“ Pookřál, když slyšel, že jsme političtí… pokračování zde

zdroj 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Využijme zkušeností z komunismu Následující text: Holešovská výzva »»»

Atllanka | Úterý 10. 04. 2012, 09.14 | Česko, Osobnosti, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 2334x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] pokračování
radek mejl Neděle 6. 01. 2013, 17.00

zdravím vás, chtěl jsem se zeptat jestli bude pokračovat příběh Aloise Macka.

děkuji

radek

[2]
Atllanka Pondělí 7. 01. 2013, 10.44

Dobrý den, děkujeme za zájem.

Ano, bude ještě jeden díl, kde bude závěrečné shrnutí, pan Macek totiž zemřel na leukemii (následek Jáchymova) a svůj román tak nedokončil.

Nelze přidávat nové komentáře.