Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Chyťte Zátopky!

Řekni mi jaký vztah máš k Mašínům a já ti povím, kdo jsi

 

Motto: Dokonalý vojevůdce musí mít tyto čtyři vlastnosti: znalost vojenských záležitostí, statečnost, autoritu a štěstí… Marcus Tullius Cicero

 

Chyťte je! Alle laufen wie Zatopek!

Východoněmečtí policisté říkali: běhají jako Zátopek. Prý utíkali jako ten slavný atlet. Bratři Mašínové a Milan Paumer si 1. listopadu 1953 doběhli v západním Berlíně pro zvláštní cenu: o právo žít na svobodě. Ve skutečnosti chybělo málo a nežili by vůbec.

Třikrát jsem měl být mrtev. Takže jsem se narodil čtyřikrát. Jednou ze své matky a třikrát na cestě do Berlína, řekne později Milan Paumer. Bude to však spíš tak, že měli neskutečné štěstí. Jenže ne všichni.

Na začátku jich bylo pět. Dva nedoběhli, východoněmečtí policisté je zatkli. Zbyněk Janata a Václav Švéda byli vydáni do Československa a tam oběšeni. Ti tři, kteří dorazili do Berlína, se stali pro tamní americké vojáky hrdiny. Byli špinaví, roztrhaní, hladoví a Milan Paumer i vážně zraněný. Takže skončil na operačním stole v berlínské nemocnici.

Jeden příslušník americké tajné služby ležel na vedlejším lůžku. Další německý policista hlídal přede dveřmi. A dalších dvanáct se pohybovalo kolem nemocnice. Skutečně chytli dva podezřelé, kteří mne asi chtěli unést, vzpomíná Paumer. Tak moc záleželo komunistům na tom, aby uprchlíky dostali – za každou cenu.

Když jsme překročili hranice východního Německa a snažili se dostat do západního Berlína, uvědomil jsem si, že někdo nad námi držel ochrannou ruku, vzpomínal Paumer. Ve chvíli, kdy vyrazili, totiž vůbec netušili, jak bude cesta vlastně vypadat. Ale vrátit se nemohli. Doma je totiž čekala šibenice.

 

Vzor Generál Mašín

Skupina mladíků se po únoru 1948 pokusila bojovat proti komunistickému režimu. Vzor měli. Otec bratří Mašínů, kteří stáli v čele, brigádní generál Josef Mašín, byl hrdinou protinacistického odboje. Vedl si neohroženě – než byl dopaden Němci, zavřen a popraven.

Skupina (na začátku v ní kromě Mašínů byli Zbyněk Janata, Milan Paumer, Vladimír Hradec a později Václav Švéda) zkoušela proti komunistům bojovat jak to šlo – házeli munici do tendrů parních lokomotiv (tak je to naučil Mašín starší), podpalovali stohy… Při jedné krádeži zbraní však za nimi zůstal ležet mrtvý policista. A pak najednou už byl nejvyšší čas zmizet.

Chtěli jsme co nejrychleji do západního Německa. Od kamarádů jsme slyšeli, co se děje na západních hranicích. Takže pak jsme to změnili, že půjdem do východního Německa a pak do západního Berlína. Ty východní hranice nebyly prakticky střeženy. Ta „pohodlná“ cesta se přímo nabízela.

Tak jednoho dne voják zapomenuté posádky v Turčianském Svätém Martině jménem Milan Paumer dostal podivný telegram: Svatba se bude konat. Sedl na rychlík, a pak se už společně vydali na cestu. Za čtyři dny měli být podle plánu v Berlíně. Trvalo jim to měsíc. To komunističtí policisté byli rychlejší: za šest hodin věděli, že vojín Paumer zběhl. Dali vědět pohraniční policii.

 

Janatu a Švédu chytili

Pořád jsme byli v poklusu. Němci nám dali jméno Zátopkové. Utíkali jsme a na každé křižovatce jsme naráželi na německé hlídky. Mysleli jsme, že projedeme vlakem, popisuje Paumer. Neprojeli.

Pokladní si všimla, že nějaký chlap s cizím přízvukem koupil pět jízdenek. Takže když přišli do nádražní haly ve městě Uckro, čekalo jich tam na ně patnáct. Hulákali: Hände hoch! (Ruce vzhůru!) Zahnali je do rohu.

Paumer si dodnes pamatuje, kde kdo tehdy stál. Bratři Mašínové a Václav Švéda však zareagovali rychle… Bože, požehnej Mašínům a Švédovi. Ti místo, aby dali ruce nahoru, vytáhli bouchačky a začali pálit. A ti Němci se káceli, popisuje Paumer. Pak se všichni hnali ven. Na peronu se už nedalo střílet, byla tam tma. Nevěděli, kdo je kdo.

Jenže tam ztratili prvního kolegu – Zbyňka Janatu. Toho později Němci dostali. Schovával se v hromadě řípy. Pak ho kontrolovali na silnici, předstíral, že je student, ale to už měli jeho fotografii. Taky všude visely zatykače. Přestřelka pro ty dva znamenala začátek konce.

 

 

Po Janatovi dostali Václava Švédu. Krvácel ze zranění na ruce, zůstal ležet, že už nemůže. Druhý den ho našli, odvezli do nemocnice a hned nasadili transfuzi (aby ho mohli odsoudit a později oběsit, musel být zdravý).

Švéda měl na Němce vyloženě smůlu – dostali ho třikrát za život. Poprvé a podruhé to byli Němci ve službách Hitlera. Chytili ho, když zkoušel utéct za hranice. Podruhé se zastavil až ve Švýcarsku. Jenže Švýcaři jeho zátopkovský výkon neocenili – poslali ho zpátky do Německa, takže skončil v koncentráku. A v tom osudném třiapadesátém ho chytili naposledy. Němci (tentokrát ve službách Stalina) ho pro jistotu poslali domů rovnou na oprátku.

 

Třikrát měli štěstí

Ale my jsme unikli. Schovávali jsme se v hromadě větví a zase to bylo, jako bychom se znovu narodili. Leželi jsme tam tři dny. Pak jsme slyšeli, jak Němci říkají, že se musí střílet do těch hromad. Zamrzla nám krev v žilách. Říkali jsme si: Když vás střelí, neřvěte.

 

Pak Němci šli.

Do první hromady vypálili dávku. Do druhé. V té třetí už byli oni. Pak někdo na tu hromadu skočil a zařval: „Alles in Ordnung.“ (Všechno v pořádku.) Viděli zespodu cvočky na jeho vojenských botách. Přežili.

Vydali se zase na sever. Už to nemohlo být daleko. Dostali se až k dálnici, která vedla kolem Berlína. Měli štěstí, nemuseli ji přecházet, byl tam viadukt. Na něm však stála hlídka. „Halt!“ zařval ten Němec. Držel je v šachu, jenže uklouzl a už ho měli. Chtěli ho omámit chloroformem, ale moc se jim to nepovedlo. Na chvíli ho pustili a on vytáhl bouchačku. „Cítil jsem v boku, jako by mne někdo uhodil klackem. Říkám si, on mne asi střelil.“

Ale to už jim nad hlavami létaly světlice. „Jak se cítíš?“ ptali se ho. Strčili mu tam ruku a prst se někam ztratil. „Máš tam díru,“ řekli mu. Krev mu tekla dovnitř. Připadal si jako hodně najedený, ale šel. Pak naskočili na vlak, výpravčí to odpískl a jeli. Jenže v poslední stanici před Berlínem vlak zastavili a Němci se sovětskými vojáky kontrolovali propustky do západního Berlína. On a Josef Mašín seskočili, že raději doběhnou, Milan Mašín zůstal.

Viděli osvětlenou oblohu – to byl západní Berlín (ve východním se šetřilo). Jenže najednou se ocitli v táboře ruských vojáků. Ti však pili a zpívali a ani si jich nevšimli. Až ho něco uhodilo do prstu – prostřelili mu malíček. „Zase jsem měl štěstí,“ vzpomíná. Ale v té chvíli to tak nevypadalo. Nohy měl jako z olova. Už tam chtěl zůstat. Nakonec však přece jenom přiběhli k ceduli „Americká zóna“.

 

Vyhráli.

Paumer skončil v nemocnici. A Josef Mašín se v západním Berlíně potkal se svým bratrem, který šťastně dojel vlakem. O všechny tři se postarala americká tajná služba – CIA. Odletěli za oceán a vstoupili do americké armády. Mašínové tam zůstali, Paumer se po listopadu 1989 vrátil, když mu někdejší ministr vnitra Jan Ruml řekl, že může. Tak žije v Pardubicích. Je mu jednasedmdesát, ale neoženil se. Chtěl Češku, a tak pořád v Americe čekal, až to v Evropě praskne. Přišlo to v devětaosmdesátém. Pozdě. „Nevyšlo to, jak jsem si představoval…“

 

 

Jak se komunisté mstili

Hned roku 1953 začala komunistická justice v Československu chystat proces, který se jmenoval Mašínové a spol. Když se ukázalo, že Američané politické uprchlíky nevydávají, proces přejmenovali na „Ctibor Novák a spol“.

Novák byl příbuzný Mašínů, který za války spolupracoval s jejich otcem v odboji. Dostal trest smrti. Další oprátky čekaly na dva chycené uprchlíky: Zbyňka Janatu a Václava Švédu.

 

Proces to byl gigantický:

  • Vedle tří rozsudků smrti padl jeden trest doživotí a dalších čtrnáct lidí bylo odsouzeno celkem na 241 let vězení, v průměru 17 roků na jednoho. Mezi odsouzenými byl i lékař Jiří Hradec, zatčený 25. listopadu 1953, který podle obžaloby ukrýval zbraně a v listopadu 1953 provedl Zdeňce Mašínové operaci, které údajně nebylo třeba. Prý aby zabránil jejímu zatčení. Za velezradu dostal 16 let.
  • Tři odsouzení k smrti požádali o milost. Generální prokurátor nedoporučil udělení milosti u Švédy a Janaty, k Novákovi se nevyjádřil. Nejvyšší soud nedoporučoval ani jednu z žádostí. Ministerstvo spravedlnosti žádnou ze žádostí nedoporučilo.
  • Dne 5. května 1955 hlásilo ministerstvo spravedlnosti Kanceláři prezidenta republiky, že „trest smrti na Ctiboru Novákovi, Václavu Švédovi a Zbyňku Janatovi byl vykonán dne 2. května 1955 (san, s použitím pramenů ÚDV)

 

Proč útěk vyvolal v Německu chaos?

Podle zpráv z německého tisku to prý vypadalo, že se do Západního Berlína probíjí celá jednotka výsadkářů, nikoli malá skupinka uprchlíků, byť odhodlaných bojovat do posledního náboje.

Ve skutečnosti však velkou roli sehrálo načasování události: v době útěku se totiž rozpadla původní východoněmecká policie a vznikala nová: „lidová“ policie (Volkspolizei). Krátce před průchodem skupiny prodělal východoněmecký režim vážnou krizi. „Nastaly obrovské zmatky. Byl to důsledek špatného velení. V některých případech příslušníci Volkspolizei stříleli sami po sobě,“ říká historik Kalous.

 

Případ tak vešel do historie

Sověti ho ještě dlouho poté dávali za odstrašující příklad na školách pro velitelské kádry. Vždyť zmatek byl tak velký, že v jednom případě byl zastřelen dokonce velitel akce. Navíc to byla obrovská ostuda, a to nejen pro vznikající východoněmeckou lidovou policii. Na honičce se podíleli i Sověti – také bezvýsledně.

 

Do vlasti se bratři Mašínové už nikdy nevrátili a když se autor sešel u Niagarských vodopádů se Ctiradem Mašínem, ten mu řekl:

  • „Nedovedu si představit, že bych se vrátil. Neuvažuji o českém občanství. Tady se američtí Češi o dvojí občanství rvou. Ale občanství takového státu? Oni to vidí jen jednosměrně, že budou mít práva a nárok na své bývalé majetky. Já, i kdybych tam měl majetek za sto milionů dolarů, si české občanství nevezmu. Stát má totiž také práva vůči svým občanům.
  • Já jsem nasadil život, a teď se těm komunistům mám dostat zpátky do spárů? Kdybych tam přišel, může si kdokoli vymyslet, že jsem zabil toho a toho a že mne musí dát do vězení nebo co. Abych se s někým takovým bavil, to vůbec nepřichází v úvahu.“

Zpracovalo Studio Atllanka 2015

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u vrchnosti tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 


««« Předchozí text: Jiří Paroubek - Syn naší vlasti Následující text: Tolerance NEtolerance je zbabělost! »»»

Atllanka | Sobota 1. 08. 2015, 13.58 | Česko, Videa, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 1603x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.