Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Římské právo, ne Bible

Základní hodnoty naší civilazace hledejme v Právu římském

 

Motto: Pořád se všude tvrdí že západní hodnoty leží na křestansko židovských kořenech a božích zákonech. Dovolte abych to uvedl na pravou míru – našim západním hodnotám dalo totiž základ Římské právo a ne nějaká pohádková knížka zvaná Bible svatá.

 

Římské právo

Římské právo je právní systém, který se vyvinul ve starověké římské obci a postupně se rozšířil po celé Římské říši. Jeho základy sahají až do zvykového práva, které má počátek v protoitalických kulturách a rovněž nemalou část převzalo i ze Starověkého práva řeckého.

Psaná podoba římského práva začíná rokem 449 př. n. l., kdy byl sepsán Zákon dvanácti desek, a bez přerušení právní kontinuity pokračuje až do doby císaře Justiniána I., který kolem roku 530 nařídil jeho shromáždění a sepsání na bronzové desky.

 

Zákon dvanácti desek

Podle tradice vznikl tento nejstarší zápis římského práva jako jakýsi kompromis mezi patriciji a plebeji, kteří požadovali písemné sepsání zvykového práva. Tyto zákony v počtu 12, byly tedy sepsány a vycházelo z nich nejen celé období římské republiky, ale navázali na ně i pozdější císaři a také za jejich vlády se jednalo o základní pramen práva.

Původní text se nedochoval, z citací však lze rekonstruovat že Desky obsahovaly základy práva procesního, dědického a rodinného, dále pak základní zásady práva trestního, kde byly vymezeny základní trestné činy, například vražda, krádež, ublížení na těle, čarodějnictví, korupce soudce, zrada a velezrada.

Velmi zajímavé a důležité z hlediska dalšího vývoje římské kultury byly předpisy, zakazující pohřbívat ve městě a omezující přepych při pohřbívání. Zákon také stanovoval normy pro stavbu cest, odpovědnosti za škody a řadu dalších podrobností, z nichž mohly vznikat sousedské spory.

Zákon dvanácti desek má v dějinách práva mimořádný význam, nejen pro starověký Řím. Na rozdíl od jiných starověkých zákoníků se neodvolává na božský původ, je výsledkem vyjednávání a kompromisu a dokonce předpokládá, že se může pozdějšími zákony změnit.

Stanovil také základní principy hmotného i procesního práva a položil hlavní důraz na právo soukromé. Nalezneme v něm i základní zásady práva dědického, které ovlivnily chápání majetku u Římanů a jejich prostřednictvím pak v celé západní civilizaci.

Velmi důležitá byla pravidla pro vymáhání dluhů. Na začátku jedenácté desky byl i velmi známý zákaz sňatků plebejců s patriciji.

 

 

Zákon dvanácti desek nahradily až okolo roku 439 pozdně – římské císařské kodifikace práva, vrcholící Justinianovým kodexem Corpus iuris civilis, kde již jejich vliv není patrný.

Tyto kodifikace římského práva se staly základem právního systému Byzantské říše. Kolem roku 1100 vzniklo na jejím základě římské církevní právo (kánonické), jež se pak začalo studovat na univerzitách a stalo se vzorem pro panovnická práva evropských zemí.

 

Zastavme se u Římského práva trestního

Trestní právo stíhalo stejné zločiny jako dnes – loupež, krádež, vraždu, podvod, atd. – tresty však nebyly předem pevně stanoveny, ale hlasovalo se o nich.

Trest smrti se udílel především za velezradu (to platilo především pro politiky, velezradou bylo i navádění nepřítele proti Římu nebo vydání římského občana nepřátelům), za jakýkoli fyzický útok na tribuna lidu, dále pak za vraždu, podplácení voličů (crimen ambitus), provozování magie.

Smrtí se trestalo i pokud patron (ochránce) zradil svého klienta a falešné (křivé) svědectví. Všechny tyto zločiny byly trestány stětím, jen křivé svědectví se trestalo svržením z Tarpejské skály.

Trestem, původně obecným a později vyhrazeným jen pro otcovrahy, byla poena culeii – zašití do pytle s kohoutem, psem, hadem a krysou (či opicí) s následným svrhnutím do Tibery.

 

 

Bez zajímavosti není, že Říman na římského občana nesměl vztáhnout ruku a proto vznikla funkce státního otroka – popravčího, jenž se nazýval carnifex a nebyl tedy Římanem.

Při každém zločinu mohl římský občan ještě než se začalo hlasovat využít práva Ius exilii, tj. odejít do vyhnanství; tím ztratil římské občanství, majetek a možnost návratu, při pokusu o návrat mohl být kýmkoli zabit.

Dodejme ještě, že císař Augustus zavedl za banditismus a pirátství (včetně loupeže při ztroskotání lodi) trest předhození dravé zvěří, bez možnosti využít Ius exilii. Ostatní, méně závažné trestné činy byly trestány pokutou nebo později i vězením. Kromě běžných zločinů (krádež, podvod) byla trestána např. i lichva nebo hazard.

 

Římské právo vlastnické

Toto právo bylo v Římě základním stavebním kamenem práva i celé společnosti. Bylo na dané poměry až neuvěřitelně propracované a ve své podstatě předběhlo svou vlastní dobu. Ani po tisíci letech se právní věda nepřiblížila k tomu co dokázali římští právníci. Vlastnictví bylo chápáno jako neomezené právní panství nad věcí, a bylo nejkvalitnějším a nejsilnějším věcným právem, které bylo omezeno jen vlastnickými právy ostatních (sousedské právo) a institutem vydržení (usucapio), pokud vlastník nevyužíval svou půdu.

Vlastník věc fyzicky ovládal tj. držel, mohl věc jakkoli užívat a těžit z ní a v pozdějších dobách ji mohl i zcizovat (ius possidendi, ius utendi). Římané znali i spoluvlastnictví, kdy k jedné věci existovalo více vlastnických práv, vyjádřených zlomkem.

Římané neznali zbytečné průtahy, neboť nedostavil-li se odpůrce k soudu, věc připadla žalobci… Pokud budeme hovořit o římském právu v širším smyslu, lze o některých obdobích zejména středověké Evropy uvažovat jako o dědici římského práva.

 

 

Roku 1080 byl v Bologni nalezen Justiniánův kodex, který se stal základem práva církevního, začal se vyučovat na univerzitách a postupně došlo k renesanci římského práva. To se rozšířilo a pomocí řady právních škol se stávalo jedním z pilířů práva kontinentální Evropy.

V 18. a počátkem 19. století bylo z právních systémů postupně vytlačováno. Nyní se římským právem zabývá pouze historie práva, ale jelikož právo kontinentální Evropy stojí na základních principech této právní soustavy, je římské právo stále významným pramenem poznání.

Na anglo-saský (či anglo-americký) právní systém mělo římské právo výrazně menší dopad a toto právo je v některých otázkách v přímém rozporu s právem římským. Církevní právo z něj převzalo řadu trendů, přesto lze říct, že se tvořilo na velmi odlišných principech. Ostatní právní systémy (arabský, hebrejský, atp.) stojí na odlišných základech a jejich vývoj probíhal zcela jinou cestou.

Za největší příspěvek Římanů k právu se dodnes považuje objev profesionálních právníků a vznik právní vědy.

Význam a dopad na evropskou kulturu byl značný, i když mnoho věcí, které se dnes zahrnují do římského práva, vzniklo až ve středověku.

 

 

Nejenže oproti tomu našemu dnešnímu „taky právu“ Římské právo skutečně fungovalo, ale povšimněme si, jak bylo na tehdejší poměry humánní, hlavně podle něj na rozdíl od židovsko – křestanských mravů nedocházelo k právu útrpnému – mučení, upalování, topení v koších, sekání údů, či kamenování cizoložníků a cizoložnic.

 

V této souvislosti bych rád připomněl i Chetitské právo.

Chetité byli indoevropský národ, který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Sýrii, Libanon a část Palestiny.

Měli velice unikátní státní zřízení, protože chetitští králové byli jediní panovníci starověkého orientu, kteří nebyli absolutními despoty. Jako většina států té doby, i chetitská říše byla závislá na zemědělství, její občané byli také výbornými válečníky a mistry v odlévání kovů.

Chetitské náboženství bylo polyteistické, přičemž ještě dnes nejsou všichni chetitští bohové známi. Ve společenském zřízení spoléhali Chetité na otroky, kteří pracovali v zemědělství, hornictví a v dalších pracovních odvětvích. Během své existence nebyla jejich říše nikdy považována za bezvýznamný stát a vždy měla určitý respekt.

Chetité měli podobně jako Římané velmi podrobně rozpracováno právo. Tak například už ve starším chetitském zákoníku z 15.-14. století př. n. l., který prvně vydal a přeložil (do francouzštiny) Bedřich Hrozný se ukazuje, že šlo o jeden z nejzvláštnějších zákoníků v celých dějinách starověkého Východu.

 

 

Zatímco egyptské, židovské, asyrské a babylónské zákony se vyznačovaly nejkrutějšími tresty, trestní sankce chetitského zákoníku jsou – alespoň pro svobodné obyvatelstvo – neobyčejně mírné.

Zákoník navíc obsahuje i jeden velmi moderní prvek – rozlišuje zda-li viník spáchal trestný čin úmyslně nebo ne – např. zabití člověka „ze zlosti“ se trestá dvojnásobným trestem než pouhé usmrcení, kdy „hřeší jen ruka“ viníkova.

Přesné rozlišení mezi vinou a nevinou, mezi činem způsobeným s úmyslem předem uváženým a neúmyslně, mezi odpovědností za činnost a opomenutí, patří mezi vymoženosti právnického myšlení, jejichž objevení 2000 let před Justiniánovým kodexem (který je starý také už 1500 let) bylo pro moderní právní vědu velkým překvapením.

Totéž platí o instituci fakultativních trestů a náhrad škody (podle vůle poškozeného), o přihlížení k objektivním a subjektivním podmínkám trestného činu – např. žena, jež byla znásilněna v domě, kde mohla volat o pomoc a nevolala, se potrestá smrtí; byla-li znásilněna v horách, zůstává bez trestu. Pachatel se ovšem potrestá smrtí v obou případech.

Konec chetitské říše přišel nečekaně. Kolem roku 1200 př. n. l. byli Chetité smeteni invazí tzv. mořských národů a říše se rozpadla.

 

 

Chetitská kultura sice ještě nějaký čas přežívala v opevněných městech, ale když byla roku 717 př. n. l. dobyta poslední velká chetitská pevnost Karchemiš, všechny stopy jejich kultury zmizely a tím zanikla i chetitská civilizace.

 

Mořské národy

Mořské národy je souhrnný název pro národy neznámého původu, které v průběhu 2. tisíciletí př. n. l. útočily na bohaté starověké civilizace nacházející se na březích Středozemního moře, jako byla egyptská, mykénská, chetitská a další. Některé z těchto kultur se jim povedlo vyvrátit.

Mezi tyto národy bývají zahrnováni Etruskové (usadili se v Itálii), Lýkové, Dórové, Frýgové a pozdější obyvatelé Sardinie a Sicílie. Egypťané se ve svých písemných zprávách zmiňují o mořských národech jako o kmenech, které přišly z moře nebo ze středomořských ostrovů.

Kolem roku 1200 př. n. l. dobyly pobřeží Malé Asie, Sýrie, Palestiny a Egypta. Jejich útok z Egejského moře a z maloasijského pobřeží způsobil zánik novochetitské říše v Malé Asii. Do tohoto útoku byli zapojeni i dnes již zcela zaniknuvší Filištíni, známí rovněž jako Pelištejci, za které se vydávají dnešní arabští palestinci.

Václav Bělohorský 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 


pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Razie v České televizi Následující text: Islamizace Bulharska »»»

Atllanka | Středa 23. 03. 2011, 10.34 | Česko, Socani, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 6480x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Ano to je ono
Královna Úterý 29. 03. 2011, 13.39

Církev naopak všechno pohnojila…

[2] Blbostí...
Zeměžluč mejl Čtvrtek 31. 03. 2011, 16.13

…se to jen hemží. Nebýt církve a její územní organizace, která přežila v dobách stěhování národů a zhroucení římské říše, tak byste o římském právu neměl ani ponětí. Povědomí antické vzdělanosti přežilo jen díky klášterům.

[3] Reklama
Pavel mejl web Úterý 24. 01. 2012, 11.06

Naše civilizace se nekymácí na jednom, nýbrž stojí na třech sloupech: římském právu, řecké vědě a židovském náboženství. Tak to kdysi definoval slavný historik a ministr Henri Pirenne. Bedřich Hrozný nesedí u chetitského zákoníku, ale u luvijské stély. A chetitské právo není na starověkém Předním východě až tak jedinečné. Kdo se chce o těchto jazycích a kolébce naší civilizace dozvědět víc, právě se otevírá obor klínopis – neváhejte!

Nelze přidávat nové komentáře.