Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Lidice a Ležáky

 

Motto: A dítě se zeptalo – Maminko, tatínku.., to když se umře.., to už je na celý život?

 

Jediný den a tolik smrtí

Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale jsou události, které ve vědomí přetrvávají jako trýznivé trauma a o nichž víme, že by neměly zapadnout do hlubin zapomnění, jelikož nesou varovné poselství o době, kdy se lidskost převrátila ve svůj pravý opak.

Od 2. července roku 1942 uplynulo 70 let a přece to datum uchovává do dnešních dnů sdělení o vraždách, jímž padla za oběť dětská bezbrannost a nevinnost stejně jako statečné vzepětí dospělých proti tyranii. Je zvláštní, že v jediný den a na místech vzdálených stovky kilometrů došlo ke zmaření lidských tolika lidských životů – a navíc mezi nimi existuje nemalá souvislost.

Úvodem připomeňme oficiální zprávu o vyhlazení Lidic, kterou nacisté vydali 10. června 1942 a následující den ji uveřejnil protektorátní a říšský tisk. Dodejme, že zpráva pochází z rodu nejhanebnějších dokumentů, jaké kdy za okupace rozodly o osudech tolika lidí. Už její preambule je vylhaná.

Píše se v ní, že všichni obyvatelé této vesnice se provinili svou činností a podporou vrahů SS-obergruppenfurera Heydricha… (Ví se moc dobře, že o atentátnících neměli Lidice tušení, odboj tam vůbec nepůsobil, neprovinili se tedy vůbec ničím!).

Zpráva dále uvádí: A protože se obyvatelé provinili, dospělí muži byli zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora, děti dány na náležité vychování, budovy v obci srovnány se zemí a jméno obce vymazáno.

 

Dokument obsahuje několik lží:

  • 1) dospělí muži. Plnoletosti se tehdy dosahovalo v 21 letech, ale nacisté v Lidicích postříleli mužskou populaci starší 15 let.
  • 2) ženy. Ano, byly – starší šestnácti let – dopraveny do koncentračního tábora. Ve zprávě se však neříká, že se tím míní na doživotí, protože z koncentračních táborů se nepropouštělo.
  • 3) děti… Děti dány na náležité vychování – a to je nejhnusnější lež, jaká v souvislosti s touto trgédií zazněla.

 

Jak tedy náležité vychování vypadalo?

Nacisté odvezli lidické ženy a děti 10 června 1942 do reálného gymnázia na Kladně. Ve školní tělocvičně se na podlaze pokryté slámou tísnilo 300 lidí, přičemž nejstarší ženě bylo 88 let, nejmladšímu dítěti bylo 16 dní.

Čekaly do pátečního večera 12. června, kdy do tělocvičny vstoupili důstojníci gestapa. Jeden z nich vystřelil z pistole do vzduchu, aby si zjednal klid a aby následujícím chvílím dodal na vážnosti. Prohlásil, že ženy pojedou vlakem na nějaký čas do tábora. “Děti za vámi odvezeme autobusem, aby pro ně cesta byla pohodlnější,” dodal a takto roztočil další kolo lží.

Tragédie začala vrcholit: gestapáci, za přítomnosti desítek příslušníků německé pořádkové policie, odebírali matkám jejich děti. Starší volají – maminko, nedávejte mě, co s námi bude? Mladší naříkají, hlasitě pláčou. Matky se začínají propadat do čím dál tím větší zoufalé beznaděje. Když barbaři okradli ženy o to nejcennější, naložili je na nákladní automobily a odvezli na kladenské nádraží, odkud putovaly osobním vlakem do koncentračního tábora v Ravensbrucku.

 

 

Pak přišlo na řadu 88 dětí, cedulky se jménem a evidečním číslem na krku.

Dva autobusy je odvezly do Lovosic. A zase připravený vlak, který dorazil do polské Lodže následující den, v sobotu 13. června. Příjezdu dětí předcházel telegram odeslaný z pražské úřadovny Sicherheits-dienstu, končíčí slovy:

Děti s sebou vezou jen to co mají na sobě. Nějaká zvláštní péče není žádoucí.

A tak jsou lidické děti v bývalé lodžské textilní továrně, z níž se stal internační tábor, odkázány samy na sebe. Starší se starají o mladší, utěšují je, přikrývají je na noc vlastními kabátky, pokuď je mají, protože nemají ani žádné deky. Děti trpí zimou, strádají hlady a přežívají v bídných hygienických podmínkách, které korunuje zákaz jakékoliv lékařské péče.

Ale sedm z oněch osmaosmdesáti dětí má “štěstí”. Úředníci lodžské služebny Hlavního rasového a osídlovacího úřadu je vyberou – zcela náhodně – k výchově v německých rodinách. Přestože je nečeká lehká cesta, míří k zachování života.

Za to na zbývajících 81 chlapců a dívek čeká jiný úděl, který byl zřejmý už na konci června. Vyplývá to z korespondence mezi vedoucím přesídlovací centrály v Lodži Hermannem Krumeyem, bývalým drogistou, který patří k hlavním viníkům za osud lidických dětí a Hlavním říšským bezpečnostním úřadem v Berlíně, přesněji šéfem jeho oddělení IV B4 Adolfem Eichmannem.

Navzdory tomu, že vrazi již rozhodli, přikázali ještě 1. července svým obětem, aby napsaly svým příbuzným či známým. A tak dětské ruce píšou na předtištěný formát korespondenčního lístku do protektorátu:

Milý strýčku, tetičko, babičko, dědečku..

Píšou, že jsou v Polsku a ptají se, zda nevědí, co je s tatínkem či maminkou a co je s Lidicemi, prosí o něco k jídlu – třeba jen kůrky, co dáváte králíkům, píše se na jednom lístku, ráno a večer dostáváme chléb s vitelem, v poledne polévku, sděluje třináctiletá Věra Honzíková, máme zde každý jen jedny střevíce a jedny punčochy, v sobotu tu budeme už 3 týdny a vůbec se nepřevlékáme, píše zase patnáctiletá Maruška Šroubková, prosím Vás, myslí na svého mladšího bratra, poslala by jste Pepouškovi nějaké punčošky?

Odpusť, že na tobě chci jídlo a vím, že ti nepřebývá, ale máme tu hlad, omlouvá se tetičce desetiletá Jaroslava Štorkánová, pošlete to hned, protože nevíme, jak dlouho setrváme na místě, naléhají devítiletý Václav a patnáctiletá Emilie Pelichovští, doufám, že se brzy shledáme, dojdou v prvním červencovém týdnu do protektorátu tyto strašlivé výkřiky…

Ale nacistům je jejich obsah lhostejný. Pro ně je důležité něco jiného – aby dopisy vyvolaly v protektorátu dojem, že děti někde přebývají, že žijí.

Následující den lodžská přesídlovací centrála předala 81 lidických dětí tamnějšímu gestapu a tím jejich osud zpečetili. Dvě nákladní auta zakrytá plachtami je ihned odvezou asi sedmdesát kilometrů severozápadně od Lodže, do neobydleného zámečku u okraje vesnice Chelmn.

Děti procházejí zámečkem, dozvídají se, že za chvíli pojedou dál za prací, svléknou se, zůstávají jen ve spodním prádle, konečně dostávají mýdlo a ručník, aby se před další cestou mohly vykoupat.. jenže pokračují na zahradu, ukrytou za vysokým dřevěným plotem. Tam sice čeká automobil, ale speciálně upravený, s uzavřeným nákladním prostorem a neprodyšně utěsněným, do něhož katané umně zavedli výfukové plyny.

A zrůda v umrlčí uniformě ječí – tak rychle, rychle dovnitř. Když se tam děti konečně namačkají, zadní dveře se uzavřou a jiný nacistický pohůnek, připravený už v kabině, nastartuje motor a vůz se začne rozjíždět… Uběhne 8 minut a smrt sevře děti do svých drápů.

Náležitého německého vychování se dětem dostalo 2. července 1942.

Zhruba za tři týdny nastoupí spolu s dětmi z Ležáků na tutéž poslední cestu Dagmar Veselá, jedna ze tří lidických dětí, jež tzv. rasoví specialisté vybrali k poněmčení už v kladenské reálce, ale po sléze ji toto “právo” upřeli. Dáša bude 82 lidickým dítětem, které nacisté zavraždí.

Do vlasti se po válce vrátilo sedmnáct lidických dětí – jednak z tzv. převýchovy, dále ty, jimž v době vyhlazení obce nebyl jeden rok a dvě děti se narodily matkám až po vyhlazení Lidic, protože v té době byly těhotné.

Stejného dne, kdy 81 dětských duší stoupalo v Polsku k nebesům, spěl v českém lesíku u obce Trnová v blízkosti Pardubic k posledním minutám svého života Jiří Potůček, radista výsadkové skupiny Silver A, vysílený, vyčerpaný, pronásledovaný již několik dní gestapem, policií a českým četnictvem.

 

Zde klikněte pro celostránkové zobrazení

 

 

Libuše volá Londýn

Londýnská exilová vláda považovala za mimořádně důležité obnovit přerušené spojení s domovem. Proto vyslali na území protektorátu trojčlennou výsadkovou skupinu Silver A, jejíž mise byla především zpravodajská, spolu s ní vyskočila skupina Silver B a rovněž dvojčlenný výsadek Anthropoid, který měl tajný úkol – atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Dvaadvacetiletý Jiří Potůček a jeho vysílačka Libuše navázali kontakt s Londýnem v polovině ledna 1942, a to z lomu Hluboká v sousedství osady Ležáky na Chrudimsku a za pomoci ležáckých odbojářů, zejména strojníka na Hluboké Karla Svobody a vrchního strážmistra z Vrbatova Kostelce Karla Kněze.

Byla to přelomová událost, za niž tato skupina dostala vyznamenání a neznámý lom v zapadlém koutu Železných hor vstoupil do dějin druhé světové války. V nadcházející době Potůček měnil se svojí Libuší místa působení především proto, aby Němci vysílačku nezaměřili a nevypátrali. Zprávy posílal z několika úkrytů na Pardubicku, přičemž se do lomu Hluboká ještě 2× vrátil.

Informace o hospodářské, politické, vojenské, odbojové i společenské situaci v protektorátu, určené Londýnu, shromažďoval Alfréd Bartoš, velitel Silver A, a kromě Josefa Valčíka, třetího člena výsadku, je zajišťovala stále se rozšiřující řada spolupracovníků, odbojářů z Pardubic a okolí, rovněž z Prahy či dalších měst, také z ležáckého regionu.

Představitelé pražského odboje, ať už ze sokolské organizace Jindra nebo z Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), v květnových dnech roku 1942 už nepochybovali o tom, že Josef Gabčík a Jan Kubiš připravují atentát na Heydricha.

Parašutisté sice nesdělí o své misi ani slovo, ale mluvit ani nemusejí. Nemohou utajit, kam se téměř denně vydávají a koho tak bedlivě sledují. Odbojáři sice poskytují také Gabčíkovi a Kubišovi ubytování a potřebný servis, bež něhož by byli výsadkáři, ať už z jakékoliv skupiny, v protektorátu ztraceni. Ale představa násilné akce na prvořadou osobnost nacistické moci je značně znepokojí. Scházejí se a neustále zvažují okolnosti a případné následky. Dospěli k názoru, že by se atentát neměl uskutečnit. Je tedy třeba okamžitě informovat Londýn, samozřejmě prostřednictvím vysílačky Libuše.

V té době však leží Alfréd Bartoš, velitel Silver A a koordinátor všech parašutistů působících na půdě protektorátu, v bytě Václava a Hany Krupkových v pardubické Pernerově ulici, který si zvolil za svoji centrálu, v posteli a je následkem bolestivého kloubového revmatismu téměř nepohyblivý.

A tak za ním z Prahy přijíždí středoškolský profesor Ladislav Vaněk, krycím jménem Jindra, který stojí v čele stejnojmenné sokolské organizace. Profesor tlumočí názor představitelů své organizace i ÚVOD a velitel Silver A kupodivu nic nenamítá. Takže mu Vaněk předá depeši, určenou Londýnské exilové vládě. Brzy radista Jiří Potůček odvysílá jeden z nejzávaznějších textů, jaké se mu během působení protektorátu dostaly do rukou a o jehož obsahu budou historikové diskutovat ještě desítky let po jeho odvysílání.

 

Ve zprávě se píše:

ÚVOD vytušil úkol Strnada a Vyskočila a žádá o předání této depeše: Z příprav, které konají S. a V. usuzujeme přes jejich trvalé mlčení, že chystají atentát na H. Tento atentát by asi v ničem neprospěl spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejenže by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si tisíce dalších životů, uvrhl národ do neslýchaného útisku, zároveň smetl poslední zbytky jakékoliv organizace, a tím znemožnil, aby zde ještě něco užitečného bylo vykonáno pro spojence. Prosíme proto, aby přes SILVER dali příkaz, aby atentát nebyl podniknut. Nebezpečí z prodlení, dejte příkaz obratem. Je-li ze zahraničních důvodů nějakého gesta, nechť se přejde na domácího quislinga, v prvé řadě na E. M.

 

ÚVOD je již výše zmíněná organizace, Strnad je Kubiš, Vyskočil je Gabčík, H. je Heydrich a E. M. jehož muži označují za quislinga, tedy za kolaboranta a zrádce a doporučují ho zabít, je ministr školství a lidové osvěty v protektorátní vládě Emanuel Moravec.

Jak vše dopadlo již dobře víme. Z Londýna žádný rozkaz na zrušení atentátu nepřišel a tak Gabčík s Kubišem 27. května 1942 vykonali původní rozkaz. Heydrich následkům atentátu podlehl 4. června 1942.

O šest dní později, 10. června, shodou okolností v den vymazání Lidic, nabídl ležácký mlynář Jindřich Švanda Jiřímu Potůčkovi, aby si do mlýna, kde radista už přebýval, přenesl z lomu Hluboká i vysílačku. Pouhých 7 dní vysílal Potůček z ležáckého mlýna.

Po zradě parašutisty Karla Čurdy gestapo zahájilo rozsáhlé zatýkání, jemuž padli za oběť mnozí, kteří parašutistům pomáhali. Jiří Potůček dostal varování včas a Ležáky, jakož i celé Pardubicko navždycky opustil 17. června. Týden poté, 24. června, Ležáky vzplály a obyvatelé osady byli zastřeleni.

Jiří Potůček se přesunul do Podkrkonoší. Díky učiteli Josefu Schejbalovi, vedoucímu odbojové skupiny, která působila v severovýchodních Čechách, se dostal s Libuší na Bohdašín nedaleko Červeného Kostelce. Zde však Němci jeho vysílání zaměřili. V noci z 25. na 26. června odvysílal depeši, která byla jeho poslední.

 

Píše se v ní:

Ležáky u Vrbatova Kostelce (Skuteč), kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. Fred v ten den v Ležákách nebyl. Nevím o něm a on neví o mém nynějším umístění. Zůstal jsem nyní sám. Pro případ, že bych se nesešel s Fredem, udejte mi jméno a adresu jeho nástupce.

 

Fred byl Alfréd Bartoš, velitel Silver A a Potůček nevěděl, že že se při pronásledování gestapem v ulicích Pardubic postřelil a svému zranění, časně ráno 22. června podlehl. Vedení zahraničního odboje v Londýně nevědělo o Bartošově smrti a o tragickém konci Jiřího Potůčka ještě ani závěrem roku 1942.

Poté, kdy radista odvysílal poslední zprávu svého života, se jeho dny už naplňovaly. Na Bohdašín dorazila zpráva, že se v neděli 28. června připravuje velká pátrací akce, jejímž cílem je nebezpečného “padákového agenta” a jeho vysílačku dopadnout. V pohotovosti byly stovky příslušníků gestapa, německých i českých četníků, členů německé pořádkové policie a protektorátní náchodské policie.

Dobří lidé Potůčka převedli na nedaleké Končiny. Při gestapácké razii na Končinách 30. června došlo ke střelbě, parašutista ze svého úkrytu unikl, střílel z dvou pistolí na všechny strany a podařilo se mu utéct. Bos, bez kabátu, jen v kalhotách a košili prchal z místa nejvyššího ohrožení , vysílený, unavený. Nezbylo mu, než se znovu obrátit na své někdejší spolupracovníky na Pardubicku, u nichž se skrýval již v minulosti.

Při cestě k obci Trnová nedaleko Rosic nad Labem se už sotva vlekl a doplazil se k tamnímu lesíku, kde totálně vyčerpaný usnul. Zastihl ho tam štábní strážmistr Karel Půlpán. Na příkaz nadřízeného pátral po neznámém muži, kterého spatřili v Rosicích a jehož popis byl známý. Půlpán na spícího muže vykřikl, Jiří Potůček se nadzvedl, možná chtěl ještě sáhnout po své pistoli, ale český strážník vystřelil dřív… Rána do hlavy byla smrtelná.

Psal se datum 2. července 1942, bylo před polednem.

 

Krvavé datum vyvrcholilo ten samý den večer, mezi 20 – 21 hodinou. Drama se odehrálo na popravišti pardubického Zámečku.

Když parašutista Karel Čurda zradil své kamarády a dobrovolně vypověděl na ústředí pražského gestapa všechno co věděl a věděl toho opravdu hodně, začalo hromadné zatýkání, nejprve v sobotu 20. června v Pardubicích, centrálním místě skupiny Silver A.

Následující den si pardubičtí gestapáci přijeli pro mlynáře Jindřicha Švandu do ležáckého mlýna, posledního působiště radisty Jiřího Potůčka a jeho vysílačky Libuše, odkuď však radista před 4 dny uprchl. Rovněž v neděli odvezli strojníka z lomu Hluboká Karla Svobodu a ve večerních hodinách Františku Švandovou, manželku mlynáře Švandy.

Šestnáctiletý mlynářský učeň Jan Pavliš, který ve mlýně přebýval a jehož Švanda přijal jakoby do rodiny, prožívá tragické dny v silném vzrušení. V noci z neděle na pondělí se ukryl na mlýnské půdě, avšak již za rozbřesku ticho narušil zvuk motoru. Jan Pavliš strnul, vyhlédl z půdního okénka a spatřil gestapáky, jak odvádějí spoutaného Jindřicha Švandu od svého automobilu do mlýna. Učeň si všiml, že mlynář sotva jde, kulhá, ale víc ze své pozorovatelny neviděl.

A tak vystrašený mládenec neviděl, že Švanda je po odpoledním, večerním a nočním výslechu na gestapu ztýraný a znetvořený, že má v obličeji podlitiny, obočí a rty natržené a levá ruka mu visí bezvládně podél těla. Pavliš ani nezaslechl, že mlynář při každém kroku sykne bolestí, jako se to bežně stává těm, kterým při výslech na gestapu rozmlátí chodidla. Ale dole v síni už zaznívaly hlasy. Jan přešel na druhou stranu půdy, k otvoru pro schody, kde je lépe slyšet.

Tak kde je ten kufřík, slyšíš, kde je ten kufřík? kdosi na mlýnáře neustále řval.

Jan se už nedozví, že mlynář na pardubickém gestapu vypověděl – zmasakrovaný tak, že by člověk v jeho stavu řekl zřejmě cokoliv, že vysílačka je uložená ve mlýně a že tam parašutista přespával, ale teď, že už je pryč a Švanda neví, kde se nachází. Nevyslovil však jediné jméno pardubických odbojářů.

Tak ukaž, kde byla vysílačka schovaná, ukaž, ukaž! ..burácel dole jiný hlas.

Učeň nebude vědět ani to, že Švanda zavedl gestapáky do patra a otevřel před nimi skříň stojící na chodbě. Byla prázdná.

Tam byla vysílačka?!

Tam byla.

Kdoví, proč sem gestapo Švandu vůbec přivezlo. Nic nového jim už stejně neřekl. Odvedli ho zpátky do auta a to byla chvíle, kdy učeň Pavliš viděl mlynáře naposledy.

V následujícím čase se cely pardubického gestapa, kde nacisté vězně shromažďovali, stále více naplňovaly. Kruté výslechy, nemilosrdné týrání, fyzické i psychické mučení mělo spolupracovníky Silver A z celého regionu přimět k výpovědím.

Vždyť gestapo v závěru června nevědělo, zde se mu podaří zmocnit nepřátelské vysílačky a tak chtěli rozbít celou ilegální síť. Ani vypálení Ležáků a poprava tamních třiatřiceti obyvatel je k vysílačce a jejímu radistovi nepřivedlo.

 

A pak nastal skutečně krvavý večer.

Auta převezly oběti z gestapa k Zámečku během deseti minut. Patnáctičlenné exekuční komando a popravčí kůly jsou již připravené. Se zájmem se přišel podívat i Gerhard Clages, šéf pardubického gestapa a rovněž jeho podřízení, z nich se ještě před časem někteří podíleli na fyzickém znetvoření vyslýchaných.

Oči mužů a žen jsou už zavázané, barbaři vyvádějí první pětici zaznívají výkřiky: Vrazi českého národa! Ať žije republika! Hanba vrahům! A pardubický učitel Josef Janáček, který se parašutistů ze Silver A ujal po jejich seskoku do protektorátu jako jeden z prvních, zvolá dokonce v němčině – Ať žije svoboda a Československá republika!

A salvy třaskají… K zemi padají příslušníci ležácké odbojové skupiny, Jindřich a Františka Švandovi, mlynářčin bratr Josef Šťulík, strojník lomu Hluboká Karel Svoboda, správce Hluboké František Vaško, jeho bratr Jindřich, který měl lom v pronájmu, rovněž mlynářův bratr Bohumil Švanda z Borové u Poličky, třebaže s odbojem neměl nic společného.

K zemi padají mnozí dobří lidé, kteří se scházeli v pardubickém hotelu Veselka a spřádali vlastenecké sítě, k zemi padá i maminka Alfréda Bartoše, učitelka Věra Junková, nejprve Bartošova, později Potůčkova milá, rovněž manželka učitele Janáčka a další a další.

Během 41 minut nacisté zavraždili na čtyřicet mužů a žen. Bylo 2. července roku 1942, možná poněkuď paradoxně poslední den stanného práva, které státní tajemník K. H. Frank vyhlásil bezprostředně po atentátu na Reinharda Heydricha

 

 

Literatura Faktu – Přísně tajné! 5/2011 Autor: Přemysl Veverka 

 

Děti z Ležáků

Třináct ležáckých dětí se 24. června pozdě večer ocitlo v Dykově ulici v Praze na Vinohradech. K poněmčení byly vybrány pouze Jarmila a Marie Šťulíkovy. Třináct dětí, mezi nimiž bylo několik batolat, odcestovalo na začátku července do lodžského ghetta.

Jarmila s Maruškou skončily v dětském domově v Puschkau nedaleko Poznaně, ostatní čekala smrt v Chełmnu. Do domova v Puschkau bylo umístěno také několik dětí z Lidic. „Nesměli jsme mluvit česky,“ vzpomíná Marie Šupíková z Lidic. „Malé děti nechápaly, proč tam s nimi není maminka. Byly často nemocné.“

Do roka se většina dětí dostala do nových rodin. Z Jarmily se stala Camilla Paetelová. Zemědělský rada Rudolf Paetel s manželkou Hannah měli už doma pětiletou Angeliku a několikaměsíční Beatrix. O tiché a milé holčičce z domova v Puschkau jim bylo řečeno, že se jedná o dítě prostitutky a muže, jenž byl popraven za činnost proti Říši.

„Chovali se ke mně moc hezky,“ pamatuje si Jarmila Doležalová. „Angelice se říkalo Geli, Beatrix byla Ati a mně všichni říkali Milla. Geli a Ati mě dodnes berou jako svou sestru.“ V lednu čtyřicet pět rodina Paetelových vilku v Lipové ulici opustila. „Na cestu vlakem do Berlína ani nálety už si moc nevzpomínám. Pořád jsme se někam stěhovali,“ říká Jarmila Doležalová.

Rodiče Hannah Paetelové si na začátku roku 1946 přečetli článek o pátrání po lidických dětech. Hannah ohlásila na policii, že o původu své nevlastní dcery nemá spolehlivé informace. Policejní inspektor Josef Ondráček Paetelovy navštívil 20. června 1946. „Nikdo mi nic nevysvětloval,“ vzpomíná Jarmila Doležalová. O tři dny později přivezl Josef Ondráček Jarmilu na vzpomínkovou akci do ležáckého údolí. Z dospělých členů rodiny přežil jen dědeček František Pelikán, který se s podlomeným zdravím vrátil z Buchenwaldu. Sedmnáctiletý Václav byl šťastný, že jeho neteř žije.

Na konci července 1946 je z rodiny župního inspektora Kurta Alschera repatriována ještě pětiletá Maruška, jež nerozumí tomu, proč najednou není Rosemarie.

Jak se to jmenuje?

„Pamatuju si, že mě Josef Ondráček vzal v Kladně na fotbal. Dělal dlouhé kroky. Nechtěla jsem vedle něj cupitat, snažila jsem se taky dělat velké kroky,“ vybavuje si první dny po návratu do Československa Jarmila Doležalová.

Josef Ondráček odvezl Jarmilu do Kročehlav k paní Židové z Lidic. Jejího muže zastřelili u Horákova statku, pořád však doufala, že se vrátí syn Ivánek. „Měla jsem tam kočárek s panenkou. Ve Včelákově mi scházel, pořád jsem se po něm sháněla. Paní Židová vařila výborné ovocné knedlíky,“ vzpomíná Jarmila Doležalová. Jedna z prvních vět, kterou se naučila česky, zněla: „To byla dobrota.“

V létě odjela Jarmila s lidickými ženami na ozdravný pobyt do Čeladné. Přijela tam pak i její mladší sestra Marie. „Jarmila byla milá holčička. Přišla za mnou, v ruce kopretinu a ptala se: Jak se to jmenuje?“ vypráví Jaroslava Skleničková z Lidic. „Její pětiletá sestra německy opakovala, že není žádná Marie, ale Rosemarie.

Nikdo si neumí představit, s čím se ty děti musely vyrovnat. Jako maličké je odtrhli od mámy, pak byly v dětském domově, pak tři roky v německé rodině a teď se dozvědí, že nemají žádné rodiče a všechno je jinak …“

Uvažovalo se o tom, že by sestry Šťulíkovy vychovávala některá matka z Lidic. Nakonec vnučky do své péče získal jejich dědeček František Pelikán. Z Buchenwaldu si odnesl těžký revmatismus a chromou pravou ruku. Musel zajistit rodině živobytí, nebylo kdy se vnuček ptát, jestli je něco netrápí.

Na začátku září nastoupila Jarmila do první třídy. Vzorně vedené sešity a způsobné chování školačky, kterým se od ostatních prvňáčků odlišovala, napovídaly, že už nějaký měsíc strávila ve škole v Německu. Česky se však musela znovu naučit.

„Spolužačky vzpomínají, že když mě pan učitel vyvolal jménem k tabuli, ohradila jsem se, že nejsem žádná Jarmila Šťulíková, ale Camilla Paetel,“ říká Jarmila Doležalová. Její nevlastní rodiče u úřadů nepochodili s myšlenkou, že by se o svou Millu starali dál.

Chtěli tedy aspoň vědět, jak se jí daří. První dopis se jim podařilo Jarmile poslat až v roce 1955. To už studovala na pedagogické škole v Litomyšli. „Moc dlouho jsem neučila. Narodilo se mi sedm dětí. Skoro všechny vystudovaly vysokou školu.“ Se svými německými sestrami se občas vídá, ale němčinu prý téměř zapomněla.

V roce 1990 se setkala také s Josefem Ondráčkem, který ji v šestačtyřicátém přivezl zpátky do vlasti. „Vyprávěla jsem o něm svým dětem, jak byl vysoký. A najednou vysoký vůbec nebyl,“ směje se Jarmila Doležalová.

Se svou dcerou Jarmilou se byla před několika lety podívat v Osvětimi, kde zahynula její maminka, i v Chełmnu, kde přišly o život její sestřenice a další ležácké děti. „Často na ně myslím.“

Vyšlo v tištěném Reflexu 

 

Lidice – Příběh české vsi

 

 

Lidice nejsou Matějská pouť

Nevěděl jsem jestli toto mám napsat nebo ne, protože mám s Lidicemi velký problém. V žádném případě nechci snižovat utrpení zavražděných obyvatel této obce včetně dětí, ale mám problém s tím co z Lidic udělal bolševik. Vždyť z památníku udělal pomalu Maťejskou pouť

Soudruzi si přivlastnil toto utrpení i přesto, že není známo kolik obyvatel této obce bylo příznivci KSČ. Rád bych proto zde uvedl příběh, který nedávno vyšel rovněž v Reflexu:

 

Lidická žena Jaroslava Skleničková

Když desátého června 1942 ve čtyři hodiny ráno přišli k Suchánkům Němci a vyzvali rodinu, ať si vezme všechny cennosti, protože na dva dny půjdek výslechu, šestnáctiletá Jaroslava v tom nehledala žádný úskok. „Napadlo mě, že nechtějí, abychom je podezírali, kdyby se něco při domovní prohlídce ztratilo.“ Jaroslav Suchánek svou důvěřivou dceru u branky objal a vážně řekl. „Dá-li Bůh, snad se sejdeme. Nikdy nezapomínej na Boha, Jaří.“

O hodinu později se dívka choulila na lavici vojenského náklaďáku, který ji spolu s ostatními lidickými ženami a dětmi odvezl do kladenské reálky. Tři dny bez jídla na slámě v tělocvičně byly náročné zejména pro maminky s batolaty, ale dalo se to přežít. Jenže pak děti lstí i násilím od matek odloučili. Když ženy nastupovaly do vlaku, který je měl údajně odvézt někam na práci, Jaroslava zaslechla, jak si železničář shrbený u kol vagónu pro sebe opakuje: „Lidice hoří. Lidice hoří.“ Kdo by tomu však věřil?

Z koncentráku se Jaroslava spolu s maminkou a sestrou vrátila 2. června 1945.

„Po letech v lágru víte, že cenu má jen život. Pak je důležité mít něco k jídlu a něco teplého na sebe. Všechno ostatní je zbytečné.“Když Jaroslava s maminkou a sestrou zvládly pochod smrti a šťastně se spolu s dalšími ženami z Lidic vrátily do vlasti, nechápaly, proč je vojáci na hranicích vedou do skladů s haldami oblečení. „Míla řekla, že vůbec nic nepotřebuje, maminka vzala kalhoty pro Toníka, protože jsme si říkaly, že za ty tři roky určitě vyrostl. Mně se rozpadaly boty, tak jsem sáhla po starých pánských polobotkách a vzala si chlapecké kopřivové sako.“

Nastrojená slečna v tramvaji na Václavském náměstí další den Jaroslavu sjela opovržlivým pohledem … „Chtěla jsem se jí zeptat, co ona dělala za války.“ K večeru se Jaroslava se sestrou vrátily do Kladna. Lidické ženy slavnostně ubytovali v hotelu Beránek. Z hloučku na náměstí najednou na svou adresu uslyšely: „Tamhle jsou, ty svině!“ Jaroslava křikla na sestru: „Nic nevysvětluj! Utíkej!“

Ctihodní občané si je spletli s Němkami. „Nejdřív vás s pompou vítají a pak vás málem zlynčují,“ popisuje Jaroslava Skleničková.

O pár dní později přišly za skupinou lidických žen dvě komunistky, s nimiž se znaly od vidění z lágru. „Přinesly s sebou transparent Lidické ženy budují republiku! a řekly, že bychom měly jít na kladenské nádraží na brigádu. Prý to bude na cestující působit výchovně. Na nádraží se chytali za hlavu, že po nás přece nemůžou chtít žádnou práci, nakonec jsme přebíraly nějaké matičky a šroubky.“ Transparent raději schovaly.

Přijel vlak od Chebu. Cestující podivně oblečené brigádnice sledovali. Jeden muž se vyklonil z okna vlaku, odplivl si a s despektem pronesl: „Koukejte na ty německý svině.“

„V lágru se totiž každý ukázal ve své duševní nahotě. Tam nebylo co skrývat, protože nikdo nevěděl, co bude zítra. Nebylo důležité, v jaké je kdo partaji, ale jaký má charakter. Pro některé soudružky však bylo nemyslitelné, aby nezištně pomáhaly někomu, kdo nemá stranickou legitimaci. Jedna taková – po válce dělala tajemnici primátoru Vackovi – pracovala ‚na kamru’ ve skladu. Když se mi rozlomil dřevák, poprosila jsem ji, jestli by mi ho nevyměnila. Nepomohla mi. Vyhnala mne.

Strašně jsem se styděla před svou polskou kamarádkou Janinou.

Mezi Polkami totiž vládla neuvěřitelná solidarita.“ Na palandě pod Jaroslavou spala nějaký čas také Gusta Fučíková. „Státní vdovu jsem po válce potkala náhodou v nemocnici. Chovala se jako cimprlína. Nepoznala mě a dramaticky se mě zeptala: Soudružko, víš, co to je být v koncentráku, mít hlad a jíst několik let jen tuřínovou polévku?! Odpověděla jsem jí, že to tedy vážně nevím.“

„Někteří lidé se k nám chovali skvěle, ale jiní – darmo mluvit,“ vzpomíná dál Jaroslava Skleničková. Její sestra Miloslava hned osmý den po návratu z lágru nastoupila do práce a potřebovala duplikát maturitního vysvědčení. „Maminka zašla za ředitelem smíchovského gymnázia. Udělal jí přednášku o tom, jak se má chovat k úřední listině.“

Paní Suchánková se ho zeptala, jestli vůbec ví, co se stalo v Lidicích. Ředitel na to, že to samozřejmě ví, a potom se s ní rozšafně rozloučil: „Příště už si dávejte na úřední doklad větší pozor.“ Příště?! Jaroslava se po zkušenostech z lágru zařekla, že už nikdy nedovolí, aby ji někdo přišel zatknout, a poprosila svého bratrance, ať jí sežene pistoli. „Říkala jsem si, že toho, kdo pro mě přijde, zastřelím a pak už je mi to jedno…“

V polovině srpna nastoupila do zaměstnání. Starý svetr vzbudil u kolegyně zvědavost. „Vy jste byla zavřená? To máte teď asi lepší příděly jídla. No jo, to by se bejvalo vyplatilo bejt zavřená…“ Jaroslava jí dokázala odpovědět: „Nebylo nic snazšího. Stačilo říct, že Hitler je vůl.“ Celý text zde

 

A Ležáky?

O Ležácích se zase za minulého režimu více mlčelo, než mluvilo, snad proto, že jejich obyvatelé skutečně aktivně pomáhali odbojářům a rozhodně nebyli komunisty. Také proto je paradoxně pietní místo v Ležácích pojato daleko decentněji, než v Lidicích. Současné sousoší v Lidicích mi stále připomíná jakousi komunistickou pompu, osobně bych přívítal daleko skromnější připomínku utrpení, které si obyvatelé této obce prožili…

A jak se komunisté chovají dnes k Lidicím? Jak se chovají k přeživším obětem nacismu? Klikněte si – ale varuju vás, chce to pevné nervy…

A ještě jeden komunisty zamlčovaný dějinný fakt. Kdo z vás kdy slyšel o Javoříčku – tzv. Moravských Lidicích?

zpracovalo st@tll 2011

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Nestůjte mimo, jde o Vaši budoucnost..

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Nádhera islámu Následující text: Na Golanských výšinách klid »»»

Atllanka | Neděle 10. 06. 2012, 01.00 | Nacismus, Totalita, Česko | trvalý odkaz | vytisknout | 5040x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Max Rostock a STB
Honza mejl Pátek 28. 10. 2011, 19.34

Nedávno jsem četl článek, který se týkal nacistických zločinců z Lidic a komunistickou STB. V posledních větách se můžeme dočíst: Max Rostock, vrah z Lidic, zemřel pokojnou smrtí 13. září 1986. Československým parašutistům, kteří vykonali atentát na Heydricha a jejich 293 spolupracovníkům z řad odbojářů, byl věnován památník až po 67 letech. Jedno z dětí ze sousoší stojícího v Lidicích ukradl neznámý pachatel. Ani jedna z ulic nenese jejich jména...............jak smutné :-(

http://vaclavek.blog.idnes.cz/…idicich.html


Atllanka reaguje:

Děkuji za odkaz na skvělý článek, přidala jsem jej do souvisejících textů.

[2]
Borius mejl Pondělí 25. 06. 2012, 00.39

Zajímavý článek, oceňuji, že jste si dala práci dát dohromady a setřídit informace k tématu Lidic. Avšak zároveň se musím přiznat, že jsem se ve článku po chvilce čtení „ztratil“ – je to moc hutné a málo strukturované, psané jen v úzkém proužku uprostřed stránky. Nešlo by před samotným článkem, například pod mottem, vytáhnout jednotlivé nadpisy jakožto odkazy? Myslím jako linkovaný obsah? Nebo rozčlenit na více podstránek?

Jakmile bude více času, rád se na Váš web vrátím k dalšímu pročítání, tento článek mě vskutku zaujal. :-)

Nelze přidávat nové komentáře.