Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Islám očima muslima II

Islám zevnitř – Zkušenosti ex-konvertitů

 

V druhé části seriálu Islám zevnitř dáváme slovo Američanovi, který si říká Blue Mage. Jeho zpověď je vlastně výpovědí o duševní krizi člověka, který málem zaplatil konverzi k islámu vlastním životem.

 

Blue Mage / USA / 25 let

Nedokážu si vysvětlit, co vlastně způsobilo, že jsem přijal islám. Žádný velký faktor to nebyl, spíše seskupení různých detailů: byl jsem zklamán svou křesťanskou vírou a ještě jsem nebyl připraven čelit možnosti, že božství neexistuje, seznámil jsem se s tou racionálnější (méně nábožnou) částí islámské společnosti, muslimové v místní mešitě mi nastavili jejich sekulární tvář a já jsem se jednoduše nepřipravil, jak bych měl.

 

 

Prostudoval jsem některé aspekty té víry a její praktikování a shledal jsem je rozumné. Můj výzkum byl v retrospektivě velmi jednostranný. Mé politické cítění se vždycky klonilo nalevo a islám vypadal jako jedinečné liberální náboženství, které objímalo laskavostí, přijetím, mírem a volným vyjádřením myšlenek. Takže jsem se v březnu 2002 rozhodl, že nemám co ztratit a recitoval jsem Šahádu (muslimské vyznání víry) před malou skupinou lidí.

Islám, tak jak je představovaný potenciálním konvertitům, vypadá jako pěkná verze křesťanství, jen s větším podílem modliteb. Koneckonců jsem neviděl, že by se mé morální náhledy a pojmy měly nějak změnit. A po nějakou dobu jsem se nemusel nijak měnit, protože islám byl přesně takový, jak mi ho prodali.

Zanedlouho se ze mne stal supermuslim, takový ten zářivý nový konvertita, který mluví o briliantní morálce islámu, nikdy nevynechá modlitbu, rychle pochytí některé aspekty arabštiny a je schopný skočit po hlavě do hladovění a sebezapření, když se přivalí Ramadán.

Ale ani v mém supermuslimském období se můj vnitřní kritik nevzdal. Kdykoliv jsem si všiml nějakého spojení mezi islámem a předislámskou arabskou kulturou, jako je víra v džiny, v mysli mi jemně zazněl zvonek poplachu. Obyčejně jsem byl schopen ho zastavit v domnění, že věc může být vysvětlena nějakým racionálním a dokazatelným způsobem.

Jak se to dříve nebo později stane všem muslimům, pomalu jsem dostával strach klást otázky o čemkoliv, co mi islám nařizoval. To bylo zhoubné pro moji zvídavou povahu, kterou jsem potlačoval. Když se konvertita začne dozvídat pravdu o pravidlech islámu, stane se jedna ze tří věcí: buď je začne slepě sledovat nebo se začne dívat po liberálnější intrepretaci islámu, která by více sedla jeho představám a nebo se stane odpadlíkem.

 

 

Kazy v Alláhově logice se začaly objevovat v roce 2002. Cestou do místní mešity mi jeden přítel řekl, že naslouchat hudbě je považováno za hřích. Žádné vykrucování – prostě je to hřích a basta. To jsem jednoduše nemohl přijmout. Má nově nalezená víra, která měla respektovat ostatní kultury, najednou osočovala nezbytnou část všech kultur? Tehdy jsem se rozhodl, že nebudu schopen sledovat tvrdou verzi islámu toho “přítele”.

A tak začala cesta do liberální verze, propagovaná učenci typu Chalida Abou al-Fadla. Osobně jsem byl schopen na ni nějakou dobu viset, protože dala mým potlačeným otázkám trochu prostoru k pohybu, asi tak jako vězni ve vězeňském dvoře. V mešitě jsem o svém liberalismu nemluvil, protože by mě asi považovali za kafíra (nevěřícího). I kdyby ne, zcela určitě by mi řikali pokrytec, protože jsem vzbuzoval dojem, že jsem byl v praktikování islámu tvrdší, než ve skutečnosti.

 

 

Je směšné, jak se muslimové snaží hledat pokrytectví ve své umě (společenství), zatímco jsou úplně slepí ke svému vlastnímu pokrytectví. Každý v mé mešitě mluvil o tom, jak mají opravdu rádi židy, zatímco já, za celé ty tři roky, jsem jako muslim slyšel o každé existující hloupé židovské konspirační teorii.

Vzpomínám si na návštěvu v jednom domě, kdy jsem slyšel, že sebevražední atentátníci jsou výmyslem izraelských médií. Taky si vzpomínám, že Židé prý věděli o teroristických útocích před 11. zářím, ale nikomu to neřekli, protože chtěli, aby pár muslimů při tom zahynulo. Jeden chlapík řekl návštěvníkům v mešitě, že útok na Pentagon byl výmyslem Židů a nikdy se nestal… ( kolik z vás, občané Česka, tomu také věří? – pozn. Atllanky )

I když názory na židy bylo to nejhorší pokrytectví místní umy, nebylo jediné. Za celé tři roky následování islámu a osobního styku s několika “tvrdými” muslimy mne jen jeden z nich představil rodině, ktera sestávala z manželky a třech dospívajících dcer. Většina těch ostatních drželi manželky stranou a mluvili o tom, že ženy mají podřadnou inteligenci a jsou definitivním nebezpečím vůči pobožnosti dobrého muslima. A pak tam byla ta nekonečná odsuzování jiných kultur. Samozřejmě ten nejvíce šokující aspekt toho bylo, že používali citáty z koránu a z hadísů, aby to všechno podpořili.

 

A nejhorší jsou trpaslíci…

 

Byl jsem zhnusený. Nemohl jsem si pomoci. Když moji noví “přátelé” řikali takové věci o nemuslimech, nebyli tedy mými “přateli” jen proto, že jsem byl muslim? Mezitím čím více jsem četl o islámu, tím více to nedávalo smysl a tím méně se to zdalo lidské – a tím méně jsem se i cítil ve vlastní kůži. Napsal jsem povídku o konverzi, kterou jsem poslal nějakým islámským webových stránkám (ani nevím, jestli to uveřejnili a ani mne to už nezajímá), ale v té době, kdy jsem to psal, jsem se už stal depresivně automatickým v některých aspektech náboženské praxe.

Mé motlitby se staly sérií rychlých pohybů a nesrozumitelného žvanění. Četba kapitoly o jeskyni z koránu, která se doporučuje každý pátek, se stala překotná a při pátečním kázání byla má mysl někde jinde. Mozek a srdce mi v podstatě zahnily a bojovaly za racionalizaci duševní onanie, kterou jsem si vnutil. Duševně jsem byl mrtvý a ta robotická nálepkovitá odůvodňování, které jsem říkal sám sobě i ostatním, mi v hlavě zněla nepřirozeně. Ještě jsem se však držel, protože tou dobou už jsem byl natolik indoktrinovaný, že jsem měl v sobě zaprogramovaný hluboký strach z Alláha.

Výsledkem je, že rád vtipkuju, že sebevražední atentátníci se nezabíjí kvůli islámu, ale zabíjí se, protože dostali z islámu depresi. Opravdu bych neměl žertovat – sebevražda by se bývala stala mým východiskem, kdyby ji islám nezakazoval. Koncem roku 2003 jsem si přál vědět, jak dlouho to bude trvat, než věci znovu dostanou smysl.

 

Otroci – Burlaci na Volze

 

Muslimové jsou hrdí na to, že jsou Alláhovými otroky a já se skutečně cítil jako otrok – ale bez hrdosti.

Nebudu si předstírat, že síla, která řídí vesmír – pokud nějaká je – je ke mně osobně přátelská a nebo že o ní něco vím. Vím ale, že jestli existuje, tak nade mnou v tom období držela ochrannou ruku. V roce 2004 se do toho vložila (anebo se odehrála série náhod). Začátkem roku jsem se přidal k muslimskému fóru, které ještě teď navštěvuji. Je velmi zalidněné různými druhy muslimů a dokonce i nemuslimy, kteří si tam chodí popovídat. Zde jsem si začal všímat, že liberální, pokojní a tolerantní muslimové nemají takový vliv, jak jsem si původně myslel.

Na tomto fóru jsem také poprvé slyšel o ženě, která se jmenuje Irshad Manji a o knize, Potíže s islámem (Trouble with Islam), kterou napsala. Každý v tom fóru ještě pořád proti ní brojí tím standartním způsobem zabijte-toho-kdo-se-ptá a já se musím s hanbou přiznat, že ze začátku to byl i můj postoj. Jednoho dne, když jsem se náhodou toulal místní knihovnou, jsem si té knihy všiml a vzal ji do ruky, abych se na pár stránek podíval. Po přečtení několika náhodných odstavců jsem si ji vypůjčil. Ačkoliv to nebylo dost, abych se dekonvertoval, uvědomil jsem si, že je správné klást otázky.

 

A tak jsem je začal klást:

  • Proč je arabština tak speciální, když tak mnoho z ní se může zaměnit, špatně vyložit anebo kompletně převrátit význam i tím nejsubtilnějším omylem?
  • Proč Alláh říká, že Satan je anděl a džin?
  • Když jsou ženy tak vážené, jak to, že se na ně svaluje největší vina kvůli přetíženým mužským hormonům? A co vlastně dostanou v ráji?
  • Když byl Mohamed analfabet, jak víme, že jeho písaři napsali všechno, co řekl?
  • A nejdůležitější: jak může náboženství, které si osobuje dokonalost, mít tolik lidí, kteří se doslova zabíjejí mezi sebou kvůli bezvýznamným doktrinálním rozdílům, které prý ani neexistují?

 

Tyto otázky jsou jen malým vzorkem toho, co mi vadilo. Když jsem si přečetl knihu od Manjiové, můj dlouho uvězněný kritik se vrhl ven s křikem! Znova jsem se cítil člověkem!

 

 

Měl jsem také štěstí, že jsem se v roce 2004 setkal se dvěmi význačnými ženami, které změnily mé náboženské názory a názor na svět. Ta první byla ahmadijská muslimka, kterou jsem potkal na fóru. Nikdy jsem se s ní osobně nesetkal, ale byla to (a stále ještě je) ta nejmilejší osoba, kterou znám. I když je ještě muslimka (ačkoliv její víra kolísá), věří v evoluci a v to, že náboženství se vyvíjejí. Je také ke každému soucitná a nemodlí se, protože když to dělá, cítí se prý jako automat.

Automatické modlitby podle islámu nemají smysl, takže i když se modlíte, vaše modlitba neplatí, pokud ji necítíte v srdci. Co mě na ní zaujalo nejvíce, je její soucitnost. Jen se snaží být milá a uctivá ke každému a nikomu se neobhajuje.

Druhá žena – které říkám Ann – byla má zaměstnavatelka posledních sedm měsíců toho roku. Říkala o sobě, že je oddaná katolička, ale byla to ta nejhlučnější proponentka vlastního zplnomocnění, se kterou jsem se kdy setkal. Byla to ambiciózní, žhavá a pozitivní myslitelka, která žila americký sen a snažně si přála se o něj podělit s každým, kdo o to požádal. Ann kázala etiku tvrdé práce a cílevědomost. Její motivační projevy byly o tom, jakým způsobem docílit toho nejlepšího a já hltal každé slovo.

Její tvrdé, ale pozitivní řeči udělaly, co bylo třeba, abych si opravil rozbité sebevědomí a já si začal uvědomovat, že mnohé věci, které jsem přičítal islámu, byly nakonec jen výsledkem mé vlastní silné vůle. Došlo mi, že jsem se nevyhýbal alkoholu díky náboženství, ale proto, že jsem ho považoval za hloupost a byl jsem natolik silný, abych se mu dokázal vyhnout. To samé s drogami.

Má muslimská rutina – modlitby, půst, jídlo pravou rukou ačkoliv jsem přirozený levák, nebyla výsledkem víry, ale přísné disciplíny. Dospěl jsem k závěru, že Alláh mě k těm věcem nenutil – nutil jsem se sám a kdybych aplikoval ten samý typ disciplíny na každý aspekt života, tak i já budu moci žít ten americký sen.

Po dva a půl roku jsem nevynechal jedinou modlitbu. Čím více jsem se však modlil, tím víc mě to rozmrzovalo a při jedné obchodní cestě do Detroitu, během které jsem nebyl schopen najít soukromí k modlitbě, mi došlo, jak nemožná je taková modlitební rutina.

 

 

Začátek konce mé víry v islám nastal jednoho nedělního odpoledne v říjnu 2004. Zatímco jsem vykonával ranní a polední modlitby, odehrával se zápas Národní fotbalové ligy mezi Oakland Raiders a Buffalo Bills, dvěma mými oblíbenými týmy. Krátce před tím jsem si pohovořil s tou ahmadijskou dívkou o modlitbách a o tom, jak je zbytečné se modlit, když to jeden nedělá rád. To mě přinutilo si přiznat, že mé modlitby v takovém případě už měsíce za nic nestály.

Toho dne se ta polední modlitba stala poslední vně mešity. Pak začaly odpadávat i ostatní povrchní muslimské praktiky. Když přišel Ramadán, sice jsem hladověl, ale už mi nestálo za to vykonávat rituální čtení v koránu. Ten měsíc jsem se zúčastnil speciálních modliteb, ale po Ramadánu už jsem do mešity nevkročil.

V tomto stádiu jsem už nebyl praktikující muslim, ale byl jsem stále muslim v srdci a z opomenutí. Tím chci říci, že jsem byl muslim skrze věci, kterým jsem se vyhýbal a protože jsem si myslel, že má víra může být zachráněna. V únoru 2005 i to bylo vyhlazeno vysokou sklenicí whisky (která ve skutečnosti byla víc, než jsem dokázal zvládnout). Po té noci jsem byl bez víry. Trvalo to ještě měsíc, než jsem to konečně doznal, ale islám na mne ztratil svůj vliv a poprvé po letech jsem se opravdu cítil svůj.

Tak to je opravdu konec. Nicméně jsem si vzal z islámu jednu pozitivní zkušenost: byl jsem konečně schopný přijmout myšlenku, že pravděpodobně není žádné pravé náboženství a myšlenku, že není žádná všemohoucí síla, která tajuplně vytvořila vesmír.

Byl jsem konečně připravený pokračovat v existenci sledováním Zlatého pravidla a nestarat se o zodpovědnost k nějakému božství. Jsem mladý a brzo budu mít lepší věci na práci: budu graduovat na univerzitě, hledat kariéru a přátele, kteří mě budou soudit podle toho, kdo jsem, místo toho co jsem.

 

 

Ať se stane cokoli, tohle se nikdy nezmění: budu pořád stát proti lidskému utrpení a nespravedlnosti v každé jejich formě. A aniž bych prohlašoval, že teď vím o islámu více, než když jsem k němu konvertoval, vím, že jsem se necítil dobře, když jsem ho následoval.

Eva Polanská 

 

Související texty:

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Lesk a bída islámských kurtizán II Následující text: Lesk a bída islámských kurtizán III »»»

Atllanka | Sobota 2. 02. 2008, 08.53 | Islám, Islamizace, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 1788x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.