Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Moje cesta k sametu IV

Moje cesta k sametu IV

 

Motto: To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu… To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.

 

Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta

Když jsem v poslední den roku 1982 odcházel ze svého pracoviště, potkal jsem kolegu lékaře, který dělal šéfovi zástupce a byl u mnohých konfliktů. Viděl proč a jak jsem se choval a jednal. Jako lékař byl dobrým internistou, ale lidská onuce. Křičel na mě: „Jsi sobec, nemyslíš na svoje děti, jdeš se povalovat na Portáš.“. Nebyla to jeho slova a nebylo mu hanba opakovat, co slyšel od svého chlebodárce. Stejné mi řekl, v tom okamžiku již bývalý šéf, když mi vyhrožoval, že zajistí, aby se moje děti nedostaly do školy a nikdo mě v celém Československu nezaměstnal. To vše se odehrávalo v situaci, kdy moje žena byla na mateřské dovolené a já věděl, že ke svému oboru se již nedostanu. Co si pak má člověk o lidech kolem sebe myslet.

 

Zlín

 

Své ženě jsem před podáním výpovědi řekl, že zůstane na mateřské, protože já je uživím i kdybych měl kopat kanály. Dělal jsem přes zimu správce lyžařské chaty na Javorníkách, od jara pak správce tenisových kurtů v Gottwaldově. Smutné bylo, jak se mi bývalí spolupracovníci a známí vyhýbali, aby je nikdo neviděl, že se se mnou stýkají.

Krátká doba, po kterou jsem vydělával denní chléb tímto způsobem, mi poskytla další zkušenost, jak věci chodí. Na lyžích a zvláště na tenisových kurtech se scházela smetánka. Bylo to jedinečné místo pro získání kontaktů a informací. Na takovém místě se člověk mohl stát významným mafiánem a zařadit se mezi ty, kteří hýbali politikou a kšefty ve městě. Už v té době rozpadající se komunismus fungoval v paralelních strukturách.

Udělal jsem si řidičský průkaz na nákladní auto. Po tom, co jsem viděl v gottwaldovské nemocnici, tj. jak se dělá medicína, už jsem nechtěl ve zdravotnictví pracovat. Ve stejné době byl vypsán konkurs na místo ekologa v Muzeu Jižní Moravy, které sídlilo v Gottwaldově. Přišla s tím žena, která chtěla, abych se přihlásil. Věděl jsem, že to nemá smysl, ale abych se vyhnul výčitkám, přihlásil jsem se. Při pohovoru jsem mluvil jak mi zobák narostl a po pravdě odpovídal co jsem si myslel. Řekli mi, že do tří dnů dostanu vyrozumění, jak jsem uspěl. Za tři týdny mi oznámili, že jsem pohovor vyhrál, ale po poradě s nadřízenými orgány byl vybrán jiný uchazeč. Byli alespoň slušní.

Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Žena dostala místo závodní lékařky s bytem v Třešti, já místo laboranta v biochemické laboratoři v jihlavské nemocnici.

 

Jihlavská nemocnice

 

Když člověk vícekrát změní místo svého pobytu a existuje na určitém místě několik let, vnímá změny místní mentality. Pro Zlín – Gottwaldov byl charakteristickým kariérismus a bezohlednost bez zábran. To město nemělo základy staleté kulturní tradice, která se předává zvykově díky místním rodům a rodinám, které v místě žily po generace. Město vyrostlo kolem Baťovy továrny a mělo pouze krátkou tradici podnikavosti a zbohatlictví. Tomu odpovídala mentalita zdejších lidí. Před komunismem drželo zpětnou vazbu to, že systém byl ještě otevřený. Práce, která se odvedla, musela mít hodnotu.

Důkazem, že již v Baťově éře byl kulturní základ města nezdravý je jméno, které mu dali noví kariéristé, kteří nastoupili do pozic po „vítězství“ pracujícího lidu v roce 1948. Jméno Gottwaldov odráželo mentalitu „elity“ tohoto města, jak jsem ji poznal v sedmdesátých letech. Byl to bezohledný, zločinecký kariérismus a ničím neusměrněná víra, že všechno se dá zešvindlovat. Slušovický podnikatelský „zázrak“ vyrostl z této tradice.

Někdy v konci sedmdesátých let jsem odebíral krev na vyšetření vnitřního prostředí umírajícímu pacientovi, bývalému šéfovi gottwaldovské Státní bezpečnosti z počátku padesátých let. Selhávalo mu srdce, měl edém plic a již Kussmaulovo dýchání. Na prahu věčnosti ta bestie dokázala svým způsobem vtipkovat a sípal na mě: „Doktore máš ruce od krve.“

Přestěhovali jsme se na Vysočinu, kde jsme nikoho neznali. V biochemické laboratoři jihlavské nemocnice jsem jako laborant dělal rutinní analýzy vzorků krve na vnitřní prostředí. Protože jsem problém znal, bylo mi okamžitě jasné, že výsledky, které měřím a dávám lékařům, nemají se skutečným stavem nic společného. Udělal jsem ze všech oddělení, která vyšetření požadovala, kontrolní odběry u deseti pacientů z každého oddělení. Krev jsem si od nich ve stejném čase odebral sám, změřil jsem hodnoty a porovnal je s výsledky získanými při „normálním“ postupu. Výsledky byly samozřejmě zcela jiné. Od té doby jsem si krev na vyšetření chodil odebírat sám. Nejtragičtější situace byla na pooperačním oddělení chirurgie, kde často šlo o akutní stavy. Chirurgové možná uměli něco uříznout, ale o tom, co se děje v organismu, neměli páru. Tam porovnání, které jsem udělal, mělo ten efekt, že vyšetření přestali požadovat.

Když jsem se trochu porozhlédl, nabídnul jsem, že když mě i s tím mizerným vybavením, které v nemocnici je, nechají pracovat, jsem během týdne schopen dělat na slušné úrovni základní funkční vyšetření. Výsledek byl nulový. Jeden se bál druhého a každý si hlídal svůj způsob „škrábání brambor“, svoji odbornou bídu.

 

 

Jihlava měla svou specifickou mentalitu a obecně rozšířený nihilismus, jazykem ulice řečeno „já na to, ty na to, my na to“ – já si dělám své, ty si děláš své a nebudeme si dělat problémy. Nemocnice byla nově postavená a na úrovni se tam nedělalo nic. Obrazem té mentality je obchodní dům na náměstí, architektonická obluda vražená do středu rozlehlého historického náměstí. Odsunem Němců po druhé světové válce ztratilo to město tradiční měšťanskou vrstvu a svou kulturní duši. I proto po roce 1948 místní Státní bezpečnost a soudci dávali tresty smrti nevinným. Každý hlupák a vychytralec tam mohl a doposud může dělat kariéru. Laťka nepsaného pravidla „co už se nedělá“ je nastavena nízko.

Na podzim 1984 jsem koupili v Telči ve velké zpustlé zahradě dům. Chtěl jsem už mít místo, které bude naše, kde budu stát nohama na své zemi. Žena mi po pátém stěhování řekla, že se stěhuje naposled a dodala: „Jestli se ještě někdy vzbouříš, půjdeš ty za prací. Já už se stěhovat nebudu.“. Peníze na dům nám půjčili rodiče a příbuzní, což znamenalo, že dluhy musíme v nejbližší době splatit. Prvého dubna měla žena nastoupit na místo obvodní lékařky v Telči. Do té doby jsem musel udělat dům obyvatelným. Odpoledne na cestě z práce mi manželka u autobusu předala tašku s potravou a já jsem pokračoval na druhou směnu do Telče. Dělal jsem do půlnoci a pak zalehl v koutě na matraci. Ráno v šest jsem jel autobusem do Jihlavy do práce.

 

Historické město Telč

 

Počátkem dubna jsme se přestěhovali. Pět let jsme se živili většinou tím, co jsme vypěstovali na zahradě. Za ten čas jsme splatili i dluhy. V Telči mě lidé před devadesátým rokem znali jako nádeníka, který opravoval dům nebo sušil seno pro ovce, které jsem měl ve starém ovocném sadu na kraji města.

Občas jsem zajel do Prahy na odborný seminář z oboru, který jsem již nedělal a bral jsem si na to dovolenou. Bývalí kolegové se mi vyhýbali. Můj bývalý šéf byl v té době státním internistou a diabetologem.

Někdy v roce 1985 jsem byl v Bratislavě na výstavě laboratorní techniky INCHEBA. Když jsem po nábřeží Dunaje odcházel z výstaviště, spatřil jsem proti sobě jít bývalého šéfa. Uviděli jsme se ve stejný okamžik, kolem nebyl nikdo. Zastavili jsme se proti sobě a on se mne zeptal co dělám. Chvíli jsem se na něho díval a pak odpověděl: „Podej, přidrž, počkej. Většina z toho co dělám je k ničemu.“. Bylo to k nevíře, když mi ten člověk řekl: „Škoda, že neděláte co jste uměl.“ Odvětil jsem: „Pane, každá doba si žádá určité typy lidí. Vy si v této době zasloužíte být profesorem a státním internistou, já si zasloužím podej a přidrž.“ Šel jsem dál.

Měl jsem z toho setkání mindrák. Uvědomil jsem si, že mi toho člověka bylo líto. Tehdy jsem se rozhodl, že mi už nesmí být žádné svině líto. Člověk by měl vždy trvat na tom, aby zločin a lidé, kteří se takových zločinů dopouštěli, byli po právu potrestáni. Jinak nemá nic smysl.

Na podzim 1986 se konal v Lékařském domě v Praze lékařský den na téma „Vyšetřovací metody pro plicní funkce a vnitřní prostředí“. Připravil jsem si diapozitivy o tom, jak vypadá běžná praxe. Přihlásil jsem se v diskusi a řekl: „Co bylo předneseno je stav současných znalostí, skutečnost je však jiná. Ukážu vám srovnání z mého pracoviště. Výsledky jaké změřím z běžně prováděných odběrů a jaké výsledky získám, provedu-li si odběry a měření sám.“ Promítl jsem diapozitivy a okomentoval je. Své vystoupení jsem uzavřel slovy: „Prošel jsem tři pracoviště a na všech to vypadalo podobně. Kdo věci rozumíte, víte, že je to obecný stav.“. Reakce byla výmluvná. Jako bych v lepší společnosti vylezl na stůl a sundal kalhoty. Následovalo ticho, nikdo neodpověděl.

 

 

Asi za tři měsíce jsem dostal od sekretáře odborné společnosti nabídku, zda bych si připravil přednášku na školící den společnosti na téma „Metody odběrů a vyšetření krve na stav vnitřního prostředí“. Přednášku jsem si připravil a přednesl. Na závěr jsem řekl: „Co jsem přednesl jsou zkušenosti, které mám. Člověk, který vyšetření provádí a interpretuje výsledky, musí mít hluboké znalosti dynamiky měřených veličin, zejména u patologických stavů. Obecně neutěšený stav v kvalitě těchto vyšetření, stav, kdy ti, kdo vyšetření provádějí, nevědí co naměřená hodnota vypovídá, je výsledkem obecného marasmu, ve kterém se nachází naše společnost. Dokud nebudou lidé vybíráni na vedoucí místa podle svých odborných a morálních kvalit, bude i to, co jsem zde přednesl, mlácením prázdné slámy.“

Měl jsem aplaus. Chodili mě poplácávat ti, kteří mě již několik let neznali a neviděli. Na chvíli přestali mít strach tam, kde se nebylo čeho bát. Přednáška byla mojí labutí písní rozloučení se s oborem.

V Třeštici 3. prosince 2007 – Čestmír Hofhanzl  

 

Předchozí a následující díly:

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: D.O.S.T - Antidiskriminační zákon - součást pohřebních písní Evropy Následující text: Rakouská politička označila Mohammeda za pedofila »»»

Atllanka | Neděle 13. 01. 2008, 12.55 | Story, Osobnosti, Historie | trvalý odkaz | vytisknout | 1439x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.