Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Moje cesta k sametu II

Moje cesta k sametu II

 

Motto: To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu… To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.

 

Rok 1968 a doba normalizace

V zimě 1967–68 jsem přestoupil na denní studium. Byl jsem již ženatý, a abych mohl přestoupit na denní studium, přestěhovali jsme se z Českých Budějovic do Vysokých Tater. Žena byla vystudovaná lékařka a dostala místo s bytem v plicní léčebně ve Vyšných Hágoch. V roce 1968 jsem udělal zkoušky za dva roky studia. Zúčastnil jsem se všech demonstrací v Praze a viděl, jak je všechno povrchní. Věděl jsem, že kdyby zasáhla policie všichni utečou.

V noci na dvacátého prvního srpna mě přišla vzbudit žena, která měla lékařskou službu, a řekla: „Rusové jsou tady.“ Nad údolím mezi Vysokými a Nízkými Tatrami byl letecký most. Jedno letadlo mizelo nad obzorem u Rožmberka a nové se objevovalo nad Popradem. Ráno jsem se rozloučil se ženou a řekl jí: „To je historie, chci ji vidět.“. V tom srpnové týdnu jsem stopem projel kolem ruských kolon celou zemí až do Prahy. Viděl jsem obsazování své země.

V letech normalizace po sovětské invazi jsem pochopil to, jak systém funguje, jak inovuje svou mocenskou technologii.

Na katedře fakulty, kde jsem dělal diplomovou práci, mě těžce deprimovala prolhanost, která se skrývala za vnějším vědeckým nátěrem. Nesnášel jsem to a neuměl se přetvařovat. Nebyl jsem schopen dělat něco, co nebyla pravda a v co jsem nevěřil. Témata prací navrhoval vedoucí diplomové práce, student to zpracovával. Odborným vedoucím mé práce byl šéf katedry, který práce studentů publikoval. Brzo jsem zjistil, že to, co mám měřit a na čem to mám měřit, nelze věrohodně definovat. Na Ústavu akademie věd jsem prosil lidi, kteří v oboru dělali, aby mě podpořili a řekli to. Smáli se, i když věděli o čem to je a jaká je hodnověrnost prací, ale nikdo nebyl ochoten riskovat. Oni sami na fakultě habilitovali, schvalovaly se tam jejich vědecké hodnosti a tituly.

Na fakultním semináři, kde jsme přednášeli zatímní výsledky svých prací, jsem to řekl sám a stal se tak padouchem. Naši učitelé získali své tituly obhajobou prací podobně metodicky vedených. Ten poslední rok nebyl lehký, přesto jsem ho přežil a dostudoval. Byla to příležitost vidět, kdo se i na odborné scéně a na vysoké škole stává úspěšným. Platilo, že žádný ze šéfů si nevybere za spolupracovníka někoho, kdo by ho mohl přerůst a ohrozit. V zimě 1970–71 jsme se přestěhovali z Tater do Jablůnkova, kde jsme dostali zaměstnání v plicní léčebně. Sedmdesáté roky byly asi nejefektivnějším a nejhezčím obdobím mého života. V těch deseti letech jsem položil základy svého všeobecného i odborného vzdělání a prochodil Slovensko křížem krážem.

Mnoho jsem pochopil o světě, ve kterém běží náš život. Nechal jsem si posílat asi pět světových fyziologických časopisů, v práci jsem studoval a dělal si kartotéku prací z oboru. Večer jsem četl, dělal si poznámky a výpisky z knih, které jsem četl. Od polovice šedesátých let jsem v Praze v antikvariátech hledal filosofii a historii. O víkendech a dovolené jsem se toulal po slovenských horách a lezl stěny v Tatrách.

 

 

Odloučený svět plicní léčebny byl jedinečnou společenskou sondou, co dělají pokřivené obecné poměry s izolovaným lidským vzorkem. Ředitel, lékař který své okolí převyšoval o pás, za dvacet pět let v tom prostředí ztratil lidské i odborné korekce. Žena, která nevylezla na strom, včetně pacientek, neměla šanci. Pronásledovaly ho bývalé milenky i vlastní žena. Odborně neměl vnitřní korekce, do čeho smí a nesmí jít, vždy vše prošlo. Nakonec neměl tu korekci sám u sebe a skoro ho to stálo život. Předsedou strany byl vrátný, jednonohý invalida, který o nohu přišel jako německý voják u Stalingradu. Ten z nich byl ještě nejsoudnější. Měl zkušenost, že svět se všelijak obrací. Lidé v tom kraji v prvých padesáti letech dvacátého století šestkrát změnili státní příslušnost. V domě, kde jsme bydleli, jsme měli dva sousedy údržbáře. Za války byli oba stíhači německé Luftwafe, navzájem si udělali co nejhorší mohli.

Nebyl jsem v ROH, odmítl jsem se účastnit všeho mimo pracovní povinnost. Primář, který chtěl využít normalizační doby ke svému vzestupu na ředitele, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Beze svědků jsem ho zbil a za hodinu mě přišli sebrat. Protokol, který na mě sepsali jsem odmítl podepsat s tím, že nevím z čeho mě obviňují. Stejné jsem opakoval při dalších vyšetřováních, která se táhla pět roků. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu. Zde jsem soudci odpověděl: „Celý život jsem žil jako čestný muž, souzen by zde měl být někdo jiný.“

Mám celoživotní zkušenost, že na všechno musí být dva. Jeden, který mě nutí abych se podělal a druhý, který se podělá. Musím být čistý a nevydiratelný, vědět, že všechno mohu ztratit a nic se nestane. Nesmím se bát nebo musím dokázat strach přemoct. Život tak chodí, takové situace se stávají, že člověk všechno prohraje.

Kamarád mi dal tip, že v Gottwaldově koupili do nemocnice moderní vybavení funkční laboratoře. Napsal jsem tam a dostal odpověď, že místo je. Přestěhovali jsme se do Otrokovic, kde žena nastoupila na místo obvodní lékařky. Mladý lékař, který byl iniciátorem ustavení laboratoře, měl vyšší ambice. Měl vyhlédnuté místo v IKEM, takže potřeboval za sebe náhradu. Uváděl jsem do provozu jednu z nejlépe přístrojově vybavených laboratoří na funkční vyšetření plic v Československu.

Můj nový šéf byl prototypem garnitury „talentů“, jaké vynesla do postavení posrpnová „normalizace“. Včas vystihl, co nová doba žádá. Měl k tomu přirozený „talent“, který ještě umocnila operace výdutě cévy na mozku. Jak jsem měl brzy příležitost poznat, ten člověk neměl žádné zábrany, zcela u něj absentovalo vnímání pojmu morálky. Napodoboval v nemocnici způsoby a metody, kterými v té době populární František Čuba řídil slušovický kolchoz.

V Gottwaldově jsem měl příležitost pozorovat, jak se v „normalizaci“ měnila mocenská technologie režimu, jak se to odráželo v jednání lokálních mocenských špiček, na jakých principech a jakými metodami se dělaly kariéry.

František Čuba přijal v „normalizačním“ období do družstva lidi, kteří v roce 1968 neodhadli dobu. Vlezli do nesprávného kariérního vlaku, byli na nesprávné straně a v prověrkách přišli o svá místa. Čuba je přijal a dal jim místo. Jeden z nich mi jako pacient při vyšetřování řekl: „Pane doktore, dělám věci, které jsou protizákonné. Přistoupil jsem na to, již nemohu říct ne. Kdybych odmítl, sám Čuba mě potopí. Dostanu deset let.“. Podobné mi řekl o něco později jiný šéf slušovického provozu.

 

 

Systém výchovy a řízení „progresivního socialistického gigantu“ byl založen a fungoval na principu komplictví, každý musel být do něčeho namočen. Systematicky byli nuceni v případě potřeby jednat protizákonně nebo, když nebyli dostatečně spolehliví, mohli být kriminálně stíháni. Žádný z šéfů si nesměl být jistý svým postavením a místem. Všichni museli vědět, že jejich postavení, platy i život jsou závislé na libovůli předsedy Čuby. Byli kdykoli odvolatelní, žádný se to, co dělal, nesměl skutečně naučit, aby se nepokoušel trvat na poznané odborné pravdě. Kdykoli bylo třeba, museli být ochotni popřít, co dělali.

Způsob výchovy „úspěšný“ v progresivním kolchoze napodoboval můj šéf při řízení nemocničního oddělení a nemocnice. Lékaři se museli naučit, kdy a u koho smí adekvátně diagnosticky a léčebně postupovat a kdy nikoli. Každý z nich byl při určitých psychologicky vypočítaných situacích nucen k jednání eticky i odborně špatnému a zločinnému. Nechali se k tomu donutit a podle potřeby jim to bylo později připomenuto. Za dobu, kdy jsem na oddělení pracoval, asi dva-tři lékaři, když zjistili o co jde, zděšeně utekli. Jeden z nich mi po letech řekl: „Naučil jsem se v Gottwaldově, co nikdy jako lékař nesmím udělat.“

Měl jsem, jako specializovaný odborník, proti svým kolegům výhodu v tom, že nebylo snadné mě podle potřeby přehazovat z místa na místo a rychle mě nahradit. Když na mně šéf žádal vyšetření s tím, jak má vyjít, dělal jsem, že nevím, co ode mě žádá. Jednou jsem udělal výsledek vyšetření, aby vyšlo jak si to šéf přál. Bylo mi pacienta líto. Zajistil jsem ale, aby doklad záznamu z přístroje odpovídal udaným výsledkům. Ta slabost mi byla při nejbližším konfliktu připomenuta. Okamžitě jsem žádal, aby mi bylo přesně řečeno, co jsem udělal.

 

 

Odborné práce a studie, které jsem dělal při normální práci a provozu a o kterých šéf nesměl vědět, že je dělám, pak publikoval pod svým jménem. Klíčový problém byl, že jsem věděl jak věci na pracovišti chodí a přitom jsem nebyl na špagátu a vydiratelný. Vždy, když už jsem si myslel, že ten člověk musí jít sedět, postoupil ve své kariéře.

Pracovně na mě nebylo co vytáhnout. Když nemohl na mě, začal pronásledovat lidi kolem mě na pracovišti, a ti neměli moji odolnost. Jen si chtěli udržet zaměstnání. Do práce jsem chodil se vztekem, každý den jsem mohl čekat nějaký podraz. Práce mě přestala bavit. Uvědomil jsem si, podobně jak mi to před lety řekla máma, že mě již nebaví ani toulky po horách a nevidím krásu. Jednoho dne na počátku září 1982 jsem se odpoledne po příchodu z práce převlékl do trenek a trička a uběhl čtyřicet kilometrů. Pak jsem si sedl a napsal výpověď. Žena byla v té době na mateřské se třetím potomkem. Zároveň jsem věděl, že svůj obor už nikdy nebudu dělat.

V Třeštici 3. prosince 2007 Čestmír Hofhanzl  

 

Předchozí a následující díly:

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Jak se muslimové roztahují v Česku Následující text: Moje cesta k sametu III »»»

Atllanka | Středa 9. 01. 2008, 13.56 | Česko, Historie, Komunismus | trvalý odkaz | vytisknout | 2146x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Emilian zápotocký Čtvrtek 10. 01. 2008, 20.15

Jedná se o skutečný příběh, či příběh idealizovaného člověka který se vypořádal s komunismem?

[2] Co google, Emiliane?
Královna Čtvrtek 10. 01. 2008, 20.38

Zkus si hodit Čestmír Hofhanzl do googlu, možná budeš překvapen… :-P

Nelze přidávat nové komentáře.