Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Moje cesta k sametu I

Moje cesta k sametu I

 

Motto: To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu… To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.

 

Poznávání světa

Moji rodiče byli venkovští lidé, otec hostinský, řezník a k tomu měl ještě asi šest hektarů polí, tak jak to dříve na venkově bývalo. Po „vítězství pracujícího lidu“ mu nejdříve vzali řeznictví, potom hospodu a pak ho poslali do pracovního tábora. Máma zůstala se čtyřmi dětmi ve věku do sedmnácti roků sama. Do pracovního tábora poslali tátu proto, že sedláci se bránili, že půjdou do družstva až půjde Hofhanzl. Rodiče hospodařili soukromě do polovice šedesátých let. Do družstva šli, když už nic nezbývalo a byli staří. Přes všechnu dřinu, pronásledování a ponižování moje máma považovala život na vlastních nohách za lepší, než úděl družstevní nádenice.

 

 

Moji rodiče „nový“ způsob života nikdy nepřijali, nepřizpůsobili se „novým hodnotám“ a dožili svůj život tak, jak považovali za správné. Měl jsem jejich příklad. Od okamžiku, kdy jsem začal být schopen vnímat věci kolem, jsem pozoroval nespravedlnost, které byli vystaveni. Viděl jsem, jak se lidé měnili, přizpůsobovali se a přestávali mít svůj názor, až pomalu a nepozorovaně většina ztratila schopnost mít trvalejší názor a mínění.

Zkušenost dětských let ze mě udělala anomálii. Celoživotně se mi stalo nepsaným zákonem to, co máma ještě v devadesáti letech opakovala: „to se nedělá, takové věci se nedělají“. Co jsem považoval podle příkladu svých rodičů za nesprávné, jsem nedělal. Odmítl jsem se účastnit rituálů, kterými režim lidi ohýbal a udržoval v poddanství a použitelnosti. Poprvé jsem šel k volbám v roce 1990.

Mělo to přirozené následky. Nesměl jsem na střední školu a opakovaně jsem nedostal doporučení na vysokou školu. Časem jsem zjistil, že když se člověk nedá a nerezignuje, dají mu nakonec pokoj. Nepodlehl jsem a jak život šel, stal jsem se nakonec zaujatým pozorovatelem toho, co se s naší společností a zemí stalo.

Když tátu zavřeli do pracovního tábora, nikdo se ho nezastal. Ti, kteří se na něj před tím odvolávali, se nám začali vyhýbat. Matka s námi čtyřmi dětmi dva roky sama hospodařila. Spolu s bratrem jako kluci ve věku deseti a dvanácti let, jsme zaseli, sklidili, zorali pole a usušili seno na zimu pro dobytek. Jako desetiletý jsem jezdil sám orat. Máma mi pomohla zapřáhnout koně, naložit pluh na vůz a řekla „dej pozor“. Starší sestru čtyři měsíce před maturitou vyhodili ze školy. Každá klukovina v obci byla svedena na mě nebo mého bratra. Bylo to jako bychom byli postaveni mimo zákon. Vůči nám bylo vše dovoleno.

Jako děcko jsem pochopil, že komunismem ovládaná společnost funguje jako vlčí smečka. Kdo je ze smečky vyloučen, začne kulhat – může být sežrán.Většina se přizpůsobila a podle toho jednala.

 

 

Nevystěhovali nás jako kulaky a vesnické boháče díky tomu, že se našel statečný člověk, ředitel školy Kluzák, který se postavil proti. Tentýž učitel Kluzák, který na konci války zachránil Opařany před osudem podobným Lidicím. O něco později nová ředitelka školy na prosbu mámy, aby mladší sestru nechali jít na střední školu, protože je nadané děvče, odpověděla: „ať se radši fláká“.

Dosazený tajemník národního výboru, kterému se říkalo „krutihlav“, protože stále nervózně kroutil hlavou, se náhle vytratil z obce, když ho tam přišli hledat dva mladí Slováci, kterým v koncentráku umlátil tátu. Předseda národního výboru, skoro dvoumetrový bývalý nádeník, napsal mámě, když prosila, aby tátu pustili z pracovního tábora, protože má čtyři děti: „Jmenovaná je výkoná zemědělská sýla.“

Jako děcko jsem viděl, jak se rozpadalo vesnické společenství. Do vedení obce byli dosazeni hlupáci a lenoši. Z nejlepších hospodářů a dříčů udělali týranou a pronásledovanou spodinu. Komunisté zkolchozněním venkova vykořenili a zničili společenskou vrstvu venkovských hospodářů, ze které v jejich dětech po generace vyrůstala a vycházela skutečná elita země.

Ze základní školy jsem nesměl jít na střední školu. Ve čtrnácti letech jsem musel jít z domova, aby o mně nevěděli. Na střední školu jsem se pak dostal bez posudku obce díky tomu, že tátův spoluvězeň znal krajského inspektora. Po čase, když domácí „elita“ zjistila, že studuji, žádali mé vyloučení ze školy. Učil jsem se dobře, škola byla sto kilometrů daleko, učitelé se mě zastali a domácí budovatelé lepších zítřků nebyli dost důslední. Ze školy mě nevyhodili.

Stejné se opakovalo, když jsem končil střední školu a žádal o posudek na vysokou. Dostal jsem umístěnku do družstva, posudek na vysokou školu jsem nedostal. Předsedkyně družstva, metráková dáma, když jsem ji žádal, aby mi napsala, že na umístěnce netrvají, mi s potěšením odpověděla: „Místo nemáme, ale už se těším, jak budeš rozhazovat hnůj.“. Jako devatenáctiletý kluk jsem jí tehdy řekl: „Nedostanete mě sem, jednou si pro vás přijdu.“. V té době jsem byl druhým nejlepším dorosteneckým skokanem o tyči. Kádrovák podniku, do kterého jsem nastoupil, řekl, že mě čtyři měsíce do vojny udrží.

 

 

Po dvou letech na vojně jsem znovu žádal o posudek ke studiu. Nedostal jsem posudek ani z vojny. Na rotě, kde jsem ty dva roky sloužil, měl její velitel všechno založeno na donášení vojáků. Nepřistoupil jsem na fungující způsoby a za všech okolností jsem si držel odstup.

Ve stejné době, kdy mi odmítli dát posudek ke studiu, jsem byl předvolán k plukovnímu politrukovi. Když jsem se zařadil, malý chlapík v civilu mě začal verbovat ke speciální vládní ochrance. Odpověděl jsem přímo: „Nerozumím tomu, vždycky jsem byl nespolehlivý, ani teď z vojny jsem nedostal posudek na vysokou školu. Kozel přece není dobrý zahradník.“. Sliboval, že mě nechají vystudovat. Poděkoval jsem a dovolil se odejít.

 

 

Bývalého velitele roty jsem potkal po několika letech v Brně. Zeptal jsem se ho: „Proč jste mi nedal posudek na školu, když jsme se přece už nikdy nemuseli vidět? Na školu jsem se stejně dostal.“

V roce 1965 mě přijali na dálkové studium Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích bez posudku. Škola byla nově založena, neměli dost přihlášek ke studiu, tak přimhouřili oko. Po druhém semestru jsem požádal o přestup na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university, dálkové studium biologie. Znovu jsem začal od prvého ročníku.

V Třeštici 3. prosince 2007 Čestmír Hofhanzl  

 

Pokračování:

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtětě také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Opoziční smlouva a její důsledky Následující text: Jak se muslimové roztahují v Česku »»»

Atllanka | Úterý 8. 01. 2008, 17.01 | Fejetony, Česko, Story | trvalý odkaz | vytisknout | 2731x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.