Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Nedovolme další srpen 1968

Je mír jen pouhá přestávka mezi věčným válčením?

 

Motto: Teď když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se ve vodách jako ryby, zbývá nám už jen jediné – naučit se žít na zemi jako lidé… George Bernard Shaw

Nabízím vám svůj vlastní příběh tak jak si jej pamatuji s odstupem desítek let. Čtěte jej s pokorou a pozorně, prosím, je to příběh nejen můj, ale především je to příběh naší společné, milované a znásilněné vlasti…

 

Úterý 20.srpna 1968 – PK třídírna uhlí

Mám noční, sedím v prosklené kukani nad vagony a sypu do nich ze zásobníku uhlí. Jsou k tomu dvě jednoduché klapkovité roury tzv. nohavice, ovládané tlačítkem nahoru, dolů a stop. Dělám úhledné hromádky a pomocí lanového vrátku popojíždím s vagonem vpřed. Když je plný, odjistím váhu na které ten plný vagon stojí a pomalu dosypávám na určenou hmotnost. Zvednu sypací nohavici, zatáhnu za páku váhy, která vyrazí údaje o táře, nettu a bruttu na vážní lístek, vsunu nový a lanem vrátku si přitáhnu další vagon. Spustím nohavici a plním další vagon. Velmi monotónní a uspávající práce. Elna Opatovice, Elna Hněvice, Tisová… ale i vývoz – Arsberg, Amberg a jiná místa, jak v NSR tak i v naší republice, denně poberou několik souprav s tříděným uhlím.

 

 

Kukaň je přilepená na kovové konstrukci nad kolejemi a nad ní se neustále doplňuje z jedoucího pásu stotunový zásobník, ze kterého průběžně odsypávám. Do velkého vagonu se vejde přes 50 tun, mám jich sedm na vrátku a když jsou naplněny, odtáhne je lokomotiva na jinou kolej a zařadí do vlaku, zatím co mně podsune a připojí na lano vrátku další várku. Uhlí bubnuje o plech zásobníku, motory pásu řvou a hlučí.

Když je zásobník zpoloviny plný, ztratí se to bubnování, uhlí se sype do uhlí a zůstává jen ten monotónní zvuk motoru, který občas doplní nepříjemný zvuk stěrače bubnu, když se na něj z pasu něco zachytí. Snažím se o to aby byl zásobník stále z té poloviny plný a hraju si s úhledností nasypání uhlí do vagonu, aby byl tzv. jako když střelí a nahlas si do toho zvuku zpívám. Zpívám si Gottovu Angelinu a nebo Suchého Krajinu posedlou tmou – krásně se to dá totiž řvát a v tom hluku motorů jsou slyšet nádherné odpovídající sbory. Je okolo půlnoci, a už se mi chce příšerně spát.

Přichází parťák a já jsem ráda, že se mohu hovorem probrat, vařím kafe a pomalu začínám vnímat co mi říká..... „a prej to jsou Rusáci a Němci, a prej i Američani… jsou tu s tankama, v laborce to zachytili na radiu, asi blbne Svobodná evropa… taková blbost… Rusáci Němci a Amíci… jak by se proboha spojili, a co by tu chtěli, na nás, na Češích…“

Zapojuji se do hovoru a ptám se, jak na to přišli proboha, proč zrovna tyhle tři státy, a on říká že mají údajně na tancích bílý hvězdy a pruhy… „Bílý hvězdy a pruhy?“ ptám se, „ale to je blbost, bílý hvězdy mají sice Amíci, ale pruhy? A jak do toho zapadají ti Němčouři?“ „Taky se mi to zdá blbost, jestli se nějak těma pruhama neoznačili, aby se poznali“, povídá parťák a pokračuje: „Jojo, to by mohlo být, já čet, že NATO má nějaký svoje označení pro případný společný zásah a nějaký má i Varšavská smlouva.....“ Náhle zmlkne… zbledne… a dodá „Ti parchanti!“

 

 

 

Zvedne telefon, volá dispečerovi a ptá se: Jaké označení má Varšavská smlouva?

  • Bílý pruhy? A jsi si jistej? Tak to jsou voni… bratři… soudruzi… obsazují nás… ty svině rudý, bolševický! Tak to jsme totálně v prdeli, já to tušil, že nám to jen tak neprojde, ale že sem vtrhnou s vojskem… jak to chtějí zdůvodnit? Hajzlové!!!

 

Seděla jsem jako opařená a nechápala nic, bylo mi slabých 19, a politika bylo to poslední, co by mě zajímalo. Proč bych se měla bát Rusů a Varšavské smlouvy, vždyť jsme přátelé, nebo snad ne? Co se stalo, asi nás chrání před něčím, třeba se tu schylovalo k nějakému převratu… v hlavě se mi honí myšlenky a najednou stichnou motory. „Máme jít na dispečink“, říká parťák a tak jdeme. Je tam už plno a všichni se tváří smrtelně vážně, připadám si jako na pohřbu.

Náš mistr říká, že nás obsazují vojska Varšavské smlouvy. Všechna. Maďaři a Němci, Bulhaři, Rumuni… Poláci, ale hlavně Rusové. Někdo říká, že to není možné, že jde asi o cvičení, že nemají důvod… další zase míní, že to jsou převlečení Amíci, že nám konečně dorazili na pomoc… ale všichni se u toho tváří smrtelně vážně a projevují strach o své rodiny…

 

A mistr pokračuje:

  • Kdo chcete a můžete, jeďte domů, jeďte ke svým ženám a dětem, provoz udržíme na minimu sami… pokračuje mistr, a chlapi se pomalu rozcházejí, ti co nemají auta si vyjednávají jízdu lokomotivou na nejbližší železniční stanici, odkud už se nějak dostanou dál do svých domovů…

 

 

Já zůstávám. Žiji u rodičů a ti se v ten samý večer vrátili z dovolené a vím že vyspávají. Ani není pro mě nikde místo, přednost mají tátové a mámy od rodin… Já tu tedy budu, a to zcela samozřejmě a dobrovolně, ještě s několika svobodnými kolegy a jednou kolegyní zajišťovat nouzový provoz. Rozcházíme se a nemůžeme se dočkat rána, radio nám nefunguje a zprávy mezi nás donáší průběžně parťák, získává je pevným telefonem na dispečinku od kamarádů co jsou doma (mobily nebyly).

 

Najednou poplach:

Máme ihned sundat a přeházet cedulky označující dispečinky, velíny a mistrovny, dát WC na dispečink, a nebo sklad na rozvodnu a obráceně… Rusáci jsou tady a chtějí zastavit náš provoz a tím ochromit republiku! Sundaváme cedule, prohazujeme je a uzamykáme vše, co se uzamknout dá… děláme to rychle, téměř v poklusu a nikdo moc nemluví.

 

 

Dnes to zní příšerně naivně až směšně, ale byla to aspoň nějaká činnost v tom zoufalém nicnedělání a očekávání věcí příštích a my jsme skutečně prožívali jakousi euforii z toho, že tím tak nějak zastavíme tu okupaci ČSSR… při nejmenším do doby, než nám někdo přijde na pomoc.

 

Pak někdo přinesl kýbl s vápnem, píšeme na stěny budov a hlavně na vagony nápisy:

  • Se Svobodou za svobodu!
  • Ať žije Dubček!
  • Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil!
  • Schovejte si slípky husy, přišli nás vyjídat bratři Rusi!
  • Okupanty, idite domoj!
  • Běž domů Ivane… atd… atd…
  • Zdravíme Prahu – jsme s vámi!

 

Středa 21.srpen 1968 – Západní Čechy

Je ráno, směna končí a my jdeme ven na autobusy. První co vidíme u brány jsou dva tanky, s namířenými laufy na nás. Na každém z nich stojí ruský voják se samopalem. Prohlížím si toho co je blíž, nehne brvou, je to holobrádek, tak okolo 20 let – později se ukáže, že byli mezi nimi i mladší, údajně záklaďáci okolo 17 let. Byli sem posláni ze všech koutů Sovětského Ruska, někteří neměli víc než 4 obecné, mnozí viděli prvně elektřinu a splachovací záchod.

Mlčíme a v tichosti nastupujeme do autobusů. Odjíždíme a cestou potkáváme všude tanky, nákladní auta a regulovčíky. Máme štěstí, nezastavují nás, té „milé výsady“ se dostalo těm, co nás ráno přijeli střídat do práce, zastavovali je a údajně museli někteří i vystoupit, a vojáci autobus prohledávali. My dojíždíme sice se zpožděním, ale přece jen domů. Cestou jsme viděli jak v každém městě, městečku i vísce je po jednom až dvou, ale i více tancích, to podle úřadů v nich sídlících.

 

 

Viděli jsme všude rozmístěné tanky. Jeden vždy stál s laufem namířeným na NV – Národní výbor (dnes Radnice) a další na SNB – Sbor národní bezpečnosti (dnes Policie ČR). Další míříly na soudy, či nádraží a ty u nichž to šlo byly i zakopány. Z každé kupole tanku vyčníval polovinou těla voják se samopalem v ruce. Okolo stály hloučky lidí z nichž se vždy někdo snažil s okupanty komunikovat. I u nás to tak je. Vystupujeme na autobusovém nádraží a zdálky vidíme tank namířený proti budově SNB… okolo shluk lidí, střídavě volají na vojáka a ptají se, co tu chtějí…

 

 

A ptají se rusky! To tenkrát bylo to nejlepší, uměli jsme rusky, všichni, a obstojně, lili to do nás od čtvrté obecné.

  • Byla jsem svědkem když Rusáček na tanku tvrdil, že zděs Germania a ptal se kdě fašisty…
  • Byla jsem svědkem, když jiný Rusáček na tanku tvrdil, že ČSSR je Česko Slovenskaja sovětskaja respublika…
  • Byla jsem svědkem, když žena z hloučku vytáhla s kočárku svoje batole a ukazavola ho dalšímu Rusáčkovi na tanku se slovy „Přišli jste vraždit naše děti!“
  • Byla jsem svědkem, jak tomu Rusáčkovi vyhrkly slzy a jak zalezl a místo něj se vynořil jiný, aby se po pár minutách situace opakovala…
  • Byla jsem svědkem toho, když dva mladíci lezli několik hodin na obří teplárenský komín, aby na něj pověsili československý prapor
  • A byla jsem následně svědkem i toho, když ten prapor během tří dnů zcela zčernal a symbolicky pak vlál dál, jako smuteční
  • Byla jsem ale i svědkem toho, jak se lidé k sobě navzájem krásně chovali a jak po mnoho týdnů a měsíců vládla v Československu mezi občany nebývalá solidarita a vzájemné pochopení

 

 

Došla jsem pomalu davem lidí domů a budila své rodiče:

  • Vstávejte, jsou tady Rusáci, lidi blbnou že bude válka a skupují základní potraviny, není tu nic k jídlu, musíme jít nakoupit!

 

Cloumám s maminkou a slyším od otce, že mám dát s blbostma pokoj, že jsou to hloupý vtipy. Přináším malé tranzistorové radio, ve kterém zní stále dokola česká hymna a blum, blum, blum… Pak se ozvou zprávy, kde hlasatel zdrceně oznamuje, že naše republika byla během noci obsazena armádami spojenců.

Otec se probírá, hrne se k televizi, kde Kamila Moučková informuje o situaci, čte nějaké vzkazy, a střídá se to se zprávami o incidentech našich občanů s cizími vojsky. Pořád někdo někoho a něco hledá, panuje chaos, TV oznamuje, že vysílá nouzově, že budou záhy obsazeni, v rozhlase říkají, že jakmile uslyšíme hymnu, bude to známka toho, že už jsou okupováni… Následně se hymna skutečně ozývá, aby po chvíli vysílání pokračovalo z jiného zdroje… pak hlasatel oznamuje, že:

 

Promluví prezident republiky Ludvík Svoboda. Je 08.15 a po dlouhém „bloumání“ se éterem skutečně nese jeho hlas:

  • Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president Československé socialistické republiky se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem s přijetím této funkce převzal, a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid. U vědomí své občanské odpovědnosti a v zájmu naší republiky nedopusťte, aby došlo k nepředloženým akcím. S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky.

 

Poprvé v životě vidím otce plakat. Odcházím s fotoaparátem a s maminkou nakoupit, cestou pořizuji fotky okupantských tanků. Lidi mě varují, ať to nedělám, že mě zastřelí, já to ale dělám a nemůžu přestat, je mi to najednou nějak fuk… mám pocit, že pokud zmizí ta jistota, kterou do mě škola, rodiče, pionýr, svaz mládeže, knížky a TV, rozhlas a bůhví kdo ještě po celý život vkládali, tak nemá cenu žít.

Podvědomě pořád doufám, že je to nějaký omyl, že přece to nemohou být ti samí Rusové, kteří nás kdysi osvobodili, a díky nimž jsem se narodila do svobodné země. Nechápu nic, jsem jako nepopsaný list a snažím se najít pro sebe nějaké vysvětlení.

 

Následně se šíří po republice zpráva Tassu:

  • TASS je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní členské státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil.
  • Tato žádost byla vyvolána vzniklým ohrožením socialistického zřízení a státnosti dané ústavou, jež existuje v Československu, ze strany kontrarevolučních sil, které se dohodly s vnějšími silami nepřátelskými socialismu… celé prohlášení zde

 

Předsednictvo národního shromáždění to popírá a kontruje provoláním:

  • Předsedům vlád a předsedům parlamentů SSSR, PLR, MLR, NDR, BLR. Předsednictvo Národního shromáždění vyjadřuje hluboký a zásadní nesouhlas s postupem spojeneckých vojsk, která dnes začala bezdůvodně obsazovat naši zemi. Došlo tak k porušení suverenity našeho státu, které je naprosto nepřípustné v našich vzájemných vztazích. Žádáme Vás co nejnaléhavěji v okamžicích, kdy se na ulicích Prahy ozývají výstřely, abyste dali ihned rozkaz k okamžitému stažení všech vojsk z území ČSSR. V Praze 21. 8. 1968 – Předsednictvo Národního shromáždění

 

Následuje:

 

Hltám všechno a se vším se okamžitě ztotožňuji. Všechno co mi dosud unikalo je najednou tady, sype se to na mě a všechno zní neuvěřitelně, a přitom tak logicky..

 

Ptám se doma, ptám se všude, ptám se – proč?

  • Proč jsou tu ty tanky když se tu nic nedělo?
  • Proč vadí našim spojencům, že se začaly odstraňovat chyby a křivdy z minulosti?
  • Proč jim vadilo, že se Češi a Slováci chtěli chovat k sobě navzájem slušněji?
  • Proč to udělali a jak to je vůbec možné, aby se to stalo?
  • Co dělala naše armáda, proč jsme se tomu nebránili?
  • Jakto, že tak dobře a neomylně obsadili celou zemi a zaujali strategická postavení u kasáren, NV a stanic SNB?
  • Pomáhal jim někdo?
  • A proč tvrdí, že sem byli pozváni, když je nikdo nezval?
  • Co bude dál?

 

Mám dva dny volna a tak konečně pozdě v noci usínám a zdají se mi sny plné kouře, prachu, a hluku, uprostřed kterých neustále s někým konverzuju. Konverzuju rusky, a ta ruština se vyznačuje tím, že do ní zařazuji běžná česká slova s ruskou výslovností a za každou větou říkám – Ty, ponimaješ menja?

 

Čtvrtek 22.srpen 1968 – Směr Praha

Probouzím se zpocená a se silnou migrenou po dvou téměř probděných nocích do nového kalného dne. Ještě stále vysílá Československý rozhlas i Československá televize. Televize už nevysílá z Prahy, mění studia a vysílací časy, stále se čtou nějaké vzkazy a rezoluce, potvrzují že byla zatčena a odvlečena naše vláda neznámo kam…

Hlavní čas v televizi je věnován vzkazům českých občanů domů svým blízkým, z ciziny kde se zasekli když se vraceli z dovolené v Bulharsku, Maďarsku či Rumunsku, protože okupanti uzavřeli hranice. Dnes navíc vystupují veřejně v přímém přenosu s prohlášeními i různé osobnosti, které se staví neohroženě proti okupaci, a vesměs vyzývají ke klidu a rozvaze. V rozhlase čtou Protest Národního shromáždění u vlád okupujících států.

V Praze se uskutečnil mimořádný sjezd KSČ a přijal dokumenty vyjadřující odmítavé stanovisko k okupaci, vyjádřil podporu dosavadní politice Dubčekova vedení a zvolil nový ústřední výbor. V poledne byla hodinová protestní stávka

Mám v tom zmatek, snažím se nějak pochopit, proč se tu ti Rusáci – protože jejich to bylo dílo, neseberou a nezavelí všem vazalům ve Varšavském paktu k ústupu, když vidí, že je tu nikdo nechce a že tu není nic, co by je k naší okupaci opravňovalo.

Okolo poledne se dozvídáme že se má jet na Václavské náměstí do Prahy, vyjádřit nesouhlas s okupací… Volá mi kamarád, obsazujeme auto a jedeme. Rozhlas vysílá zprávu, že se jedná o řízenou provokaci a poskytnutí záminky k rozpoutání krveprolití a teroru. Vracíme se, je nám hořko, a nemluvíme. Cestou předjíždíme směr západ jedoucí auta naložená po střechu… Údajně projeli, stačil pas, víz bylo netřeba… Mluvíme o tom, že se dáme k partyzánům.

 

Pátek 23.srpen 1968 – Bílá kniha

Jsem opět v práci a všichni si sdělujeme navzájem dojmy. Kdosi přinesl tzv. Bílou knihu, nechápeme její obsah, zíráme na sklady zbraní a na slova která tvrdí, že se tu chystal násilný převrat – nevěříme tomu, ale pochybmosti se vrývají do duší… přece jen socialistickokomunistická výchova udělala své…

 

 

Později se dozvídáme, že ten Bílý hnus vydala okupační moc a že ty obrázky zbraní v ní jsou milicionářská výzbroj komunistů, vydávaná autory za zbraně kontrarevoluce.

V poledne se koná opět jednohodinová generální stávka, k níž tentokrát vyzval XIV. mimořádný sjezd KSČ, a my se scházíme na plácku za Sušárnou uhlí, kde nám náš poslanec NS z vysokozdvižné plošiny se slzami v očích vypráví, jak zrazovali prezidenta republiky od cesty do Moskvy, kam přesto ráno v 9:30 odletěl, aby přivezl domů naši unesenou vládu včetně Alexandra Dubčeka.

Bojíme se o prezidenta a doufáme, že si Rusové na hrdinu CCCP nedovolí. Dozvídáme se i o zatýkání našich občanů v Praze, o zradě Šalgoviče, o Indrovi a Kolderovi. A statečná Československá televize stále vysílá! Zdá se nám to býti příznivým jevem, a věříme, že je to znamením toho jak se vše uklidní a Rusové se sbalí a tak jak rychle došli zase vypadnou.

 

Sobota 24.srpna až pndělí 26.08.1968

Následují tři další hektické dny, žijeme vlasteneckým odporem, přemalovávají se ulice, ruší se náměstí Osvobození, či Krasnoarmejské, Československosovětského přátelství, Leninovy a Stalinovy třídy a nahrazují se Alexandrovým náměstím, Císařskou a Svobodovou třídou, Smrkovského ulicí… pomalováváme hesly silnice, chodníky, výlohy… Ukazatelé směru ukazují jediný směr : Moskva – 6.000 km..

 

Z rozhlasu se line:

 

 

 

 

 

A hlavně Krylův Bratříček…

 

 

S okupanty se nebavíme a pokud ano tak je záměrně desinformujeme, je jim odpírána zdravotní pomoc, jídlo i obyčejná voda. Pořádáme diskusní večírky, a politicky dospíváme. Jsme hrdí na své rodiče, jaký zaujali postoj a myslíme si, že nemůžeme prohrát – čekáme na návrat vlády a prezidenta a jejich prohlášení o okupantském konci.

 

Úterý 27.srpna 1968 – Praha

Kladenská třída a její okolí je již dva dny obsypané lidmi, kteří chtějí přivítat naší delegaci, která se vrací z moskevských jednání

Radost z návratu nemá dlouhé trvání – Odjela Československá vláda a vrátili se Brežněvovi pacholci. Všichni až na Františka Kriegla podepsali Moskevský protokol, který nejen potvrzoval okupaci naší země ale i její omezenou suverenitu. Zavazoval nás k restauraci marxismu-leninismu a k realizaci řady sovětských požadavků. Stali jsme se na dlouhá léta neoficielní sovětskou republikou. Zveřejněno bylo Komuniké, po kterém nemohl být nikdo na pochybách, že jsme svůj boj prohráli.

 

 

Konec vlastenčení – nastupuje tvrdá realita

Rodiče mi oznamují, že se budeme stěhovat do NSR. Otec je totiž sudetský Němec, kterému celou rodinu v pětačtyřicátém odsunuli, matka ač rodilá Češka ze zPlzně souhlasí. Raduji se, bojím se zůstat v zemi, kde se začíná projevovat opět demagogické pěstní právo silnějšího. Všichni se těšíme pryč, a to přesto, že jsme s maminkou ani neuměly německy. Rodiče měli žádost na vysídlení podanou již několik let, úřady ji pořád neřešily a několikrát jim byla dokonce zamítnuta, teď prý jí vzhledem k situaci vyhoví.

 

Jinak voní seno koním…

Všechno šlo najednou strašně rychle, a Vánoce už jsme slavili v novém domově, kde jsme si ale dlouho nemohli zvyknout.

Maminka se mi nedávno svěřila, že kdyby jí byl tenkrát někdo řekl, že když z Kolína nad Rýnem, kde jsme tenkrát bydleli, poleze po kolenou až na českou hranici a za to jí bude povoleno se vrátit, tak by to udělala.

Nebylo to kvůli živobytí, měli jsme všichni práci a dařilo se nám ekonomicky velmi dobře. Řeč se po pár měsících začala vrývat pod kůži a pomalu a jistě jsme zapadali. Přesto jsme strádali. Strádali jsme steskem.

 

Touhou po domově:

  • Sužoval nás všechny, ten neuvěřitelný stesk, stesk po všem co bylo jen trochu české, stesk po domově, po zaplivaných hospůdkách IV. cenovky, stesk po frontách v řeznictví, na banány, stesk po vůni českých syrečků a buřtů s cibulí, stesk po kamarádech a po shánění bonů na džíny. Po vůni českých luk a sušeného sena z nich… nikdy bych nevěřila, že i to seno voní v Čechách jinak.

 

Také nás trápil pocit bezmoci, bezmoci, se kterou jsme se nemohli vyrovnat, protože ač jsme odjeli legálně, českoskovenské úřady nám dělali neuvěřitelné potíže s českým vízem. Žádost se musela několikrát podávat znova a stále na nás byly požadovány nové a nové nesmyslné dokumenty, než nám milostivě dovolili navštívit svou vlast.

A pak? Když nás sem konečně pustili? Rozčarování z toho, co se tu stalo s těmi všemi správnými lidičkami, kam se poděla nezištná přátelství, přejícnost a solidarita. Rok od roku to bylo horší, v poslední době už jsem měla nejen já pocit, že nejlépe bychom udělali, kdybychom hned na hranicích odevzdali svoje marky a jeli zase zpátky domů, do naší nové vlasti…

 

A co Hapyend, pane Voskovče, zeptal by se Jan Werich

Jsem tu, žiji tady mezi Vámi, jsem už v penzi a koupili jsme si s českým manželem v české vesnici domeček s malým hospodářstvím. Jsme konečně zase doma, ale doma se cítíme jenom za prahem našeho domku, mimo něj se tu cítíme, ač to zní neuvěřitelně, zase cizinci.

 

Nejsme teď doma nikde, ani v Německu ani tady, nemáme vazby na ty, se kterými jak říkával pan Werich, jsme hrávali kuličky. I když se to všechno pomalu lepší, přesto už se asi nedočkáme toho konečného odpuštění a smíření. Komunistická zloba se svou závistí a věčným svárem totiž v našem národě zanechala vyryté hluboké brázdy, se kterými se zřejmě odebereme i na věčnost.

 

 

A za to za všechno může každá totalita, nejen komunismus, ale i jeho rodný bratr fašismus. Nyní nastupuje islám, který si nijak nezadá se všemi těmi tupými, krutými, protilidskými a krvelačnými ideologiemi, která nás stále znova a znova ohrožují, co svět světem stojí.

 

Ideologie ve jménu čehokoli:

  • Ideologie které jsou stále všudypřítomné a stále útočí na všechno dobré co je v nás. Útočí nejen na všechno ale i na všechny, nikdo nejsme imunní, ovlivňují nás, ať chceme nebo nechceme. A my se jim musíme dříve či později postavit čelem, jinak budeme vymazáni stejně, jako bylo vymazáno spousta civilizací před námi.., a když se jim nepostavíme a budeme mít štěstí, začneme znovu od pazourku.

 

 

Není to rasistické ani xenofobní, je to jen a jen holá nutnost potřebná k přežití. A čím dříve se všem izmům včetně islámu postavíme, tím méně to přinese obětí. V opačném případě nás čeká opravdu Apokalypsa, jakou jsme tu, obávám se, ještě neměli.

Sovětský Rus, nám byl přece také prezentován jako náš nezištný a mírumilovný bratr, ne? A co víc, dodnes tomu valná část národa, přes všechny odhalené zrůdné skutečnosti, stále věří!

 

Kristina – Jižní Čechy 2008  

 

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

 

Související texty:

 

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Jak probíhá islamizace Následující text: I vojáci jsou jen lidé, mnohdy ti nejlepší z nás »»»

Atllanka | Středa 18. 08. 2010, 12.24 | Music, Prezentace | trvalý odkaz | vytisknout | 3420x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1] Malá změna...
Zelee mejl web Pátek 28. 12. 2007, 14.54

Do Nového roku vstup rovně, pravou a směle. A levici pošli do prdele. (Pozn. – prdlel není sprosté slovo)

[2]
Emilian zápotocký Sobota 29. 12. 2007, 10.29

podotýkám že s největší pravděpodobností tyto vánoční bonusy, pf a kdoví co ještě vůbec nikoho nezajímají. navíc tohle pf by se dalo svým humorným pojetím zařadit na nějakou stránku se zaměřením na levicovou politiku… abych nebyl tak kritický, to sinonymum quele a prdel je naprosto vynikající. snad jen závěrem bych chtěl popřát veselé vánoce a šťastný nový rok atlance i všem jejim čtenářům:)

[3] Pf 2008
Pravidelný čtenář Neděle 30. 12. 2007, 09.49

Veselý vstup do roku 2008 a i nadále šťastnou ruku při výběru článků – přeji Vám všem tady 8-) P.s. Ziggy nemá chybu!

[4] Emilovi Zápotockému
R.R. Neděle 30. 12. 2007, 23.29

Na Atllanku, včetně té na estrankách, chodím pravidelně víc než půl roku. Můžu ti říct, že jsem zdaleka nestihl přečíst všechny články.Když mě některý nezajímá, nechám ho být a jdu na jiný. Je tady tolik různých témat z tolika různých oblastí, že si něco zajímavého najde snad každý. Pokud mě něco nezajímá, nemusí to nutně znamenat, že je to špatné a že to nebude zajímat nikoho. To je o toleranci,víš? A proč ti to píšu? Každé dílo musel někdo vytvořit. Vložit do toho nějakou práci, čas a mnohdy i kus sama sebe. Říct o tom, že to nikoho nezajímá jen proto, že to nezaujalo mě, bych si nikdy nedovolil. Rád si počkám,až redakci Atllanky nabídneš něco svého, něco co bude zajímat všechny a o čem budou všichni pět jen chválu. Vzhledem k tomu,že víš co je a co není pro všechny zajímavé, bude to pro tebe jistě hračka. Do té doby bys ale mohl být k práci jiných lidí trošku uznalejší a ohleduplnější.

[5] pro neznámého R.R.
Emilian Zápotocký Středa 2. 01. 2008, 22.50

to co píšete není pravda, kritizujete mě za to co jsem nenapsal, já vím, v pozdních večerních hodinách se mi to často stává taky. navrhoval bych nerozebírat to. otázkou zůstává „může člověk kritizovat něco, když to sám neumí lépe?“.

[6] pro Emiliána
R.R. Pátek 4. 01. 2008, 00.44

Především si myslím,že by člověk neměl kritizovat to,co jiný v dobrém úmyslu a s láskou tvořil. Obzvlášť, když to tvořil nezištně pro druhé.

[7] Také to mám pod kůží
dakota mejl Pondělí 10. 03. 2014, 08.54

Tak jsem si zavspomínal.My starší to máme pod kůží. Jen někteří a je mi zle, když dnes čtu ty články volající po bývalém světě bolševíků,nadávajících na dnešní poměry.Není to růžové,ale je to jiné než pod placatou čepicí ruského vojáka. jak se mnohým stýská…Ach jo. 8-)

[8]
Vlad Čtvrtek 20. 03. 2014, 21.15

Bodejt by ty komunisti nevolali po navrate komunismu, kdyz jim bylo fajn. Podelim se s vami o muj pribeh. Minuly rok jsem navstivil CR na dovolenou a stari kamaradi ze skoly me pozvali na narozeniny meho byvaleho spoluzaka na chatu. Chata cela oblozena drevem-palubky.Cas se tam zastavil tak pred triceti lety. Absolutne zarizena. Pet loznic, veliky obyvak s krbem. Nekolik toalet. Ve sklepe rizena kamna na plyn a tuha paliva. Zalozni energeticky system pro pripad vypadku proudu. Garaz, velka udrzovana zahrada. Dum da se rict v perfektnim stavu. Od zacatku na mne ta chata delala divny dojem. Rikal jsem si co je to za chatu. Pote jsem si vsimnul ozdobnych taliru na zdi, hrnky SNB atd. Tak jsem se zeptal co to je za dum. Pritelkyne toho stareho spoluzaka mi vysvetlila, ze to je chata jeji babicky a dedecka, ze babicka byla vysoce postavena soudruzka na okrese a jeji manzel velitel SNB, v tom samem okrese. Na zacatku hostiny prijel k chate novy cerny Mercedes. Z neho do chaty priel postarsi pan. Pani s kozesinovou huckou, na kazdem prstu zlaty prsten, tez na krku ne malo zlata. Pan v kozene bunde. V tu chvili jsem jeste netusil. Pri pripitku odbocila babicka od reci a spustila, ze to je hruza , ze si ty studenti vyzvonili revoluci.......... v tu chvili jsem mel jasno........ Nic jsem neudelal. Jen jsem koukal. A dosla mi jedna vec. Mym rodicum nebylo umozneno bydlet ve vetsim byte, protoze na nej nesplnovali pozadavky. Museli jsme zit v panelaku ve dva jedna........ zaver asi nemusim nastinovat.

Komunisti meli chaty s peti loznicema se zaloznim energetickym systemem. To pred triceti lety. Neni o cem se bavit. Ti co volaji po komunismu jsou komunisti co se valeli jako prasata v zite. Plus meli moc a radi sirili starch.

Nelze přidávat nové komentáře.