Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo VII. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít, chtěl jsem tě mít rád, a teď musím hrozby bachařovy denně poslouchat. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatej drát…

Jáchymov – část II.

Přišel měsíc září a já se najednou divil, že mě přeřadili na opačnou směnu. Změny byly kořením života a tak to rychle přešlo. Hned na to byl přeřazen i Vlasťa. Stále jsme nic netušili. Až jednou, bylo pátého září 1950.

Měl jsem odpolední směnu, a protože jsem neměl co dělat, slunil jsem se na schodech baráku a přemýšlel o rozhovoru, který jsem vedl s Dáňou Štěpánem o možnosti útěku a kdy jej provést. Ten byl ale neobyčejně lehkovážný, dělal si ze mě legraci, že mám času dost a podobně. Moc mě to na něj mrzelo, hlavně však to, že jsem se v něm zklamal. Před chvílí se vrátila noční směna ze šachty Eva, kde také pracovali moji kamarádi a já se rozhodl, než půjdou spát, že si s nimi popovídám, abych přišel na lepší myšlenky. Byli nějací nevrlí a tak jsem se vrátil na schody.

 

 

Z levé stany zazněla siréna a k tomu zoufalé tlučení do zavěšené kolejnice. Tyto kvílivé zvuky se nesly seshora z kasáren bachařů a znamenalo to, že se stalo něco vážného. Asi před dvěma měsíci se pokusili dva kluci utéct ze šachty Eva a tak jsem si myslel, že to zase někdo zkusil. Ze zvědavosti jsem se zvedl a šel kasárna pozorovat, kam ti jáchymovští kovbojové budou utíkat.

Před kasárnami byl neobyčejný ruch, část bachařů naskakovala do vojenských kamionů a jela směrem na náš lágr. To potvrzovalo můj odhad, že pojedou dolů k šachtě Eva. Najednou mi ztuhla krev v žilách! Asi dvacet bachařů letělo trapem od kasáren směrem nahoru do kopce, kde byla šachta Adam. A tam moji kamarádi, kteří chtěli za každou cenu zdrhnout.

Běžím za Vlastíkem a říkám mu: „Vlasťo, víš o tom něco?“ „Ne, řekli, že se na to vybodnou!“ „Tak se na to nevybodli a určitě to provedli. Proč jinak by ta horda bachařů ozbrojených až po zuby utíkala nahoru ke hloubení?“

Za chvíli nato se i u nás ozvala kolejnice, která svolávala k nástupu. Všichni jsme vyrazili na nástupiště a čekali co bude. Velitel lágru s dozorčím z kasáren počítali stav, pak vyzvali všechny, kteří pracují na Adamu, ať vystoupí dopředu. S tlukoucím srdcem jsem s ostatními vystoupil. Spočítali nás, zapsali si naše jména a pak dali celému lágru rozchod.

Muselo se přihodit něco, co se lišilo od původního plánu, vrtalo mi hlavou. Podle něho by měli mít bezmála osmihodinový náskok, ale poplach začal už po dvou hodinách. Napadlo mě, že kluci utekli v nestřeženém okamžiku lesem dolů na Ostrov, a proto se na to přišlo tak brzy. Byl by to odvážný kousek a držel jsem jim palce, aby jim vyšel.

Mezi přáním a realitou bývají velé rozdíly a tak tomu bylo i nyní. Po několika hodinách zazněla opět kolejnice a nutila nás neprodleně nastoupit. Cpal jsem se hned do první řady před bránu, abych lépe slyšel, co bude náčelník povídat. Neměl jsem to udělat!

Před bránou zastavila Tatra 111, nahoře na korbě několik bachařů se samopaly, kterými mířili na dno. Pak přijely dva vojenské kamiony, postavily se kolem Tatry. Teprve nyní otevřeli bránu lágru i postranici korby. Nejdříve seskočil Jarda Kysela. Po něm, jen ve spodním prádle, Jirka Janouch. Následoval Slávek Kronus a vidím, jak se snaží sundat na nosítkách ještě jednoho mukla. Jarda a Slávek je nesli a položili na zem před nás. Ležel na nich zastřelený Daniel Štěpán.

Polilo mě horko. Ještě před několika hodinami jsme spolu hovořili o útěku a on mě jen ledabyle odbýval. Byl rozjívený vlastně jen proto, že už věděl, že dalšího dne utečou a při troše štěstí se dostanou za železnou oponu. Teď tady ležel, voskově bledý, s prostřeleným obličejem a bez pohybu. Snažil jsem se sebe sama přesvědčit, že je jen zraněn a že se za chvíli pohne. Ale pohled na ten bílý obličej dával tušit to nejhorší. A tak přede mnou ležel mladý kluk, jehož jediným a největším zločinem byla touha žít ve svobodném demokratickém státě. Nic víc.

Byl jsem tak zahloubaný do sebe a do myšlenek, které mi vířily hlavou, že jsem ani nevnímal, jak dozorčí útvaru a náčelník tábora řvali, jak to s námi všemi dopadne, nebudeme-li sekat latinu a já nevím co ještě. Pak museli kluci naložit zase Dáňu na Tatru a sami byli odvedeni nahoru ke kasárnám, kde byl po pravé straně původně klášter a nyní Státní bezpečnost.

Rozcházeli jsme se mlčky se skloněnými hlavami. Dívali jsme se stále směrem k šachtě Adam, neboť jsme byli zvědaví, co je se zbytkem muklů z ranní směny. Asi za hodinu je vedli směrem ke klášteru, zřejmě proto, aby podali svědectví jak útěk probíhal. Nás už na odpolední směnu neposlali, takže jsme rozebírali situaci a dedukovali, co se tam vlastně odehrálo. Nikde nebylo vidět původního iniciátora – Václava Tippla. Nezdálo se možné, že by společně utekli. Přišel další den. Ranní směna byla přeřazena na Evu a my měli odpoledne také jít na jiné pracoviště.

Toho dne jsem měl „cimerku“. To znamenalo, že jsem musel uklidit celou světnici, utřít prach a umýt podlahu. Připravil jsem si kýbl s vodou a šel pro mýdlo, když se rozezvučela kolejnice k mimořádnému nástupu. „Co se proboha zase děje?“ Vyběhl jsem ven. Stojíme vyšponovaní, já zase před hlavní bránou, náčelník tábora s rukama za zády a se zdviženou hlavou se producíroval pomalu před námi.

U lágru zastavil vojenský kamion, vyskočilo z něj několik bachařů a z útrob vytáhli Tippla. Včera se mu nějak podařilo utéct, ale ani on neměl štěstí nazbyt. Údajně jej shodila nějaká příbuzná z Karlových Varů. Asi sestřenka, ale to opravdu nevím a nechci někomu ublížit. A znovu začal křik, jak budeme potřeni, nebudeme-li pilně pracovat a řádně se chovat.

Najednou náčelník povídá: „Ti odsouzení, kteří budou nyní jmenovaní, vystoupí z řady a postaví se vedla Tippla!“ Při mém štěstí v životě jsem byl samozřejmě vyvolaný jako první. Po mně následovali další, ale to už jsem nevnímal. Když jsem tak stál vedle Václava, ani jsem se nedivil, že nás shodil. Rozbitý obličej, kruhy pod očima, ucho nateklé k prasknutí. Jak asi vypadalo jeho tělo se mi nechtělo ani domyslet.

Nacházeli jsme se v zoufalé situaci, neboť ta ozbrojená vrchnost kolem nás doslova zuřila a bylo nám jasné, že se máme na co těšit. Vyvedli nás před bránu, když nás předtím spoutali. Tam už stálo také několik muklů, které vytáhli ze šachty Eva. Poznal jsem mezi nimi jen Jirku Nýčkalova. Podívali jsme se na sebe mlčky a Jirka se jen mimikou rtů snažil říci asi: „Lojzo, teď bude veselo!“ Sklopil jsem oči a zařadil se do dvojic. Vykročili jsme ke klášteru.

Tam už na nás čekali estébáci a to byli opravdu sadisti.

Že esenbáci z kasáren zuřili, dalo se přičíst tomu, že se museli kvůli nám plahočit hodiny terénem a taky tomu, že bylo ublíženo jejich kamarádům ve zbrani. Proto byla jejich zloba vcelku logická a pochopitelná. Zato estébáci před klášterem se jen usmívali, žertovali mezi sebou a nás si prohlíželi asi tak, jak si řezník prohlíží dobytek před porážkou a už se těší na pečeni. Ti z kasáren nás předali a my byli vybídnuti, abychom vešli dovnitř a pak do prvního patra.

Schodiště bylo od chodby odděleno mřížovím. Od železných dveří vedla chodba do prava. Po její pravé straně byly kanceláře, asi tak pět šest. Po levé straně byla jen okna na dvůr. Podél nich jsme se museli s patřičnými odstupy mezi sebou rozestavit, otočit se čelem ke zdi a čekat na další rozkazy. Hlavou jsme nesměli ani pootočit, ale přesto jsem zahlédl, ža za námi přišli nahoru nejméně dva bachaři se samopaly a otočeni zády ke kancelářím nás střežili.

 

Klekněte si, jste v klášteře!

Z jedněch dveří vyšel estébák a zařval: „Klekněte si, jste v klášteře!“ Klečet se dá všelijak, třeba tak, že se člověk opře hlavou o zeď a tím si trochu odpočine. A nebo si sedne na paty. Jeden z nás to zkusil, ale jen jednou. Dostal takovou ránu pažbou samopalu, že jej přešla chuť to opakovat.

 

 

Nohy mi začínaly tuhnout, ale netroufal jsem si nějak se pohnout a ulevit ztuhlým údům. Dostával jsem křeče a hlava mi začala únavou padat na prsa. Najednou jsem dostal kopanec do ledvin. Zařval jsem bolestí, ale to už jsem dostal ránu po hlavě. Tekly mi slzy bolestí a zoufalství prostupovalo celým mým tělem.

Do kláštera nás přivedli kolem jedenácté dopoledne a hned jsme si museli kleknout. Bylo už pozdní odpoledne a my stále klečeli. Začalo se stmívat a pořád se nic nedělo, jen to, že někdo z nás to už bolestí nevydržel a spadl. V ten okamžik byl surově zbit. Dodnes se divím, kde se bere v lidech tolik zloby, že dovedou tak hrubým způsobem druhému člověku ubližovat!

A přišla noc ze 6. na 7. září 1950. Ještě dnes mě jímá hrůza při vzpomínce na to, co se té noci odehrávalo! Stráže, které nás hlídaly, byly vyměněny. My měli hlad a žízeň, bolestí ztuhlé tělo a hlavně obrovský strach, co s námi teď udělají. Chodba byla silně osvětlena a já si dovolil trošku pootočit hlavu.

Vidím, že Slávek Kronus, byl takový hubeňoučký, propadl rezignaci, opřel se hlavou o zeď a spal. Bachař šel kolem něj a teď se dalo očekávat, že jej začne bít, ale ne! Jen do Slávka strčil samopalem, aby se probral, ale nechal jej s hlavou opřenou o zeď. Moje touha také si tímto způsobem ulevit byla tak strašně silná, že jsem Slávka hned následoval. A nic se nestalo! Estébáci, kteří nás měli vyslýchat, byli ve svých kancelářích a ti bachaři byli vlastně jen ve službě a když nás viděli v tak zuboženém stavu, některé naše přestupky „přehlédli“. Nedá se na to zapomenout!

Asi kolem půlnoci byli naši hlídači vystřídáni a my stále klečeli. Teprve až po dlouhé době, kdy toto všechno už bylo minulostí a já se jen ve vzpomínkách vracel zpět, mně bylo jasné, proč nás nechali tak dlouho klečet hladové a žíznivé. Potřebovali nás vyčerpat natolik, že při výsleších řekneme vše na sebe i na naše kamarády, jen abychom se už dostali někam na celu, mohli se alespoň napít a hlavně vyspat.

Po půlnoci to začalo. Najednou se otevřely dveře a jeden z těch estébáků zavolal: “Kdo z vás je Kodet?“ To jméno jsem nikdy v lágru neslyšel, a proto jsem se pootočil, abych si jej prohlédl. Byl to civilista, ale ze šachty Adam určitě nebyl. Ty jsme znali všechny. Byl nejspíš z Evy, ale co měl společného s námi se nedalo uhádnout.

Zavřely se za ním dveře a po necelé minutě to začalo! Bylo slyšet jakoby svištění biče doprovázené řevem pana Kodeta. Pak nastalo ticho a náhle se začal řev opakovat. Poté se ozývaly zvuky jako když padají židle a zase klid.

Otevřely se dveře a vyvolali Vogela. Také toto jméno jsem nidy neslyšel, proto jsem se po očku podíval, ale už jsem jej nezahlédl, neboť zmizel za dveřmi. Řev začal znovu se stejnou intenzitou a nám na chodbě se svíralo srdce k zalknutí.

Dveře se otevřely a z nich vyklopýtal pan Kodet. Musel si zase kleknout na své místo, ale nešlo to. Byl tak zbit a unaven, že se neudržel na nohou a zůstal i přes opětovné bití ležet na zemi. Odtáhli jej tedy ke zdi, položili na břicho, roztáhli mu ruce a nohy a tak jej nechali ležet.

Otevřely se další dveře a zavolali Tippla dovnitř. Po chvíli bylo zase slyšet dopadající rány a řev, který trhal srdce. Nejhorší však pro mě bylo, že jsem nevěděl, kdy budu na řadě já. Neodvedli mě sem proto, abych poslouchal řev těch chudáků, kteří toužili po svobodě, na niž měli principem života nezadatelné právo, ale proto, abych se také stal podílníkem na tomto utrpení. Vytáhli pana Vogela a položili obdobným způsobem jako pana Kodeta.

Během noci padala jména a rány, ozýval se řev z bolesti i prošení, ale dělnická třída byla neúprosná a důsledná.

Při ranním rozbřesku nám bylo povoleno si lehnout stejně jako Jirka Kodet a Olda Vogel. Napříč chodby s hlavou ke zdi, roztáhnout ruce a nohy, ležet na břichu. Kdykoliv šel některý z dozoru kolem nás, museli jsme zvednout hlavu na důkaz, že nespíme. Slávek Kronus byl první, který usnul a také první, kdo na to doplatil. Dostal takový kopanec do ledvin, že bolestí zařval a omdlel. Vídal jsem jej v pozdější době na Borech, ale jakoby už nikoho nepoznával, jak byl zabraný do sebe a svých myšlenek. Propadlá prsa, svěšená ramena a hlava, hubený a apatický v plandavém mundůru, tak mi zůstal v hlavě. Na Borech jsem jej viděl naposledy živého.

Přišel jsem na řadu kolem desáté dopoledne. Když mě vyvolali a já se zvedl, bylo mi hrozně. Viděl jsem řadu muklů, někteří tak strašně dobití leželi jak bez života. Zavřely se za mnou dveře a já se mohl rozhlédnout. Uprostřed kanceláře stál dvojitý psací stůl, na něm leželo několik bičů, důtky a jiné „výchovné“ pomůcky. Kolem stolu tři estébáci bavící se spokojeně mezi sebou o tom, „jak jim jde práce hezky od ruky“ a popíjeli kávu.

Před psacím stolem masivní židle. Po pravé straně v koutě u dveří stál, či spíše skoro stál Jarda Kysela. Vystrčený zadek, koleny se dotýkal zdi, hlavu opřenou o zeď a zbitý k nepoznání. Pootočil oči a podíval se na mě s prosícím pohledem, abych se na něj nezlobil. Sám jsem nemohl stát na nohou. Klečel jsem celý den, celou noc a část dopoledne, pak ležel na břiše s roztaženými údy a k tomu po celou dobu ta hrozná psychóza strachu.

 

 

Estébáci dopili kafe a jeden, se složkou spisů, se na mě podívá a „Tak kohopak to tu máme? Čas letí a ty seš poslední, tak nám nedělej starosti.“ Pak se podíval na stůl, ukázal na socialistické rekvizity a „Tak si vyber, ať vidíš, že jsme hodní!“ Vybral jsem si takovou tlustou žílu, neboť jsem kdysi četl, že s tou to tak nebolí jako s tenkou, protože ta se zadírá a trhá kůži. Musel jsem se zohnout přes opěradlo židle, ruce svěsit dolů a pak jeden z nich mi připoutal želízky levou ruku k levé noze židle pod vzpěru, pak ta samá procedura s pravou rukou. Rozepli a sundali mi kalhoty.

Řval jsem bolestí a brečel, prosil o milost, ale ne. Primitivní lidé s mocí musí ukázat co dovedou a navíc, když mohou potřít takové nepřátele dělnické třídy jako jsme byli my! Najednou jsem přestal cítit bolest a všechno kolem mě začínalo dostávat neskutečné formy a já omdlel.

Probral jsem se na chodbě, ležel jsem na břiše s roztaženýma rukama a nohama. Kalhoty jsem měl stále stažené a jen jsem slyšel kohosi: „Jen ho nechej, spratka. Podepíše to později!“ Před polednem jsme se museli všichni zvednout. Vyvedli nás před klášter a vedli nás k opodál stojící vilce. Byl krásný zářijový den. Mariánské údolí zalito sluncem a mezi nebem, zemí a lesy posvátný lid. Asi jako když vejdeš do kostela.

U vilky nás přivítali další z ostrahy, otevřeli dveře a posunkem nám ukázali, že máme jít dovnitř. Po tmavém schodišti nás zavedli do sklepa, kde se nacházely dvě provizorní cely. Bez nějakého plánu nás rozdělili, dveře se za námi zavřely a pro nás nastal božský klid. Naše cela byla maličká, ale co víc potřebuje dobitý mukl, než se trochu natáhnout na břicho, zavřít oči a spát! Měli jsme všichni okoralé rty, opuchliny bolely jak ďas, na záda a zadek se nedalo sáhnout, kručelo nám hlady v břiše, ale my byli relativně šťastní, že máme klid!

Dali mě na celu s Jardou Kyselou a Oldou Vogelem. Teprve od něj jsem se dozvěděl, že nemá s námi nic společného, že je tady za útěk z eskorty s Týfou. Pan Kodet byl zase z dalšího případu, když jako civilista pracoval na šachtě jako kolektor. To znamenalo, že chodil po šachtě a měřil sílu radioaktivity různých vytěžených hornin. Tam se dostal do styku s muklem Emilem Kulhánkem, který se chystal ze šachty utéct. Požádal pana Kodeta, jestli by mu mohl opatřit pistoli. Ten, duše dobrá, mu pistoli sehnal, útěk se nezdařil a Jirka Kodet prožíval socialismus s námi.

Teprve tady jsem se dozvěděl, co se vlastně na Adamu odehrálo. Za chvíli poté, co byla rozdělena práce, sebral se Jarda a šel do boudy pro nějaký materiál. Před ní seděl na zemi bachař s automatem a koukal směrem na hloubení a do údolí. Jarda vzal v boudě majzlík ze sbíječky, vyšel ven a dal Tipplovi znamení, že je připraven. Ten kývl hlavou a události vzaly svůj spád.

Jarda praštil bachaře po hlavě a on spadl na zem. Odebral mu samopal a pistoli, kterou dal hned Jirkovi Janouchovi. Ten s ní šel na druhého bachaře a chtěl jej odzbrojit. Bachař se nemínil jen tak lehce vzdát, možná už si představoval, že dostane medaili za neohroženost před nepřítelem a chtěl Jirkovi pistoli vytrhnout z ruky. Jirka Janouch nebyl žádný vrah, chtěl jen na svobodu a kdyby byl bachař jen trochu rozumný, nemuselo se nic stát.

Jak se tahali o pistoli, vyšla rána, která bachaři prostřelila dlaň. Šachta Adam byla dostatečně vzdálená od kasáren a lágru, takže zatím nehrozilo žádné nebezpečí prozrazení. Po průstřelu ruky se již bachař nebránil a nechal se odzbrojit. Tippl nechal vyfárat civilisty, odebrali jim šaty pro případ, že by je mohli ve vnitrozemí použít. Muklům, kteří o přípravě útěku nevěděli, nabídli, že mohou jít s nimi. Kdo odmítl, toho svezli do šachty stejně, jako civilisty a jednoho bachaře. Toho druhého, který dostal od Jardy po hlavě, zatáhli do boudy a nechali ležet, neboť si mysleli, že je mrtvý. To byla osudová chyba. Stejně tak i pro nás ostatní, i když v daleko menším rozsahu.

Jirka Janouch si oblekl tu jednu bachařovu uniformu, vzal si samopal a vedl další kamarády v muklovském jako eskortu. Scházeli dolů směrem na ostrov, kde vedla jedna velmi frekventovaná cesta na OTK, kam se svážela ruda ze všech šachet Tatrami 111. Tam se pak ruda zpracovávala pro odvoz do Ruska. Jeden náklaďák chtěli zastavit a s ním pak ujet do Německa. Náskok by byl dostatečně veliký, nebýt té osudové chyby, které se dopustili. Bachař byl jen lehce omráčený a jakmile kluci zmizeli, sebral se a utíkal dolů do kasáren ohlásit, co se nahoře odehrálo. Takže náskok kluků byl jen slabou hodinu.

A protože byli zraněni dva bachaři, zuřivost jejich kolegů neznala mezí a provedli zátah, který v té době neměl obdoby. Nebylo možné jejich obklíčení prorazit, a proto kluky pochytali. Jen Tippl se stačil skrýt. Protože nevěděli, kolik jich vlastně uteklo, mysleli si, že chytili všechny a stáhli se zpět do kasáren. Teprve později zjistili, že jim chybí hlavní iniciátor útěku. Chytili jej údajně zradou.

Přes bolesti, které Jarda Kysela měl, snažil se mi omluvit za to, že mě shodil. Bylo to zbytečné a já bych po tom co prožil nebyl jiný a nejednal jinak. Doba nebyla vhodná na výčitky, ale přesto jsem zašeptal: “Jardo,proč ses na to nevykašlal?“ Nedočkal jsem se odpovědi, jen jsem slyšel vydrat se takový povzdech z rozbitého obličeje. Nakonec jsem našel odvahu a ptám se Jardy, co se vlastně stalo s naším společným kamarádem Dáňou Štěpánem.

Jarda si jen povzdechl a povídá:

„Lojzo, oni ho prachsprostě zastřelili. Když nás pochytali, museli jsme se postavit čelem ke korbě Tatry a pak nás začali mlátit a kopat. Dáňu ten jeden praštil pažbou samopalu po obličeji tak prudce, že tu ránu nevydržel a spadl do příkopu na záda. To byla pro toho sadistu výborná příležitost a povídá: „Co ty kurvo, ty budeš ještě utíkat?“ A dal mu ránu ze samopalu do obličeje.“ Pro Dáňu tím skončilo celé utrpení, které jsme my nyní prožívali, ale také celý jeho mladý život. Bylo mu asi devatenáct let!

 

 

Zbytek dne nás nechali v klidu a stejně tak i následující noc. Nasadili nám pouta na ruce. To však bylo to nejmenší, co nás trápilo. Horší byla naše bolestivá zranění a hlad. A žízeň! Cela byla maličká. Pokud se dalo v tom přítmí rozeznat, byla asi dva a půl metru široká a asi tři a půl až čtyři metry dlouhá. V levém rohu byl kavalec pro tři osoby. Ze dřeva a bez slamníku, kolem jen dvě uličky. Vedle dveří kbelík od marmelády, který sloužil jako záchod. Okénko bylo jedno, takové malé, jak se dřív dělávaly ve starých vilkách, aby se brambory nezapařily, ale také nezmrzly. V něm zapuštěná mříž ve tvaru kříže, neboť větší by se tam nevešla. A i kdyby tam žádná nebyla, přestože jsme byli vychrtlí, rozhodně bychom jím neprolezli.

8. září jsme dostali snídani. Ešus do třetiny plný černé kávy z melty, slabě oslazené, jak se normálně servírovala na lágru. Jenže tam k té kávě měli alespoň skývu chleba. Bylo nám hned trochu lépe a nabyli jsme dojem, že už se to bude jen zlepšovat. Co ta káva neudělá za zázraky a kolik dá člověku optimismu!

Zanedlouho po snídani se nahoře otevřely dveře, vešel jeden z ostrahy a vyvolal Tippla. Začala nová várka výslechů. Asi tak po hodině si vždy přišli pro dalšího, nebo pro dva najednou. Někteří se zase vrátili zpět dobití. Padala na mě hrůza a ve skrytu jsem se modlil, aby mě už nevolali. Kolem poledne jsem byl na řadě. Zavolali Jardu Kyselu a mě. Venku byl další krásný den a jen to velebné ticho bylo cítit v mysli.

 

 

Vyšli jsme nahoru a mně přikázali, abych zůstal stát u těch železných dveří, Jardu brali dál na výslech. Já se musel otočit obličejem k tomu katru, na každou ruku mi dali jedna pouta. Musel jsem si stoupnout na špičky, roztáhnout a zvednout ruce, aby mě těmi pouty připevnili k mřížím. „No vidíš“, povídá ten jeden, „teď visíš jak Ježíš Kristus!“ Muselo to být hrozně legrační, protože se tomu smáli, ale já asi nepochopil pointu.

Za chvíli začal řev. Byl to Jarda. Když nás vedli na nový výslech, byli jsme celí oteklí a sotva jsme se vlekli, navíc ten psychický stav a hrozný strach. Teď do toho nové rány! Protože jsem se neudržel na špičkách,poklesl jsem a pouta se mi zařezávala do masa. Bolelo to jako čert, ale pořád to bylo o sto procent lepší, než klečet desítky hodin! Dočkal jsem se i já. Viděl jsem jen, jak vyvedli Jardu a zavěšují jej z druhé strany dveří.

Odpoutali mě. Zazdálo se mi, jakoby jeden z nich projevil náznak soucitu, když viděl ta pouta od krve. Už si nevzpomínám celý průběh výslechu. Zůstala mi v hlavě jen ta hypotéza, na základě které výslech probíhal. Ale předtím obligátní sundání kalhot, ohnutí přes židli a připoutání k nohám.

Nevím, jak ta moje záda vypadala, stejně tak zadek, ale ten jeden povídá: „Toho nechám stát. Tomu bude stačit pár po držce!“ Natáhl jsem si tedy kalhoty a začalo to. Už se mnou sice jedny protokoly sepsali toho osudného dne, ale ty byly jen částečné a týkaly se výslovně provedeného útěku z Adama. Do jaké míry jsem byl o všem informován a zda jsem se snažil do toho útěku zasvětit ještě někoho, kdo nebyl mezi námi.

Jarda tehdy řekl, že jsme chtěli utéct společně. Estébáky zajímalo, co bych po útěku dělal. Tvrdil jsem, že jsem nechtěl utéct. Ten jeden mrknul na druhého a povídá: „Přiveď Kyselu!“ Věděl jsem, že nemá cenu zapírat a navíc třeba začnou Jardu znovu mlátit, proto jsem radši řekl, že jsme skutečně chtěli utéct, jen jsme čekali na příhodnou chvíli.

U lesa, asi sto metrů od hloubení, byl složený materiál. Všelijaké fošny, trámy, trubky, térpapír a podobně. Nikdy nás pořádně nehlídali, bachaři zůstali u hloubení a o nás se vůbec nestarali. Do lesa bylo jen pár metrů a toho jsme chtěli využít. Náskok bychom měli jen slabé půl hodiny, ale když utíkáš o svůj život a svoji svobodu, tak se dostaneš hrozně daleko. Jenže Jarda dal přednost Tipplovu návrhu.. pokračování zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Terorismus islámu slaví výročí Následující text: Komunismus zotročuje »»»

Atllanka | Pátek 6. 01. 2012, 09.50 | Česko, Osobnosti, Komunistický teror | trvalý odkaz | vytisknout | 3220x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.