Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Božena Němcová

Či Její Blahorodí paní Dorothea?

 

Motto: Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysychá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant; je to ona touha po neskonalé kráse a dobru, která člověka z prachu povznáší, která, když se octne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl..

Touha ta spojena je s láskou, láskou opravdovou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše. Snaha státi se vždy lepší a v pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky co bych byla?

 

Naše paní Božena

Co bylo tak mimořádného na této ženě, která učarovala našemu národu? Její pověstná fyzická krása byla zachycena mnohými, nejlépe Josefem Vojtěchem Hellichem, který portrétoval Boženu Němcovou na vrcholu její fyzické krásy i duševní harmonie v roce 1845. Její citlivá duše byla nesmírně vnímavá na veškeré podněty a dojmy, a to už od těch prvopočátečních, kterými byla právě vyprávění její babičky Magdaleny Novotné.

Dokázala neobyčejně zúročit částečné vzdělání, za které vděčila obročnímu Chvalkovického zámku, později pak zkušenosti manžela (ač nemilovaného) Josefa Němce, státního komisaře a velkého vlastence a rozsáhlé cestování s ním po Rakousko-Uhersku. V neposlední řadě ji mocně ovlivnila široká česká vlastenecká společnost přátel a pražských intelektuálů, které přitahovala nejen svojí krásou, ale právě svým intelektem a pokrokovými názory.

 

 

Tyto základy a inspirace, které padaly na úrodnou půdu povahy a talentu Barunky, Bety, Barbory Panklové, Němcové daly vzejít vznešenosti „naší paní“ Boženy Němcové. Velké vlastence, spisovatelce a osobnosti, která předběhla svou vlastní dobu. Dobu, kterou však opouští příliš předčasně, ve věku dvaačtyřiceti let, po letech fyzického i citového utrpení, strádání a pronásledování, bolestí..

„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ (BN, 17. prosince 1851)

 

Tragickým osudem byla vykoupena spisovatelčina nesmrtelnost a posmrtný kult.

„Tragédie života této mrtvé byla v tom, že byla lepší těch, kteří byli v jejím okolí. A to je, co se nikdy neodpouští. Čest této ženě, jejíž osud pro nás, syny vzdálené doby, má význam dvojí: je obžalobou naší minulosti a je také její pýchou!“, napsal Viktor Dyk k 50. výročí jejího úmrtí.

Datum jejího narození stejně jako její skutečný původ jsou obestřeny záhadou. Ve vídeňské matrice najdeme pouze datum křtu 5. února 1820. Poněvadž děti často umíraly, křtily se hned po narození. Má se tedy za to, že se dítě narodilo o den dříve 4. 2.

Jako matka je zapsána v matrice Terezie Novotná, které bylo v době narození dcery 22 let. Pravý otec Boženy Němcové není znám. Asi půl roku po narození dcery se matka provdala v České Skalici za Němce Johanna Pankla, panského kočího, který dítě legitimoval.

Zápis do školní matriky přináší další nesrovnalost. V roce 1824 byla Barbora zapsána jako šestiletá, takže by se musela narodit o pár let dříve, než je datum křtu. Může však jít o chybu ve školní matrice. Němcová však vzpomíná na „neveselou svatbu svých rodičů“, tu by si však jako půlroční dítě nemohla pamatovat.

Všechny tyto skutečnosti daly vzniknout myšlence, že Panklovi jsou pouze adoptivní rodiče. Krása, nadání a inteligence Boženy Němcové vedly bádání směrem k jejímu šlechtickému původu. Vzniklo několik hypotéz o případných rodičích Boženy Němcové, žádná z nich však nebyla dostatečně věrohodně prokázána:

Kateřina Vilemína Zaháňská (kněžna z Babičky), krásná a vzdělaná dáma, byla obletována ctiteli. Porodila sice tajně dítě, ale bylo to již roku 1801 dítě švédského generála a po těžkém porodu nemohla mít další děti. Milostný poměr s rakouským kancléřem Metternichem tedy musel zůstat bezdětný. K domněnce, že je matkou Boženy Němcové, vedla zejména její podoba, velká přízeň, kterou jí kněžna prokazovala, a patrně i skutečnost, že matka Boženy Němcové neměla příliš pěkný vztah ke své prvorozené dceři.

Nejmladší sestra Kateřiny Zaháňské Dorothea Périgordová-Talleyrandová porodila nelegitimní dítě snad 1816 či 1817, jeho otcem byl údajně její milenec Karel Clam-Martinic. Později ale bylo vypátráno, že šlo o děvče Marii Henriettu, která zemřela 1905. Pro tuto hypotézu svědčila podoba Boženy Němcové na známém obraze od Josefa Vojtěcha Hellicha a Dorothey na obraze Hermanna Eichense. Zajímavé je, že Božena Němcová pojmenovala svojí dceru Theodora.

Pravnuk Boženy Němcové MUDr. Tomáš Němec nabízí dokonce jako otce své prababičky Boženy Němcové sedmdesátiletého španělského malíře Francisca de Goyu a matkou má být španělská šlechtična seňora Sabasa Francisca García.

Usoudil tak na základě tajemné šifry na Goyově obraze Poslední soud, který pochází z pozůstalosti Boženy Němcové. Matkou Boženy Němcové údajně mohla být také jedna ze schovanek kněžny Zaháňské Klára Bresslerová a otcem kancléř Metternich.

 

 

Barbora byla provdána v sedmnácti letech za finančního úředníka Josefa Němce, o 15 let staršího, který jí sice byl duševně a povahově vzdálen, ale byla to právě jeho zásluha, že ji přivedl k národnímu uvědomění. Němcová usilovně studovala český jazyk, který jí nebyl mateřštinou, ale zvolila si jej k literárnímu vyjadřování. Její čeština byla čistá a srozumitelná.

Povzbuzována vlastenci začala sbírat materiál pro své pohádky. Ty nakonec vyšly v sedmi svazcích pod názvem Národní báchorky a pověsti v letech 1845–1847. Část tehdejší kritiky nebyla ochotna přijmout Němcové metodu, která jí dovolovala původní texty upravovat samostatným způsobem. „Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké vynechám,“ psala Čelakovskému. To, co tehdy donutilo Němcovou pozastavit vydávání dalších svazků, však způsobilo, že její pohádky čteme dodnes.

K nejznámějším pohádkám Boženy Němcové patří například Divotvorný meč, Princ Bajaja, Pyšná princezna, Sedmero krkavců, O Smolíčkovi, O princezně se zlatou hvězdou na čele, O dvanácti měsíčkách, Sůl nad zlato.

 

O Palečkovi

 

Publicistická tvorba Němcové měla národopisný ráz se silným sociálním cítěním, sympatiemi k lidovým vrstvám a odporem k maloměšťáctvu. Studie ze Slovenska přispívaly k česko-slovenskému sblížení. Její stati vycházely v Květech, Moravské včele, Moravských novinách.. Povídky z venkovského a maloměstského života obohacené o nářeční prvky začala psát na Domažlicku.

Přes veškerá nucená putování se však Němcová nechtěla vzdálit pražskému prostředí, v manželství se dále prohlubovala krize daná rozdílností povah a představ partnerů o budoucnosti. Perzekucí popouzený státní úředník Němec nesdílel romantické představy své ženy, spíše by uvítal praktičtěji zaměřenou manželku.

Božena Němcová se vypravila za manželem na Slovensko celkem čtyřikrát, pokaždé nasbírala mnoho materiálu pro svou tvorbu, ale manžel ji nikdy nepřiměl k trvalému nastěhování. Třetí návštěva Boženy Němcové na Slovensku v roce 1853 skončila tragicky.

Dopis od přátel o zdravotním stavu nejstaršího syna Hynka, do nějž vkládala mnoho svých nadějí, – patřil k nejlepším žákům první české reálky v Praze a začal projevovat i malířský talent, ji zavedl do kruté reality. Dva dny po návratu do Prahy (na cestu si vypůjčila) jí Hynek zemřel v náručí.

Sama sužovaná nemocí, která postupně přecházela v rakovinu dělohy se silným krvácením, živořící, závislá zcela na milodarech svých přátel se koncem téhož roku pouští do psaní Babičky.

 

 

„Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky.., měla jsem za to, že jsem opět jen děvče.. a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami,“ napsala Božena Němcová o vzniku Babičky.

Je tedy Babička útěkem spisovatelky od kruté reality života k vybájené idealizaci, která prý prokazatelně neodpovídá historickým faktům, s hlavní postavou jako uminutě moudroslovnou, vševědoucí stařenou?

 

Pravdu o díle poodhrnuje ve své stati „Babičce pod kůži“ prof. PhDr. Dalibor Tureček:

„Němcová v žádném případě nepsala idylu. Text Babičky plyne zdánlivě lehounce, nesen bravurním stylem vyprávění, na první pohled se klene od jednoho půvabně líčeného detailu ke druhému. Zkusme ale jen namátkou vypočítat základní dějová zauzlení, prosvítající pod tímto povrchem.

Hned několikeré překážky v lásce: mezi babičkou a Jiřím, Mílou a Kristlou, Hortensií a malířem. Láska bez konvencí, ale vášnivě tragická: Viktorka a černý myslivec. Palčivé dno bídy: Kudrnovi. Nefungující a život pokřivující společenská komunikace: sluhové obklopující kněžnu a pro svůj vlastní prospěch před ní skrývající skutečný život. Bezohledný mužský chtíč: Talián Pikolo, důstojník sápající se kdysi na babičku.

Snaha přivlastnit si druhého bez ohledu na jeho duši a přání: rychtářovic Lucka ve vztahu k Mílovi. Rodinná nedorozumění: mezi babičkou a paní Proškovou, méně, ale přece mezi babičkou a panem Proškem. Strach o vlastní budoucí štěstí ve stínu hrozby nechtěného partnera: Míla či Viktorka. Konečně šílenství, vražda malého dítěte, válka, zmrzačení, povodeň, smrt. Každý z těchto momentů by sám o sobě vydal na dobrý základ tragédie.

 

 

Nejedná se přitom o pouhé koketní ornamenty na budově idyly: konfliktní, potencionálně tragické momenty jsou bezezbytku zabudovány do všech uzlů pomyslné sítě příběhu. Nevyhýbají se ani chudým ani bohatým, starým ani mladým. Naopak, jako by se kruhem navracely přes hranice času a osobní situace: vzpomeňme jen na návratný motiv odvodu na vojnu u Jiřího a Míly, na lásku k vojákovi u babičky a Viktorky – a dalo by se pokračovat. Spíše než úplnost výčtu je ale podstatné cosi jiného.

Němcová opravdu v Babičce nestvořila idylu jako lehký a naivní útěk od temných stránek reálného života do iluzorní Arkádie. To, co je tu idylické, se děje přímo uprostřed velmi drsného života, ba víc, je to v něm bolestně vyvzdorováno. Jen jeden, klíčový příklad:

Babička vlídně vzpomíná na své mládí. Pokud bychom ale chtěli smazat laskavý optimismus vzpomínky a napsat román či natočit film, ve kterém by se přímo před našima očima odehrál příběh jejího útěku, protloukání se válkou, ztráty muže, obav a strádání plného putování se sirotky k domovu, o idylu by se jednat nemohlo.

Neříká tedy vlastně text Babičky, že harmonická idyličnost není automatickou vlastností světa, nýbrž především aktivním postojem k malým i velkým tragédiím, deroucím se k člověku napořád a jakoby odevšud? Není harmonie něčím, co člověk nedostává, ale co si musí vybojovat uprostřed existence, jaká je? Vybojovat nikoli tím, že svede ze života odstranit všechno špatné, ale že dokáže uprostřed všeho špatného konat dobré?

Babička je polemickým protikladem „klasického“ typu hrdiny. Za prvé typově. Není mužem, ale ženou – v dobové kultuře se jednalo o okolnost stejně nápadnou jako důležitou. Nevládne mocí ani silou. Dokonce není už ani mladá a sil jí ubývá. A z formálního hlediska stojí na okraji rodiny i společenství:

Co jen se zámečtí lokajové právě nad touto okrajovostí naohrnují nos. Snad ještě více se ale babička od „klasických“ hrdinů, jimž by příslušelo vzdorovat životu, liší povahou svých akcí, způsobem, kterým ovlivňuje své okolí. Jejími „zbraněmi“ jsou empatie a vytrvalá, vstřícná vlídnost. Právě proto se postava babičky může jevit jako pohádková, tedy s reálným životem neslučitelná.

 

 

Zato Němcová nabízí opakovaný pohled na zdroje, ze kterých se charakter postavy rodí. Klíčové místo mezi nimi mají práce a příroda. Babička prací získává své mimořádné schopnosti – na prvém místě schopnost vcítit se do druhých. Vnímavá citlivost tu ale není jen osobní zvláštností. Stává se sociální kvalitou.

Babička je schopna porozumět problémům ostatních, nalézat správná řešení, a to dokonce přes hranici svého sociálního postavení a životní situace. Práce se stává zároveň „hlubinou bezpečnosti“, bodem, kolem kterého je možné navzdory všem krizím a tragédiím uspořádat šťastný život – a to nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Němcová ale zároveň svému čtenáři nepodsunovala naivní ideál jednotlivce, který by svedl cosi na životě a vyvzdoroval zcela sám. Babička je spíše průsečíkem nejrůznějších osudů. Patrné je to třeba i v zdánlivě popisném detailu. Hned v prvních částech knihy se vedle sebe vyskytnou dva popisy. Líčení parádního pokoje a světničky. Všichni víme, že druhý z obou popisů bude ten, kterému vypravěčka přitaká a jako kladný jej podsune svému čtenáři.

 

 

Soud mezi kvalitou a nekvalitou se ale neděje automaticky. Rozhodují jej děti.

V Proškovic pokoji se musí chovat strojeně, matka lpí na výstavních kouscích svého skleníku, o které jí evidentně jde více, než o přirozené potřeby dětí… V babiččině světničce se zato děti mohou zapojovat do práce, ale především se jim, prostřednictvím věcí v truhle, otevírá svět minulých osudů, dávno odvátých dějin a generací. Za oknem pak rostou bylinky – další symbol mysli obrácené k pomoci druhému.

Jako by svět měl své trvalé zákonitosti, které je možno rozpoznat a kterým je možno se s důvěrou svěřit. Zákonitosti nesobeckého prospěchu pro druhé. Snad právě proto je v Babičce hrdinkou stará žena, zkušená životem… Němcová byla zjevně přesvědčena, že to, co je ve světě podstatné, trvá navzdory času. Snad i proto taková záplava detailů, které se nám dnes jeví jako antikvární, které ale byly jako antikvární stylizovány již autorkou: „dávno, dávno již tomu.“

Teprve uprostřed světa, kterému je v zásadě přeci jen možno důvěřovat, a také uprostřed činnosti, která člověka zušlechťuje, činí citlivějším vůči druhým a následně do tohoto světa užitečně vpojuje, je možno žít šťastný život. Žít jej navzdory všemu tragickému. Alespoň podle Němcové.

Snad nejvýrazněji k tomuto konceptu poukazuje notoricky známá poslední věta textu: „Šťastná to žena!“ Kulturní historie praví, že tu jde o prastarou představu dobré smrti jako koruny správného života, tedy o představu pěstovanou velmi vehementně v baroku, ale prosakující hluboko do 19. století a ukotvenou třeba v celých příručkách, popisujících jak dobře žít, abychom mohli dobře zemřít..

Němcové ovšem nešlo ani o morbiditu, natož o pasivní zdůrazňování křesťanských hodnot. Spíše o představu, že štěstí neznamená žít život prostý problémů či dokonce tragédií, či se dokonce po vzoru hrdinů dávných eposů vyhnout smrti. Štěstí by tu spíše bylo výsledkem schopnosti přijmout svět i svou vlastní existenci právě takové, jaké jsou, a v maximální možné míře je prožít a užít k dobrému, tedy jiným prospěšnému…“

 

Sousoší Otto Gutfreunda „Babička s dětmi“ v Babiččině údolí z roku 1922

 

Výjev zachycuje babičku vyprávějící dětem o tom, že každý má svou hvězdu. Lidé bohem vyvolení mají hvězdy krásné, lidé jako Viktorka zakalené.

„Vyjímám jediné české dílo, jež unikne patině let (což jí ve skutečnosti již neuniklo?), Babičku, román, který naštěstí nebyl nikdy románem.., můj svrchovaný obdiv k tomuto dílu mne ospravedlní, abych se s nejklidnějším srdcem obrátil k velké části české prózy zády…“ napsal Vítězslav Nezval.

Babička se postupně proslavila po celém světě, vyšla ve více než 350 vydáních a byla přeložena do více než 70 jazyků, včetně čínštiny a japonštiny. Byla ilustrována více než padesáti našimi ilustrátory.

Němcová knihu věnovala hraběnce Eleonoře Kounicové, čekala od ní tehdy peníze (v té době byl jejímu manželovi zastaven plat), ale hraběnka na popud pátera Štulce poslala Němcové šest tenkých stříbrných lžiček. Po smrti Němcové bylo dokázáno, že opisovač dostal za opis Babičky více peněz něž autorka za své dílo.

„Ale buďme jí vděčni i za to, že ochotně přicházela, když ve zlých dnech nacistické okupace jsme ji znovu a znovu přivolávali. Přicházela, aby nám pomáhala nést srdce plná těžkých bolestí. V těch smutných tmavých dnech vracela se k nám jako zjevení: vysoká, štíhlá, v těsně přiléhavých šatech pískové barvy, přicházela však i ustaraná žena, plná lidské účasti, přicházela jako klesající matka milující zoufale svůj pokořený domov. Milovali jsme ji. Milujeme ji stále. Nejen pro její umění, nejen pro tu její krásnou řeč, o kterou jsme se tenkrát strachovali. Obdivujeme se jí i pro její nespalitelnou, nezničitelnou, neudupatelnou naději v lepší časy.“ – napsal Jaroslav Seifert v roce 1971 v předmluvě k výboru z korespondence Boženy Němcové Dopisy lásky.

Osobnost spisovatelky, ženy emancipováné, morálně silné, talentované, která se ve svém životě střetává s různými podobami lidské malosti, byla postupně objevovaná národem právě díky rozsáhlé korespondenci, psané z velké části s vědomím pozdějšího zveřejnění. Pro její vnitřní krásu a sílu, se kterou dokázala čelit utrpení, perzekuci a nepochopení, pro její víru a vzdor se stala legendou, ke které se národ upíral ve zlých dobách.

 

 

Ani skutečnost, že si jí komunisté hned po válce zkonfiskovali a zneužívali ve svých politicky angažovaných výkladech, neodradila dramatika Františka Pavlíčka v roce 1979 od napsání hry Dávno, dávno již tomu s podtitulem „Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Hra byla v době totality jasnou aplikací na pronásledování až za hrob:

„Bůhsuď, co v minulých epochách vede policii ke strategii tak zevrubné. Nestačí, že z veřejného života odstranila politika Palackého a pracuje na likvidaci novináře Havlíčka. Nemá dost na tom, jak zatočila s komediantem Tylem, že má na mušce finančního úředníka a jeho ženu, která shání obživu spisováním pohádek. Upřela svůj bdělý pohled i přes hřbitovní zeď.“

Tato hra premiérovala jako bytové představení pro manželky disidentů z procesu s VONSem (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných) 25. prosince 1979. Byla napsaná pro Vlastu Chramostovou s myšlenkou na její úděl, zkušenost, charakter i uměleckou osobitost.

Připomínám tuto událost, protože je fascinujícím dokladem toho, v co věřila samotná Němcová. Přesně do jednoho dne a osmadvaceti let jsem tedy spatřila totalitou proskribovanou herečku na scéně Národního divadla v roli Babičky. Vynikající současný český režisér Jan Antonín Pitínský použil jako závěrečný mistrovský tah ve své inscenaci na pozadí scény babiččina umírání právě projekce filmu zmiňovaného ilegálního představení, které před osmadvaceti lety natočil „samizdatově“ na šestnáctimilimetrovou ruční kameru hereččin muž kameraman.

Diváka sedícího ve svatyni české můzy – Národním divadle, který je znalý souvislostí, mrazí a zároveň blaží zadostiučením. Dost možná by byla dnes Božena Němcová spokojena s naší dobou. Snad máme, alespoň částečně, „takový svět, v jakém by ona chtěla žít s rozkoší.“

Únorovou vzpomínku na svojí a nejen svojí oblíbenou hrdinku – naší paní Boženu Němcovou, zakončím jejími slovy, pro která jsem se do ní zamilovala už během svých studijních let a která mi dodnes zní jako ta nejkrásnější celoživotní mantra:

„Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysychá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant; je to ona touha po neskonalé kráse a dobru, která člověka z prachu povznáší, která, když se octne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl.. Touha ta spojena je s láskou, láskou opravdovou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše. Snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky co bych byla?“

Barbara Semenov 

 

Tajemství původu Boženy Němcové

Existuje několik názorů o původu slavné české spisovatelky Boženy Němcové. Prostřednictvím tohoto článku se pokusíme objasnit tajemné okolnosti, spjaté s narozením a životem spisovatelky. Kolují totiž spekulace o jejím šlechtickém původu.

Byla Němcová opravdu dcerou Terezie Novotné a kočího Pankla nebo nemanželským dítětem vévodkyně Dorothey a hraběte Clam-Martinice? To vše a mnohem víc se nyní pokusíme objasnit.

 

 

Byla jednou z nejslavnějších ženských autorek. Bojovala za práva žen, ale ne každý zná příběh této slavné spisovatelky. Narodila se 4. února roku 1820 jako Barbora Novotná. Podle historických pramenů se matka jmenovala Jana Barbora Terezie Novotná. Ta pocházela z českého severovýchodu a ve vinárně své tety Barbory pracovala ve svých čtrnácti letech jako služebná. Podle starých zkazek otcem Boženy Němcové byl pětadvacetiletý kočí, rakouský Němec, Johann Pankel.

 

Terezie Novotná – autorčina matka

Její matka Magdalena Novotná, známá jako Babička, měla několik dcer. Podle historiků se tři z nich jmenovaly Terezie. Nejstarší, Marie Barbora Terezie, se prý narodila v roce 1795. Dožila se však pouze čtyř let. Druhorozená dcera dostala jméno Marie Magdalena Terezie 1797. Jako třetí v pořadí na svět přišla roku 1805 Johanna Magdalena Terezie.

Otcem dcer byl mušketýr Jiří Novotný. V době kdy se Božena Němcová narodila, bylo údajně Johanně čtrnáct let. Podle literárních vědců si ji otec Jan Pankl vzal za manželku, ale historici toto tvrzení vyvrací. Podle nich se sice oženil s Terezií, ale s o sedm let starší Johaninou sestrou.

Dle dochovaného svatebního záznamu ze 7. srpna 1820 se v České Skalici konala svatba Johanna Pankela (dvacet šest let) a Terezie Novotné (dvacet jedna let). Již podle tohoto dokumentu historici soudí, že se jednalo o starší ze sester.

 

K původu Boženy Němcové se váže mnoho dalších nejasností.

V matričním záznamu z fary kostela Nejsvětější Trojice ve Vídni, kde byla Božena křtěna, je uveden jako datum křtu 5. únor 1820. Neshoda s datem narození se prý projevila v několika dokumentech. Při nástupu do školy nebo během svatby. Znalci se tedy domnívají, že byla Božena Němcová o tři nebo čtyři roky starší, než uvádí vídeňský matriční záznam.

 

 

Krátce po narození dcery odjeli Josef Pankl a Terezie Novotná se svými pány z Vídně do českých Ratibořic. Tam se podle dochovaného matričních zápisu nechali oddat v kostele Ratibořice – rodný dům v České Skalici. Po sňatku prý otec přijal Barunku za vlastní dceru legitimací, a tak získala otcovo příjmení.

Další záhada je podle historiků opředena kolem Barunčina nástupu do školy. Pokud se tedy opravdu narodila v roce 1820, musela do školy nastoupit v pouhých čtyřech letech. Podle školních pramenů z roku 1824 uměla Božena Němcová hláskovat. Historici se však domnívají, že došlo k záměně data narození.

Škola v České Skalici byla od bydliště v Ratibořicích vzdálená čtyři kilometry, a ani sousedé prý tak malé děti do školy samotné neposílali. V záznamu se podle všeho dále píše o tom, že Božena nastoupila do školy jako šestiletá. Dále je tam přesný výčet zameškaných hodin a celkový přehled docházky. Poté začala navštěvovat opakovací hodiny, kde se vyučovalo náboženství, čtení a počty. Zde byly objeveny další nesrovnalosti. Jako rok narození byl podle matriky uveden rok 1817, nikoliv 1820. Nikdy však nebylo objevené přesné datum, respektive měsíc ani přesný den narození.

 

Další událostí, která zamíchala historikům karty, byl dopis adresovaný Boženě Němcové.

Pocházel od spisovatele a básníka Václava Čenka Benda, který do úvodu uvedl ,,Její Blahorodí paní, paní Dorothea Němcová, manželka c. k. vrchního finančního komisaře, Praha, Řeznická ulice 1360, 3. patro.“

Tímto dopisem byly rozpoutány nové spekulace o původu Boženy Němcové. Dopracovali se k zjištění, že jméno Dorothea není vůbec náhodné. Jmenovala se tak totiž nejmladší dcera vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Podoba obou žen, tedy Boženy a Dorothey byla prý neuvěřitelná. Podobu dokládají některý dochovalé obrazy a fotografie. Shodné rysy obličeje, oči, vlasy, postava, krása, … to vše a mnoho dalších společných znaků se o podobě žen dochovalo v historických pramenech či svědectvích.

Dorothea se zamilovala do o rok staršího Karla Jana Nepomuka – hrabě Clam-Martinic – který pocházel se starého českého rodu Martiniců. V roce 1814 společně strávili silvestrovské oslavy, kde se do sebe zamilovali. Pravděpodobně se jim narodilo dítě, avšak přesné a hmatatelné důkazy o datu narození nebyly nalezeny.

Podle písemností se badatelé domnívají, že tomu mohlo být někdy v únoru ve Vídni. V roce 1816 se rozešli a už se nikdy více nesetkali. Podle dopisů, které si psala Dorotheina matka se starší s dcer Kateřinou je dokázáno, že opravdu Dorothea porodila nemanželské dítě, které se mělo narodit již v roce 1816. Rodina se o tomto porodu podle veškerých zdrojů snažila smazat veškeré stopy, proto je datum narození a ostatní údaje neznámé.

 

 

Ale nyní zpět k životu Němcové.

Rodiče se pro Boženu snažili najít vhodného manžela, kterým se poté stal úředník finanční stráže, který v té době sloužil v Červeném Kostelci, Josef Němec. V té době jí bylo sedmnáct let a Němec byl starší o dvanáct let.

Významnou roli v životě a hlavně ve spisovatelčině dospívání, sehrála babička. Božena nebyla u své matky zrovna oblíbená, a proto velmi citově přilnula právě ke staré ženě, která se stala inspirací i pro její nejznámější dílo. Rodiče ji ve třinácti letech poslali na výchovu do nedalekých Chvalkovic, kde opět vystupují jisté odlišnosti o Barunčině věku, které vyvstaly z několika zdrojů. Ať to byly dopisy, záznamy a podobně, vedly se spekulace o věku deseti nebo třinácti let.

Ale pokud byla Božena Němcová opravdu dcerou šlechtičny, je zcela možné, že byla i starší. Existují spekulace o tom, že je právě Božena Němcová tím nemanželským dítětem Dorothey a Karla Jana Nepomuka, a že její výchova byla svěřena do rukou poddaných Novotné a Pankla. Mělo tím dojít k zahlazení stop, a zamezení tak skandálu na panském dvoře. Nejasnosti, které při zkoumání života Němcové vyvstávají, utvářejí různé názorové proudy o jejím původu – byla, či nebyla šlechtičnou?

Lucie Niebauerová 

 

Pravda a dohady o původu předků Boženy Němcové

Kampaň o „zaručeně“ šlechtickém původu Boženy Němcové byla zahájena v letech 1987–88 v novinách a časopisech PaeDr. Helenou Sobotkovou. Poprvé byla hypotéza H. Sobotkové „Nové poznatky o původy Boženy Němcové“ uveřejněna v roce 1988 spíš pro odbornou veřejnost v Margináliích, ve sborníku vydaném Památníkem národního písemnictví v Praze k 80. výročí Spolku Českých bibliofilů, širší veřejnosti byla určena až publikace Tajemství Barunky Panklové vydaná v roce 1991 nakladatelstvím Horizont.

Jiným směrem se vydal spisovatel literatury faktu PhDr. Miroslav Ivanov. Po celou dobu zpochybňoval svými články hypotézu Heleny Sobotkové o dřívějším narození B. Němcové i to, že je dcerou vévodkyně Dorothey Zaháňské a hraběte Karla Clam-Martinice. Své názory shrnul v roce 1992 v Knížce Zahrada života paní Betty (později Boženy N.) v nakladatelství Panorama.

S hypotézou H. Sobotkové nesouhlasí ani PhDr. Josef Polák, dlouholetý vysokoškolský učitel dějin české literatury 19.století. Vyjádřil to v knížce „Tři kapitoly o životě Barunky Panklové (Boženy Němcové)“ vydané v roce 1992 u Tomáše Houšky v Praze. Autoři prvních životopisů B. Němcové se rodopisným otázkám buď zcela vyhýbali, nebo hledali vysvětlení v autorčině díle, především Babičce.

 

 

Ve „Sborníku o životě a díle Boženy Němcové“ vydaném v roce 1912 v Náchodě, uveřejnil redaktor sborníku Václav Černý zápisy z matrik v České Skalici, kde se nalézal i spisovatelčin křestní zápis z Vídně a doklady o existenci Magdaleny Novotné (babičky B. N.) a jejích dětí z Kladska.

Václav Černý však zřejmě přečetl kladské matriky nepozorně a proto přehlédl zápisy o narození a úmrtí dalších dětí manželů Novotných, čímž došlo později k mnohým omylům při určování opravdové matky Boženy Němcové.

Někteří historici se však i přesto drželi literárního zpracování v Babičce a nadále pokládali nejmladší dceru manželů Novotných Johanu Barboru Terezii narozenou 5.10.1805 za Barunčinu tetu Johanku. O Johaně Magdaleně Františce narozené 1.1.1803 byli přesvědčeni, že zemřela 14 dní po narození a byla pohřbena pod jménem Anna. Narození matky Boženy Němcové TEREZIE předpokládali v letech 1794–99.

 

Nakonec převládl však jiný názor:

Barbora Novotná, pozdější spisovatelka Božena Němcová, se narodila 4.2.1820 ve Vídni čtrnáctileté svobodné matce Johaně Barboře Terezii narozené 5.10.1805 v Kladsku.

Tuto domněnku vyslovil poprvé v roce 1915 v Herbenově Novině Zdeněk Záhoř, manžel spisovatelčiny vnučky Marie Záhořové – Němcové. Tento názor podpořili v různých drobných obměnách další, např. například Václav Tille, Zdeněk Nejedlý, Josef Lelek a především Miroslav Novotný.

Protože v křestním zápise Barbory Novotné nebylo uvedeno jméno otce, není se možno divit ani těm, kteří v Boženě Němcové hledali dítě cizí šlechty.

 

 

Roku 1932 objevil Jan Konečný v Zaháni úmrtní list skutečné matky Boženy Němcové, Terezie Panklové. Podle zaháňské matriky zemřela 4.12.1863 ve věku 63 let 5 měsíců a 7 dní. Jan Konečný proto vystoupil proti domněnce o čtrnáctileté matce Boženy Němcové, protože pokud byl zápis v úmrtním listě byl správný, Terezii Novotné by v době narození B. Němcové bylo 20 let a podle Konečného by se tedy Terezie narodila 27.6.1800.

Teprve sedmdesátá léta přinesla rozluštění těchto záhad. V červenci roku 1970 nalezl Adolf Irmann ve vídeňském archivu zápis o projednání pozůstalosti při úmrtí Magdaleny Novotné. Obsahoval jména i věkové údaje dětí, které matku přežily, synů Kašpara a Josefa a dvou dcer: Nejmladší z dětí, otcova pohrobka Johany Barbory Terezie, provdané Fräntzlové, a starší Marie Magdaleny Terezie, Provdané Panklové, která se podle zápisu narodila 10.11.1797.

Tato Terezie Novotná, provdaná Panklová, jen nejpravděpodobněji matkou Boženy Němcové.

zdroj 

 

Sláva v Česku vždy až posmrtně

Božena Němcová prožila celý život v ponižující chudobě a často i v hladu. Její korespondence odhaluje, jak často byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích.

 

Knihy ke stažení

 

Neúčinnost této pomoci pak kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí čeští vlastenci uspořádali a s posmrtnou slávou, které se jí později dostalo a dostává. Božena Němcová je pohřbena na Vyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobu Václava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové přeneseny na současné místo.

st@atll 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha skupin. Pokud chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor, přidejte se a pište… rádi vás uvítáme.

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Komunistické peklo X. část Následující text: Kauza Havel - Dost bylo pravdy a lásky? »»»

Atllanka | Pátek 3. 02. 2012, 11.28 | Česko, Politika, Videa | trvalý odkaz | vytisknout | 4728x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Anonym mejl Čtvrtek 4. 10. 2012, 08.55

OMG :-)

Nelze přidávat nové komentáře.