Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo VI. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít, chtěl jsem s tebou hezké děti mít, a teď musím v žáru ve válcovnách, do úpadu dřít. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatej drát…

 

Jáchymov – část I.

Město zůstalo za námi, všude zase jen lesy a kopce a náhle se před námi objevil lágr. Byl tak skryt v malém údolí jímž protékal potok, že jsme jej uviděli , teprve když autobus zastavil. Vyhlíželi jsme z oken a pohled byl hrozný! Široké a vysoké koridory z ostnatých drátů vysypané bílým pískem, pak další pásmo zvané ostřelovací, kam se již nesmělo vkročit. V určitých odstupech kulometné věže, na kterých hlídali bachaři s automaty a některé dokonce i s lehkými kulomety.

Uprostřed této masivní ochrany stály baráky. Takové, jak je zná člověk z filmů o koncentračních táborech v hitlerovském Německu a nebo stalinovské Sibiři. Lágr byl celkem úzký, zato však dlouhý a jím protékající potok jej dělil na dvě části. Odspodu hlavní brány byla pravá strana lágru zastavěna baráky.

Z nich asi ten první byl velitelským a sídlila zde vrchnost včetně velitele koncentráku. Měli tam svoji kancelář i „táboráci“. To byli muklové, kteří požívali důvěry velitelství a tudíž i strany a vlády a byli zodpovědni za to, že byl zachován plynulý chod lágru. Esenbácká vrchnost udělila rozkazy a táboráci je realizovali. Tak jednoduché to bylo!

Nad tímto barákem pak byly ty pro „svoloč“, tedy pro nás. Levá strana od potoka nebyla zastavěna a tvořila ji jen taková široká dlouhá šutrová cesta. Naši velitelé ji nazývali nástupištěm, nacisti Appelplatzem. Otevřela se brána a my vjeli dovnitř. Vystoupili jsme, a protože nám nikdo neřekl co máme dělat, lelkovali jsme kolem autobusu. Byl to příjemný pocit po takové spoustě kilometrů si protáhnout záda a našponovat nohy a moci si konečně s druhými mukly povykládat a sdělit si první dojmy. Jen jsem se divil, proč nám nesundávají pouta, když jsme tak dobře střeženi.

 

 

A už to bylo jasné. Brána se znovu otevřela, autobus zbavený svého nákladu vyjel ven a vjel další. V něm byl i Honza a tak jsme se dali hned do řeči, co asi s námi bude. Po půl hodině vjel další, tentokrát už poslední z pankráckého konvoje. A jako z čistého nebe se vyrojilo asi deset bachařů ustrojených jako náš autobusový doprovod a už to začalo: „Kdo promluví, dostane do držky! Seřaďte se do pětic, vlevo vbok a nahoru k poslednímu baráku!“

Kousek ode mne povídá jeden z muklů sousedovi: „Tak nevím, ale začíná to být veselé!“ Jen to dořekl, přišel k němu jeden z bachařů a aniž by pronesl jediné slovo, vrazil mu pěstí takovou ránu do obličeje, že tento chudák spadl do potoka a nebyl schopen vstát. „Mám ti pomoct?“ zeptal se bachař, ale to už se chudák hrabal ven.

Udělali jsme vlevo vbok a vyrazili k poslednímu baráku. Tam už byli připraveni „domácí“ muklové, měli tam rozestavěné stoly a na nich různé rekvizity. Se zkracující se vzdáleností nabývaly předměty reálných forem a mohli jsme rozeznat hromady a nebo balíky muklovských uniforem, spodního prádla a bot.

A začala procedura.

Velitelství tábora vědělo moc dobře, že my máme času dost – v průměru deset, dvacet let, takže příjem nových „zuvachsů“ mohl začít. Za jedním stolem seděli dva z vrchnosti s našimi spisy a začali nás vyvolávat. U každého jména si udělali poznámku a zapsali číslo. Přesně tak, jako za Hitlera, jen s tím rozdílem, že nám ta čísla nevytetovali na ruku. Moje první jáchymovské číslo bylo 018 212.

Jenom tak na okraj přeskočím řadu desetiletí, obracím se zpět a co nevidím? Rozpadl se Sovětský svaz jako říše římská, rozpadly se satelitní státy řízené Josefem Velikým, buldozery zplanýrovaly koncentráky, ve kterých tolik vlastenců položilo své životy, dostalo se slovní satisfakce těm, kteří přežili, nastoupila demokracie a svobodné podnikání. Nové filosofické směry zaplavily naši zemi, církev našla opět své místo na slunci, tisk a televize odsuzují minulost, ale co čert nechce, ta čísla zůstala a k nim patřící spisy, jako kdyby jich mělo být zase zapotřebí!

A tak s číslem 018 212 jsem postoupil o kousek dál a tam se musel vysvléct do naha. Čekal tam už další bachař a ten každého vyzval: „Rozkročit, ohnout, roztáhnout půlky!“ Prohlížel náš anální otvor a zřejmě jsa spokojen nás poslal dál. Možná jeho kamarádi ve zbrani věděli, že je homosexuál a chtěli mu zpříjemnit službu a tudíž jej touto činností pověřili. Ale nedovedu si představit, že by normálnímu zdravému člověku chutnala ještě večeře po prohlídce nejméně stovky vychrtlých prdelí! Civilní šaty mi odebrali, vhodili do pytle a na visačku napsali mé nové jméno 018 212.

U dalšího stolu jsem vyfasoval prádlo a v rychlosti jsem do něj vklouzl, neboť stále ještě pršelo. U dalšího pak jsem se dočkal i nové uniformy. Tedy ona nebyla nová, ba naopak, pamatovala nejméně pětačtyřicátý rok a první retribučáky. Pro mě to byla první uniforma v mém životě.

U předposledního stolu stál jeden s pomocníky a ten se jen zeptal jaké mám číslo bot. Dostal jsem bagančata, ale vůbec mi neseděla. Jdu tedy za ním a povídám mu to, ale on jen: „Hele, já nemám čas, vyměň si to s někým jiným.“ Stál jsem bos a bezradný, až se ke mně přitočil Honza a říká: Lojzo, však máš nějaké ty cigarety, tak mu dej krabičku.“ Boty mi seděly na míru a já byl v sedmém nebi. Honzo, díky!

Zase jsem postoupil o kousek dál, tam už byli zaměstnaní holiči. Brali nás pěkně jednoho po druhém a tam se odehrála taková milá scénka. Jeden z muklíků, takový sympatický student říká holiči: „Prosím s dovolením, já byl včera stříhán na Pankráci. Nemohlo by u toho zůstat?“ Holiči se začali chechtat, až vzbudili pozornost bachařů a ti se hned zajímali co se děje. Když se dověděli příčinu, byli smíchy bez sebe. Brali nás totiž všechny pěkně po řadě a bez výjimky do hola.

Při této přejímce se také odehrála taková epozoda. Muklové na tomto táboře nesměli být při příchodu nových transportů venku a museli čekat na ubikacích, až bude přejímka ukončena. Jeden z nich však hleděl z okna a zjistil, že přivezli jeho bratra, o kterém vůbec nevěděl, že je zavřený. Vyběhl ven a chtěl mu jen říci, na který barák má potom přijít. Bachař si jej však všimnul a tak jej dokopal, že nebyl schopen vstát.

 

 

My byli převzati, převlečení, byly nám přiděleny ubikace a bylo nám řečeno, kam každý z nás druhého dne nastoupí do práce. Směli jsme se rozejít a tak začalo naše seznamování s novým lágrem a životem v něm. Dvě vyfasované deky pod paží a šel jsem hledat barák a světnici, kde jsem měl bydlet. Vejdu dovniř a v ten moment jsem myslel, že mě raní mrtvice!

V místnosti, kousek ode dveří, sedí doktor Haluza, mně známý z ONV, kde tatínek dělal domovníka. Dr. Haluza byl po válce tajemníkem předsedy národního výboru Dr. Nondka a někdy v osmačtyřicátém roce najednou zmizel. Nikdo na výboře nevěděl, co se s ním stalo a ti, co věděli – tedy komunisté – mlčeli. Šeptalo se tehdy, že je asi zavřený, ale nikdo nevěděl nic konkrétního.

Teď seděl přede mnou na kavalci v rozhovoru s dalšími mukly. Celý šťastný běžím k němu a říkám mu, kdo jsem. Byl to okamžik, na který se nedá zapomenout a který se mi vryl do paměti na celý život. V takovém prostředí, zdeptaný a ponížený, se srdcem v hrdle a ejhle – dobrý člověk, přítel a nyní kamarád s otevřenou náručí. Vytryskly mi slzy!

Od Dr. Haluzy jsem zjistil, že tento tábor se jmenuje Bratrství, že je to tzv. ústřední tábor, na který se sjíždí všechny transporty a odtud pak na další lágry podle potřeby. Z toho vyplývalo, že s největší pravděpodobností nezůstaneme tady a pojedeme dál.

Druhý den ráno hned po budíčku jsme nastoupili na appelplatz. Bylo nás asi dvacet, naložili nás na korbu stojedenáctky a odvezli do Ostrova. Stavěl se tam v té době fotbalový stadion a tak byly zapotřebí nové síly. Pracoval jsem se sbíječkou, planýroval terén, kopal kanalizaci. Byl jsem unavený, ale zdánlivě volný.

Jednoho dne po práci místní rozhlas vyvolal, že se mám dostavit na velitelství. Tam mi řekli, že druhý den nenastupuji do práce, ale se sbalenými věcmi mám čekat na nástupišti. Strašně jsem se na tento okamžik těšil, neboť bylo jasné, že pojedu na nějaký jiný lágr. Práce, i když byla opravdu těžká, mi nevadila. Nevadilo mně ani, že po práci jsem musel chodit na brigády. To všechno se dalo snést.

Co mě ale ubíjelo, byly noci. Jakmile byla večerka a na barácích se muselo zhasnout, začalo to! Se stropu se spustily stovky, možná tisíce štěnic a to bylo strašné. Nebylo proti nim obrany a já se zmítal na kavalci a jen se škrábal a nemohl usnout. Byl to horror!

Vstal jsem rychle a šel na umývárnu, kde bylo povoleno celou noc svítit a spal tam. Umývárna neměla dveře, pronikal tam z venčí chlad, já se drkotal, ale nebyla tam jediná štěnice. Celou noc někdo chodil sem tam. Jednou odpolední šichta, pak nějaký milostný páreček homosexuálů, kolem čtvrté pak ti, kteří fárali a chystali se na šichtu.

 

 

Na ranní transport nás bylo připravených asi dvacet. Uvědomil jsem si, že jsem se s Honzou ani nerozloučil. Ale už bylo stejně pozdě. Přijel pro nás autobus a ten nás vezl zase dále. Neviděli jsme nic jiného než hory, lesy, sem tam nějakou šachtu či haldy hlušiny. Autobus se vyškrabal serpentinami a začal sjíždět do údolí.

Bylo to Mariánské údolí, mírně svahovité, jakoby uzavřené v mírné kotlině. Hned na začátku po levé straně stál bývalý klášter Mariánská, po pravé straně kasárna jáchymovských kovbojů, pak v lesích nově započatá šachta Adam. Na konci údolí skryta za malým hřebenem šachta Eva a uprostřed toho všeho koncentrační tábor Mariánská.

Převzetí proběhlo velmi rychle, protože jsme už byli v muklovském, ba i ostříhaní, takže nás táborák jen přidělil na cimry a tím bylo vše u konce. Jen mi bylo řečeno, že nastupuji na ranní směnu na Evu.

Lágr Mariánská byl jedním z nejstarších a původně byl určen pro ty vězně, kteří byli odsouzeni po pětačtyřicátém podle retribučního dekretu za kolaboraci s Němci. Po změně režimu se komunisti rozhodli udělat zde tábor pro mladistvé a ty, kteří byli blízcí tomuto věku. To bylo důvodem, proč jsem nezůstal na Bratrství.

Opět s dvěma dekami pod paží jdu na přidělenou světnici, vejdu dovnitř a začalo velké hurá. Abych to vysvětlil, doposud jsem byl stále s jinými vězni, jejich průměrný věk se pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti lety a já byl mezi nimi nejmladší. Zato tady na Mariánské jsem se ocitl mezi vrstevníky, nejstaršímu bylo asi kolem dvaadvaceti, nejmladšímu necelých osmnáct let. Měli jsme stejné zájmy a stejné problémy! Začalo představování – kdo je kdo, za co a kolik kdo vyfasoval, odkud kdo je, co jsem já zač a odkud, bylo to prima.

Na světnici nás bylo asi kolem dvaceti, takže ani málo, ani moc. Kluci, hlavně jeden z nich, Daniel Štěpán, mě hned zasvětil, jak to na lágru běží a že my mladiství jsme tak trochu tolerovaní a míň vedením buzerovaní. Prý to vždy vyžerou retribučáci. Myslel tím brigády jako škrábání brambor, vytrhávání plevele v ostřelovacím pásmu, navážení nového písku do něj atd.

Dáňa byl celkem zklamaný, že mě přidělili na šachtu Eva, neboť on s kamarády pracoval na Adamu. Další výborný kluk byl na světnici Slávek Kronus. Byl také odsouzen Státním soudem a stejně jako Dáňa dělal na Adamu. Jak jsme si vyprávěli o všem možném, přišel z horního baráku na návštěvu takový černovlasý kluk. Hoši mě představili a povídají: „Hele, ten je náš, takže žádné obavy. Jenže bude fárat na Evu.“ Nerozuměl jsem a tak na mě Dáňa mrknul, abych šel ven.

Sedli jsme si na schody a tam mi povídá, že uvažují o útěku. Že by chtěli utéct jako celá parta, ale je nejdříve zapotřebí vypracovat pořádný plán. „Poslyš Dáňo, je jasné, že nemíním sedět dvanáct roků, ale jak si to představujete?“ „Počkej, nespěchej, všechno se dozvíš!“

První den na šachtě nebyl špatný.

Když mě uviděl civilista štajgr, vrazil mi do ruky motyčku a povídá: „Tady budeš čistit stružky!“ Dal mě dohromady ještě s jedním, který už se vyznal. Taková štola pod zemí nebylo nic jiného, než dlouhá díra s kolejemi uprostřed a buď po levé, nebo po pravé straně s malým potůčkem spodní vody od vrtání. Ta podle fyzikálních zákonů samospádem stékala na místo určení a odtud pak se čerpadly dostávala na denní světlo.

Hornina se stále uvolňovala, ucpávala průtok, takže voda zaplavovala kolejiště. My jsme ji vyhrabávali motyčkou, dávali do vozíku a posílali na povrch. Nebylo to nic těžkého, dobře jsme si s kolegou rozuměli a to bylo důležité. Šichta utekla vždy velmi rychle a já se těšil na kamarády.

 

 

Dáňa byl takový temperamentní kluk plný života a stále něco vymýšlel, třeba když se Slávek Kronus necítil dobře a lehl si na kavalec. Bylo to sice zakázané, ale kontroly na ubikacích nebývaly časté. Slávek pochrupoval. Jak to Dáňa zjistil, hned letěl na umývárnu pro teplou vodu, pak po špičkách přišel ke Slávkovi, lavor položil na židli, opatrně vzal Slávkovu ruku a strčil mu ji do vody. Potom řekl šeptem: „Tak, hoši, vsázím se o deset brk (cigaret), že se do deseti minut Slávek počurá!“ Sázku jsme přijali a po desetiminutách slastně pokuřovali, neboť Slávek mu tu radost neudělal.

I když to na Evě nebylo marné, přece jen mě mrzelo, že nemohu být s klukama na Adamu. Byli to moji vrstevníci a měli jsme k sobě blízko. Všichni přišli od Státního soudu, žádní podrazáci. Jarda Kysela chodil stále za námi na světnici a občas přišel i s dalšími, jako Vlasťou Vejmělkem a Jirkou Janouchem. Byli jsme výborná parta, proto Jarda Kysela jednoho dne povídá: „Lojzo, ty musíš přijít k nám na Adam!“ „No jo, to já velice rád, ale jak to mám udělat?“ „Tak se seber a jdi za velitelem a řekni mu na rovinu, že jsme kamarádi a chtěl bys dělat s námi.“

Z vrchnosti jsem měl vždy obavy, ale nakonec jsem si řekl proč ne a za velitelem šel. Dostal jsem se však jen do předsíně, kde mě zastihl táborák a povídá mi: „Co ty tu hledáš?“ „Chci jít za velitelem ohledně přeřazení ze šachty Eva na Adam.“ „A proč?“ „Protože jsou tam moji kamarádi a chtěli bychom dělat spolu.“ „Kvůli tomu nemusíš chodit za velitelem, to zařídím sám.“ Za necelou hodinu přišel na naši světnici říct mi , že od zítřka pracuji na Adamu. To byl gól!

Šel jsem s klukama na ranní směnu. Zatím co na Evě se pracovalo na směny tři, na Adamu byla jen ranní a odpolední. Překvapilo mě, že nás na šichtu nastoupilo asi jen deset muklů a vedli nás jen dva bachaři. Šli jsme do kopce nad lágr, prošli lesem a objevila se mýtina uprostřed s dřevěnou boudou, vrátkem a malou hromadou zeminy, s kolejemi a jedním vozíkem. Nikde žádná brána, žádný ostnatý drát, žádné špačkárny. Jen těch deset muklů, čtyři civilisti a dva bachaři se samopaly.

Šachta se vlastně teprve rodila. Razilo se hloubení, což znamenalo, že se střílela do země díra asi o průměru čtyř metrů. Po dosažení určité hloubky se teprve měla postavit těžní věž, díra vyšalovat a zařídit těžní klece. Zatím bylo hloubení asi deset metrů hluboké, nad ním stálo velké „bradlo“ s kladkou a vedle vrátek. Od něj přes kladku vedlo lano a na něm zavěšen železný kýbl o průměru asi jednoho metru. Tím se sjíždělo do hloubení, kde pracovali nejdříve civilisti, kteří vrtali dno. Pak jej odstřelili. Po nich sfárali muklové, odstřelené kamení dávali do kýblu, my jej vysypávali do vozíku a po kolejích odváželi na konec haldy a tam vysypávali. To bylo vše.

 

 

Od prvního dne na šachtě jsem nemohl dobře spávat. Taková šance k útěku už podruhé nepřijde. Vzpomněl jsem si na Vodňany a na stodolu a jak jsme to s Honzou vymňoukli. Tuto příležitost jsem si nechtěl nechat ujít! Pomalu se blížil podzim a s ním sychravé dny, zvlášť v krušnohoří, a tím pádem i stížené podmínky k útěku. Čekat do jara se také nedalo, neboť nikdo z nás nemohl tušit, kdy přijde další komando muklů a začne natahovat ostnaté dráty, dělat koridory, stavět špačkárny a celý vrch kopce obšancují bachaři.

Po šichtě za mnou přišel Jarda Kysela a povídá mi: „Lojzo, já bych tě rád s někým seznámil. Dělá taky na Adamu, ale na druhé šichtě.“ Ptám se ho proč, jestli je na něm něco zajímavého. „Člověče, to je kádr! Ten pracoval pro Američany a Angličany najednou, hranice zná jak své boty. Pojď za ním a povykládej si s ním.“

Šli jsme tedy na vrchní barák, kde jsem jej poprve uviděl. Bylo o něco starší než já a od prvního okamžiku jsem k němu cítil určitou antipatii. Nic mi neudělal, ale způsob, jakým se mě na všechno vyptával mi nějak neseděl a zdálo se mi, že se považuje za velmi důležitého. Jmenoval se Vašek Tippl, jeho rodiče byli Rakušáci a zřejmě i on měl rakouské státní občanství. Byl jen o pár měsíců starší než já, ale působil dojmem, že je mu nejméně dvaadvacet let.

Přišel konec srpna, já seděl venku na schodech a z čista jasna se přede mnou objevil Jarda Kysela. Posadil se tak nějak tajuplně a po chvíli povídá: „Lojzo, co kdybychom zdrhli ze šachty? Co ty na to?“ „To je jasné, ale taky se to musí důkladně promyslet! Uvědom si, že jsme hluboko v Krušných horách a obklíčeni kasárnami bachařů!“ „To vím taky,“ povídá, „ale náš plán je dokonalý!“

Plán byl opravdu dobrý, ale čistě teoreticky. Tippl rozhodl, že po příchodu na hloubení a po rozdělení práce přepadnou bachaře, odzbrojí je, svezou do šachty, civilistům vezmou šaty, další mukly na šichtě vyzvou jít s nimi a pokud nebudou chtít, vezmou je taky dolů. Bachaře že vysvléknou z uniforem a převléknou se do nich. Pak půjdou jako eskorta muklů s bachaři, což v tomto prostoru nebylo nic neobvyklého.

Cesty v těchto místech byly silně frekventované Tatrami 111 a tak si promysleli, že jeden „jako“ bachař náklaďák zastaví, řidiče donutí, aby je vzal s sebou a pojedou směrem na západní hranici. Získali by tak enormní náskok skoro osmi hodin, protože na šachtu Adam po celou dobu šichty nikdo nikdy na kontrolu nepřišel.

 

 

Byl to plán chladnokrevně promyšlený a hned mi bylo jasné, že nepochází od Jardy. „No a jak chceš prosím tě ty bachaře odzbrojit? To si myslíš, že ti dají samopaly a pistole a ještě ti poděkují?“ „Lojzo, to je jednoduché. Ten jeden sedí vždycky u boudy a za ním je do ní vchod. Půjdu tam, jako že tam něco hledám. Ten druhý sedává u hloubení, obrácený zády k tomu druhému.Toho u boudy praštím po hlavě majzlíkem od zbíječky, vezmu mu samopal a pistoli. A těmi zbraněmi pak zneškodníme dalšího a máme celou šachtu pod kontrolou.

Mocrát jsme s Jardou hovořili o útěku, i když jsem k tomu s ním neměl moc chuti. Měl totiž velmi malý trest a do propuštění mu zbývalo už jen pár měsíců. Každý útěk je spojen s rizikem, že nevyjde a pak hrozí další soud, v nejhorším případě zranění nebo dokonce zastřelení.

 

 

Nesnesl bych vědomí, že by kvůli mně nemohl na svobodu, a tak jsem začal útěk kritizovat. „Jardo, prosím tě, neblbni. Za pár měsíců jsi doma, tak se na to vykašli. Něco jiného je to u nás, ale ty to nemáš vůbec zapotřebí!“ "No jo, jak tak nad tím přemýšlím, máš vlastně pravdu. Ale prosím tě, Lojzo, drž hubu a nikomu o tom nevykládej!“ To ani říkat nemusel, neboť mezi námi existoval určitý kodex cti a přátelství a nebylo většího zločinu, než jej nedodržet.. pokračování zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Komunistické peklo V. část Následující text: Terorismus islámu slaví výročí »»»

Atllanka | Pondělí 2. 01. 2012, 15.44 | Česko, Komunistický teror, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 3460x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.