Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo IX. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Chtěl jsem s tebou v malé chatě žít, chtěl jsem tě mít rád, a teď musím hrozby bachařovy denně poslouchat. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát…

 

Jen malý potlesk na scéně

Druhého dne pro nás přijel jiný autobus, ale se stejnou posádkou jako včera. Vedli důležitý rozhovor, ze kterého jsme během jízdy vyrozuměli, že někdo přes noc uvolnil řízení a když jeli pro nás, autobus se málem zřítil ze svahu dolů do údolí. Podle rozhořčených gest a jejich debaty o tom, že se to bude muset vyšetřit jsme se dovtípili, že se jedná o sabotáž s pokusem o vraždy.

Některá duše dobrá věděla, že nás čeká oprátka a tak si řekla, že to odskáče i pár darebáků, kteří se zabijí s námi. Do dnešního dne to pro mě zůstalo tajemstvím a kdo to byl už se nikdy nedozvím.

Proces začal, ale o jeho průběhu mohu napsat jen málo. Soud si bral vždy každého jednotlivě a z našeho případu jsem byl sám a tedy poslední na řadě. Po mně přišli už jen pan Kodet a Olda Vogel. Po přečtení a zvážení všech pro a proti se ujali slova naši obhájci.

Jsem mírumilovný člověk jako každý, kdo prožil své utrpení, ale znát jména těchto mužů a pokud ještě žijí, vyhledal bych si je a každému z nich bych dal takovou pořádnou po hubě, že by se podělal.

Mluvili nejdříve tak, že jsme si mysleli, že se spletli a převzali funkci prokurátora. Zapletli do obhajoby stávku na Mostecku, Kladenské dělníky a říjnovou revoluci, to jak jsme zradili dědictví našich dědů v boji proti četnictvu první republiky a že jsme za to právem souzeni, ale přesto se nezříkají naší obhajoby….!

Byla to fraška, ale nikomu se nechtělo smát, ba naopak. Komedie byla dokonalá a nám dávala tušit, co bude následovat. Přelíčení odložili na odpoledne a nás zase odvedli do jakési tělocvičny, či co to bylo.

 

Dračí setba 1.část

 

Po druhé hodině odpolední zahájil jednání předseda soudu. Byly to opět stručné dějiny dělnické třídy v boji za svržení kapitalismu, o obětech, které si tento boj vyžádal, pak něco o tom, jakou zářnou budoucnost jsme měli před sebou a jak jsme ji odhodili. Ukázali jsme prý, že jsme nenapravitelní, a proto se soud rozhodl tvrdě, ale spravedlivě takto. Začal znovu citovat naši charakteristiku a naši touhu zradit vše lidské.

Pak promluvili soudci z lidu a dávali za pravdu předsedovi soudu, že se pokoušel zvážit všechny naše činy a že přihlédl i k tomu, že jsme mladí. Pak nám každému udělil slovo. My jsme zase jen řekli, že svého činu litujeme a to bylo vše, neboť jsme měli hrdlo stažené strachem. Soud se odebral k poradě, ale všichni v sále věděli, že rozsudky už leží na stole.

Po krátkém projevu předseda soudu začal: Po zvážení všech pro a proti rozhodl soud takto. Museli jsme povstat.

 

V uších mi hučelo a jen jsem slyšel… a odsuzují se takto:

  • Tippl Václav k trestu smrti provazem (Udělalo se mi černo před očima)
  • Janouch Jiří k trestu smrti provazem
  • Kysela Jaroslav k trestu smrti provazem
  • Kodet Jiří k trestu smrti provazem
  • Kronus Miloslav k doživotí (Tady mi spadl kámen ze srdce)
  • Vogel Oldřich k doživotí
  • Vejmělek Vlastimil na 25 let
  • Macek Alois na 20let

 

Bylo to ode mě sprosté, moji kamarádi byli právě v tomto okamžiku odsouzeni k trestu smrti a naděje, že mu uniknou byla nulová a přesto se mi chtělo křičet radostí, protože jsem věděl, že budu žít. Bylo mi jedno, za jakých okolností. Bylo mi jedno, jestli budu denně bit, bylo mi lhostejné, jestli budu denně hladovět a budu ponižován. To vše bylo v tento okamžik bezpředmětné, neboť jsem věděl, že žiju a žít budu!!!

V sále se ozval potlesk na souhlas s vyřčenými rozsudky, ale přesto žádný jásot, se kterým snad soud počítal. I ti bachaři za námi byli celkem potichu. Snad si uvědomili, že tady skončil život čtyřem mladým lidem, jejichž zločinem bylo, že se proti zločinu postavili se stejnou zbraní a chtěli svobodu, na kterou měli svým zrozením nezadatelné právo!

 

Sbohem kamarádi

Odvezli nás zpět do vilky a všichni jsme mlčeli. V autobusu byly sedačky po vnitřním obvodu a byli jsme zase spoutaní a seděli mezi bachaři jako při přelíčení. Styděl jsem se pozvednout oči a podívat se na Jardu, Jirku a Vaška, ale nakonec jsem odvahu našel a udělal to. Kluci byli bledí a seděli se skloněnými hlavami.

Najednou vstal ten hlavní z doprovodu a ptá se: „Kdo z vás kouří?“ a nabídl nám každému partyzánku. Vida, i pro něj byl vyřčený rozsudek silnější než očekával. Je něco jiného o smrti mluvit a něco jiného ji prožívat.

Přivezli nás zpět a zase nás spoutali po třech, pustili vlčáka do ohrady kolem našich okýnek. Byla to pitoreskní situace. Mladí muži odsouzení k trestu smrti, další na dlouhé tresty v maličké cele ve sklepení a k tomu vlčák strká svoji hlavu okénkem dovnitř, aby viděl, koho to vlastně hlídá!

Pokaždé, když nás poutali dohromady, snažili jsme se spravedlivě vystřídat, neboť ten, který byl uprostřed, měl spoutané obě ruce a měl tedy ze všech nejméně pohybu. Nemohl se otočit a to nebyla žádná slast. Brali jsme na sebe co nejvíce ohledů a snažili se pohybovat co nejméně.

Horší to bylo, když se chtělo někomu z nás na záchod. To jsme museli vstát všichni tři a svou přítomností asistovat. Dělali jsme si z toho legraci a Jarda Kysela dokonce prohlásil, že takový luxus nemá ani prezident Gottwald a „ten už je nějak střeženej!“

Snažil jsem se Jardu rozptýlit, ale nešlo mi to a raději jsem zmlknul. Odbyl mě tím: „To se ti mluví!“ Chtěl být zřejmě sám se svými myšlenkami a svým osudem a tak jsem raději mlčel a bylo mi jej moc líto. On a Dáňa Štěpán byli moji nejlepší přátelé. Dáňu mi brutálně zavraždili střelou do hlavy, teď chtějí na Pankráci popravit i Jardu.

Nedovedl bych nyní, po tolika desítkách let, přesně říci, kdy v této době jsem naráz ucítil, že se ze mne stal muž. Něco se mi usadilo na duši a já to nedovedl definovat, to až trochu později. Byla to nenávist. Uhnízdila se v mé mysli a bylo mně jedno, že mi lidé říkali, jak je to špatná vlastnost a že ji musím odbourat, chci-li žít jako správný člověk, humanista a demokrat.

Bylo mi to jedno, protože jsem věděl, čeho je a byl tento režim schopen, aby se udržel u moci a požitkářsky hrabal ukradený majetek do svých kapes. Že kvůli tomu umírali mladí a staří lidé bylo naprosto jedno.

Ráno nám sundali pouta, dali snídani a nechali otevřené dveře cel. Jen ty katrové zůstaly zamčeny a za nimi bachař s automatem. Mohli jsme se dát do řeči a když jsem potom nad tím uvažoval, mělo to být asi takové rozloučení.

Nějak jsem se vyhýbal dostat se do rozhovoru s Tipplem, protože jsem mu nemohl zapomenout, že do útěku zatáhl Jardu, když věděl, že má jen pár měsíců do propuštění. Bylo nás na lágru dost s vysokými tresty, mohl si vybrat mezi námi.

Přišel ke mně sám od sebe, položil mi ruku na rameno a povídá mi: „Tak to Lojzo nevyšlo. No, aspoň se podíváš zpátky do věznice.“ Nerozuměl jsem, ale vědom si toho, že mu stěží kladně vyřídí odvolání, nechtěl jsem mu kazit náladu. Celou dobu mi ale vrtalo hlavou, co v tom klášteře sepisoval a proč s ním estébáci mluvili tak slušně a vůbec při tom nebyl bit.

Zeptal jsem se přímo: Vašku, cos to tam na estébárně prosím tě psal?“ Otočil se ode mě a odešel pryč.

Nevím, snad už je to dnes jedno, snad někdo z dnešní mladé generace se bude jednou hrabat v našich spisech a dostane se i k těm protokolům STB a pak to vyjde najevo. Jenže už to asi nikoho nebude zajímat. A proč také? Koho třeba dnes zajímá třicetiletá válka? A nebo případ s panem Kodetem. Seděl tady s hlavou v dlaních a s nikým se nebavil. To je jasné, dal Emilovi Kulhánkovi pistoli a za to dostal trest smrti.

 

Dračí setba 2.část

 

Týfu při tom pokusu o útěk zastřelili. Olda Vogel dostal doživotí, ale co se stalo s Emilem Kulhánkem? Jak to, že nebyl souzen? Jak to, že nebyla na něj podána žaloba? Byla to snad také jen levárna? Byl to snad útěk zinscenovaný Státní bezpečností? Kdo ví, snad to jednou vyjde najevo.

Konečně přišli pro nás a vyvedli nás ven, kde už čekal autobus. Byl to ten s lavicemi po obvodu, takže nás ta samá eskorta rozesadila systémem „jedna ku dvěma“ a nasadila pouta. Projeli jsme Jáchymovem, Ostrovem a vjeli do Karlových Varů.

Zastavili jsme u nějaké budovy a kdosi tam šel cosi vyřizovat. Trvalo to dobré půlhodiny. Dívali jsme se oknem ven a viděli, jak venku pulsuje normální civilní život. Byl to hrozný kontrast – tady odsouzenci k trestu smrti jedou na popravu a za oknem maminka s kočárkem a asi pětiletým klukem jde nakupovat.

Rozjeli jsme se, ale po čase se mi zdálo, že jedeme jiným směrem. A taky že ano. Začaly se objevovat směrovky na Plzeň. No nazdar! Tak už bylo jasné, že nás povezou na Bory a o těch se vykládaly legendy. V duchu jsem si říkal: „Lojzo, buď rád, že žiješ!“ Ale stejně mi veselo nebylo. Zastavili jsme před velkou masivní bránou zasazenou do ponuré budovy.

Byla to borská věznice. Velitel eskorty přečetl jména nás, co jsme dostali tresty na letech a museli jsme vystoupit. Jenom pohledy jsme se mohli rozloučit se svými přáteli, se kterými jsme společně prožili tvrdé týdny na STB v klášteře a ve sklepě vilky. Zmizeli jsme za branou a slyšeli, jak se autobus rozjíždí směr Praha-Pankrác. Z duše jsme si přáli, abychom se jednou sešli a mohli na to všechno jen v dobrém zavzpomínat.

 

 

Všechno se dá přežít

Rozdali nám večeři a bylo slyšet, jak zamkli katrové dveře a pak trochu vzdáleněji dveře vedoucí do sklepa. A to byl moment, na který staří mazáci v korekci čekali. Ten, který byl nejblíže katru a slyšel, že bachaři odešli, spustil asi: „Pánové, vrchnost zmizela, takže můžeme začít. Dnes k nám přišlo několik nových. Tak kdo jste a odkud jste přišli?“ Bylo jasné, že mluví o nás a tak jsem se ozval. „Přijeli jsme z Jáchymova, kde jsme měli proces za pokus o útěk“ a vyložil jsem všechny podrobnosti.

Přidali se další a začali také o tom, co je kde nového, za co jsou v korekci a najednou začal jeden z muklů: „Jmenuji se Rudolf Němec, bydlím Košice, Štůrova 50. Jsem denně bit, prosím, oznamte to mým rodičům a příbuzným! Opakuji, jmenuji se Rudolf Němec“ – a v tom okamžiku se ozval ten první hlas, který oznámil, že vrchnost zmizela a řekl: „Hoši, držte hubu, za chvíli přiletí vrchnost!“

A také ano. Za okamžik se otevřely nahoře dveře, pak katrové dole, byly slyšet několikery kroky, otvírání dveří a pak následoval řev zoufalého a bitého člověka. Byli jsme strachy bez sebe. Zamkli, odešli a po necelé půlhodině: „Jmenuji se Rudolf Němec, bydlím Košice, Štůrova 50…“

Začal jsem brečet a cítil jsem, že jsem s nervy u konce. Kdyby mně nechali řemen, určitě bych se oběsil. Někdy totiž přijde okamžik, kdy si člověk zaslouží trochu klidu a když jej nemůže dostat, tak si jej vezme sám. Toto jméno a adresa mě pronásledují dodnes a mnohokráte jsem si řekl, že bych měl do těch Košic zajet a zjistit, co je to za adresu a kdo se za tím jménem skrývá, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Možná ze strachu, abych se nedozvěděl, že ten chudák v koreci zešílel a místo lékařského ošetření na psychiatrii jej umlátili a rodině pak řekli, že zemřel na zápal plic.

A tak ubíhaly dny v korekci. Na postel se nesmělo sednout, proto jsem stál buď pod oknem, a nebo chodil kolem katafalku, mezi tím dělal dřepy a občas se nechal zbít. Dva dny poloviční dávka skoro z ničeho, třetí den půst. Pak bylo přes den slyšet tlučení kladivem o kovadlinu a domníval jsem se, že asi zámečníci opravují katrové dveře, ale večer jsem se dozvěděl, že útěkářům sundávají železa s řetězem, do kterých byli zakovaní.

 

Dračí setba 3.část

 

Veliký Klement, dělnický prezident rozhodl, že není zapotřebí řetězů a zrušil je. Spíše měl zrušit velitele korekce Brabce a jeho přátele – Valma, potroublého Šepika a Trepku! Už jsem si odseděl zhruba polovinu z toho měsíce, když bylo najednou slyšet, že na korekci zase přijeli noví abonenti.

Byli jsme zvědaví odkud a čekali jsme na večer, abychom se dozvěděli něco nového. Jen se pozamykali dveře, začalo vyptávání. Jeden z nich povídá: „Kluci, nevím, jestli jste se to už dozvěděli, ale před dvěma dny byla na Pankráci velká hrůza. Popravili čtyři útěkáře z Jáchymova!“

Nemohl jsem se ani nadechnout a naskočila mi husí kůže. Někdy právě touto dobou měl být po odpykání ročního trestu Jarda Kysela propuštěný na svobodu. Teď ležel kdesi v márnici se zlomeným vazem, stejně jako jeho kamarádi. Tak žádná milost od soudruha prezidenta! Nějakým způsobem se dělnická třída proti imperialistům prosadit musela!

Dny v korekci měly stejný průběh. Půsty, trocha jídla a tvrdé lože, to znamenalo spaní bez slamníku jen na dřevě, ale to bylo to nejmenší. Ani mě nenapadlo, že by to mohl být nějaký trest.

Měsíc utekl, my se dostali konečně před celu, svlékli to korekční a dostali zas náš mundůr a odvedli nás zpět na céčko, na peří. Dostal jsem se však do jiné cely, ale nijak jsem toho „Renaldína“ nepostrádal. Dral tam peří jen jeden mukl a mám dojem, že se jmenoval Valenta, ale ne ten režisér Vláďa. S tím jsem seděl až mnohem později. Byl to prima kluk, lyžař a jak mi říkal, jednou byl mistrem republiky.

Bezvadně jsme si rozuměli, uměl báječně vyprávět různé historky ze svého života a své závodnické kariéry. Poslouchat jej, to byla dovolená pro duši. Jeho zážitky z Luční boudy však nenapíšu, protože nevím, komu se dostane toto vzpomínání do ruky. Moc mě tedy překvapilo, že dral to peří celkem sportovně a vůbec si nelámal hlavu s tím, že nesplní normu šedesáti deka. Jeho odpověď byla: „Hele Lojzo, mám mít poloviční dávku za padesátdevět deka a nebo za dvacet, tak na to seru!“

Byla to moudrost a já ji přijal za svou. Drali jsme tedy spolu tak, aby se neřeklo a čekali, co se z toho kromě trestní dávky vyklube, ale nevyklubalo se nic. Ptal jsem se jej na ty bachaře, co chodili do korekce mlátit. Hned věděl o koho se jedná. Valm a Trepka! Vyprávěl jsem mu o tom Rudolfu Němcovi, ale on jen mávl rukou a povídá: „Však jen počkej do odpoledne a pak jej uslyšíš!“

A opravdu. Ozvalo se kvílení a po něm zase to „Jmenuji se Rudolf Němec, bydlím Košice, Štůrova 50…“ Byl jsem na Borech hodně dlouho, takže jsem tam málem zmechovatěl, ale ten Rudolf Němec se z korekce po bití ozýval stále. Přitom zákon stanovil nejdelší trest korekce 30 dnů, 12 půstů a 12 tvrdých loží! Inu zákony si dělal každý velitel sám. Zřejmě podle zákona!

Jirka kouřil stejně jako já, ale svátečně. Jednou týdně nás vyhnali se koupat a tak se nám tam podařilo sehnat vždy nějaké to „brko“ a to bylo něco! Bylo totiž možné se tam setkat s klukama ze společných cel a ti se měli relativně lépe než my a mohli nám nějakou tu cigaretu dát.

 

 

Zápalek bylo strašně málo, takže jsme je odborně čtvrtili a když se síra s fosforem odloupla, nestala se žádná tragédie. V tom případě se položil ten kousek hlavičky na škrtátko a pak se kouskem papíru škrtlo tak, aby hořící směs vletěla do kousku připravené vaty a oheň byl tady! Jirka kouřil ze špičky, kterou si zhotovil z držadla koštěte a byl strašně na svůj výrobek hrdý. Říkal jsem mu, že to je asi to jediné pořádné, co v životě dokázal, a proto ta hrdost. Ale nenaštval se, což mě zklamalo.

Sehnat něco na kouření nebo získat novou informaci se dalo jen při koupání, nebo v nemocnici u doktora. Tam se každý týden hlásili ze všech oddělení stovky muklů. Tím pádem byla marodka informačním střediskem, ale muselo se dbát na bezpečnost, neboť bachaři hlídali jak ostříži.

Jednou se nám nepodařilo sehnat žádnou cigaretu a chuť byla veliká. K obědu jsme tehdy dostali asi čtyři listy hlávkového salátu. Já se chtěl na něj vrhnout a Jirka zařval: „Stát!“ Myslel jsem, že zblbnul a ptám se, co se mu stalo, ale on se významně podíval a povídá: „Lojzo, bude se kouřit!“ Tak přece asi zblbnul! Neměl jsem pravdu. „Hele, dáme dva listy salátu na okno usušit, já rozřežu špičku, vyškrábeme močku a tou potřeme ty listy, nakrájíme a zabalíme do hajzlpapíru a budeme kouřit jako džentlmeni.“

Teda to byl nápad! Slunko právě svítilo na okno a tak jsme tam rychle položili ty listy a každých pár minut jsme se chodili dívat jak schnou. Ale nějak se těm potvorám nechtělo. Slunko odešlo, chuť zůstala, tak jsme stočili klozetové papíry do ruličky, zapálili, polozvadlé saláty dali nad plamínek a sušili. Listy se začaly kroutit, scvrkávat a co bylo důležité, schnout. Jirka rozpůlil špičku a seříznutým brkem začal vyškrábávat tmavohnědou mazlavou masu a láskyplně ji nanášet na mezi tím už seschlé listy.

Smrdělo to hrozně, ale co by člověk neudělal pro požitek z kouření! Močky bylo méně než Jirka očekával a stačila stěží na jeden list. Ten jsme tedy srolovali jako roládu a nakrájeli, zabalili do toaletního papíru a už se těšili na první šluk. Bylo to hrozné, ale dalo se to kouřit a dokonce to obsahovalo i ten vysněný nikotin. Po tomto požitku se nám sice udělalo špatně, ale zakouřili jsme si a zahnali hlad.. pokračování zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

««« Předchozí text: Komunistické peklo VIII. část Následující text: Komunistické peklo X. část »»»

Atllanka | Neděle 22. 01. 2012, 17.49 | Komunistický teror, Osobnosti, Česko | trvalý odkaz | vytisknout | 2661x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.