Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Enola Gay - Hirošima a Nagasaki

Zemřel Paul Tibbets

 

Motto: Ve čtvrtek 1.11.07 zemřel ve svém domě v Ohiu ve věku 92 let Paul Tibbets, pilot bombardéru B-29 Superfortress, který pojmenoval po své vlastní matce Enola Gay…

Z letadla Enola Gay byla pak 6. srpna 1945 shozena atomová bomba Little Boy na japonské město Hirošima.

Pro někoho je celkem obtížné udělat si na svržení dvou atomových bomb na Japonsko jednoduchý názor. Bomby zabily defakto až stovky tisíc lidí, převážně civilistů. Na druhou stranu bylo touto akcí zabráněno plánované invazi do Japonska, a zachráněno v podstatě mnohem více životů, protože Japonsko po svržení druhé bomby na Nagasaki konečně kapitulovalo.

Paul Tibbets bude odpočívat v neoznačeném hrobě, protože nechtěl aby se místo jeho posledního odpočinku stalo místem různých hloupých protestních akcí, což by se klidně při dnešním pseudohumanismu stát mohlo. Paul Tibbets se až do konce života netajil faktem, že za provedenou akci necítí vůbec žádné výčitky.

 

Po své misi před 60 lety řekl:

  • Hnala mě jediná myšlenka, udělat svou práci jak nejlépe jsem mohl, abychom mohli ukončit zabíjení tak rychle, jak jen to bylo možné.

 

Enola Gay

Enola Gay svrhla svou bombu 6. srpna 1945 ráno v 8:15 na Hirošimu. Síla exploze této atomové bomby, která dostala přezdívku Little Boy, se odhaduje na 12 až 20 kilotun TNT. Vybuchla ve výšce cca 600 metrů nad zemí a v průběhu pár minut zničila na 62 000 budov a bezprostředně výbuchem zabila něco okolo 70 000 lidí.

 

 

Letadlo patřilo k 509. americké letecké divizi se základnou na ostrově Tinian a bylo speciálně upraveno pouze pro atomové bombardování. Byly mu odebrány všechny pancíře a ponechány jen dva kulomety (zadní a záložní přenosný). Letadlo mělo nádrž pouze na 7000 galonů paliva, namísto předepsaných 7400, aby byl letoun lehčí, obratnější a schopný donést atomovou pumu do cíle.

Po shození své atomové zbraně musel letoun provést 155 stupňový obrat a nasadit vysokou akceleraci, aby stihl uniknout nebezpečné tlakové vlně. Zadní střelec – Caron pořídil několik snímků atomového hřibu a zpustošené Hirošimy.

Posádka letadla byla pečlivě vybraná a prověřená s ohledem na vysoké utajení úkolu. O atomové bombě ale až do poslední chvíle nikdo z pilotů nevěděl, s výjimkou velitele. Ten jim podstatu úkolu osvětlil, až když letadlo zamířilo na Hirošimu.

 

 

Posádku letounu Enola Gay tvořili:

  • plk. Paul W. Tibbets, Jr. – velitel, první pilot
  • kpt. Robert Lewis – druhý pilot
  • maj. Thomas Ferebee – bombometčík
  • kpt. Theodore „Dutch“ van Kirk – navigátor
  • por. Jacob Beser – rádiolokační důstojník (jediný voják, který se zúčastnil obou atomových úderů)
  • por. Richard Nelson – radista
  • plk. William „Deak“ Parsons – námořní expert na výbušniny
  • por. Morris R. Jeppson – kontrola elektronických obvodů pumy
  • sgt. Wyatt Duzenbury – palubní technik
  • sgt. Robert Shumard – pomocník pal. technika, střelec
  • sgt. Joe Stiborik – střelec, jeho rodina pocházela z Čech, konkrétně ze Žďáru nad Sázavou
  • sgt. George „Bob“ Caron – zadní střelec (pravděpodobně první člověk, kdo viděl Hirošimský atomový výbuch)

 

Kdo seje vítr..

Z veřejného mínění nemuseli mít velitelé operací vůbec žádné obavy. Přestože před druhou světovou válkou americká veřejnost, ovlivněná pacifistickým hnutím, bombardování měst odsuzovala, během války velmi rychle změnila názor.

Bombardování Coventry, Rotterdamu, Stalingradu, Varšavy, zvěrstva koncentračních táborů aj. přispěly k tomu, že s nepřítelem prezentovaným zeměmi Osy neměla veřejnost (a nejen americká), až na naprosto sporadické výjimky, nejmenší slitování. Nálety na Hamburg, Drážďany nebo Tokio byly považovány za naprosto legitimní použití vlastního letectva ve válce, kterou nevyprovokovaně začal nepřítel.

Platnost okřídlené průpovídky „Kdo seje vítr – sklízí bouři“ měli poražení pocítit doslova a do písmene na vlastní kůži.

 

 

A Japonsko mělo tu smůlu, že zůstalo poslední a samo. Navíc mělo na svědomí, pro Američany těžko zapomenutelné, zákeřné přepadení Pearl Harboru, ke všemu podpořené proradným vyjednáváním japonského velvyslance Kičisabura Nomury se státním sekretářem Hullem o míru, ještě v době, kdy už byl Pearl Harbor bombardován.

Bataanský pochod smrti, svědectví o nelidském zacházení a bestiálním vraždění civilistů v okupovaných zemích, povraždění čtvrt milionu Číňanů jako odveta za jediný Doolittleův nálet a zastřelení zajatých pilotů, fotografie japonských důstojníků s rozpáranými břichy po rituálních „sepukku“, nálety pilotů kamikadze, stínání zajatců a fanatické sebevražedné útoky „banzai“ nesrovnatelné s čímkoli, co by znali vojáci z jiných bojišť, přispěly k tomu, že každý prostředek, který by zkrátil válku byť o jedinou hodinu nebo ušetřil jediný život spojeneckého vojáka, byl považován za dostatečně dobrý a jeho nasazení minimálně za ospravedlnitelné.

 

Poslední šance

27. července 1945 byl rozhlasem odvysílán text Postupimské deklarace. To byla poslední možnost na ukončení války, kterou spojenci Japoncům dali. Alternativou bylo pouze naprosté zničení. Odpověď premiéra Suzukiho „…vláda neshledala na deklaraci nic důležitého, nezbývá než ji úplně ignorovat a rozhodným způsobem bojovat za úspěšné ukončení války“ se rovnala vyřčení rozsudku.

 

 

Účastníci postupimské konference i přes určité výhrady nakonec s použitím „nových mimořádně ničivých zbraní“ souhlasili, včetně Stalina, který byl také informován a řekl, že „nová zbraň bude jistě dobře využita proti Japonsku“.

Prvním cílem byla Hirošima. Osmé největší město v Japonsku bylo významným vojenským přístavem s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka, tvořená 40 000 muži převážně 2. vševojskové armády. Navíc bylo na poměrně rovinatém terénu, což považoval velitel letounu plukovník Paul Tibbets za ideální.

Osádky letadel nevěděly přesně jakou zbraň mají na palubě, věděly jen že je účinná, velmi účinná. Bylo jim sděleno, že výbuch asi zničí vše v okruhu tří mil. Nad tímto údajem jen užasle vydechly. Kromě toho jim byly promítnuty záběry z Alamogorda pořízené ze vzdálenosti 10 km, ale ničivý účinek se nedal spolehlivě posoudit, protože kolem byla jen poušť.

 

Spojenci neměli zájem na masakru civilistů.

Obyvatelstvo Hirošimy i dalších cílových měst bylo dva dny dopředu varováno před zkázou. Bombardéry shodily 720 000 letáků, ale varování nebyla věnována pozornost, zřejmě proto, že obyvatelstvo nabylo falešného dojmu, že osamělé bombardéry, které nad město přilétaly neznamenají hrozbu.

 

 

6. srpna dopadla na Hirošimu uranová bomba „Little Boy“ s tritolovým ekvivalentem 20 kt. 75 000 lidí zahynulo okamžitě, dalších 200 000 postupně na následky ozáření.

Japonci nejprve nevěřili zprávám a odmítali uvěřit, že by se mohlo jednat o jadernou zbraň, ale domněnku definitivně potvrdil dr. Nišina, který prováděl dozimetrická měření přímo na místě výbuchu.

Těžkým ranám neměl být konec. Japonci se pokusili zjistit stanovisko Sovětů. Ale ti v dané situaci také nemohli otálet a čekat na konec vyjednávání s Čankajškem. Na setkání v Kremlu, 8. srpna 1945 moskevského času, vyslechl japonský velvyslanec Togó od komisaře zahraničních věcí Molotova oznámení o vyhlášení války počínaje příštím dnem, tedy 9. srpnem ráno, které vzhledem k časovému posunu ovšem na Dálném Východě již nastalo a tak bylo dosaženo taktického překvapení.

Obrovská armáda se pohnula.

Pod tíhou těchto okolností považoval císař za nezbytné přijmout Postupimskou deklaraci a předseda vlády svolal na ráno 9. srpna zasedání Nejvyšší rady pro řízení války. Vojenští představitelé se ale stále nevzdávali naděje na odražení invaze a svedení poslední bitvy.

 

Americké hrozby považovali za blamáž.

Z pohledu Američanů se nic nedělo, nikdo je nekontaktoval, nepřicházely žádné reakce. Bylo tedy rozhodnuto o použití druhé bomby. Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad cílem byla hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil náhradní cíl a do dějin tak smutně vstoupilo Nagasaki. Z vojenského hlediska nebylo jako cíl vůbec ideální, protože se rozkládalo na pahorcích v zálivu, kde se řeka Urakami vlévá do moře. Přestože plutoniová bomba „Fat Man“ měla větší ráži (22 kt TNT) ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě zahynulo přibližně 30 000 lidí.

 

 

Nejvyšší rada se dozvěděla o Nagasaki kolem poledne. Přesto se rada nebyla schopná celý den dohodnout na nějakém závěru. Nakonec byla svolána konference, na kterou byl přizván císař Hirohito. Přišel těsně před půlnocí a kolem 2. hodiny ranní byl požádán o stanovisko. Doporučil přijmout podmínky z Postupimi. Nikdo se neodvážil odporovat.

Válka oficiálně skončila 2. září 1945 – šest let a jeden den po tom co začala.

 

Místo epilogu

Z dnešního pohledu je velmi snadné odsoudit bombardování Hirošimy a Nagasaki jako barbarský čin, ale pokud se na celou věc podíváme očima velitelů, kteří rozhodovali o životech svých vojáků, vypadá celá věc úplně jinak. Řečeno diplomaticky: s vysokou mírou pravděpodobnosti, téměř hraničící s jistotou lze prohlásit, že použití jaderných zbraní přispělo k významnému zkrácení druhé světové války a v konečném důsledku znamenalo ušetření tisíců životů především civilních obyvatel.

Z čistě vojenského hlediska bylo jejich použití naprosto opodstatněné. Osud obou měst by byl pravděpodobně stejný, ne-li horší (stačí porovnat s Tokiem), jediný rozdíl by byl v počtu nasazených sil a počtu jejich obětí. Obě čísla by byla nepochybně mnohem vyšší.

Byla to demonstrace síly? Jistě. Nikdo a tím méně militantní vláda Japonska by nepodepsal bezpodmínečnou kapitulaci slabému nepříteli. Pokud se tak stalo (a stalo se), tak demonstrace splnila svůj účel. Válka, která se měla táhnout možná ještě celý rok, skončila během necelého měsíce.

Vyšlo v časopise ATM 2004/08 

 

Názor Atllanky je totožný s námořníkem Paulem

 

 

Dnes jednaosmdesátiletý ex-námořník z Indianapolisu Paul Murphy se celý život k bombardování Hirošimy staví stejně:

Použití atomové bomby v této konkrétní situaci byla ta nejužitečnější jednotlivá věc, kterou jsme za celou válku udělali! Svrhli jsme bombu, zmařili mnoho japonských životů, ale mnoho amerických jsme zase zachránili tím, že jsme se nemuseli v Japonsku vylodit.

Oni by bývali bojovali do posledního muže, jak k tomu byli vycvičení… Zeptejte se kteréhokoli vojáka v Pacifiku, který by se býval měl invaze zúčastnit! Řekl by vám to samé…

Letadlo Enola Gay je dnes vystaveno ve Smithsonově muzeu letecké a vesmírné techniky ve Washington, D.C. nedaleko letiště Dulles.

 

 

Václav Bělohorský 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

««« Předchozí text: Politické procesy? Následující text: Egypt dolary od USA posílá Hamásu »»»

Atllanka | Pátek 2. 11. 2007, 18.56 | Historie, Válka, USA | trvalý odkaz | vytisknout | 3189x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
[1]
Zelee mejl web Sobota 3. 11. 2007, 10.47

…a víte, že tehdejší plukovník Tibbets svůj Superfortress, který den před náletem nazval po své matce „Enola Gay“ ukradl? Ano, sebral ho svému podřízenému, protože byl v lepším stavu, než B-29 na které dosud létal. (Hádka o letoun je autenticky popsána v dokumentu televize BBC Hiroshima)

Nelze přidávat nové komentáře.