Atllanka

8.5.2008: Klikněte vlevo na Vyhledávání a zadejte co hledáte, např.: Mašínové, islám, socani, atd. Nížeji se Vám zobrazí texty slovo obsahující. Rozklikněte a vyberte si článek. Hezký den, přeje Atllanka… :) … Starší aktuality

Komunistické peklo II. část

Svatava Nováčková – Příběh Aloise Macka

 

Motto: Už se mi tvůj šátek v dáli ztrácí, smutek v duši mám, já se pro Tě v cele na Pankráci asi ustýskám. A to proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatej drát…

 

Cesta do kriminálu II.

Nemluvili jsme o tom, ale oba jsme podvědomě cítili, že ten zátah proti nám nebude moc silný, neboť udání bylo pár kilometrů od hranic a tak se dalo předpokládat, že jsme se vrátili zpět. Pokoušeli jsme se tedy lovce oklamat prostou taktikou, a to zůstat pěkně zahrabaní v lese a teprve až se první vlna stáhne, pokračovat lesem na severovýchod.

Alespoň pro prvních padesát kilometrů jsme se dohodli na pochodu v noci. Byly asi dvě hodiny po půlnoci a odhadovali jsme, že máme nejméně hodinu času, abychom si našli dobrou skrýš. Byl to menší problém, než jsme se domnívali. Terén byl hustě zalesněný a vlnitý. Navíc jsme na každém kroku naráželi na hromady klestí, které byly zřejmě připraveny k odvozu.

K tomu se nám podařilo narazit na vyschlé koryto potoka, jen asi dva metry široké, ale na tomto místě i dva metry hluboké. Zřejmě, když tál sníh, v něm prudce tekoucí voda odplavila spodní písčitou zeminu a vrchní, protkanou tisíci kořínků a kořenů, nechal být. Ty jakoby vytvářely přírodní strop. Poblíž leželo několik hromad chvojí a haluzí, které jsme naházeli dovnitř do koryta, udupali je a bokem zalezli dovnitř.

Dýchali jsme těžce námahou, ale jisti, že tady nás nikdo nenajde. Nic lepšího se sehnat nedalo a tak se nám podařilo celkem rychle usnout. Noc byla studená! Jaro teprve začínalo, teplota slabě nad nulou. My s Honzou jen v jarním oblečení, přikrytí suchým mechem, z boku chráněni chvojím a přírodním stropem.

Usnuli jsme sice rychle, ale ne na dlouho. Strach ze zátahu byl silnější než únava. Usni člověče, když víš, že někde poblíž jsou zformované jednotky vojska a pohraniční stráže včetně policie, které se snaží zneškodnit dva špiony s bůhvíjakým úkolem.

Že jsou ozbrojeni samopaly, zatahují oblast kolem nás a jsou připraveni použít zbraně, neboť nejen, že jim komunismus dal k tomu právo, ba naopak – byla to jejich povinnost! Leželi jsme bez hnutí a každý šelest, který jsme zaslechli, nabýval obřích rozměrů. Ale nedělo se vůbec nic.

 

 

Začalo svítat.

My to tušili, vlastně já jsem to tušil, protože Honza nakonec opravdu usnul. Nevydržel jsem to a začal se hrabat ven. Centimetr po centimetru a při sebemenším šelestu, který jsem způsobil ve mně hrklo. Konečně jsem se postavil na nohy a otevřel se mi nezapomenutelný pohled na šumavskou krajinu.

Obrovské stromy, zdravé a silné stály nehybně a jejich korunami pronikaly první sluneční paprsky, které se ztrácely v oparu, jež pomalu, pohnut teplem, stoupal nahoru k jeho zdroji. Balzac nebo Goethe by dovedli perfektně popsat ono splynutí člověka s přírodou, neboť by nic netušili o nebezpečí, které na nás snad na každém kroku čekalo.

Já jsem se musel vrátit k realitě. Zima se mnou lomcovala, zuby mi cvakaly, ale mohl jsem se konečně protáhnout. Honza byl stále schovaný. Ne, že by se bál vylézt, ale stále spal a to mě do určité míry ranilo. Měl nervy pevnější než já a když po chvíli přece jen ze svého pelechu vylezl ven, dokonce zářil. Po celý zbytek noci jsme nezaslechli žádný podezřelý šelest, nebylo slyšet štěkot psa, ani hlasy lidí, a tak jsme se konejšili tím, že se přece jen domnívají, že jsme se vrátili do Německa a zátah na nás nebude tak hrozný.

Nechtěli jsme však riskovat a rozhodli se zůstat celý den v úkrytu. Stáli jsme přitisknutí k masívnímu kmeni zdravého buku, nechali se hřát vycházejícím sluncem a vychutnávali pohled na ranní krajinu plnou klidu a pohody. Mlha již téměř rozptýlená stoupala pozvolna nahoru a teplé paprsky měly magickou moc. Přestal jsem se chvět a bylo mi dobře. Přitisknut ke stromu jsem se začal rozhlížet kolem, ale kromě několika strak a nás nebylo v lese živé duše.

„Tak nevím, ale mám takový dojem, že jsem se přece jen zmýlil“, povídá Honza a já na něj nechápavě koukám. „O čem prosím tě mluvíš?“ „Ale nic, jen si tak myslím, že jsem mu snad křivdil a možná vůbec žádnou policii nevolal. Třeba to jen fingoval, abych z jeho domu vypadl a nechal jej v klidu a my teď tady mrzneme zbytečně.“

K jeho názoru jsem se přikláněl, ale stoprocentně jsme si jisti nebyli. „A co máš teď v úmyslu? Chceš sejít na silnici a pokračovat po ní dál? Uvědom si, že jsme špinaví, střapatí a bez českých dokladů v pohraničním pásmu, kde každý zná každého a kde cizí člověk se stává okamžitě nápadným. Dělej si co chceš, ale já zůstávám v úkrytu a teprve v noci vyrazím dál.“ Honza se trochu urazil. Chtěl prý jen naznačit, že nemusíme tak úzkostlivě dbát na to, abychom nepůsobili žádný šelest.

Stačí se vyhýbat lidem a snažit se co nejrychleji dostat do vnitrozemí. Spadl mi kámen ze srdce. Celý den jsme přečkali v korytě potoka nebo v jeho blízkosti. Ani jednou jsme nezaslechli lidské hlasy, nebo zvuky auta či traktoru. To nás uklidňovalo a dávalo pocit jistoty, ale začal se vtírat hlad a žízeň. Ta byla horší a kazila dokonale náladu. Stávala se nesnesitelnou a utěšovalo mě Honzovo tvrzení, že jakmile večer vyrazíme, dostaneme se k potoku, kterými je Šumava protkaná.

Večer jsme se vydali na severovýchod. Podle slunce jsme si určili přibližný směr pochodu, ten jsme přenesli na hvězdy, které začínaly v hojnosti svítit a rychlým indiánským pochodem jsme šli vstříc našemu pražskému cíli. K vodě jsme se dostali opravdu velice rychle, což naši náladu neobvykle povzneslo. Zato náš pochod se stával složitějším než jsme předpokládali.

Je velký rozdíl šlapat za světla po asfaltové silnici, nebo plahočit se po lese, kde nevidíš na krok, zakopáváš o maliní a ostružiní, stokrát padáš a zase se zvedáš, oči upřené více na oblohu jako na zem, abychom si zbytečně nezacházeli. Navíc je třeba vnímat zvuky kolem, neboť nebezpečí nebylo zdaleka za námi. Ba naopak, byli jsme přímo v něm. A to zatracené ostružiní! Stále jsme o něj klopýtali, zraňovalo kotníky a při pádu jsme měli i škrábance na rukou. Nevzpomínám si, že bych v mém životě nadával v jednom kuse tak dlouho jako tenkrát! Kolik jsme urazili kilometrů nevím. Vím jen, že jsme byli s naším výkonem spokojení.

Zdálo se nám, že obloha začíná na východě světlat a tak jsme si začali hledat další nocleh. Už jsme nebyli tak úzkostliví, neboť jsme tušili, že nejhorší máme za sebou. Zalehli jsme jen do hustého křoví a během minuty jsme spali jako dřevo. Probudil jsem se zimou asi kolem poledne. Údy jsem měl ztrnulé a tak jsem vyskočil, abych se trochu protáhl. V ten moment mi ztuhla krev v žilách!

Ode mě asi tak dvacet, třicet metrů jde starší paní a přímo proti mně. Udělalo se mi nevolno, ale co v rychlosti vymyslet? Byl jsem unavený, špinavý a rozcuchaný. Rysy ztrhané z nevyspání a určitě jsem nepůsobil dojmem, že jsem lesní dělník a jdu do práce. Napadla mě bleskově myšlenka dělat, že jsem se právě vykadil a natahuji si kalhoty. Jak mě zahlédla s kalhotama v ruce, otočila se a zmizela bez jediného slova. Sledoval jsem ji dost dlouho a uklidňovalo mě, že se nesnažila prchnout moc rychle. Dávalo to tušit, že našemu střetnutí nepřikládá žádnou váhu. A mám-li být upřímný, teprve po několika minutách se mi rozklepaly nohy.

Honzovi jsem o tom zážitku neřekl, protože jsem mu nechtěl přidělávat starosti. Znovu jsem zalehl, ale už jsem neusnul. Měl jsem přece jen obavy, že si to ta paní rozmyslela a udala nás na bezpečnosti. Ale nebylo tomu tak a díky Bohu pro nás! Hlad se stával nesnesitelným a před námi další celonoční pochod až zase do ranních hodin. Obdivoval jsem se Honzovi, že dokázal až na několikaminutové přestávky celý den prospat. Byl ve výborné formě a pomalé rozcvičce jsme vyrazili dál.

Únava z hladu se stávala z minuty na minutu citelnější a podvědomě jsme tušili, že jsme urazili podstatně méně kilometrů než předešlé noci. Stávali jsme se apatickými, hovořili málo a ve všem byla cítit popudlivost. Bylo nám nesmírně zima, ruce a nohy jsme měli rozškrábané do krve, na nohou se mi udělaly puchýře a tak jsem pomalu začínal rezignovat. Honza na tom nebyl lépe, pořád si něco vykládal pod nos, ale rozumět mu nebylo.

Nechtěl jsem přilévat oleje do ohně a tak jsem raději mlčel. Pálilo mě však na jazyku říct mu, že stačilo tenkrát jít zpět do Německa, tam se vykoupat, vzít si s sebou české koruny, přejít přes Jezerní stěnu, sednout na vlak a jet až do Prahy. Cítil jsem, že Honza uvažuje podobně a bylo lépe zbytečně nemluvit.

 

 

Chtělo se nám najít pořádný nocleh. Znamenalo to vyhledat nějaké stavení a doufat, že nás někdo neshodí, což bylo v té době v pohraničí téměř absurdní, nebo dostat se do nějaké stodoly a vyspat se tam. Štěstí bylo na naší straně. Před sebou jsme tušili malou planinku a na ní větší tmavý bod, který nám nedal klidu. Vypadalo to jako stavení, ale protože vesnice, kterou jsme obešli, byla asi půl hodiny za námi, hádali jsme, že se jedná o seník.

Zrychlili jsme chůzi a ejhle! Seník, z větší části rozpadlý, ale přesto, že začínalo jaro, bylo v něm ještě seno. Ne moc, ale stačilo, abychom se do něj zahrabali a konečně se perfektně vyspali! Sundal jsem si boty a ponožky, načechral si seno pod hlavu, roztáhl se jak široký tak dlouhý a vychutnával pohodu a jeho vůni, která byla tak omamná, že se nám z ní začala točit hlava.

Byli jsme mladí, únava rychle zmizela, ale co se stávalo nesnesitelným byl hlad. Poslední jídlo jsme snědli před pár dny v Pasově a tak bylo jasné, že teď padne rozhodnutí, co podniknout. Nezbývalo než se vrátit do vesnice a pokusit se něco ukrást. Loučení se seníkem bylo bolestné, ale nebylo možné v něm zůstat celý den. Patřil k místům, která byla nejvíc prohledávaná, zvlášť při takovém zátahu, kde bezpečnost tuší americké špiony.

Za necelou hodinku chůze se objevila vesnička. Noc byla studená, ale jasná a to usnadňovalo orientaci v roztroušené osadě. Imponovalo nám stavení skryté za remízkem a bylo rozhodnuto. Pomalu jsme se k němu blížili a dávali veliký pozor na to, abychom způsobili co nejmenší hluk a měli uši napjaté, jestli nezaslechneme vrčení psa. Zřejmě žádného neměli, neboť dům spal spánkem spravedlivých.

Asi dvacet metrů od stavení stála kolna a z ní se ozývalo mírumilovné kvokání. Nejspíš mají slepice také sny a jedné se to stalo té noci osudným. Dveře kolny byly zajištěné jen opřenou fošnou a dostat se dovnitř nebyl žádný problém. Čekali jsme chvíli přitisknutí ke zdi a naslouchali, zda se ve stavení přece jen neozve nějaký pohyb.

Rozkoukali jsme se celkem rychle. Na pravé straně stál kurník a Honza přešel k činu. Otevřel jedna dvířka, hmátl dovnitř a už držel jednu chuděru za křídla a táhl ji ven. V ten moment spustily slepice srdcervoucí křik a mně se zdálo, že zaplavuje celou osadu. Vyrazili jsme ven a už nám bylo jedno, jestli nás někdo slyší, nebo ne. Letěli jsme pryč, Honza držel křečovitě slepici za jedno křídlo, ta křičela a bojovala o svůj život. Marně! Byli jsme hladoví a této pochoutky bychom se nezřekli za nic na světě!

Určitě jsme ten první kilometr se slepicí uběhli za čas, který by byl jistě rekordem, ale my běželi dál. Měl jsem pocit, že už musíme být blízko toho seníku i když bylo jasné, že tam nemůžeme. Oheň by byl z daleka vidět, nehledě na to, že jestli jsme vzbudili sedláka a ten to oznámil policii, určitě by všechny seníky v okolí pročesávali. Dostali jsme se do husté lesní pahorkatiny a v jednom malém žlebu se rozhodli provést exekuci na nevinné oběti. Přesto, že jsem byl hladný, odmítl jsem tu chuděru zabít a přenechal to Honzovi.

Bylo mi milejší hledat dříví a přijít až po vykonání rozsudku. Topiva bylo všude habaděj a po několika minutách začal obřad. Honza už seděl na zemi a před ním bezvládná slepice. Pokoušeli jsme se ji oškubat, ale byl to větší problém, než by se zdálo. Peří drželo jak přišité a škubali jsme jej i s kůží a to nám bylo líto. Rozhodli jsme se, že ji napíchneme na klacek a že peří shoří.

Teda jedl jsem v životě různá jídla, ale na tuto slepici do nejdelší smrti nezapomenu. Už její samotná příprava byla něco unikátního! Udělal jsem malý ohýnek, aby jeho záře ze žlebu nebyla moc vidět. Honza zatím napíchl slepici na klacek ze syrového dřeva, já uřízl dvě rozsošky, zapíchl do země a začal velký obřad. Jakmile plameny zasáhly peří, ovanul nás smrad tak silný, že se nedalo v blízkosti slepice sedět. Navíc nám šel kouř přímo do očí. Štípal a my byli netrpěliví, kdy už bude konečně poživatelná.

Zanedlouho po „vůni“ ze spáleného peří a štiplavého kouře se přidala další a to ze spáleného masa. Nebylo jednoduché udržovat jen malý oheň, aby nás jeho záře neprozradila, ale na druhé straně aby byl tak intenzívní, že by se na něm dala ugrilovat slepice. Nakonec nám bylo jedno, jestli už je ta chuděra ve stavu poživatelnosti a pustili se do ní. Přišli jsme na to, že kuchaři rozhodně nejsme. Nahoře byla spálená, uvnitř úplně syrová. Navíc spálená brka v kůži chutnala přímo katastrofálně. Polosyrová, se škvarky spáleného peří, se sraženou krví, ale přece jen lahůdka! Zmizela v čase, který nemá obdoby.

 

Zadržení

I když ne nasyceni, ale přece jen najezení jsme se cítili božsky dobře a o nějakém pochodu už nebyla ani řeč. Navíc to příjemné teplo z ohýnku, který jsme udržovali dále mělo za následek, že se nám vůbec nechtělo zvednout. Ale všechny slasti mají jednou svůj konec a nám nezbylo, než se zvednout a vyrazit.

Když se noc blížila k ránu, měli jsme pocit, že jsme urazili pěkný kus cesty. Našli jsme si takové pěkné místečko v trávě, natáhli se a vychutnávali pohodu. Svět se nám zdál být zase moc hezký. Moje myšlenky zabíhaly stále zpět na poslední kilometr chůze před naším odpočinkem. Přešli jsme totiž nějakou státní silnici a ta jako by voněla civilizací a v neposlední míře naším cílem. Bylo mi jasné, jak daleko bychom se po takovém krásném povrchu dostali s podstatně menším vyčerpáním a to mi nedávalo klidu.

Že Honza myslí stejně jako já se mi v následujících minutách potvrdilo. Povídá: „Lojzo, co tomu říkáš, kdybychom se už na to vybodli a šli dál po cestě?“ Poslouchám, co bude asi pokračovat a on povídá: „Možná, že na nás vůbec nikdo žádný zátah nedělá. Možná, že vůbec na policii nevolal a my se tu zbytečně plahočíme, zatím co jsme mohli být už dávno v Praze a nebo dokonce v Dornstadtu. Už bych nejraději sešel na cestu a pokračoval po ní.“

Jeho slova mi zněla jako krásná melodie. Představoval jsem si, jak to bude hezké, mít pevnou půdu pod nohama. Honza dál povídá: „Víš, půjdeme normálně po cestě a kdyby se přece jen stalo, že by nás někdo zastavil a ptal se co tu děláme, řekneme, že jsme na lesní brigádě a že jdeme navštívit kamarády.“ Mně bylo tenkrát už všechno jedno, toužil jsem jen po troše pohodlí v civilizovaném prostředí. Vykoupat se, obléct si něco čistého, najíst se dosytosti a až si Honza vyřídí svoje, tak rychle zpět.

Povídám: „Honzo, teď si ještě chvilku zdřímneme a pak vyrazíme. Rozumí se po silnici!“ Honza se začal pochechtávat a málem jsme si začali nadávat, proč jsme tak pitomí a plahočíme se celé noci hrozným terénem úplně zbytečně! Honzova výmluva sice nezněla přesvědčivě, ale utěšovali jsme se, že jí ani nebude zapotřebí. Doufali jsme, že chytíme třeba i stopíka a budeme pryč dřív než se nám může zdát. S těmito růžovými představami jsme usínali. A protože věřím tomu, že jsou na světě jen dobří lidé a jen okolnosti je dělají zlými, představoval jsem si, jak nás dobrosrdečný šofér vezme k sobě domů, dá nám najíst a nakonec dostaneme od něj i peníze na cestu do Prahy.

Je to krásné mít sny a ještě krásnější, když se splní! Protože jsme se rozhodli pokračovat po silnici, nebylo zapotřebí zůstat zalezlí celý den. Naopak jsme potřebovali pokračovat v pochodu za světla. Budíček byl asi kolem deváté hodiny ráno. Cítili jsme se perfektně a vypadalo to na pěkný den. Silnice ležela před námi na dosah. Byla čistá a hebká jako žádná jiná na světě! Dojít k ní bylo otázkou několika minut a tak, bavíce se vesele, kráčeli jsme k ní.

Byl to přepych, cítit pod mohama pevnou půdu a navíc vedla naším směrem! Obcházela naše poslední místo odpočinku a zazdálo se nám, že za zatáčkou je vidět ceduli s označením názvu obce, ke které jsme se blížili. Podle ní bychom mohli zjistit, jak daleko jsme se již dostali. Zvědavost nás nutila přidat do kroku. Honza měl lepší oči a už se snažil na dálku rozlousknout, kde to vlastně jsme.

 

 

„Vypadá to asi na Bavorov“, když v tom náhle zazní příkrý hlas: „Ruce vzhůru a neotáčet se!“ Ruce nám vyletěly nahoru a dech se nám zadrhl v hrdlech. Nesměli jsme se otočit, ale podle hlasů se dalo usoudit, že na cestě za námi stojí asi pět mužů. Vlevo od nás z lesa bylo slyšet praskot větví a před námi se objevilo dalších pět vojáků se samopaly, kterými mířili na nás. Bylo to poprve v mém životě, kdy na mě někdo mířil ostře nabitou zbraní a přitom byl ochoten kdykoliv tuto zbraň použít!

„Roztáhněte ruce nad hlavou“, zazněl další povel a my hned uposlechli. „Roztáhněte nohy! Skloňte hlavu na prsa!“ Jeden povel padal za druhým a nám bylo strachy nevolno. Toto už nebyl úryvek z románu či nějakého vyprávění, toto byla realita a já měl opravdový strach. Přední skupinka vojáků se rozdělila napůl – jedna z levé strany vozovky, druhá z pravé, samopaly namířené na nás. Stačilo udělat jeden mylný pohyb a budeme zastřeleni. Zezadu k nám přišli dva vojáci, kteří nás důkladně prohmatali, zda nejsme ozbrojeni. „Ruce před sebe a rychle, nebo vám pomůžeme!“ – zazněl další povel a jen jsme tak učinili, už jsme měli pouta na rukou.

V ten okamžik, jakoby jim spadl kámen ze srdce, přehodili si samopaly přes rameno a shlukli se všichni dohromady. Bylo jich osm, velel jim poručík a na rozdíl od svých podřízených měl celkem dobrou náladu. Své vojáky přátelsky poplácával po ramenou. Zřejmě si byl jist, že naším zatčením dosáhne vyšší hodnosti a vzorného posudku, který mu zajistí netušenou kariéru. Na jeho povel k nám přistoupili dva vojáci a sami nám vytahali z kapes všechno, co jsme vlastnili.

Měl jsem u sebe doklad vydaný IRO v angličtině – Display Person Card, nebo-li „dípí kartu“, jak jsme jí říkali my. Poručíkovi se rozzářily oči. „Je tam na ní někde napsané CIC?“, zeptal se a kouká vojákovi přes rameno. „Já tomu nerozumím“, odvětil nevrle a podává kartu poručíkovi. Ten ji prohlížel ze všech stran a pak, aniž by se mu podařilo zakrýt zklamání, povídá: „No nevadí, aspoň že je to anglicky!“ Zřejmě měly v té době anglicky psané doklady mnohem větší vliv na povýšení nebo alespoň na vyšší prémie.

Když nám vytáhli vojáci poslední majetek z kapes, zasyčel ten jeden druhému: „Kouřej si hajzli ameriky a my tu kvůli nim tvrdnem několik dnů s partyzánkama!“ Procedura byla u konce, důstojník se postavil před nás a povídá celkem beze zloby: „Tak víte hoši, že mám chuť vás profackovat, že budete tlustí jak tuleni? Několik dnů už na vás děláme zátah a jak je vidět, tak se to vyplatilo!“ Potom, spokojený se svým proslovem, povídá: „Tak kupředu levá, de se!“ Naše pochyby, zda jsme byli tím cukrářem z Bavorova shozeni či ne se potvrdily.

Nevím, jak je tomu člověku dnes. Možná, že už nežije, ale také dost možná, že mu pak soudruh předseda MNV poděkoval za bdělost a ostražitost a dnes jej hryže svědomí. Nevíme. Možná teď patří do skupiny demokraticky smýšlejících občanů a přátelům vypráví, jak v době totality trpěl a jak někteří jeho příbuzní si museli zachránit holou kůži útěkem do zahraničí. Že to byl tenkrát Honza, který mu je převedl a on pak Honzu za pár měsíců udal, o tom určitě nehovoří. Možná měl opravdu jen veliký strach a vím z vlastní zkušenosti, co dovede takový strach z lidí udělat.

Hlavou se mi motalo jen jedno, proč jsme ještě nešli lesem dál! Stačila možná slabá půlhodinka. To zatracené „kdyby“! Mohlo se stát, že bychom padli do rukou jiné hlídce, která by po nás začala střílet. Vždyť jsme aspoň na živu!

 

 

Všechno bylo pryč, svoboda, Austrálie, zvědavost na daleký svobodný svět. Vykročili jsme vpřed a protože jsme spolu nesměli mluvit, zašeptal Honza, že jdeme naším směrem, na sever. Jeho konstatování mě šokovalo tak, že jsem ani neodpověděl. Asi po dvou stech metrech se objevil vojenský kamion. Stál na lesní cestě ústící na hlavní silnici. Zřejmě jej skryli, aby byl nenápadný. Postávali u něj další dva vojáci. Nastoupili jsme a kamion vyrazil kupředu.

Auto hltalo kilometry, projeli jsme několika vesničkami a vjeli do Vodňan. Kamion zastavil před budovou okresního soudu, kde se také nacházelo místní vězení. To se mělo stát pro nejbližší budoucnost naším domovem. Museli jsme slézt a postavit se ke zdi. Poručík zmizel za masívními dveřmi budovy a my čekali. Vojáci bloumali kolem nás a domlouvali si rande s kolemjdoucími děvčaty. My čekali na náš osud… pokračování najdete zde

zdroj 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

««« Předchozí text: Komunistické peklo III. část Následující text: Komunistické peklo IV. část »»»

Atllanka | Úterý 13. 12. 2011, 21.19 | Česko, Komunistický teror, Osobnosti | trvalý odkaz | vytisknout | 1987x

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Nelze přidávat nové komentáře.