Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

RFK - Mindless Menace of Violance

 

Řeč, se kterou Kennedy vystoupil 5. dubna 1968 – den po zavraždění Martina Luthera Kinga jr. a přesně dva měsíce před tím, než se on sám stal obětí útoku.

 

Nesmyslná hrozba násilí

Je čas hanby a smutku. Dnes není den na politiku. Nechal jsem si tuto jednu příležitost, jen dnešní den, abych mohl krátce pohovořit o nesmyslné hrozbě násilí, před kterou stojí naše země a každý ve svém životě.

Není to znepokojení nad nějakou rasou. Oběti násilí jsou černí i bílí, bohatí i chudí, mladí i staří, známí i neznámí. Jsou to ale především lidské bytosti, které jiné lidské bytosti milují a potřebují. Kdokoliv, a nezáleží na tom, kde žije nebo co dělá, si nemůže být jistý, kdo si jako další vytrpí nesmyslný akt krvelačnosti. Takto to v naší zemi chodí.

Proč? Co násilí kdy dokázalo? Co kdy vytvořilo? Nic, co je špatné, se nestane dobrým výtržnostmi a veřejným nepořádkem. Sniper je jen zbabělec, nikdy ne hrdina; a nekontrolovaný nekontrolovatelný gang je jen hlasem šílenství, nikdy ne hlasem rozumu.

Kdykoliv je jakýkoliv americký život zbytečně ukončen jiným Američanem – ať už je to vykonáno ve jméně práva, nebo proti němu, jedním člověkem, nebo skupinou, chladnokrevně, nebo vášnivě, v útoku, nebo v odpovědi na útok – kdykoliv toto dovolíme, degradujeme tím celý národ.

Mezi svobodnými lidmi – řekl Abraham Lincoln – nemůže vzejít žádný úspěšný pokus o tajná hlasování či střelbu, a ti, jež se na podobné věci odvolávají, na to jistě časem doplatí.

Zatím jsme zjevně tolerovali vzestup násilí, který naše společnost ignoruje. Klidně akceptujeme novinové články o vraždění civilistů v zahraničí. Obdivujeme zabíjení ve filmech a v televizi a nazýváme to zábavou. Bez obav dáváme všem, bez ohledu na jejich duševní zdraví, příležitost opatřit si jakékoliv zbraně a munici.

Příliš často uctíváme použití moci a lidi s ostrými lokty – příliš často omlouváme ty, kteří si vybudovali své životy na zničených snech jiných lidí. Někteří Američané, kteří káží o nenásilné společnosti v zahraničí, neuspěli v její prosazování u nás. Někteří, kteří obviňují ostatní z vyvolávání roztržek, je ve skutečnosti iniciují sami.

Někteří hledají obětní beránky, jiní hledají konspirace – ale toto je jasné. Násilí plodí násilí, útlak plodí odvetu a jen očista celé naší společnosti nám může pomoci vyhnat tuto nemoc z našich duší.

Pak je tu ještě jedna forma násilí. Pomalejší, ale stejně strašlivá jako střelba či noční bombardování. Je to násilí institucí – nezajímavé, opomíjené a pomalu se rozrůstající. Toto je typ násilí, které postihuje chudé, které ničí vztahy mezi lidmi kvůli barvě pleti. Jedná se o pomalou destrukci vyvolanou hladovým dítětem, školami bez učebnic a studenými domy v zimě.

Takto vypadá ničení lidského ducha. Muži je odepřena šance postavit se jako otec a jako muž mezi ostatními muži. A toto také zasahuje nás všechny.

Nejsem tu, abych zavedl nějaké regulace, protože těmi se podobná záležitost ani řešit nedá. Dokud budeme učit lidi bát se vlastního bratra, říkat, že je někdo méněcenný kvůli barvě pleti, náboženství nebo politice, kterou vyznává, kdykoliv učíš, že ti, kteří se od tebe liší, hrozí tvé svobodě nebo práci, tvému domovu a rodině, tehdy učíš postavit se k nim ne jako ke spoluobčanům, ale jako k nepřátelům, neučíš spolupráci, ale soupeření; být podroben a ovládán.

Nakonec se učíme dívat se na naše bratry jako na vetřelce, se kterými sdílíme město, ne však společnost; ke kterým nás poutá stejné obydlí, ne však stejná snaha. Učíme se sdílet jen stejný strach, jen stejnou touhu ucouvnout od sebe navzájem, jen stejný impulz řešit neshody použitím síly. Pro toto vše neexistují žádné odpovědi.

Víme, co musíme udělat. Naším cílem je dosáhnout skutečné spravedlnosti mezi všemi spoluobčany. Otázkou není, jaké programy máme vytvořit, abychom došli k cíli. Otázkou je, zda dokážeme najít v našich vlastních myslích a srdcích sílu, která vede ze samé podstaty lidstva, která dokáže rozpoznat děsivou pravdu naší vlastní existence."

Musíme přijmout rozdíly mezi lidmi a vnímat náš vlastní úspěch z pomoci, která vedla k úspěchu jiného člověka. Musíme si sami připustit, že budoucnost našich dětí by neměla být budována na smůle ostatních. Musíme pochopit, že náš život nebude lepší či bohatší kvůli nenávisti a pomstě.

Naše životy na této planetě jsou příliš krátké a dílo, které je třeba vykonat, je příliš velké na to, abychom se tím nadále nezabývali. Samozřejmě nic nelze odstranit programem, ani regulací.

Ale můžeme si snad připomenout, i když jen na čas, že ti, kteří žijí s námi, jsou naši bratři, že s námi sdílejí stejně krátký okamžik života, že stejně jako my nehledají nic víc než příležitost prožít život smysluplně a šťastně, s pocitem zadostiučinění a naplnění.

Jistě nás toto spojení společné víry, jistě nás toto spojení stejných cílů může něco naučit.

Jistě se nakonec můžeme naučit dívat se na lidi kolem nás jako na bližní, jistě můžeme pracovat ještě trochu usilovněji, abychom dokázali odstranit zábrany mezi námi a abychom se v našich srdcích stali znovu bratry a spoluobčany.

 

Doplňující text článku RFK – Robert Francis Kennedy

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz Digg! pridej.cz

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 1301x