Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Miloš Kopecký - umělec, bard i fláma

..a Můro, trhej! (Miloš Kopecký zemřel před 17-ti lety – 16. února 1996)

 

Motto: Nel mezzo del cammin di nostra vita, Mi ritrovai per una selva oscura, Ché la diritta via era smaritta. Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet musel jsem tak temným pralesem, že pravý směr nemohl jsem uhodnouti… Dante

 

Miloš Kopecký – padouch, intrikán a svůdce

Miloš Kopecký se narodil 22. srpna 1922 otci Vladimírovi, majiteli kožešnictví, a matce Martě, rozené Grimmové. Ta se těsně před svatbou stala z modelky vyučenou kloboučnicí. To, že byla Židovka, předznamenalo její osud. Za okupace musela nosit na obleku jako ostatní Židé v protektorátu Böhmen und Mähren – žlutou Davidovu hvězdu jako členka Němci určené »podřadné rasy«.

Aby si uchoval živnost, dal se s ní stejně manžel rozvést. Miloš Kopecký o tom později v knize Já napsal: „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ Tato hrůza z dětství provázela Kopeckého celý život a stála u vzniku jeho maniodepresivní psychózy. Trauma ze ztráty matky, která v Osvětimi zahynula, z něj udělalo terč této nemoci.

 

 

Tvrdá škola

Celkem pětasedmdesát filmů, bezpočet televizních vystoupení, inscenací a divadelních her získaly Miloši Kopeckému v srdcích a zejména hlavách lidí Československa místo, které už nikdy nikdo zaplnit nedokáže.

Ovšem cesta k tomu byla nepředstavitelně krutá. Tři roky po odchodu matky šel kvůli svému židovskému původu do německého pracovního tábora i on, 15. srpna 1944. Přežil a po válce mohl konečně dělat to, co vždycky chtěl a k čemu ho to táhlo už léta – hrát.

 

Prokletá slivovice

Začínal v Divadle Větrník, kde našel i svou první ženu, Stellu Zázvorkovou. I když se jim v roce 1946 narodila dcera Jana Kateřina (ve svých 15 letech spáchala demonstrativní sebevraždu), manželství vydrželo jen rok. Po zániku Divadla Větrník Kopecký přešel do Divadla satiry a odtud do Národního divadla.

Náhoda tehdy chtěla, že před jedním představením se Kopecký v restauraci, kde obědval, seznámil se dvěma ženami z Moravy. Svěřily mu, že přijely do divadla, a on jim řekl, že tam hraje a že ten večer bude hrát jen pro ně. Jedna z žen ho pohostila slivovicí a Kopecký se tak opil, že hrát nedokázal. Ředitel Vydra ho vyhodil a od té doby prý Kopecký slivovici do úst nevzal. Jiný tvrdý alkohol ano, i víno, ale slivovici už nikdy!

 

Mistr slov a gest

Ředitel Vydra ale nebyl kruťas, domluvil mu angažmá v Realistickém divadle. Pak přišla vojna a po ní Městská divadla pražská, pak Divadlo E. F. Buriana a Divadlo estrády a satiry, později přejmenované na ABC. Tady hrál s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem, natrvalo ale byl zaměstnán ve vinohradském divadle.

Zazářil jako polní kurát Katz ve filmu Osudy dobrého vojáka Švejka, lidé ho milovali i jako barona Prášila, jihočeského magnáta Petra Voka nebo šéfa vodníků ve filmu Jak utopit doktora Mráčka. Kopecký dokázal slovem a gestem rozesmát a přimět k zamyšlení statisíce filmových i televizních diváků. Jeho role doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města, hloubka hercovy lidskosti v ní patří k tomu nejlepšímu, co po sobě zanechal.

 

 

Trvalý ženáč

Jeho náklonnost k ženám byla legendární. Jeho manželky si také mimo jiné musely zvyknout na to, že se o jeho pozornost musejí dělit s jinými děvčaty. A kolik těch manželek ale vlastně bylo?

Oficiálně se má za to, že byl Kopecký ženatý čtyřikrát. Jako první manželka se počítá herečka Stella Zázvorková (†83), s níž měl dceru Janu (†16), která spáchala sebevraždu. Další dvě krátká manželství měl s řidičkou tramvaje Kateřinou Soukupovou a tanečnicí Janou Lichtenbergovou. Nejdéle, přes třicet let, vydržel se svou poslední manželkou, baletkou Janou Křečkovou. S tou měl druhou dceru Barboru.

Záhadou, která asi již nikdy nebude objasněna, ale zůstává jeho páté manželství. Sám Kopecký totiž několikrát prohlásil, že se oženil pětkrát. Poprvé, ještě před Zázvorkovou, si prý vzal vlastní sestřenici Evu Grimmovou, jež se pak po 2. světové válce nevrátila z koncentračního tábora. O tomto sňatku však žádné archivy nevědí!

Kopeckého životem však prošlo mnohem více žen – mezi oficiální milenky patřily třeba Milena Le Broux, režisérka Věra Chytilová či někdejší programová hlasatelka ČT Anna Wetlinská. Kopeckého démonů však bylo nepočítaně, ženy byly naopak tím, co mu pomáhalo udržet příčetnost. Nikdy ale žádnou ze svých »obětí« nepokořil, neublížil jí. Jiří Sovák, sám známý sukničkář, poznamenal: „Na Mildu v tomhle ohledu nikdo nemá a mít nebude. Kdybych to uměl jako on, už tu nejsem…“

Miloš Kopecký ač vyhlášený proutník, víc žárlil, než dokázal milovat. S tímto překvapivým odhalením přišel spisovatel a scenárista Jiří Melíšek (78). „S Milošem nás pojilo dlouholeté přátelství, jezdil k nám přítelkyněmi,“ zavzpomínal Melíšek. „Měl jsem možnost ho poznat skutečně velice zblízka. Žárlil neskutečně,“ dodává autor komedie Ať žijí duchové.

Melíšek představuje slavného herce v trochu jiném světle. Kopecký si prý například vyjel se svou tehdejší přítelkyní, televizní hlasatelkou Annou Wetlinskou, na dovolenou na Kubu. A hned na nejkrásnější pláži světa Varadero ho rozčílilo, jakou půvabná dlouhovláska budila na pláži pozornost, zatímco jeho si nikdo nevšímal.

 

Chtěl být středem pozornosti

Jiří Melíšek o tom píše ve své nové knížce Milostné etudy slavných. „Milda byl zvyklý, že budí pozornost. Že lidi koukají na něho, že chtějí podpis a tak. A když si ho nikdo nevšímal, rozhodilo ho to. Žárlil i na to, když se ve společnosti objevil někdo chytřejší, což pravda nebývalo často. Ale když se to povedlo, tak Milda raději odešel nebo posupně mlčel.“

Žárlivost prý Miloše úplně stravovala. „Byl to jeho nejsilnější cit. Žárlil na všechny krásné holky, protože je všechny nemohl mít. A žárlil i na chlapy, kteří je dostanou. Jednou žárlil i na mě. Anička Wetlinská byla u nás na chalupě, přijel nečekaně, vplížil se dovnitř a bafl na nás. Myslím, že ho ta jeho žárlivost hodně vyčerpávala.“

 

 

Na jevišti a ve filmu často hrál padoucha, intrikána a svůdce. Tím posledním byl i ve svém životě. Nemůžu se přece tvářit jako ctnostný pokrytec, když jsem do světa a na holky. A pro své psychické zdraví a pro svou práci to potřebuji podobně jako vzduch nebo slunce," říkával.

S ženami to Kopecký uměl dokonale. Měl obrovský smysl pro humor, vyznačoval se inteligencí, noblesou a galantností. Na otázku, jaké ženy ho přitahují, odpovídal: „Všechny. Blondýnky i brunety. Nejvíc ale ty se špatnou pověstí. Fyzicky vydařené, bystré, nebezpečné. Něco mezi andělem a potvorou.“ A ženy milovaly jeho. Není ani divu, vždyť tento šarmantní elegán měl i přes svůj pokročilý věk tělo, který by mu mohl závidět nejeden třicátník.

Bohužel deprese a další zdravotní potíže život Miloše Kopeckého zkrátily. Svoji roli v seriálu Hospoda už nezvládl, při natáčení byl stále častěji zmatený, a proto se musela zrušit smlouva. Brzy poté Miloš svůj životní boj prohrál..

 

Vzpomínky na Miloše Kopeckého

Navždy uvidím ve své ordinaci jeho mírně ohnutá záda, šarmantní krok, černý klobouk se širokou střechou, krásně ohnutý nos, jednostranně povytažené obočí, tázavý pohled, knírka a uslyším jeho důrazné „Pane doktore“ se vzletným sforzatem na začátku a staccatovým zpomalením na konci. Miloš Kopecký trpěl jako málokdo z českých umělců naší doby…

 

 

Ve velké a slavné rodině trpících se ocitl díky své genetické výbavě a několika osudovým ranám. Ještě před svou smrtí mi dal svůj písemný souhlas k tomu, že mohu o jeho chorobě psát. Činím tak tedy rád, ve službách jeho památky.

Miloš Kopecký trpěl celou řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura. Jedna však mezi nimi dominovala, a tu sám považoval ze všech za nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy nálady.

 

Naše setkání

Poprvé jsem zahlédl Miloše Kopeckého na psychiatrii někdy koncem sedmdesátých let, kdy přišel za kolegou Volšanem do Výzkumného ústavu psychiatrického (dnešní Psychiatrické centrum Praha). Hledal zřejmě „svého“ lékaře, protože jako každého neukázněného pacienta, hnala i jeho dál a dál neklidná představa, že ta pravá léčba někde neobjevena čeká, někde tu přece musí být a on ji najde.

U Miloše Kopeckého bylo zvláštní to, že psychiatři jej považovali za krajně nespolehlivého pacienta, který svévolně vynechává léky, přestává brát lithium (které by mu jinak mohlo velmi pomoci udržet se ve stavu mezi fázemi onemocnění, tj. „v normě“), nechodí na kontroly tak, jak je zván, odmítá hospitalizaci i tam, kde je k zavedení léčby nutná, a nedbá pokynů, kdežto on sám sebe považoval za nadmíru ukázněného pacienta, pro kterého je svaté všechno, co lékař řekne, který poctivě užívá všechny možné i nemožné léky přesně podle pokynů a úzkostně hlídá každou další návštěvu v ambulanci. Nicméně s dr. Volšanem to byla také jen krátká epizoda.

Opět jsme se s Milošem Kopeckým sešli někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem se stal jeho lékařem-psychiatrem. Přivedla jej ke mně dr. Eva Červinková. Všechny tři nás spojovala mimo jiné láska ke Stefanu Zweigovi, jehož Die Welt von Gestern (Svět včerejška) Eva Červinková později přeložila do češtiny. Do okruhu okolo Evy Červinkové patřil také režisér Jaromil Jireš, jehož zakázané filmy (o Emilu Fillovi, o Havlíčku Borovském aj.) jsem si tehdy na kazetách od něj touto cestou půjčoval.

Miloš Kopecký v těch nejtěžších fázích deprese, posedlý touhou nežít, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu, hrál divadlo. Co to muselo být za trýzeň, když zánět slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovnatak jako resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi nestojí za řeč.

Otec Miloše Kopeckého byl kožešníkem, zemřel v 68 letech na rakovinu žlučovodu. Celý život trpěl depresemi, ale nikde se neléčil. Na rozdíl od svého syna byl po léta tělesně celkem zdráv. Miloš měl raději matku, ta však zahynula v koncentračním táboře.

Udávají-li se jako důležití činitelé při rozvoji maniodepresivity jak dědičnost, tak ztráta blízkého jedince v mládí, pak Miloš Kopecký splňoval předpoklady k tomuto onemocnění měrou vrchovatou. Byl jedináčkem, vychováván rodiči celkem v harmonii, nikam do školky nechodil, školní docházku nastoupil v šesti letech. Vychodil reálné gymnázium. V r. 1944 byl po 7 měsíců vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození získal angažmá v divadle, to ho nesmírně bavilo, zcela divadlu propadl, působil pak celý život jako herec, naposledy angažován ve Vinohradském divadle.

 

 

Byl dvakrát ženat, obě manželky byly rovněž umělkyněmi. Zažil jsem jako lékař až jeho druhé manželství s Janou. To byla svým způsobem světice, žila ve strachu z fází jeho choroby, byla její otrokyní zrovnatak jako on. Miloš Kopecký v mé ordinaci navzdory celkovému lehkému despektu k ženskému pohlaví, které sice kavalírsky ctil, ale filozofovat zašel raději k psychiatrovi, hovořil o Janě s láskou a soužití v manželství považoval za dobré.

 

Nicméně rodinných tragédií a rozkolů si užil dost

Dcera z prvního manželství spáchala v 16 letech dokonanou sebevraždu. Snad to měl být původně jen sebevražedný pokus, který nevyšel… S dcerou z druhého manželství, dnes velmi půvabnou paní, měl velké konflikty kolem školy (lajdala na střední ekonomické v Dušní) a sňatku (nelíbil se mu ženich). Byl z ní zoufalý, často mluvil jen o tom. Vše začalo tuším v její pubertě, jak už to tak bývá. Myslím, že později vše zavál čas, emoce vyvětraly a zůstala jen pýcha.

Někdy jsem také navštěvoval Mistra v jeho staroměstském bytě v Dušní ulici. Měl jsem rád ten prostorný rohový pokoj s okny směrem k náměstí a jeho křesloušák s pozoruhodným popelníkem připásaným kůží k opěrce: Mistr si mohl odklepnout, aniž pohnul brvou. Tam jsme hovořili o všem možném, ne jen o chorobách.

Byli jsme k sobě zvláštním způsobem přitahováni a ve chvílích světlejších i naladění na stejnou strunu, že jo, pane Khon: Šel takhle Khon parkem a najednou kouká, nějaký pták se mu vydělal na klopu. Prohlíží si to lejníčko a povídá: „To jsem celej já. Jinejm zpívá…“

Kouřil poměrně dost, asi 20–30 denně, ale měl období, kdy toho zanechával. Problémy s alkoholem vždy popíral, ale v manických fázích určitě docházelo k excesům. Dříve vypil několik šálků kávy denně, v pozdějších letech stále méně. Sám sebe hodnotil jako společenského, svérázného, ctižádostivého, často však byl depresivně pesimistický.

 

Deprese, manie a elektrošoky

Deprese míval vlastně již v mládí, nepovažoval je však za nic závažného ani za nemoc. Typický periodický průběh pozoroval asi tak od 35 let věku, kdy se také začal (ambulantně a poněkud nesoustavně) léčit. Mezi jeho psychiatry byli např. doc. Souček a prim. Plzák, oba z pražské psychiatrické kliniky, a prof. Náhunek z Brna.

Deprese měl kruté a odpovídaly téměř do puntíku výše uvedenému popisu. Téměř vždy byly provázeny rozsáhlou kožní afekcí s hyperkeratózou a odlupováním šupin povrchových vrstev kůže. Nejpostiženější bylo obočí, vlasy a knír. S odezněním deprese zmizel zpravidla i ekzém.

Miloš Kopecký za život okusil celou paletu antidepresiv. Nejvíce užíval Noveril, Parnate, Anafranil, Ludiomil, lithium a Seropram, z hypnotik především Rohypnol. Byl také léčen elektrokonvulzemi („elektrošoky“). Přičítal jim však poruchy paměti a zmatenost, takže je odmítal navzdory jejich příznivému účinku na depresi. Sám jsem mu je po letech několikrát aplikoval ambulantně, vždy s částečným a jen dočasným úspěchem.

Mistr všechny kolem ohromil, neboť 10 minut po hlubokém bezvědomí způsobeném narkózou a elektrokonvulzí a po celotělových křečích vyvolaných průchodem proudu pod napětím 110 voltů mozkem vstal, otřepal se, hodil do sebe půl kalíšku vodky, kterou kdesi vyhrabal, sedl za volant svého bílého Žiguli a odjel zkoušet do Vinohradského divadla. „Co by tam tomu řekli, kdyby to museli kvůli mně zase zrušit.“

 

 

Onemocnění u něho probíhalo tak, že několikaměsíční deprese se střídaly s poněkud kratšími mániemi. Mezitím bývala i období bez příznaků, tzv. remise. Kopecký byl otrokem svých fází: žádný závazek, žádné angažmá (ve filmu, v televizi), žádný zájezd nemohl slíbit s jistotou.

Nikdy nevěděl, kdy přijde to strašlivé depresivní ochromení, ve kterém pak setrvával „v hodině mezi vlkem a psem“, ani živ ani mrtev, ani bdělý ani spící, celé dny v pyžamu a nevycházel. Dělat nemohl nic, ale nedělat něco nesnesl. Chtěl nežít.

Možná to byla právě násilná smrt první dcery, hrůzný skon matky a vědomí toho, že jednou přijde ona blažená mánie, co ho uchránilo od sebevraždy. A byly chvíle, kdy i v tomto stavu vyšel večer do divadla a hrál. Jiří Hrzán mi kdysi řekl, že profesionalita je, když vám zemře otec a vy ten večer hrajete v komedii tak, že se sál za břicha popadá..

Mánie, to je něco zcela jiného: pálí vám to na 150 %, vše se daří, slova a věty se jen hrnou, vy jste král a lidi trpaslíci, činíte dobro, jste blažení, nepotřebujete spát, svět patří vám a ta nesnesitelná lehkost bytí vám dává tolik vytoužená křídla.

Je to jeden velký, permanentní flám, všechno je jedno, žádné riziko není dost velké, aby vás zastrašilo. Tu do Miloše Kopeckého vjel elán a šarm, lehkými vtípky urážel muže, galantní vtíravostí dobýval ženy, salvou humoru boural obecenstvo a utrácel peníze, kterých nebylo nikdy dost, a to ani tehdy, když jich dost bylo.

V depresi je člověk obvykle protivný především sobě, v mánii především blízkému okolí. V mánii se také napáchá nejvíce neuvážeností, rozvodů, sňatků a výpovědí ze zaměstnání. Škody bývají nesmírné, ale dotyčný je nahlédne až pozdě. Subjektivně je mánie příjemná. Je jakousi odměnou za trýzeň deprese.

U umělců bývá motorem tvorby, pramenem až hrabalovské ukecanosti, múzou lehkosti. Je-li spojena s talentem, sytí gejzír nápadů, jež mohou dát vznik velkým dílům. Ne každý však má to štěstí, ne každý je umělcem a ne každý má mánie příjemné: mohou být i zlostné, spojené s agresí, zejména nechce-li okolí vyhovět.

 

Chorobopis

Miloš Kopecký netrpěl však pouze maniodepresivitou. Od mládí měl poruchy zažívání, ve čtyřiačtyřicátém prodělal infekční žloutenku, od 35 let trpěl vředovou chorobou dvanácníku. 5. 5. 1982 mu chirurgicky otevřeli břišní dutinu a provedli vývod tlustého střeva, aby vyřadili z činnosti jeho dolní část (sigmoideum), která byla postižena těžkým zánětem klků a výchlipek (divertikulitidou) a hrozilo její protržení. Přitom dostal zánět pobřišnice.

24. 6. 1982 mu provedli irigoskopii (prohlídku konečné části tlustého střeva pomocí tubusu s optikou). Její nález vedl chirurgy k rozhodnutí o další operaci. Dne 10. srpna 1982 mu vyřízli asi 15 cm sigmoidea a po kontrolním irigu v září mu pak vývod uzavřeli, takže střevo začalo opět plnit původní funkci.

V r. 1985 byl hospitalizován ve vojenské nemocnici v Českých Budějovicích pro zažívací potíže se závěrem, že šlo o recidivu divertikulitidy. Jeho pražský ošetřující lékař, dr. Berka, v jednom záznamu píše: „Já osobně jsem pacienta viděl a vyšetřoval jen jedenkrát, 13. 12. 1985, kdy přišel pro dyspeptické obtíže dvojího charakteru: jednak od recidivy vředové choroby, jednak od počínající recidivy divertikulitidy. Doporučil jsem zatím Gastrozepin, Gasterin, Espumisan, systém častých jídel, vláknitou stravu. Žádal jsem pacienta o další kontrolu, ale již se nedostavil, přestože jsem mu opakovaně telefonoval a nechával vzkaz u dcery.“

O rok později byl Miloš Kopecký z psychiatrie rychle přeložen na chirurgickou jednotku intenzivní péče poté, co ztratil přes půl litru krve krvácením do stolice. Jeho duševní stav byl natolik vážný, že i na chirurgické jednotce intenzivní péče pokračovala intenzivní péče psychiatrická: 75mg Anafranilu a 75mg Ludiomilu v infuzích s 5% glukózou denně do žíly. Melena (krvácení do stolice) přetrvávala, takže musel dostat transfuze.

Krizi se podařilo zažehnat konzervativně, následné laboratorní nálezy byly, až na sklerotické změny aorty, vcelku normální. Tři roky později (1989) odoperovali na Homolce Miloši Kopeckému zhoubný nádor (lymfosarkom) žaludku. Mezitím trpěl náhlými poklesy krevního tlaku spojenými s kolapsy a pády. Často při pádu utrpěl zranění, jednou si vpáčil nosní kůstky.

 

 

Představme si: Ten člověk se ze všeho vylízal a hrál a hrál, neměl kus střeva, neměl prakticky žaludek, byl samá jizva či úraz – a to vše nebylo v jeho očích nic proti černé chmuře melancholie. Když jsme jej vyšetřovali v roce 1992, ukázalo se na EKG, že nelze vyloučit prodělaný infarkt myokardu. Navíc měl zvětšenou levou komoru srdeční.

 

U konce s dechem

Od operace žaludku Miloš Kopecký tělesně scházel přecejen rychleji než v posledních letech před tím. Někdy zhubl i o 18 kg, posléze již nenabíral, začal kachektizovat (kachexie – zhubnutí, vysílení), musel se do jídla nutit, často i pod nátlakem. Tím se zhoršovala i výživa mozku, dostavovaly se známky organického postižení.

Při poslední hospitalizaci v lednu 1996 byl již krmen nosem sondou. Projevovaly se u něj známky dezorientace, ale i pak se ten obrovský duch tu a tam prodral na povrch: neznal-li odpověď na ponižující otázku „Co jste měl včera k večeři?“, briskně si ji vymyslel i se salátem a zákuskem.

Do poslední chvíle, kdy již neznal datum, dokázal dobře ironizovat. Začal být nekritický, zlý, doma napadal ženu, která mu do posledních chvil sloužila. Základní hygiena se stávala čím dál náročnější.

Salonní lev a milovník všech pódií seděl pojednou na posteli jako uštvané zvíře, příšerně vyhublý, šedivý, osamocený, jakoby zanedbaný. Kostnatý stařec se smrtí v očích. Miloš Kopecký rezignoval. Nejprve pohasla deprese, pak smysl pro realitu („nic mi není, jdu hrát, udělám něco pro televizi“), a nakonec i plamínek života. Zemřel 16. 2. 1996.

 

Tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy

Na Miloši Kopeckém bylo mnoho pozoruhodného. Byla to mimořádná, vyhraněná osobnost, jevištní a filmový fenomén, celoživotní bojovník se smrtí. A přitom život tolik miloval. Miloval zábavu, ženy, obdivoval velikány vědy, umělce a filozofy. Byl moudrý. Sladkobolně a s onou věkovitým utrpením vykovanou hrdostí prožíval své neúplné židovství.

Je zajímavé, že ačkoli nikdy nesouhlasil s psychiatrickou hospitalizací a odmítal léčbu, vždy podepsal dobrovolný vstup..

V obdobích manických (nebo spíše hypomanických) lékaře nevyhledával, to raději tvořil. Sám jsem jej v hypomanii zažil snad jen dvakrát. To bez ustání mluvil, hýřil humorem, perlil vtípky, stáčel hovor k dámám, ptal se na intimní vztahy svého lékaře se sekretářkami a sestrami.

„Jednou, až budu mít narozeniny, pane doktore, zajedeme ke mně na chalupu (pozn.: u Křemže v Jižních Čechách), sedneme si vedle sebe do křesel, zapálíme si doutníky a já vobjednám baletky a ty před náma budou vyhazovat nohama a my budeme koukat a popíjet whisky a pokuřovat ty doutníky.“ K mé veliké lítosti na to bohužel nikdy nedošlo, deprese vždy vše zavčasu zmařila.

Za léta styku s Milošem Kopeckým jsem postřehl, že větší publicita (například televizní uvedení filmu s ním v hlavní roli) měla na jeho zdravotní stav paradoxně záporný vliv. Jakmile reprízovali „dr. Strossmayera“, věděl jsem dopředu, že mi bude volat a hlásit, že je zle. A vskutku tomu tak bylo. Dalo se to předvídat.

Po uznání nesmírně toužil, ale přišla-li náhle široká publicita, jako by se zastyděl a valem se ubíral do ulity své melancholie. Také ho přiváděly do rozpaků prosby televizních divaček Dietlova seriálu „Nemocnice na kraji města“, aby jim operoval koleno.

Tváří v tvář slabomyslné naivitě byl bezradný jak z kotce vypuštěný králík. Věděl, že ti lidé ho milují jako pánaboha, a to, že jsou takhle hloupí, mu kazilo pocit ze sebe i z toho, co dělá. Nemohl z toho mít radost. Trpěl za paní, která se v Dušní ulici divila: „Jak to, že tady vystupujete z auta, když ještě před pěti minutama jste operoval a měl starosti s dr. Cvachem?“

 

 

V utrpení Miloše Kopeckého se naplnil odkaz pronásledované rasy a věky prorostlého genetického zatížení, úděl velikého ducha a osud českého umělce, jenž na křižovatce Evropy prožil střet téměř všech kulturních a politických epoch dvacátého století. Slyším ho, jak si v dálce ve větru recituje spolu s Williamem Styronem Danteho verše:

Nel mezzo del cammin di nostra vita, Mi ritrovai per una selva oscura, Ché la diritta via era smaritta. Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet musel jsem tak temným pralesem, že pravý směr nemohl jsem uhodnouti.

Ač není mezi námi, i pro Miloše Kopeckého přec musí platit dovětek E quindi uscimo a riveder le stelle – Tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.

Zpracovalo st@tll 2007, text Cyril Höschl

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů     Vstup do diskuze zde 

 

Stáhněte si naše Prezentace       Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před agresivním reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 1709x