Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Vinnetou - Poslední gentleman

Karel May

 

Motto: Pro generaci mých rodičů se Vinnetou s Old Shaterhandem stali symboly divokého západu. Filmy o této dvojici byly pro ně základem veškerých westernových znalostí. Dnes má mladá generace své vlastní hrdiny a tak možná někomu uniklo, že Pierre Brice nedávno oslavil v plném zdraví již své třiaosmdesátiny…

 

Baron Pierre Brice – Vinnetou

Baron Pierre Brice vlastním jménem Pierre Louis le Bris se narodil 6. února 1929 v Brestu, ve Francii. Pochází ze staré francouzské šlechtické rodiny. Během svého života prošel válkami v Alžíru a ve Vietnamu, živil se jako zpěvák, tanečník a vystudoval herectví.

Znám je především jako filmový představitel Vinnetoua ze série západoněmeckých dobrodružných filmů, které byly natočeny v 60. letech 20. století na motivy dobrodružných románů německého spisovatele Karla Maye, ke které přišel přitom skoro proti své vůli..

 

 

V létě 1962 se v Berlíně konal filmový festival, kde se setkávali producenti, režiséři a herci z celého světa. Na střešní terase hotelu Intercontinental se tehdy konala oslava, na které byl přítomen také producent Horst Wendlandt. Přípravy k natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře byly v plném proudu, chyběl však představitel Vinnetoua.

U jednoho ze stolů seděl s přítelkyní mladý Pierre Brice. Když producent téměř neznámého herce uviděl, bylo mu hned jasné: to je ON – jeho Vinnetou. Pierre byl zpočátku skeptický, o Karlu Mayovi nikdy neslyšel a představa, že by měl hrát indiánského náčelníka, ho příliš nelákala. Nakonec ale se smlouvou souhlasil.

Až do premiéry Pokladu na Stříbrném jezeře si nikdo nedovedl představit, kolik úspěchu bude s touto rolí Pierre slavit. Během natáčení Posledního výstřelu roku 1965 se v Německu zvedla vlna protestů. Fanoušci se uklidnili terve tehdy, když jim producent slíbil, že se mayovky budou točit dále bez ohledu na Vinnetouovu smrt. Bylo to krásných šest filmových let s Apačem. Časopis Bravo uvedl Brice šestapadesátkrát na titulní straně.

 

 

V současné době se tento Pierre Brice prohání s Karlem Gottem po německých estrádách, jichž už oba společně absolvovali přes padesát. Nedávno navštívil Prahu, a sešel se nejen se svým přítelem Karlem Gottem ale i s Václavem Havlem. O svém Vinnetouovi říká, že mu zničil život, ale určitě to nemyslí tak vážně i když občas lituje, že se nevrátil do Indočíny kde také za mlada bojoval.

Filmy jako Poklad na stříbrném jezeře a trilogii Vinnetou tenkrát v 60-tých letech v Československu viděli všichni mnohokrát, ostatně dnes chápu proč. V šedi komunistických budovatelských škvárů to totiž muselo být docela slušné oživení.

 

 

V roli náčelníka Apačů se Pierre objevil ještě v mnoha dalších filmech, ale ty zdaleka nedosahují úrovně těch prvních čtyř. To však nic nemění na jeho nesmrtelnosti a na tom, že Vinnetou se bude dál navěky prohánět jak na stříbrném plátně, tak i v myslích a srdcích malých kluků a holčiček po celém světě na věky věkův amen. V českém znění jej nesmrtelně nadaboval Stanislav Fišer.

 

Inspektor Colombo Stanislav Fišer – Vinnetou

Stanislav Fišer se narodil v roce 1931 v Hořicích v Podkrkonoší jako nemanželské dítě herečky kočovné divadelní společnosti a starožitníka z Vysokého Mýta. V Poděbradech vychodil obecnou školu a začal hrát ochotnické divadlo. Po válce se stal hereckým profesionálem, když jako elév nastoupil do Pražského divadla pro mládež paní Míly Melanové. Po jeho zrušení si našel angažmá v Divadle na Vinohradech, Divadle Jiřího Wolkera a v divadle E. F. Buriana D34.

 

 

V roce 1959 ho angažoval Werich v divadle ABC a Fišer s ním přešel v roce 1962 do Městských divadel pražských. Tam působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1993. Na prknech tohoto divadla nicméně hostoval dál až do doby, než mu lékaři v roce 2004 diagnostikovali rakovinu hrtanu. Po chirurgickém zákroku přišel o hlasivky a stáhl se do ústraní.

V malých filmových rolích se začal objevovat už velice záhy jako mladý kluk. Postupně se propracoval k rolím dospělých mužů nejrůznějšího charakteru a povolání. Měl široký rejstřík, zvládal jak dramatické tak komediální postavy.

V hlavních rolích se objevoval jen výjimečně, k těm větším patří například řadový voják Václav ze zfilmované povídky Aloise Jiráska Ztracenci. Režiséři Fišera využívali nejčastěji ke ztvárnění zajímavých figurek z podsvětí, slabošských nebo intrikánských typů. Zahrál si např. v seriálu Hříšní lidí města pražského, 30 případů majora Zemana nebo Pan Tau.., ve filmech Smrt černého krále, či Drahé tety a já.

 

 

Mimořádný kus práce odvedl Fišer právě na poli dabingu, ve své době patřil mezi deset nejobsazovanějších dabérů u nás. Svůj hlas propůjčil např. Peteru Sellersovi, ale i animovanému Asterixovi. Jeho hlasem promluvil slavný Pierre Brice v roli indiánského náčelníka Vinnetoua z cyklu dobrodružných filmů na motivy knih Karla Maye.

Za celoživotní mistrovství v této oblasti získal cenu Františka Filipovského. Ve zralém věku se začal věnovat i výtvarnému umění, svým stylem se řadí mezi naivisty. Po několikaletém boji se zákeřnou nemocí se vrátil před kameru jako němý pan Lang v seriálu Velmi křehké vztahy. Jeho portrét je zachycen v knize Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných.

 

Tarzan Lex Barker – Old Shaterhand

Charismatický Američan Lex Barker, vlastním jménem Alexander Crichlow Barker, patřil k těm hercům, jimž jediná role změnila život. Narodil se 8. května 1919 v newyorském Rye jako přímý potomek zakladatele kolonie Rhode Islandu Rogera Williamse a bývalého generálního guvernéra Barbadosu sira Williama Henry Crichlowa.

 

 

Lex Barker vyrůstal na vesnické farmě a brzy se u něj projevila láska k farmářskému životu a ke koním. Díky otcovým obchodním cestám poznal Anglii, Itálii, Francii i Egypt. S výbornými výsledky absolvoval renomovanou Philips-Exeter Academy, poté zahájil studia stavebního inženýrství v Princetonu.

V sedmnácti letech však objevil kouzlo divadla a studium na čas přerušil. Byl činný jako osvětlovač, kulisák i asistent režie. V roce 1939 si zahrál ve Veselých paničkách windsorských, avšak vytoužený úspěch se ani po několika dalších rolích nedostavil.

Když se na něj konečně usmálo štěstí v podobě nabídnuté smlouvy od velké filmové společnosti 20th Century Fox, nedostal od otce souhlas k jejímu podpisu a musel se vrátit k přerušenému studiu inženýrství. Zároveň si přivydělával v otcově stavebním podniku. Roku 1941 se jako novopečený inženýr přihlásil dobrovolně na vojnu. Přivodil si těžké poranění hlavy a krátce před koncem války také zranění nohy. Arkansaskou vojenskou nemocnici opustil s hodností majora. Mezitím se oženil s Constance Thurlow, která mu v lednu 1942 porodila dceru Lynne.

 

 

V roce 1945 debutoval vedlejší rolí ve filmu Doll Face. Jako novopečený otec syna Alexandera (1947) točil jeden snímek za druhým, nicméně skutečný průlom přišel až s rolí Tarzana: po Johnym Weissmüllerovi se stal jeho desátým filmovým představitelem. Do roku 1952 natočil ještě čtyři dobrodružství, stačil se rozvést, uzavřít manželství s Arlene Dahl a začít žít s jednou z největších hollywoodských hvězd Lanou Turner.

Ačkoliv mu Tarzan přinesl slávu, role se vzdal, neboť zatoužil po náročnějších rolích a chtěl předejít tomu, čemu stejně neušel – nechtěl být spojován s jednou postavou. Roku 1953 se oženil s Lanou, avšak manželčin potrat uvrhl herce do depresí. Rodinná krize vyvrcholila o čtyři roky později rozvodem a Barkerovým odchodem z Hollywoodu do Evropy. Začal hrát v mnoha dobrodružných filmech, westernech a kriminálkách. Vrcholem jeho filmové kariéry se stal Sladký život režiséra Federica Felliniho.

Roku 1959 se oženil s půvabnou studentkou herectví Irene Labhardt, která přivedla na svět syna Christophera. Na jedné společenské akci v Římě se Lex seznámil s producentem Arturem Braunerem, který ho angažoval do svých filmů o doktoru Mabuseovi (Im Stahlnetz des Dr. Mabuse a Die unsichtbaren Krallen des Dr. Mabuse).

Roku 1962 mu jiný německý producent, Horst Wendlandt, nabídl roli Old Shatterhanda ve snímku Poklad na Stříbrném jezeře a o Barkerově osudu bylo jednou provždy rozhodnuto: stala se z něj hvězda. Přitom nechybělo mnoho a na nabídku nekývl. Nebyl totiž příliš nadšený, že by měl hrát zase v nějakém westernu, navíc v německém. Irene ho naštěstí přemluvila, aby tuto roli přijal. V roce 1962 však nemilosrdně zasáhl osud: jeho milovaná žena Irene podlehla leukémii. O dva roky později se zasnoubil se španělskou kráskou Titou Cerverou.

 

 

Mayovská hysterie byla však v plném proudu: roku 1963 natočil první díl z trilogie Vinnetou a Old Shatterhand, další rok snímky Žut a Vinnetou, Rudý gentleman. Roku 1965 se objevil hned v pěti mayovkách: Divokým Kurdistánem, V říši stříbrného lva, Vinnetou 3.díl, Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce, mimo jiné natočil thriller In Beirut sind die Nächte lang a western Peklo Manitoby. V roce 1966 byl při udílení cen Bambi zvolen nejoblíbenějším zahraničním hercem, zahrál si ve westernech Hledá se Johny R. a Vinnetou a míšenka Apanači. Na českém filmovém nebi zářil i díky úžasnému hlasu Vladimíra Ráže.

Poslední mayovku natočil roku 1968, kdy se jako Old Shatterhand dostal se svým bratrem Vinnetouem do Údolí smrti. Filmových nabídek postupně ubývalo, pád nezachránil ani návrat do USA, ani hostování v populárních televizních sériích The FBI a It takes a thief. Roku 1972 se rozešel s Titou Cerverou, rozvod však nenabyl právní moci.

Tři dny po svých teprve 54tých narozeninách zemřel Lex Barker náhle a nečekaně 11.května 1973 na rušné New Yorské ulici na infarkt, v náručí své snoubenky a herečky Karen Kondazian.

 

Král Miroslav Vladimír Ráž – Old Shatterhand

Narodil se v Nejdku u Karlových Varů a před vypuknutím 2. světové války nastoupil na studium herectví na Pražské konzervatoři. To ale přerušil protektorát. Hned po skončení války – od roku 1947 – nastoupil do Realistického divadla v Praze, kde působil do roku 1949.

 

 

Poté vystupoval ještě v Divadle státního filmu, Divadle v Karlíně (J. Frejka), a od roku 1954 byl členem činohry Národního divadla. Za celý život se stihl 3× oženit – ze 3 manželství měl 1 syna a 2 dcery.

České veřejnosti je velmi dobře znám zejména jakožto úspěšný pohádkový herec. V roce 1952 si zahrál spolu se svojí pozdější manželkou paní Alenou Vránovou postavu krále Miroslava ve známé filmové pohádce Pyšná princezna.

 

 

Vystupoval i v populárním pohádkovém filmu Byl jednou jeden král z roku 1954 v roli nápadníka hlavní hrdinky filmu princezny Marušky (role rybáře a porybného). Trojici pohádkových příběhů úspěšně zakončil sice menší leč neméně zajímavou rolí možná vůbec nejvzdělanějšího čerta v celé historii českého filmu, totiž v roli Doktora Solferna z filmu Hrátky s čertem z roku 1956.

Jednalo se ale o herce, který si zahrál i celou řadu pozoruhodných charakterních rolí, kde ztvárnil poměrně zajímavou a pestrou plejádu postav z československé národní historie (např. Josef Václav Frič, MUDr.Jan Janský, Jan Sladký Kozina, František Ženíšek, Karol Šmidke, Sergej Ingr, dr.Hubert Ripka). Předurčoval jej k tomu jeho kultivovaný herecký projev, noblesa hereckého projevu jakož i velmi dobrá jevištní řeč.

Vladimír Ráž byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla herečka Alexandra Myšková (* 1922), se kterou měl syna Sašu. V roce 1970 emigrovala do Norska, kde žije dodnes. Setkali se v roce 1987 v Oslu, kde také prvně viděl svoji vnučku Natálii.

Jeho druhou manželkou byla jeho herecká partnerka v pohádce Pyšná princezna – Alena Vránová (* 1932), se kterou měl dceru Markétu. Jeho třetí a poslední manželkou byla Olga Hnátková, se kterou měl dceru Veroniku (* 1978), které drobná tělesná vada zabránila stát se úspěšnou herečkou a aspoň zúročila svůj talent jako moderátorka v rádiu. Po svatbě s Martinem Hochem se jim narodil syn Valerian Ráž (* 13. 4. 2008).

 

 

Vladimír Ráž byl i známým recitátorem, rozhlasovým hercem a jeho specificky zabarvený hlas našel velké uplatnění také v dabingu, kde ho zřejmě nejvíc proslavil právě Old Shatterhand. V roce 1997 získal za celoživotní přínos v této oblasti i Cenu Františka Filipovského.

Některé zdroje udávají, že trpěl dlouhou nemocí, ale opak je pravdou. Ještě tři dny před smrtí natáčel v dobré kondici televizní seriál Zdivočelá země. Zemřel doma ve spánku na srdeční nedostatečnost, kterou jeho lékař bohužel neřešil..

 

Karel May

Karel May se narodil 25.února1842 jako páté dítě v chudé a početné tkalcovské rodině Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v německém Ernstthalu v Krušných horách. Rodiče museli věnovat všechen čas obstarávání obživy a děti vychovávala babička. Pravděpodobně vlivem podvýživy, nedostatkem vitaminu A a D a špatných hygienických podmínek po narození trpěl zrakovou poruchou a křivicí. Teprve v pěti letech se lékařům podařilo mu zrak opět navrátit.

 

 

Ve škole se projevil jako nadaný chlapec. Když začal chodit do školy, projevil se jako velmi nadaný žák a pod přísným dohledem svého otce musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. Ve čtrnácti letech ukončil školu a nastoupil do učitelského semináře ve Waldenburgu.

V roce 1861 seminář úspěšně vystudoval, nastoupil jako pomocný učitel v Glauchau, ale zakrátko byl propuštěn, protože domácí, který byl alkoholik, viděl, jak May políbil jeho o mnoho let mladší manželku při hodině klavíru. May přešel na školu v Altchemnitz, ale zde byl zanedlouho na falešné udání svého spolubydlícího odsouzen za údajnou krádež hodinek k šesti týdnům vězení a dostal zákaz vykonávání učitelského povolání. Trest nastoupil v Saské Kamenici (Chemnitzu) 8. září 1862.

Když byl propuštěn z vězení, zůstal bez práce a bez prostředků. Nervově se zhroutil a v tomto duševním stavu se dopustil několika přestupků, pro které by dnes vůbec nebyl souzen. Karel May dostal 4 roky nucených prací, a byl uvězněn ve Cvikově. Odtud ho pro dobré chování propustili 2. listopadu 1868.

 

 

Vrátil se do Ernstthalu, a když se dozvěděl o smrti své babičky, znovu se duševně zhroutil. Jeho zvláštní stav mysli, který by byl dnes rozpoznán jako disociativní porucha osobnosti , byl ale tehdy zcela neznám lékařské vědě.

Z dobových spisů vyplývá, že v jedné restauraci odcizil pět biliárových koulí, jinde zase utěrku a jednu cigaretovou špičku. Rovněž v jedné vesnici odvedl koně z ohrady a vedl jej do jiné. Při tomto byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení v káznici Waldheim.

Už v tomto posledním vězení začal sepisovat své sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, nejdříve pod různými pseudonymy (Karel Hohental, Latréaumout, D. Jam, E. v. Linden). Jeho talentu si povšiml nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan, kde se naplno věnuje spisovatelské práci a publikuje svoje povídky a humoresky.

Mezi nimi vychází i povídka Old Firehand, v níž je poprvé zmíněno jméno Vinnetou a od roku 1881 mu vycházejí romány z Orientu, kde je hlavním hrdinou Kara ben Nemsi. Pro Münchmeyera napsal také své první rozsáhlejší dílo, historický román Poslední cesty obou Quitzowů (1876–1877) a pět mnohasvazkových kolportážních románů většinou nízké úrovně (pod některé se ani nepodepsal), ale jejichž autorství mu později způsobilo potíže.

 

 

Nakladatelé se o něj doslova perou. Koncem 19. století je velice slavný. Na svých autorských cestách přijímá až 800 návštěv denně, plakátů a fotografií Karla Maye v kostýmu Old Shatterhanda se prodá ročně mnoho tisíc.

Od roku 1896 se jeho dobrodružné cestopisy nazývají Povídky z cest a May tvrdí: „Já jsem vskutku Old Shatterhand či Kara ben Nemsi a prožil jsem to, co vyprávím.“ Je to určitě troufalost, ale svět Mayovi věří, že „ovládá 1200 jazyků a dialektů“ a že se brzy vrátí ke svým Apačům, aby navštívil Vinnetouův hrob.

May uveřejnil většinu svého díla nejprve na pokračování v časopisech, teprve od roku 1890 vycházely jeho romány knižně, od r. 1892 u freiburského nakladatele Fehsenfelda pod názvem Sebrané příběhy z cest. Ty se staly základem jeho slávy. Mezi nejlépe napsané příběhy patří vedle Vinnetoua cyklus Ve stínu padišáha, V zemi Mahdiho a romány Poklad na Stříbrném jezeře, Duch Llana Estacada či Petrolejový princ.

V letech 1897 – 98 pobýval v Brné nad Labem, dnešní součásti Ústí nad Labem, kde napsal román Vánoce. V místní restauraci Srdíčko (tehdy hotel Herzig) má pamětní síň.

Na přelomu století se May vydává konečně do Orientu, aby navštívil místa svých románů. Jeho sny se hroutí tváří v tvář skutečnosti, která je docela jiná, než si představoval. May si umiňuje, že začne psát jinak a lépe. Netuší, že v Německu se nad ním stahují mračna. Nakladatel Fischer vydal jeho romány pod pravým Mayovým jménem a znemožnil ho před veřejností. Na povrch vyjde Mayova „kriminální“ minulost. May je psychicky zlomen, jeho sen o slávě a velkém hrdinovi Old Shatterhandovi, kterým se cítil být, se rozpadl.

 

 

Téměř celý zbytek života strávil u soudů. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 soudní spory vyhrál. Zanedlouho, 30. března 1912 v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic však zemřel na srdeční mrtvici.

 

st@tll 2011 zdroj1   zdroj2   zdroj3 

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 

Atllanka | Archivováno Neděle 1. 06. 2014 | přečteno 12021×



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 1939x