Atllanka

Nebyla uložena žádná novinka

Eva Olmerová - Čekej tiše

Pozdrav Evě do jazzového nebe

 

V srpnu 2006 uplynulo 13 let od úmrtí naší legendární zpěvačky Evy Olmerové. Posledních deset let jejího života jsme se často vídaly, neboť jsme spolu „psaly knížku“. Moc času na ni však nebylo, protože jsme měly plno momentálně důležitějších záměrů a zážitků. Když Eva umřela, bylo to jako by Slunce zhaslo dojetím… jak zpívala v jedné písni. S textařkou (pro Evu napsala řadu krásných věcí) a spisovatelkou Aidou Brumovskou jsme si slibovaly, že tu knížku spolu skutečně napíšeme. Jenže, jak šel čas, každá z nás měla spoustu jiné práce..

Mezitím se o její životní příběh a pěveckou kariéru začal velmi seriózně zajímat pilný mladý muž a novinář Jaroslav Kříženecký, a knížka je téměř hotová. Je mi ctí, že do ní mohu přispět několika svými vzpomínkami..

 

 

Metropolitan

Musím začít svým bývalým manželem, basistou Honzou, protože má zásluhu. Hrál tehdy s Metropolitan Jazz Bandem a Eva s tou kapelou sem tam zpívala, čili se s Honzou poznali a docela si padli do oka jako kámoši. Nijak jinak, protože Honza, ač se jinak dívkám a ženám nebránil, v té době nesnášel kouření (nedávno s tím sám skončil) a pití (podobný důvod). A on když něco nesnášel, tak to bylo hodně znát. Ale Evu (cigára a alkohol s ní také kamarádily) měl svým způsobem rád – a kdo by neměl, kromě úplných ignorantů, že?

Oba sblížil i způsob jednání pana kapelníka, který (jak oba souhlasně vyprávěli) byl někdy mírně autokratický. To však nemíním hodnotit, ono udržet pro výkon na pódiu v pohodě klubko všelijak se zmítajících muzikantů, kteří chtějí všichni: 1) hrát nejvíc nahlas, aby je bylo slyšet, protože jsou nejlepší sólisté, samozřejmě. To musí zařídit zvukař (chudák), ale kapelník mu do toho často kecá, což oni nesnášejí.

Samozřejmě, kapelník musí být slyšet se svým nástrojem nejsilněji, to je nabíledni! 2) muzikanti chtějí mít rychle odehráno, dát si nějaké pití a lapnout nějakou fanynku do své světničky v hotýlku (pokud je to na zájezdě, pokud je to v Praze, kde má bydliště i jejich manželka, dají si s tou kráskou jenom nějaký kontakt), 3) chtějí slyšet, jak dobře hráli, možná by tohle mělo být za druhé…

Ale místo toho se často v Metropolitanu dočkali nadávek od kapelníka, který byl v té době dosti nervózní a v jakémsi neladu. Říkal mi Honza, že stál například za sólistou ve chvíli, kdy hrál sólo a měl se soustředit na pěknou improvizaci. Kapelník mu do ucha například silně pošeptal: Ty ču…., ty to stejně zkazíš, ty na to nemáš… což jistě sólistu nevybudilo v lahodné zvuky ale spíš ve vzteklou spršku dezonantních tónů.

A Evě, když jeli jeho mikrobusem ze zájezdu, ona v sobě pár decek vína a chtěla zastavit na WC, řekl něco v tom smyslu, ať se třeba po… že jí nezastaví.

Není divu, že Evina spolupráce s Metropolitanem jaksi skončila. Ale abych nekřivdila kapelníkovi, ona spolupráce se zpěvačkou, která byla bezesporu nejmuzikálnější ze všech zpěvaček všech žánrů naší doby, která měla nezaměnitelný hlas a témbr, ale která byla nevypočitatelná jako letní bouřka, nespolehlivá, náladová, někdy opilá pod obraz, ta nebyla zrovna lehká…

 

 

Seznámení s Evou

Ale že má Eva i jiné vlastnosti, a že je osobností nanejvýš obdivuhodnou, o tom jsem vůbec nepochybovala. A toužila jsem jí blíže poznat.

Tak jsem Honzu požádala, ať mně s Evou seznámí, že o ní chci napsat. A tak se to stalo. Jednoho dne jsem přišla k Evě do bytu v ulici Pohraniční stráže s kytičkou v ruce a s rozechvěním před paní Zpěvačkou.

V přízemní garsonce (pod níž byl sklep na uhlí, takže když uhlíři vyklopili své putny do okna pod jejím bytem, měla plný byt černých sazí) mne stejně rozechvělá Eva přivítala kávou a vlastnoručně upečenými koblihami. Nejprve jsme si asi deset minut vykali, až do té chvíle, kdy mne poslala koupit víno – samozřejmě proto, abychom si mohly začít tykat, když jsme si tak sympatické. Což byla pravda pravdoucí!

„Podívejte, když si budeme tykat, lepší snesete, když mi uteče nějaké to neslušné slovíčko“, řekla tehdy omluvně.

„Ale samozřejmě, jen klidně klejte a nadávejte, já to mám naopak velice ráda,“ ujišťovala jsem ji. A byla to pravda. Vždycky jsem dávala přednost jadrnému životu před sterilním akváriem.

A pak jsme si už báječně rozuměly. Koblihy zmizely, vlčák Dag, tehdy asi půlroční, roční dítě se s námi vesele radoval ze života a těch avizovaných neslušných slovíček ani moc nebylo. Ona je Eva používala spíše ve chvílích, kdy jí bylo ouvej, což ten den nebylo, spíše plno porozumění a souznění. Jak to, že jsem doposud nevěděla, že mám tolik společného s legendární zpěvačkou Evou Olmerovou? Ani nebyl čas udělat to plánované interview. A tak jsme se smluvily na příští týden. Nebylo to o moc jiné. Interview jsme sice učinily, dokonce do novin jej poskytly, ale povídání bylo stále dost.

Dohodly jsme se, že napíšeme knížku, a jak jsem za dalších deset minut pochopila, materiálu na ni by byla spousta – pěkně barvitá.

Eva mne zvala na příští středu, ale já jsem řekla, že má můj Honza 33 narozeniny, takže budeme asi slavit. Ale to jsem si naběhla! „Tady budete slavit! Já připravím chlebíčky, plněná vejce a rajčata, studené vepřové, pečený jazyk,“ buďte tady prostě ve tři! A nebylo možno odmlouvat…

Aby bylo jasno, Eva přes svůj překotný a pro spoustu konvenčních lidí nepochopitelně chaotický, spontánní a dobrodružný život byla vynikající hospodyní. Denně vstávala brzy ráno, uklízela, prala a vařila (zejména svým manželům a milencům vše, co si mohli přát, od smažené kotlety k snídani do postele po uzený jazyk k večeři). Měla svou garsonku vždycky naklizenou a ozdobenou květinami a spoustou drobných roztomilostí.

Ve středu jsme přišli: já, můj manžel Honza s basou, náš soused Vláďa s houslemi (bývalý hráč v cimbálovce na Moravě) a náš tehdejší kamarád Pavel, profesionální fotograf.

Lahůdky Evou slibované byly skutečně nachystány. Stůl – tehdy měla ještě kuchyň (což byla vlastně jediná místnost bytu), oddělenou barovým pultem, který se prohýbal pod plněnými a zdobenými vejci, nadívanými kuřaty, chlebíčky a fantastickými saláty. My zas přinesli něco k pití a poté se začalo hrát. Když začal soused Vláďa mučit housle a zpívat moravské lidové (to se občas děje navíc ještě s jeho dalším kamarádem Mirkem s dalšími houslemi! a říkáme tomu moravský teror), vztyčila se Eva z křesla a pravila: Tak tohle nezpívám.

Vydržela to však asi jen jednu minutu, protože ten Vláďa s tím moravským terorem byl tak neodbytný, že jsme tomu všichni i s Evou podlehli. Ječeli jsme druhé a třetí hlasy k písničce Když sem šel z Hradišťa, Teče voda přes velecký malín, Vinohrady, vinohrady, Zasela som bazališku, Čí že sú to koně a jiné perly. Byla jsem fascinována, jak ta Evča chytla vždycky ten hlas, co tam chyběl. Nikdy to předtím nezpívala, ani to prý neměla ráda, ale ona byla vynikající muzikant, hned se chytla!

Pak jsme dali ježkovky – Život je jen náhoda, Klobouk ve křoví atd. Byla to nádhera. Vláďa to nahrával na malý magneťáček a já mu do smrti nezapomenu, že ty nahrávky (prý) nemá!!! Stejně tak (prý) profesionální fotograf – fotky se nepovedly!

Je to na zabití těch dvou, to je bezpochyby, ale protože jsem osoba mírumilovná, která neumí zabíjet (aspoň zatím), hledám pozitivum v té oslavě, které je v tom, že v jednu chvíli Eva začala zpívat jazzůvky a Honza jenom s basou jí začal doprovázet.

„Hele, vole, to je dobrý, to je moc dobrý, budem takhle vystupovat, co říkáš,“ pravila radostně Eva. – „No, proč ne,“ odpověděl také radostně Honza. A brzy to zrealizovali. Na vernisáži nějaké výstavy v Dejvicích. Líbilo se to. Evin hlas, podbarvený basou, to znělo krásně. Ale Honza měl ještě nápad a hned ho také uskutečnil:

Přizval houslistu a kytaristu a vytvořili trio, které Evu doprovázelo v posledních dvou, třech letech jejího zpívání. A já jsem ji doprovázela jako kámoška, která jí někdy držela vlčáka Daga pod pódiem, někdy přinesla skleničku střiku a někdy naopak její skleničku nenápadně vylila…

Trio s Evou hrálo často v tzv. Fučíkárně v Holešovicích, kromě s triem tam Eva také zpívala se Steamboat Stompers…

Byly jsme nyní spojené tím, že budeme psát tu knihu.. „Hele, Evo, je mi strašně špatně, musíš přijet a musíme psát tu knihu, víš, že jsem strašně nemocná, nevím, jak tady budu ještě dlouho…“ zavolala mi třeba ve dvě ve tři v noci…

Těžko jsem jí vysvětlovala, že se mi zrovna nehodí nechat malé dítě doma a jet přes celou Prahu do Dejvic, abych jí koupila střik, řekla něco milého a zase odjela. Moc jsem nevysvětlovala a smířila jsem se s tím, že nejsem dobrá kamarádka a nechala si do sluchátka vynadat. Když ze sebe vychrlila všechny mrchy a jiné názvy, kterými mi mne častovala, většinou nakonec řekla: Tak hele vole, až budeš mít čas, hoď mi drát.

 

 

Na parníku

Dnes už opravdu nevím, jestli na tom parníku zpívala s Metropolitanem nebo s někým jiným. Kapela mého muže Honzy to nebyla, protože ti by jí přivezli a odvezli.. Zkrátka – Eva dostala pozvání zazpívat si v jakémsi mezinárodním seskupení na parníku. Má se dostavit v šest hodin na palubu, parník odjíždí o půl hodiny později. To bylo vše.

„Evo, jak já se na ten parník dostanu,“ ptala se mně Eva. „No, kamarádko, asi metrem,“ pravila jsem já, nemajíc v té době pojízdné auto. „Ale holka, já špatně vidím, v tom metru je tma, a vůbec, já mám děsnou fóbii ze všech jeskyní a tunelů, a taky, neumím tím metrem jezdit,“ pravila zase Eva.

Byla jsem v té době vázána na nějakou práci a nebylo pro mě možné přijet pro Evu domů. Ale dva dny předem jsem jí zavedla do metra Hradčanská, což měla si 2 minuty od domu a poučila jsem ji, jak tam vejde a jak se dopraví do stanice Můstek. „Tam vylez a zůstaň stát. Tam už budu já a na parník tě dovedu,“ pravila jsem přísně. Eva souhlasila.

V den D a v hodinu H jsem vlezla do metra Můstek a s hrůzou jsem zjistila, ze má východ na Václavské náměstí a na Můstek, a že jsem to Evě neřekla. Nervózně jsem čekala chvíli na Můstku a pak mě jalo nutkání běžet na východ směr Václavák.

„Prosím, pane, znáte zpěvačku Evu Olmerovou?“ vyhrkla jsem na pána stojícího na Můstku a zřejmě také na někoho čekajícího. Naštěstí odpověděl kladně. „A byl byste tak laskav, že až ji spatříte, zadržel byste ji až do mého zpětného příchodu,“ pravila jsem zase já míříc na ten Václavák.

Pán byl vstřícný a já jsem běžela dolem metrem na ten druhý výstup. Nebyla tam. Tak jsem letěla zpátky. Nebyla tam. Tak se to asi třikrát opakovalo, až jsme se konečně šťastně našly a já jsem poděkovala tomu pánovi. Setkání bylo tak šťastné, že by bylo namístě nechodit na žádný parník, ale jít si sednout do nejbližší hospůdky. – „Ale Evo, ty na ten parník musíš, máš na to smlouvu a dostaneš za to i nějaké peníze,“ přesvědčovala jsem ji (i sebe). Parník měl odjet asi za deset minut.

„Evo, musíš sebou pohnout, neboj, je to jen kousek, ale musíme znovu do díry,“ řekla jsem co nejpřísněji jsem dovedla. Pak jsem ji vzala pod paží a táhla zase dolů do áčka a ještě dále dolů do béčka. Na Palackém náměstí jsme vylezly z díry asi za minutu odjezdu toho parníku. Stihly jsme to a Eva tam pak excelovala. Byla z celé mezinárodní sešlosti bezesporu nejlepší. Dokonce se našel kdosi z muzikantů, který ji odvezl domů a nemusela jsem se s ní trmácet metrem. Mimochodem, do metra si vzala černé brýle, snad aby lépe viděla…

 

 

Eva, Eva a Jitka

Eva Olmerová, jako snad každá zpěvačka či herečka byla velice obezřetná v tom směru, aby ji druhá zpěvačka či herečka nepřevyšovala. V jejím případě to bylo zcela zbytečné, konkurenci naprosto neměla, nicméně, tyto geny jsou zřejmě všem umělkyním vrozené.

Evu Pilarovou měla za kamarádku a měla ji ráda. Každá byla zcela jiná, měla jiný hlas a v podstatě i jiný repertoár. I když se u Evy Pilarové občas mluvilo o jazzu, nebylo to tak zcela, spíše to byly jen výlety do jazzového repertoáru, zatímco u Evy Olmerové šlo naopak o zcela vrozené jazzové cítění, které vyplulo na povrch, i když zpívala cokoli – třeba trampské písničky či lidovky.

Eva s Evou měly několikrát v životě příležitost spolu vystupovat a myslím, že to činily s radostí a dobře. Stejně jako Eva Olmerová, měla i Eva Pilarová období lepší či horší v soukromém životě, což se odráželo v životě profesionálním., Možná i proto si dobře rozuměly, i když každá byla úplně jiná.

„Pilarka“, jak se jí celá léta říká, je spíše pořádná, dochvilná, od jisté (a velmi dlouhé) doby nepije alkohol, nekouří. Prodělala si i léčbu těžké nemoci (s kombinací léčitelky a lékařů).Také napsala několik výborných kuchařek zdravého jídla a ve svých xy plnohodnotných letech velmi dobře vypadá.

Olmerka naopak se s ní v životním stylu nemůže rovnat. Nedochvilná, živelná, náladová, ve vyjadřování až vulgární. Kouří a pije. Miluje popeláře s modrýma očima… kterého chce později zabít tím nejkrutějším způsobem.

Eva s Evou byly celý život kamarádky, i když každá měla jinou cestu a jen občas se setkaly, (kromě let v Semaforu, kdy vlastně Olmerka zaskakovala za těhotnou Pilarku) také například v letech 1988, kdy za doprovodu Metropolitanu vystupovaly v sále Dopravních podniků, na Výstavišti a jinde v Praze 7 a natočily desku Dvojčata – a také ještě s Jitkou Vrbovou.

Jitka má to štěstí i tu smůlu, že má téměř stejný témbr hlasu jako Eva Olmerová. Ale není to Eva Olmerová. Jitka je Jitka, a když si vybrala částečně repertoár, který zpívala Omerová, nebylo to zrovna šťastné, protože každý vnímavý posluchač čekal po úvodním vstupu známého hlasu také známé nepopsatelné hlasové poklesky, nadklesky nebo jak bych to jinak odborně nazvala, když si zpěvačka hraje se svými city a hrne je spontánně do písní, ať to stojí co to stojí, o intonaci nemluvě…

A Jitka je úplně jiný typ. Učitelka. Ta se přece nemůže tak zcela otevřít a vysypat ze sebe všechny intimnosti. Proto se zdá její zpěv chladnější a uměřenější. Prostě každá je jiná. A obě se upřímně nenávidí!

„Hele, proč ta kráva mi ukradla moje písničky,“ ptala se mně například Olmerka po několika decích vína po koncertě, kde si spolu hezky zazpívaly. „No, ukradla, to kecáš,“ opravila jsem jí já. – „Vždy ty jsi zase ukradla ty písničky Mahálii Jacksonový, není-liž pravda“… A tak jsme se hezky zasmály a bylo po nenávisti. Ovšem jen pro tu chvíli. Ty dvě se už nijak výrazně nikdy nespřátelily.

 

 

Třebsín

Eva s láskou vzpomínala na své mladší doby, kdy jezdila na Posázaví na Třebsín a tam na koních, kdy jezdila na trampy apod. Ráda jsem jí plnila její sny, pokud to bylo v mých silách, což sem tam bylo a bylo to krásné.

Jednoho dne jsme se domluvily, já jsem měla možnost jí vzít rodinnou oktávii a jet do Slap. Tam jsme šplhaly do kopců a hledaly houby. I když se Eva chvástala, jaká je houbařka, bylo to trošku (hodně) jinak. Jednak měla silné brýle, které si samozřejmě zapomněla doma. A také, i kdyby je měla, stejně by asi sebrala stejné prašivky, které sbírala s velkou radostí a s velkými vítěznými výkřiky pokaždé, když našla jakoukoliv houbu.

Když jsme šplhaly (od prostředku štěchovického kopce, kde jsme zaparkovaly auto) do těch strašlivých vrchů, sem tam jsem jí dohonila (ona byla stále vepředu a křičela radostí nad těmi houbovými úlovky) a vyrvala jí z tašky prašivky, poprosila mne, jestli by si mohla dát to jedno pivo, co si veze s sebou. Dovolila jsem. Pak jsme si daly housku ze sýrem a rajče, a pak si paní umělkyně sedla do mechu a smutně a neodolatelně řekla: „Víš, Evo, já bych se tak ráda podívala do Třebsína, kam jsem dřív jezdila…“

No to se také nedalo odmítnout, zvláště, když Třebsín byl docela blízko. A tak jsme se tam odpoledne jaksi ocitly. A to přímo v hospůdce, která tam stála stejně jako léta předtím. Vstoupily jsme dovnitř a světě div se – všechno bylo jako před dvaceti lety. Ve staré hospodě s dřevěnými lavicemi seděli stejní štamgasti jako dříve a vítali Evu radostnými výkřiky: „Hele, vem kytaru a šáhni do strun!“

A to Eva radostně učinila. A následovaly posílané panáky rumů, skleničky vína, zpěvy veselé i smutné a poté i pláč a dojetí, které často přichází po těch panácích a skleničkách… Nicméně, frajeři ze Třebsína byli stále jako frajeři. O půlnoci jsme se dopravily celkem šťastně domů a Eva, které bylo dosti špatně od těch vypitých panáků různého druhu a kvality, dostala geniální nápad: Přestane pít.

 

 

Orlík

To byl báječný zážitek pro všechny zúčastněné. Mně tedy nezačal moc šťastně, protože nějaký kretén z NDR, zabloudivší na Prosek, do mě naboural a já jsem se musela vrátit domů a jaksi uzpůsobit kufr, aby se tam něco vešlo, když byl poničený. Hlavně, aby se tam vešlo víno pro Evu. Byla trpělivá, čekala až spravím kufr, nakoupím a naložím bílé víno (myslím, že to bylo ještě v té době vinohradské za 11 litr), vyzvedla jsem ji v Dejvicích se psem Dagem a jednou kabelkou a jely jsme.

Sem tam mně přemlouvala, abych jí půjčila volant, že už prý dlouho neřídila, a že by si to chtěla připomenout, ale na to jsem neslyšela. Odůvodňovala jsem to rozbitností lahví bílého vína v kufru, které by mohly „zařvat“, kdyby se prudce zabrzdilo, což naše první dáma jazzu uznala.

(A já jsem měla v paměti její vyprávění, jak nabourala auto basistovi Hulanovi, když nejdříve vařili uzený jazyk a pak on měl žízeň a poslal jí pro pivo (či víno). Jela jeho autem, bourala, rozbila si páteř a kdovíco ještě, a poté byla za to zavřená v kriminále. Bylo to už před nějakými léty, pravda, ale ten alkohol…)

Na Orlík do kempu Podskalí jsem jezdila již několik let. Byla tam docela dobrá parta stálých klempířů, kteří měli rádi vodu, táboráky s písničkami a kytarou, a byli prostě „kámoši“. Každý večer se zapálil oheň, někdy větší, někdy menší dle počasí a nutnosti se hřát, ale vždycky s kytarou a se zpěvy. Sjeli se tam muzikanti dokonce s takovými nástroji, jako je basa, havajka, banjo, píšťala, housle aj. a hráli čistě! Posluchači byli muzikálně vycepovaní a žádného falešného hráče by nestrpěli, ani neřvali do produkce téměřprofiků. Byla to radost, někdy bylo kolem ohně až dvacet muzikantů, kteří bušili do nástrojů a kolem stovka lidí, kteří čistě zpívali! Prostě nádhera!

Ale ten den, kdy jsme tam s Evou dorazily, byl nějaký takový všední a zrovna se nevykazoval muzikantským vrcholem. Prostě jeden Pepa hrál na kytaru, zpíval, k tomu ještě přizvukoval Vláďa s banjem. Seděly jsme s Evou před stanem, neboť ona se – světe div se, ale tak to bylo! – styděla jít k tomu ohni, a poslouchaly jsme. Pily jsme přitom střik z bílého vína, kterého jsme měly plný kufr auta.

„Hele, Evo, vidíš támhle naproti toho Golemka?“ ptala se mě po druhém střiku. „Jo, vidím,“ řekla jsem a uznala jsem, že Eva Olmerová konečně dokázala řádně pojmenovat kopec naproti zálivu, uprostřed něhož svítila dvě světla (chaty komunistických papalášů, dnes kapitalistických).

 

 

A tak jsme si tam seděly hezky na trávě, popíjely střik a broukaly si melodie spolu s těmi u nedalekého táboráku. Ovšem ale jen do chvíle, když Evě zřejmě táborákový Pepa chtěl udělat radost a začal zpívat její hit Čekej tiše. Vztyčila se jako bohyně pomsty, odhodila pohárek s vínem a zařvala do celého vesmíru: „Ty jeden čur…., odkdy se hraje valčík na čtyři!?“ A už pádila k ohni.

Vyrvala Pepovi kytaru a za šokovaného táborákového publika svou ruku se svými dlouhými nalakovanými nehty ponořila do strun kytary. A zpívala. A nejen tu, ale i další své hity, které snesly pouhý doprovod kytary. Po chvíli kytaru vrátila, a když povzbudila ty dva muzikanty k další produkci slovy: „Hrajte, blbci, vždy't to umíte docela dobře,“ sedla si na nabízenou deku, přijala nabízený pohárek a zpívala k velké radosti přítomných spolu s Pepou,Vláďou, mnou a dalšími všelijaké trampské a country písničky. Vždycky si zase našla chybějící druhý, třetí, čtvrtý a jánevímjaký hlas, prostě muzikálnost – dar od Boha!

Náš stan byl hned blízko jezera. Já jsem měla ve zvyku vždycky ráno vstát, jen tak, jak mne pánbů stvořil se rozběhnout do vody a tam se teprve rozkoukat na ten bóží svět a nový den. Evě se to moc líbilo a hned mne následovala.

Velice se radovala, že je „naše pláž“ (kde byly stany výhradně našich kamarádů) tolerantní k nudismu. S pokřikem se vrhala do vody a radostně se tam plácala.

Ne vždy však volnomyšlenkářství naší pláže bylo v souladu s komunistickými zákony či předpisy. Jeden náš kamarád například serfoval uprostřed zátoky a neměl na sobě nic. Kolem nikde nikdo, když tu náhle se tam, a těsně k němu, přihnala policejní loďka.

„Soudruhu, váš občanský průkaz,“ pravil jeden z posádky. „Hm, to bude těžké, mám ho ve stanu. A proč jej chcete vidět?“ odpověděl kamarád. „Protože pohoršujete,“ řekl policajt. „Koho? Vás?,“ opáčil kámoš. „Nnno, mně zrovna ne, ale je to podle předpisů,“ zase nato, už trochu nejistě policajt.

„Podívejte, když vás nepohoršuju, tak mi vlezte na záda a nechte mne se rekreovat jako těžce pracujícího dělníka, což potřebuji,“ řekl ten naháč na serfu. K tomu posádka neměla co namítat a tak raději zase odplula chytat naháče na pobřeží…

Eva pohoršení nebudila, nutno říct, že byla spíše stydlivá, koupala se na Evu jen ráno, když vlastně ještě všichni kolem spali. Ale měla z toho radost celý den. Po snídani si dala se mnou kafíčko a pak za chvíli (když bylo to horko k nesnesení a žízeň byla ještě větší, jak říkala) si dala první vinný střik.

 

 

Mezitím si zaplavala, lehla si na deku a říkala: „To je krása, Evo, to snad není možný, taková prima voda, takový super počasí a kolem prima lidi.“ Těch střiků bylo za den dost, ale protože to počasí, voda, lidi a nálada byla fajnová, nic špatného jí to nedělalo. Večer se pořádaly malé či větší táboráčky se zpěvy (já jsem se snažila hlídat ty dobré duše, které jí z přátelství nabízely tu koňak, víno bílé, víno červené, rum atd., a vyrazit jim to z napřažené ruky předtím, než to vezme ruka Evy).

Někdy se to zdařilo, jindy ne, a tak se někdy šlo spát dříve, někdy později – až se to „vyblije“, někdy se do noci trochu plakalo, ale zase ne moc, protože ten den byl tak krásný a vůbec – na světě je krásně!

Odjížděly jsme asi po pěti dnech ve chvíli, kdy byl kufr auta úplně prázdný od lahví vína. Odjížděly jsme šťastné – obě, které jsme strávily několik společných hezkých dnů v příjemném prostředí a s příjemným okolím (lesy, houby, voda a lidé). Myslím, že Eva tehdy spěchala na setkání s maminkou a také na jakousi doktorskou prohlídku. Možná však, že i bylo v plánu nějaké vystoupení, to už si nepamatuji…

Když jsme se sbalily, rozloučily s celým kempem (asi stovka lidí), vyrazily jsme autem směr Praha. Šťastně a bez nehody jsme dojely do Dejvic. Celou cestu Eva mluvila o tom, že přestane pít.

„Hele, já kalím, ty to víš, všichni to vědí, mně už to nebaví, já toho nechám, věříš mi?“ doléhala na mě. Neřekla jsem nic, protože jsem věděla, že to asi není tak jednoduché. Vyložila jsem z kufru její věci a pod nimi se začala kutálet ještě jedna láhev toho vinohradského vína. Zapomenutá, jinak už by byla dávno vypitá. Eva na to koukala rozpačitě. Já jsem taky byla rozpačitá, protože – podporovat jí nebo být tvrdá – toť je oč tu běží…

Ale nejsem doktor Skála, řekla jsem si, a jestli pila desetiletí, jedna flaška už to nezmění, proběhlo v mém mozku a řekla jsem: „Evo, vem si tu flašku, já vím, že už nepiješ, ale abys měla něco v lednici, kdyby… třeba ti přišla návštěva…,“ plácala jsem změkčile. „Ne, to ne, vem si ji domů,“ Eva na to…

A tak jsme chvilku hrály takové loutkové divadélko a pak si ji Eva odnesla. Když jsem přijela domů, Eva „mi hodila drát“: „Evo, ta flaška mi není souzená. Víš co se stalo? Když jsem jí nesla do ledničky, upustila jsem jí v předsíni na dlaždičky a ona se rozbila!“ No, nechci jí křivdit, ale skoro bych se vsadila, že si došla někam koupit náhradní.

 

 

Jak chtěla zabít toho, co milovala

Eva měla tři manžely a několik všelijakých známostí. Někdy to však bylo spíše vzplanutí či vášeň, jako například s tím rybářem z Lahovic. Když se s tím fešným mužem potkala (asi v nějaké dejvické hospůdce), jiskra přeskočila a vyšlehl plamen. Rybář, i když ženáč, na kterého doma asi čekala manželka a kdovíkolik dětí, jí nabídl doprovod domů a byl jí zcela fascinován.

Zůstal v její garsonce čtrnáct dní a vášeň to byla tak vysilující, že když se vrátil do Lahovic do práce, první co se stalo bylo, že se díky svým třesem zeslabeným nohám poněkud zakymácel nad nádrží s kapry a s elegancí jemu vlastní mezi ně zahučel. Druhý počin byl ten, že když se vyškrábal na břeh, držel v ruce krásného kapříka. Osušil se, převlékl se a jel ho dát Evě. Ale prý se už tehdy rozumně rozloučili… Její asi největší a skutečná láska byl popelář Jirka s krásnýma modrýma očima… více v knize

Eva Střížovská

Doslov

Eva Olmerová byla pravděpodobně nejlepší českou jazzovou zpěvačkou a zůstává jí nadále. Zpívala po kavárnách, kde ji objevil semaforský skladatel a režisér Karel Mareš. Nastoupila do Semaforu, ale bylo jí zakázáno účinkovat v Praze.

Všemožné zákazy ji za minulého režimu pronásledovaly neustále, strávila dokonce rok ve vězení. Žila bouřlivý a klikatý život plný zpěvu, alkoholu a drog. Zemřela po těžké nemoci v srpnu 1993.

 

 

Kniha od Jaroslava Kříženeckého Eva Olmerová poutavě a čtivě vypráví životní příběh této vynikající zpěvačky. Autor se pustil do nelehkého díla, jehož vznik trval více než dva roky. Shromáždil všechna důležitá svědectví, paměti a dokumenty o této jedinečné osobnosti a podařilo se mu zrekonstruovat Evin životní příběh i genezi její zpěvácké kariéry a to i za pomoci rodinného archivu Jiřího Olmera – bratra zpěvačky.

Vznikla tak naprosto unikátní kniha, která za pomoci bohatého obrazového materiálu vypráví životní příběh mimořádné ženy a jazzové zpěvačky s nelehkým životním osudem.

st@tll

 

 

Vážení čtenáři, Atllanka je i na Facebooku, kde je součástí mnoha různých skupin. Pokud máte zájem a chcete v diskuzi vyjádřit svůj názor na přečtený text, obrázek, video či informaci, nebo jen prostě chcete šířit dál, tu u „vrchnosti“ tolik nepopulární, pravdu, pak neváhejte, přidejte se: pište a nebo jen čtěte, rádi vás na našich stránkách a ve skupinách uvítáme. Jde především o Vaši budoucnost, tak nestůjte mimo

 

 

Související texty:

Upozornění redakce:

  • Podtrhaná slova v textu jsou odkazy, které jsou důležité, čtěte tedy prosím i je. Pod celým textem pak jsou odkazy vedoucí na články související s tématem, text doplňují, nebo jsou jeho pokračováním. Nemáte-li čas číst texty na našem webu pořádně, nečtěte nás raději vůbec! Děkujeme.

Čtěte také:

 

Navštivte archiv textů   Vstup do diskuze zde 

 

Zhlédněte Inkubátor Atllanky   Atllanka Vás vítá – Welcome

 

Komentáře na našem webu se zobrazují s určitým zpožděním, omlouváme se Vám, ale je to nezbytná ochrana před hulváty a hlavně před reklamním spamem…

 



pošli na vybrali.sme.sk jaggni to! Linkuj.cz pridej.cz

Napsal Atllanka, vytisknout, přečteno 5364x